Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Kde začít? Nejdříve vše v poho a konec byl, jak my říkáme: „Dírou napřed.“ Každý si to přeberte, jak chcete.

Poznámka: vzhledem k tomu, že jsme byli buď u Jakuba, kdy jsme nefotili a nebo jsme byli oba zaprasení od montování nemáme z tohoto týdne moc fotodokumentace. Vše nějak napravíme.)

Ráno děláme Martinovi spanilou jízdu Klaudií. Stavujeme se v lékárně. Dokupujeme léky na průjem a první pomoc na Malárii. Klaudie si jen tak vrní a startér startuje. Je nám dobře, že vše od báječné organizace balíku, přijetí na ambasádě až po to, že jsme si dokázali, že nejsme žádná „B“ a umíme si poradit, klaplo vše na jedničku.

Loučíme se s velvyslancem, Ivetou, Veru a Martinem. Těšíme se, až je potkáme v Praze. Žádné plané sliby.

Vyjíždíme směr Jakub a rampa. Chceme ještě Klaudii pěkně prohlídnout zespodu a ověřit zda někde něco moc neteče, není prasklé nebo neklinká. Zjišťujeme, že se nám moc nechce. Jsme takoví zhýčkaní a čistí a máme plná bříška a vůbec.

(Poznámka: potom jsme zjistili, proč se nám nechtělo.) Dorážíme k Jakubovi. Klaudie vzorová. Krom ztraceného podpůrného drátu na výfuku. Trochu oblitého diferáku a levého kola jak teklo prasátko. Manty (štíty pod autem) v podstatě čisté s jemným drcnutím u převodovky kde se trochu zavřela ventilační spára. Spokojenost. Pro nás do budoucna varování. Je to sice únavné, ale musíme být pořád ve střehu.

Jakub nás ještě bere na oběd kde, se doslova přežíráme půlkou kuřete s hranolky. Báječné a jsme už opravdu připravení na start. Loučení a hurá na cestu.

Vjíždíme na „dálnici“ a Ondra rozjíždí Klaudii na cca 80 km/h. Při puštění plynu děsné drnčení. Že by nějaká zapomenutá matka? „Jen jsem rovnal ten plech“ říká Ondra. Postupně to nějak slábne, ale to budeme muset prověřit. Po dalších 20 km najednou děsný klepání. Každý tvrdíme, že to je z jeho strany. Začínáme na pravé straně. Zvedám auto a beru za kolo a ouha. „Ty kráso!“ Kolo má vůli asi 2 cm. „Co se stalo?“ „Asi povolená matice co drží ložisko.“ „To by asi nemělo, že?“ Říká Ondra. „Hm.“ Sundáváme kolo,  stahujeme celý náboj z poloosy. Opravdu matice je povolená. To je špatně, ale tak nějak tomu nevěnujeme pozornost. Ujeli jsme s tím 12 000 km. Dotahuji a dle mého poctivě zajišťuji matici. Vše zpět a už se kolem nás srocují pomocníci. Já montuji a Ondra mi dělá asistenci, ale hlavně hlídá. Vše je zpět. Opravu končíme asi po 25 min. Vyrážíme, ale ouha podruhé. Klepe to pořád. Zastavujeme a pouštíme se do druhého kola. Míša špatně dotáhl kolo, i když slíbil tak před 10 lety, že už se mu to nikdy nestane. Naštěstí jsme nezničili ráfek. Jenom vypadl jeden šroub z tisícihranu. Nadávám si jak špaček. Ondra jak je jeho zvykem probírá detailně, co všechno by se mohlo stát a co všechno by se mohlo tímto pokazit. „Mlč prosím. Vím, že jsem debil. Mohli jsme si pěkně namlátit a mohli jsme taky skončit.“

(Poznámka: Ondra ač nic neřeší a nevytváří si domněnky a je mu vše jedno, tak jednou za čas a je to většinou u technických věcí vymýšlí úplné konspirační teorie. On to ví a přiznává a prý ho to i baví, ale když jde o mojí ješitnost tak je zle.)

Vše zpět a hurá pryč. Dnes už do Toga nedojedeme. Kupujeme meloun a Ondra vyhlíží spaní. To co se potom dělo je jak z hororu. Vyjíždíme z nějaké vesnice. Cvak. Ozvalo se ze zadní nápravy. Nic se, ale neděje. „Cítím brzdy!“ „Hm“ přitakává Ondra a potom už to bylo ráz na ráz. PRÁSK. Bzzzzzz.Krach, vzzzzzz. Klep, klep klep. „Nic nebrzdí, ani motor!!!“ „Doprdele!“ Dojíždíme asi ze 70 km/h ke krajnici. Smrad pálící se gumy proběhl autem. Dojíždíme za zvuků jak z tanku. Ondra vyskakuje a mě se ani nechce. Ani si nic nepředstavuju. Nechci. Nechci to vidět. „Do prdele! Máme venku kolo!“ „Néééé!!!“ Křičím. Křik nám, ale nepomohl a závada nezmizela. Pomalu sundávám pásy, otvírám dveře a jdu ven. Kolo napasované na blatníku a evidentně odřené po bočním obvodě. Sedáme si na svodidla asi metr od auta. Není nám do mluvení. Vymýšlíme plán a jdeme na to. Zkoušíme to vyheverovat, ale to nejde. Nevyndáme to kolo. Poloosa je vyskočená z diferenciálu a tak to nejde vyvlíknout. Začíná se smrákat a za 20 min bude tma. Dáváme trojúhelník. Zkoušíme to zvednout za rám, ale i tak je to málo. Zkoušíme upustit kolo. Taky nic. Ondra odněkud táhne asi 40 kilový kámen. Chudák celý ufuněný a upocený mi ho skládá k nohám. Už ho rvu pod auto a zvedám. No. Nechce se mi pod auto, nechce. Kolo je venku. Podkládáme auto dvěma koly, jako kdyby se poroučel zvedák. Už je jasno. I když si myslím, že matka byla dotažená a pojištěná je venku. Koukáme na to jako puci. Je tma. Vyndáváme čelovky. Jdu pod auto na obhlídku. „AUUU! Něco mě žere!“ Vyskakuju a Ondra mi prohlíží záda. „Tý jo! Mravenec jak tele. Má hlavu jak hrášek.“ Koukáme na tu obludu, co mi vypadla z trika. „Namazat!“ Nařizuji. Znovu se nořím pod auto. Je to jasné. Vyskočená poloosa, roztržená těsnící manžeta, těsnící hliníkový domeček na padrť, prachovka nikde, vymleté těsnění na ramenu a ulomená pacička na tyčce pro ruční brzdu. Otázka je jak na tom je poloosa a ramenu snad nemůže nic být. OK. „Co máme a co nemáme?“ Ptá se Ondra. „Nemáme ty hliníkový domečky. Nedotěsníme diferák.“ Vidina ještě půlky cesty a to té horší nás nedělá šťastnými. Sedáme si na svodidla a najednou se smějeme. „Ty vole! Žijeme!“ Smích. Pijeme kolu, mažeme proti komárům. „Zavoláme Martinovi.“ Kluk z Pragosu a my ho bereme jako technického poradce. „Nikdy jsem o tom neslyšel!“ Zní jeho ortel. Radí nám dotáhnout a roztemovat závit po obvodu uvolňující se matice. Dát manžetu a nalít oleje tak, aby to neteklo. Ok to zní rozumně. Předjednáváme ještě díly. „Ty jo! Celou dobu se držíme v rozpočtu a v Ghaně takhle vykrvácíme.“ Říkám. Ondra jenom: „No jo Afrika.“ Doufáme, že Ghana nám nebude osudná. Sedíme a přemítáme, kdybychom jeli opačným směrem tak to nějak doklepeme, ale nás čeká to horší a čekat každou chvilku, že upadne kolo někde v bahně nebo díře. Ne. Musíme to opravit a je štěstí, že se to stalo právě tady. Noříme se do auta. Nedaří se nám dostat poloosu zpět. Jsme upocení a špinavý už všude. Pryč je vymydlení, pryč je čisté prádlo. Vše během pár okamžiků zapomenuto. „Že jsme z tý ambasády odjížděli.“ Posteskl si Ondra. Nic. Musíme toho rozebrat trochu víc, ale daří se. Během toho u nás zastavují všichni možní a nabízejí pomoc. Auto je ve stavu, že se nadá ani naložit na náklaďák a nikde jsme neviděli auto se zvedákem. „Musíme to zprovoznit.“ Zní náš ortel. A nechat tady Klaudii, i když trucuje, nepřichází absolutně v úvahu. Během toho ještě voláme Jakuba a prosíme o azyl, jestli to zprovozníme. Samozřejmě souhlasí a směje se.  

Minuty plynou. Vychází měsíc a tak je trochu vidět. Kamióny kolem nás řádí. Jen když zrovna jeden z nás je nahoře, tak stačí zakynklat hlavou s čelovkou a oni zpomalí, ale většinou jsme dole a tak projíždějí jak prasata. Po uvolnění listového pera se nám daří nasadit poloosu. Hurá! Jeden úspěch. Vše už potom vracíme s občasným záchvatem smíchu nazpět. Matce dáváme po dotažení důlčíkem co proto. Snad to vydrží dojezd 60 kilometrů. Rozhodujeme, že ušetříme těsnící manžetu a že pojedeme se suchým (bez oleje) diferenciálem, že to dá v pohodě.

(Poznámka: abyste si nemysleli, že jsme nějaký blbci. Máme sebou téměř vše, co by se mohlo rozbít nebo poničit. Startér je takové jakoby pohodlnost, ale v nějaké krajní situaci… Hlava už byla věc horší. To ohrožovalo celou expedici. Ale opravdu nikdo nepředpokládal, že se stane to, co se stalo. Proto nám chybí domeček. Manžetu máme pro případ proražení. Ale náboj kola?) Odvzdušnění brzd. Zkouška. Vypadá, že jsme pojízdní.

Skládáme věci a trochu si myjeme ruce. Hlavou nám probíhají věci, co budeme potřebovat. Pořád mi nejde do hlavy, že se to povolilo. Katalog snad zítra poradí. Vyrážíme. Cesta byla vyčerpávající a pomalá. Ondrovi se po této zkušenosti nechce za volant. Pocit bezmoci, že nemůže zastavit je flustrující. Sedá, ale za volant. Každý si vybral v této situací své místo a zase jsme si dokázali, že krizovky umíme zvládat. Jen by jich nemuselo být tolik. Nakonec pojem krizovka. Když už jsme stáli, bylo jenom na nás, jak se s tím popereme nebo jak to vyřešíme. Povedlo se. Po asi dvou hodinách pomalé jízdy přerušovaných asi 15 policejními kontrolami jsme na místě, kde už nás čeká Jakub a jeho kamarád. Mají z nás srandu.

Nejvtipnější byla kontrola, kde přichází vykulený a vystrašený policista, který nám radí nikde nezastavovat a pořád se při tom ohlíží okolo. Vtipné, ale jsme unavení a zastavovat fakt nehodláme nikomu.

Už při dojezdu do cíle halekám: „Dírou napřed kamaráde!“ Panák a popis situace a už na nás čekají dvě postele. Já jdu ucpat odpad do koupelny. Jak jsem se válel pod autem, tak mám bordel a olej skoro všude. Hnus, ale to k tomu patří. Ondru se mi, prase, nedaří dostat do sprchy. Prý je čistý a říká mi, že já jsem jak prase. Co nám spíš vadí je ta přítomnost písku a prachu při montování. Jo to je prostě bonus montování v Africe, nebo v terénu. Jak to máme vše čisté, když to děláme v dílně a teď? Technika si s tím pískem snad poradí.

Kluci jdou spát. Jsou dvě hodiny ráno. My dáváme ještě sváču a plánujeme co s tím. Je jasné, že náboj ztratil důvěru a s tím jak se již opakuju, co nás čeká, by to mohl být problém. Jdeme spát a postele jsou příjemnou změnou. Jen nastavujeme klimatizaci na 28°C, kterou má Jakub nastavenou na 24°C. My zvyklí na horko. To zas bude při aklimatizaci boj. Daří se nám chytit wi-fi od souseda. Bohužel tu ráno vypíná. Usínáme zmožení.

Asi snad první odpočinkový den. A první krátké zápisy. Ráno nám jenom řekl Jakub, že přijde v 10.00. Nevstáváme. Nechce se nám.

Musíme však začít úřadovat. Bereme katalog a voláme Martinovi do Pragosu. Je jasno. Levý náboj na pravé, kole.

(Poznámka: není to nedůvěra k Láďovi, co nám zařizoval první balík. Jen víme, co chceme, a vše mají na skladě a nic se nemusí vyrábět a zařizovat bokem a je nám jasné, že to potřebujeme co nejrychleji.)

Ještě upřesnění co tam máme za domeček na ložisko. Jdu to rozebrat. Vše v poho, když najednou auto na heveru začíná vydávat zvuky. To se mi snad jenom zdá. Náš 2t nožový hever se kácí. Naštěstí se jenom klopí do strany a opírá se o šroub. Přichází Ondra a naštěstí přijíždí Jakub. Přispěchává se svým zvedákem. Spadnout to auto úplně, i když jsem tam měl kolo, tak už bych asi opravdu byl naštvanej. Je jasné, že jsme bez zvedáku. Zdál se mi od začátku nic moc, ale fungoval. Stát se to v té noci tak nevíme, jak by to dopadlo. (Poznámka: nikdy si nekupujte plechové nožové zvedáky. Jsou na hovno.) Martinovi posíláme potřebné rozměry a kontaktujeme spojku na DHL Dana a kluci si už domlouvají rande na předání zboží. V 10.00 přichází hospodyně a je trochu vykulená, kdo jí tady čeká. Kolem 13.00 je oběd. Polévka. Mňam. Potom hovězí s hranolky. Jak my se budeme vracet na glutamáty, mi není jasné. Po obědě debatujeme. Jakub se vrací do práce a my upadáme do komatu. Budí nás až George, spolupracovník Jakuba. Libanonec a fajn chlapík. Dnes nás kluci vytáhnou na pivo. Jedeme do klubu, kam chodí na tenis. Pohodový večer kde probíráme věci běžné jako chalupy a budování, poměry v Ghaně a co vše se tady může a nesmí. Asi v deset se vracíme. Ještě nám Jakub ukazuje zvedák na pumpě kde, by se dala dát Klaudie do kupy. Parádní zvedák slibuje dobrý přístup k autu a poraněným částem.  Potom ještě do noci pokračujeme ve vyprávění našich příběhů. Poté hekujeme sousedovu síť a připojujeme se. Jdeme spát asi ve tři ráno.

Vstáváme, až když přichází hospodyně. Postel je postel a až teď zjišťujeme, jak jsme se potřebovali dospat. Máme plán a tím je zhlédnout obchodní centrum. Kdo mě a Ondru zná, tak asi nevěří, co čte ale je to tak. Jiná atrakce tady nikde není. Po obědě a krátkém spánku vyrážíme. Jakub nás hecuje, ať si vyzkoušíme místní dopravu. Po krátkém výslechu zjišťujeme, že pacholek tím nikdy nejel a chce znát, jak to funguje. A to je tady 10 let. Nakonec jedeme Klaudií. Nemáme peníze a bůh ví, kde bychom skončili. Snad to těch pět tam a pět zpátky zvládne. Vyrážíme. Bude to opravdu boj z té klimatizace zase do horka. Cesta v pohodě. Dorážíme do normálního obchodního centra jako u nás. Hrůza a přijdeme si jak vidláci. Kupujeme nějaké ovoce a nějaké pochutiny, čokoládu. Vše drahé. Ještě okoukáváme, co zde mají, a rozdíl ve zboží neshledáváme. Jen na čtyř miliónovou Accru nám to přijde malé. Taková centra jsou tady asi jenom tři. Co jsme se tak bavili, tak rozdíl mezi bohatými a chudými zde jde strmě nahoru. Kam to může dojít, se ptáme. Jsou tady lidé, kteří žijí za 1-2 USA na den, což jsou asi 4 CD a top manažeři mají tisíce. Jenom nájem v lepší čtvrti zde dosahuje cen od 400-1000 USA a výše.

Dorážíme ze šopingu úplně vycucaní. Víme, proč nemáme rádi klasické dlouhé nakupování. Už jenom procházka po obchodě nás zmohla. „Táta“ Jakub dochází kolem 18.00. Ještě Ondra ukazuje ještě Klaudii jeho kamarádům a vyrážíme na pivko. Je to zde takový rituál asi tak jako my máme večer meloun. Stavujeme se ještě v místním dobrém občerstvení a kupujeme víno. To mě osobně přišlo už k chuti. Opět debatujeme dlouho do večera o všem možném. O smlouvání, o africkém umění… Zajímavé je, jak to funguje v Jakubově práci. Co tak znám od táty šikovnost místních, tak se to jenom potvrzuje. Člověk je musí pořád tepat a hlídat a opakovat, ale nakonec stejně ten šroub povolují na druhou stranu.

(Poznámka: Martin z ambasády dává zprávu, že balík je v Bruselu. Tedy se nám trochu vzdaluje.)

(Poznámka: Zjišťujeme, že platba za první balík nedorazila tomu, komu měla. Při srovnání čísel pro placení druhého s hrůzou koukáme na dvě různá čísla. Úlek!!! Nakonec se to vysvětluje, že kamarád Dan nám dal číslo na placení hypotéky. UF!)

Ráno se už aktivujeme dříve. Už vypadá, že jsme dospalí. Ondra vymýšlí teorie o taktice cestování. Jakože měsíc jet, potom přeletět domů a odpočinout si a zase po týdnu se vrátit, ale to zavrhujeme. Je vidět, že už potřebujeme na cestu. Děláme si dobrou snídani s ananasem a melounem. Koupili jsme včera máslo, ale je to děs. Přichází hospodyně a začíná úřadovat. Je to taková zavalitá paní s dítětem na zádech a jenom se mračí a pořád zpívá a nevidí nás jinak než v posteli a u jídla. Prý byla taková vždy. Ptali jsme se, jak to tady funguje a bylo nám vysvětleno, že to tady tak být musí. A jaká to je vlastně výhoda.

(Poznámka: Balík se nachází v Lagosu v Nigérii)

Večer jdeme na místní jídlo. Opět nás Jakub dostává tím, že to nikdy nejedl. No. Jelikož mi to připomnělo jídlo před problémy, tak to nedávám. Kyselina (Ondra) to dojíždí za mě. Ještě nám servírují chutné špízky a JAM. Místní bramboru smaženou jako hranolky s nějakými omáčkami. Ochutnáváme další místní pivo. Asi nejlepší, ale i tak se těšíme na to naše. Bohužel se dostáváme na politiku a vůbec věci, které jdou teď opravdu mimo nás. Domlouváme pivo s kamarády z ambasády.

Jakub nás, jak zjišťujeme, propaguje všude, kde se dá. Prý je vtipné pozorovat reakce lidí. Když vidí Klaudii. Ta zatím pěkně čeká na dvorku za dohledu ochranky.

Další pohodový den v Sanatoriu Jakub. Opět si doplňujeme vzdělání v české kinematografii. Snídaně a telefon do Impulzu, který nás trochu probudil. Ondra: „Zase nás někdo prozvání!“ „Tak to zvedni.“ „Ty vole Impulz!!!“ A už sypeme zážitky do telefonu.

(Poznámka: Balík dorazil na ambasádu. Čeká nás montáž. Nevíme, jak Jakub domluví zvedák, ale buď to sfoukneme dnes odpoledne, nebo ráno.)

Jinak pokračujeme ve filmánii.

Kroužek techniků: Po „O“ jdeme na montáž. Nakonec se spokojujeme s nájezdovou plošinou a zadarmo. Taťka Jakub nám ještě dodává vše potřebné jako zvedáky, hadry a něco na mazání. Vše jde jako po drátkách. Ale ouha. Panenky na zvedání jsou krátké. Vše řešíme asi hodinu. Nakonec je Klaudie zvednutá na normálním nožovém zvedáku, který je na nějakých cihlách. No nic moc, ale nedá se nic dělat. Demontujeme co je třeba. Jde nám to od ruky, ale začíná se smrákat a je jasné, že výměna druhého náboje bude až zítra. (

Poznámka: opět zapracovala perfektně naše podpora doma. Tak jako nám pomohl Rancher ze Spartaků, tak tentokrát Martin jako náš technický poradce. Odeslání proběhlo v cuku letu zase díky Danovi. Děkujeme. Bez vás by to nešlo. Oceňujeme i zakrytá, bezúdržbová ložiska.) Trochu válčení s tloušťkou podložek k ložisku, ale už je tam náboj a vše vypadá ok. Trochu problém nastává při nasazování bubnu. Jak se ukázalo, ne vždy je nový díl výhodou. Šrouby jsou trochu nakřivo a tím pádem mají jinou rozteč. Nedaří se nám chytit potřebné rozteče, až vyklepáváme šrouby na kolo z náboje a už to tak nějak jde. Za svitu aut dotahujeme brzdy a odvzdušňujeme. Zkušební přejezd na parkoviště vypadá dobře.

(Poznámka: zatím máme pořád všechno nářadí. Nic jsme si nemuseli půjčit.)

Celý den má završit večeře s kamarády z ambasády. Sprcha a odpočinek. Odměňujeme se formou velkého talíře humrů.

(Poznámka: abyste si nemysleli, jak tady hýříme, ale i místňáci byli překvapeni totálně nízkou cenou.)

Potom hledáme místo s dobrým pivem. To se nedaří. Po jedné ochutnávce fakt hrůzného moku, ustupujeme do naší, známe hospůdky, kde si dáváme Mandingo (zdejší campari a fernet) a malé, ale báječné špízky. Večer opět zakončujeme pohodovým tlacháním s taťkou.

Ráno, pod vidinou opětovného zaprasení, to trochu vázne, ale musíme. Zítra chceme vyjet. Druhé kolo šlo v pohodě a za chvilku se koukáme na opravený stroj. Kontrola dotažení všeho. „Hm ta trubička se nějak protáčí.“ Říkám při kontrole dotažení brzdové trubičky. Ondra to jde zkusit a je jasno. Musíme dát novou a doufat, že je závit v prasátku ok. Ondra ohýbá trubičku a já začínám uklízet. Po chvilce už dotahujeme. Jednou šlape Ondra a podruhé já. Pořád ta mrcha rosí. „Pojď se kouknout.“ Na mě Ondra. „Hurá!“ Vše vypadá dobře. Odvzdušňujeme. Krok na brzdě se trochu zlepšuje. Uklízíme, sprcha. Nejde to napsat, ale říkáme si, že poslední večer v Accra a trochu nám jde mráz po zádech, jak to dopadne.

Bereme Klaudii a Taťku na projížďku. Jedeme do klubu, kde potkáváme Jakubova srbského kamaráda. Je to fajn týpek a oni dva se pořád špičkují. Je to sranda. Následuje dokoupení zásob a nakoupení 24 lahví vody pro výměnu pet systému.

(Poznámka: Petsystém je systém zásoby vody pro expedici. Je umístěn v botníku na dně. (botník-dřevěný skladovací box za řidičem. Děkujeme tímto Markovi. Funguje a drží.) Vejde se tam cca 36 litrů vody v pet lahvích. Další rezerva je v podobě dvou barelů o á 5 litrů. Tedy součet je cca 46 litrů. Bez šáhnutí na jeden barel jsme schopni bez větších problému být 4-5 dní v terénu.)

Jedeme na Mandingo. Po rundě double, double se rozhodujeme, že zbytek našeho pobytu už budeme doma. Ochutnáváme africká vína a pouštíme jako kulisu české filmy. To nám vydrželo asi do jedné, když tu se zrodil nápad, že si uděláme bramboráky. Tři chlapy mají prostě chutě a tak jsme se do toho dali. Teda já jsem to celé nakrouhal. Báječně jsme si pochutnali a pobavili. Já se občas do toho spojím se Šáry a to pro ty dva je obrovská příležitost být chytrými a hlavně vtipnými. Dopíjíme a již značně unaveni, né opiti, jdeme asi ve tři hodiny na kutě. Ráno chceme vyrazit možno co nejdříve.

No. Ráno se nám nechtělo. Přenášíme věci líně do auta. Ondra vaří míchaná vajíčka a slavnostně si dáváme poslední společné jídlo tady v Africe s naším taťkou Jakubem. Ještě sprcha a takové uklidnění a už nastává loučení. Pravda je, že taťka je po tom „poznávání“ nočního života trochu unavený. Trochu jsme mu nabourali jeho režim, ale prý příjemná změna. Jakub se o nás postaral parádně a my doufáme, že jsme ho moc nezatížili. Revanš přijde, až doma, to slibujeme.

Vrážíme. Klaudie naložená zásobou paliva, jídla a vody. Trochu se nám zdá, že sedíme víc než normálně. Že by se trochu unavila zadní pružina? Budeme sledovat. Jsme jak na trní a návrat k důvěře v techniku asi chvilku potrvá. Posloucháme každý zvuk, každou vibraci, zachvění a vůbec. Krve by se v nás nedořezal, když kolem projíždí auto, kterému střílí výfuk.

No nic půjdu k věci. Po asi 30 km, kdy se pořád ozývá klepání při puštění plynu, je nám jasné, že kryt převodovky půjde dolu a proběhne kontrola. Začínáme spekulovat, v čem by mohl být problém a zaznívá i harddisk spojka. Jedeme, ale dál. Pak to přišlo. Museli jsme předjet nějakého šneka a rozjel jsem Klaudii na 100 km/h. Pustil jsem plyn a začal se nám do kabiny drát kouř a smrad pálící se gumy. Koukli jsme se na sebe a bylo jasno, že musíme zastavit. Zajel jsem do stínu a Ondra: „Je mešita!“ Stáli jsme před kontejnerem a tak se modlilo asi osm mužů. „Hm, ale něco jsem ti o mešitách řekl.“ Já už žádný mešity nechci od Mali a po zkušenosti v Ghaně už vůbec ne. Dáváme se do díla. Po sundání je jasno. Prasklá spojka a stopy odření na krytu. Rozebrat to šlo dobře, ale nedaří se nám dostat novou spojku na místo a vzpomínáme, jak jsme to dělali. A v tom mi zvoní telefon. Martin. Ten má snad čuch, když jsme v nesnázích. Popisuju mu situaci a je mi už stydno. Ujeli jsme 12 000 km a teď tohle. Pořád a pořád. Dobrá. Jde o únavu materiálu a stala se tam, kde asi měla, ale už dost. Hned na to volá Jakub a smějeme se, co se zase stalo a jestli má chystat postele. To už opravdu nejde a my musíme vpřed. Šponujeme spojku nahoru, dolu a pořád málo místa na vsunutí spojky. Vyndávám chytrou knihu. „Hm, použijte vhodné páčidlo.“ Vyndávám montpáky a Ondra zapáčil. Hup a spojka je na místě. Jsem naštvanej a přiznám se, že jsem do Klaudie kopnul a bouchnul jsem do ní. „Už dost mrcho, takhle ne, koukej se vzpamatovat!“ Křičím a přihlížející trochu nechápu a radši se rozcházejí. Smějeme se a už je vše zpět a vyrážíme znovu na cestu. Chceme dorazit do kempu za Lome, hlavním městě Toga. Je nám jasné, že to asi nezvládneme. Zkoušíme hledat místo na stan, ale marně. Všude lidi, nebo políčka, kde to prostě nejde. Najednou Ondra zmerčil nějaký hotel a už to zkoušíme. Je zde paní. Nejdřív říká, že musíme mít moc peněz, když takhle cestujeme, ale nějak se nám jí podařilo přesvědčit, že to až tak není a ptáme se kolik. Trvá to na můj vkus už dlouho. Nabízíme 5 fňufníků za kus trávy pro stan. Nejdřív si peníze bere, ale potom nám je vrací a nabízí pokoj zadarmo. Potom to začalo. Domněnky a spekulace co za tím je. Nebudu říkat, co vše nás napadlo. Hned jak jsme vešli do pokoje, zamykáme a jíme meloun, kterému jsme neodolali. Otestovali jsme si, myslím víc než dost, jak je těžké se znovu vrátit na cestu, ale snad to zlomíme přejetím hranic do Toga a definitivně se rozloučíme s Ghanou. Ne, že by se nám tady nelíbilo, ale kdyby nebylo těch starostí. Servis zde byl parádní a doufáme, že se i s našimi novými kamarády někdy uvidíme doma.

Jdeme spát a jsme zvědaví na ráno.

Asi se dá říci, že Ghanu jsme poznali jako nejvíc co jsme tady zatím poznali ..:)

Teď už zase doufáme, že nebudeme psát jenom o montování, ale zase o Africe. Klaudie si prostě vybrala oddechový čas a snad to zase chvilku půjde. Víme, že tyto věci budou a že je vlastně fajn, že to bylo na jednom místě, ale jak jsme psali, navrácení důvěry v Klaudii a trochu uvolnění bude chvilku trvat. Expedice míří už snad zase vpřed!!!

Fotogalerie