Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

„Ondro, smrdíš!“ Děs a hrůza. Už to není ani česnek, ani nic jiného. Je to pach staré kůže zahnětené do látky. Když smrdí Ondra, tak smrdím i já, i když se meju po zkušenostech s pupínky, ale to stejně nestačí. To vím. Ondra se sice brání a říká, že to je normálka, ale já vím, že už to normálka není. Bohužel to, že neslyší, víme všichni. Zjistil jsem, že ani nevidí, necítí jemné aroma benzínu, co nám nasákl do chleba a už ani nevnímá. Doufám, že se to trošku spraví, až mu vysadím prášky… To by mi tak nevadilo, ale smrad, hroznej. Nemáme už nic na sebe a točíme a recyklujeme věci dokola. Nejhorší jsou trika. Ty jsou už nasáklá vším možným. FUJ. Ostatní ještě máme čisté.

Ještě zjištění, že se budíme na prázdných karimatkách. Copak se asi stalo? Při balení stanu zjišťuju, že jsme spali na nějakých rostlinách, které když se jich dotknete, tak smrsknou listy jako Mimóza, ale ta mrcha má malé trny, které v té tmě nebyly vidět. No pěkné. Ale máme lepení na kola a už mám z tohoto zájezdu jednu záplatu na karimatce. Cíl dneška je dostat se k parku Kakum a jeho atrakci v podobě zavěšených lávek v korunách stromů. Cestou zjišťujeme, že to nestihneme a tak Ondra mění plán a dle mého dost šikovně. Nejdřív navštívíme otrokářské pevnosti na pobřeží, posléze vyrazíme k parku a tam někde zakempujeme. Plán parádní a zapadá do cesty, kterou místo 2 hodin jedeme asi 5. Elmina. Nejstarší otrokářská pevnost. Po probití přes prudiče vcházíme do pevnosti. Dýchá zde na první pohled úzkost a pokora k bolesti, která tady panovala. Pevnost je bílá. Platíme evropské vstupné a doháníme výpravu s průvodcem.

(Poznámka: vstupné se pohybuje v cenách jako u nás. Místní to mají tak za třetinu. Vše bychom pochopili. Chtějí, aby se lidé dozvěděli a my když už jsme tady tak to zaplatíme, ale proč se sem dostalo placení za focení?)

Je to podivné. Jdeme my dva a asi 5 černochů a černošek. Koukají na nás zvláštně. Asi je to jenom pocit, ale jako by říkali: „Za to můžete vy.“ Už jsme pochopili, že ještě od dob kolonizace tady bílý muž má zvláštní pozici a když si ještě vyšlápne na otrokářskou pevnost... Sami si však nepřipouští, že samotní náčelníci nejen z vnitrozemí prodávali své lidi a bílí to už „jenom“ nakládali na lodě. Potom se stalo něco, co mě utvrdilo, že to už s námi nejde. Jedna slečna se otočila od Ondry a držela si nos a prchala na vzduch. Já se snažil ani nehnout, abych nevířil vzduch. Slibuju, že to je naposledy, co jsem to nechal zajít tak daleko. Jediné co nás omlouvá, byl pobyt v nemocnici, který narušil cyklus.

Nic zpět k pevnosti. Je nám vysvětlováno, jak se nakládalo s otroky. Co směli co ne. Kudy chodili na poslední pochod přes „Bránu bez návratu“ a kudy je nakládali na loď. Věřte, že průvodce nebylo ani třeba. Pevnost mluvila sama. Bylo zde vše promyšlené. Vše na sebe navazovalo. Co nás zaráželo, byly ztráty. Moc to prostě neřešili. Celá pevnost byla zalita mořem, aby se zamezilo útěkům nebo případným atakům. Nerad fotím podobná místa. Jinak hezký výhled. Dáváme si ještě ve zdech svačinu a nasáváme pochmurnou atmosféru zapomenutých časů. My už jen v před a nesmrdět.

U východu nás zase zklamávají dva kluci, co nám na mušle napsali jací jsme kamarádi. Ale jak víme, končí to tím, že chtějí příspěvek na jejich fotbalové družstvo. Nechápou, že jim nic nedáme. Lekce angličtiny a už Ondru ženu ke klice. Vracíme mušličky a směr moře a koupání.

To se dostáváme k další věci, kterou vám chceme popsat lépe. Všude je bordel. Všude létají igelitky všech možných barev. Nejsmutnější je pohled na vzdouvající se vlnu plnou igelitu, flašek a všemožného eklu. Kde jsou ekologičtí aktivisté? Budou nás buzerovat, že jsme hodili omylem bílé sklo do barevného, ale tady, tady opravdu kypí reálné nebezpečí ekologické katastrofy. Pořád se bijeme do prsou, jak jsme obnovili nějaké zničené místo, místo toho, abychom pokorně přiznali chybu. Já tomu nerozumím.

Hledáme pláž a prostě nenacházíme. Jediné co nás fascinuje, je jak lidé chodí po pláži a vybírají, co by se dalo ještě použít. Málo toho není. Jediné co má pozitivní vliv na nás je to, že zjišťujeme přítomnost orchidejí přímo kousek od pláže. To co jsme poprvé přešli, vidouce moře, jen jakoby nic, se při zpáteční cestě mění v koberec orchidejí. Typické listy a sem tak květ. Trochu nás to vybudilo k focení a plánování. Nakoupíme a hurá k parku. To zní dobře a tak vyrážíme. Trochu hektické nakupování a už mažeme vstříc pralesu.

Nakonec dojíždíme až k jeho bráně. Tam nám vtipně říkají, že do kempu potřebujeme rezervaci a už nám nabízejí ubytování. Vzhledem k ceně a našim potřebám je to za babku. Během domluvy se objevuje kluk. Je evidentně buď zlitý, nebo zhulený. Nabízí kokosové víno, které kvůli práškům odmítáme. „Radši pivo, než tohle.“ Prohlašuju a Ondra přikyvuje. Zve nás do restaurace na jídlo tak mu říkáme, že později. Vylézáme z auta. Vypouštíme smrad všemi jeho otvory. Meloun, sprcha, poslední čisté prádlo. Potom chvilka odpočinku. „Hlad!“ pronesl Ondra a už se zvedáme. Docházíme ke tmě. Vše zhasnuté a tiché. Tu se ze tmy objevuje náš kamarád. „Máme hlad a ty máš tady tmu.“ To, že prý nic není, že to nějak zařídí. Uvádí nás do sokolího doupěte v prvním patře jeho domu. Žije tady se svými třemi bratry. Mají tady krámek s uměním, Cofee shop, a kousek restaurace Rambo. Domlouváme jídlo a pivo. Sice prášky, ale co nás nezabije… Představuje nám bratra, s kterým potom celý večer debatujeme o Ghaně. Další bratr jen tak občas zahaleká ze stanu, který mají v patře postavený jako moskytiéru. Opravdu příjemný večer až do chvíle co nám servíruje jídlo. Nebudu popisovat, co přinesl, ale bylo to fakt dobré a já potřeboval zaplnit břicho. Splachujeme to místním pivem Star. No, jak jsme si všimli, místní piva jdou pít do té doby, dokud jsou studené.

(Poznámka: porce kuřete je také vtipná historie. My jsme dostali, jak my tomu říkáme, výsek ze zad. U krávy nebo prasete tam je sice svíčková, ale u kuřete?)

Po asi hodině platíme, děkujeme a jdeme spát. Máme před sebou hezkou svěží noc.

Ráno vstáváme brzo, abychom stihli probuzení pralesa. Hm. To nestíháme, protože otvírají až v 8.00 a to už je vše vzhůru, ale kravál to byl luxusní. Přicházíme opravdu v 8.00 na kasu. Nikde nikdo. Až nějaká drsná paní v uniformě průvodce pralesa nám říká, že až v 9.00. Opravdu. Až v 9.00 kupujeme předražené lístky a dostáváme cedulky na krk podle toho, co jsme si zaplatili. Čekáme dalších 25 min. Začínám být nervózní hlavně proto, že přijíždí autobus plný lidí. „Néééé! Já nechci lidi. Chci tam být sám!“ Ondra se směje. Nakonec přichází průvodce. Bere nás na procházku do pralesa. Je to příjemné, ale je spíše taková ochutnávka. Zdáli slyšíme kvíkot motorových pil. Asi budeme dobře. Po cca 15 minutách jsme na místě. Je nám vysvětleno, co a jak a už vyráží první skupinka. Je nás dohromady osm. Jdeme poslední. My co jsme prošli lanovým centrem, tak to pro nás nic není, i když občas bych to zábradlí bral trochu víš nebo více natažené. Je to hezké. Pozorujeme prales z ptačí perspektivy. Jen ti ptáci nikde a je takový klid. Občas se v zeleni pod námi mihne motýl a to je vše. Hezký pohled do dáli. Obdivujeme kůru stromů na kterém je zavěšená lávka. Je to jakoby rez kolem trubky. Tvrdé a hrubé. Fotíme plyšáky, kteří byli trochu opomíjeni. Kocháme se a šplháme po lávkách jak opice. Dohání nás skupina, co byla za námi a už nás tlačí pryč. Škoda. Asi ten klid co z té zeleně vyzařuje je to nejcennější, co tento kousek pralesa může nabídnout. Jdeme zpět. Je zde restaurace a my nesnídali. Jako mastňáci vybíráme nějakého hamburgra. Vtipné je, že zde mají koše na třídění odpadu. Hrají si tady na ekology a celá země se topí v odpadcích. Nepříjde mám to jako první vlašťovka.

(Poznámka: musíme se přiznat, že nás hodně oslovila studená kola. Tu si vždy dáváme za odměnu. Je to jako božská Manna. Kola nám tady chutná víc jak pivo.)

(Paradox: s přibývajícím časem zjišťujeme, že bledneme. Jsme světlejší a světlejší. Je to prapodivné, ale máme to potvrzené z více zdrojů a i z fotek to je patrno)

Po sváče je další cíl jasný. Přesunout se na dohled k Accra a zakemovat a dát se trochu dohromady. Uklidit auto a hlavně vyprat. Dojíždíme do doporučeného kempu. Spaní za hubičku. Kbelíková sprcha. Hezké atmosféra a vůbec celkem fajn. Už jenom to, že budeme odpočívat. Cestou to na nás zkouší zase nějaký policista, jakože nám nefungujou brzdový světla. Tak chvilku trvá, než si rozumíme. Je nasupenej a začíná vyplňovat bloček a pořád si něco brumlá. Je vtipné, že má na hlavě čepici jak Emil Holub a bílé rukavičky. Je fakt nepříjemný. Pořád nechápeme, co chce. Ondra vybíhá a zkouší, co chce. Ukazuje na světla, že nesvítí. „Dyk mám ručku!“ „Je to vůl,“ říká Ondra s úsměvem. Ukazuju, že mám zataženou ruční brzdu. Asi neznají. Policajt nám pořád nevěří. „Šlápni, pust, šlápni a drž, nešlapej.“ Pobíhá od okénka ke světlům a podezřele se na mě kouká, jestli něco nemačkám rukama. Muchlá bloček a uraženě odchází. „Asi můžeme, co?“ „Pryč!“

Volají nám z ambasády ohledně setkání s velvyslancem, a záchranném balíčku pro Klaudii a jak doufáme i pro nás (Lovečák).

Kroužek techniků: nic na plat. Už se nám začínají ozývat ventily. Nemůžu si pomoci, ale co sebemenší přidání plynu lehce nad rámec, toho co motor zpracuje, znamená řehtání jak od koně. Podtočená čtyřka už je nemyslitelná. Zkoušel jsem to ve všech možných režimech, jak Ondra nemohl řídit. Prostě můj závěr je, že hlava je už chycená.

První věc, kterou děláme, je: hurá do moře. Parádní vlny. Jsme tam asi hodinu a půl. Je to příjemné a osvěžující. Potom prádlo. No byl to boj a výsledek už nic moc. Co na plat. Pračka je pračka a potom co ty trika musela prodělat, to není ono. Jo a dochází nám prášek, takže to mydlíme jelenem, který má to lepší už taky za sebou. Večer poslední prášky. Studená večeře v podobě luncheonmeatu a nádherného rajčatového salátu. Po tom co jsem udržel hranolky a hrbáče jsem se jako zdravotník uschopnil do normálního režimu. Jdeme na kolu, ale jsme KO. Cestování je věc náročná a také vše hezké je vykoupeno draze.

Ráno jak malované, ale to se asi nedá říct u moře, ale tak u nás někde na chalupě. Vstáváme a děláme si piknik na našem včerejším stolečku. Už jsme přišli na to, proč vše smrdí tak tím benzínem. Je to proto jak nám začal zlobit vařič a Ondra vařil na zadních dveřích. Jak to nehořelo, tak všechny výpary šli dovnitř. Takhle to bylo 14 dní a my máme nasáklé auto.

Po snídani se vydáváme do moře. Krásné vlny nás nutí si trochu protáhnout těla. Blbneme asi hodinu a potom si spokojeně leháme na dvě lehátka a chystáme se na úklid. Po pravdě se nám moc nechce. Jak je mým zvykem vydávám pokyn a jdeme na to. Prachu v Klaudii asi 10 kilo. Vše červené a nejde to ani utřít. Zjišťujeme ztrátu kusu karosérie v podobě zvedací trubky na prahu. „Hm, pěkná ventilačka. „Jůůů.“ A Oba koukáme na cca 10 cm2 prázdna v podlaze. Nějak zabloudíme ve vzpomínkách, kde jsme ho mohli nechat a pak finišujeme. Ještě oplachujeme karimatky. Moc to, ale nepomáhá. Objednáváme večeři za slušný peníz a hurá zase do moře.

(Poznámka: je zvláštní, jakou má tento červený prach viskozitu. Jak jemná je to frakce. Jediné co na to platí je vlhký hadr a to několikrát.)

Večeře byla parádní. Ondra si dal „bifteky“ ze šneka. Nedá se říci biftečky, protože to byly kusy masa. Maso bylo tužší a tak trochu nakyslé, ale jinak dobré. Já si dal kuře. Musel jsem si dát nějakej standard. Také dobré. Chuťově plné. Následuje kola s rumem a Ondra zkouší pivo. No prostě naše pivo to není. Odpočinkový den na hezkém místě. To jsme potřebovali. Zítra vyrážíme směr Accra. Je to co by kamenem dohodil, ale 4 miliónová destinace slibuje dopravní zádrhele.

Ráno budíček o hodinu dřív, balení a úprk k ambasádě. Máme před sebou asi 15 km. Jeli jsme to 3 hodiny!!! Ale ambasádu jsme našli s přehledem. To co potom následovalo. Nemáme slov. První čeština. „Jsme doma!“ Vítá nás paní Iveta a směje se. Následuje uvedení do salónku a našeho budoucího útočiště. Pan velvyslanec přišel, i když jsme přijeli o hodinu dřív. Čaj jsme dostali a nabídku všeho co potřebujeme, všeho co si přejeme. Vyprání, ubytování, místo na montáž Klaudie, sprchu a vůbec vše co si dokážeme představit. Přicházejí i další členové ghanského týmu a koho nevidíme. Je nám představovaná Veronika. Jen tak prohodím: : „My se asi představovat nemusíme. Ludvíka Svobody 930/A (základní škola).“ „Tak to není možný.“. Neuvěřitelné jak je svět malý. Po vykulení nastává vítání. Přichází i pan attache a ujímá se naší organizace tady na ambasádě. Vše moc příjemné a hlavně v pohodě. Nic hektického. Takový klid a pohoda. Nezvyk. Po všech možných a nemožných story jak tady zastoupení nefungují a jak ani nechtějí, abychom sem jezdili. Je nám vysvětleno, že český občan je přeci nejvíc. Musíme vypadat komicky. Máme prostě otevřený papuly a jenom zíráme a děkujeme. Tohle jsme opravdu nečekali. A jsme u toho vytváření si domněnek. Je to blbost a hlavně tady v Africe. Mysleli jsme si, že dostaneme balík a hurá do terénu. Že se tady nikdo s námi bavit nebude a teď tohle. Neuvěřitelně pozitivní. I když popravdě mě tak trochu vtipně blesklo hlavou africká opatrnost a říkal jsem si v duchu: „Co zatím je.“ NIC. Až jsem se proplesk a říkám: „Blbost.“ Prostě fajn lidé na bláznivém místě někde uprostřed ještě bláznivější Afriky. To nás ještě čekají 2 měsíce. Jak asi bude potom reagovat člověk, než se srovná, u nás doma. Budeme smlouvat? Budeme drzí na policajty? Budeme za vším hledat levárnu? Nebudeme pít pivo? Ech. Domněnky. On si nás „náš“ systém srovná. Rychle.

Balík. Naprosto dokonalý timing. Sotva dosedáme a házíme cukr do čaje a povídáme si se všemi, přijíždí kurýr DHL. Jdeme ven a pan velvyslanec přebírá balík osobně. Jsme zase asi jak měsíčci na hnoji. Jdeme ke Klaudii, která kotví pod třemi obrovskými fíkusy. Obhlídka auta. Focení. Kroucení hlavou, že s tímhle a podobně.

Takže. Ambasáda je v rekonstrukci a omlouvají se nám, že rezervní ubytování v prvním patře je nepoužitelné. Zase koukáme jak puci. „Když tady můžeme být, tak se vyspíme kdekoliv.“ Namítáme. „Nevadí vám (jako nám) to, že budete spát na zemi?“ Smích. „Spíme dva měsíce v divočině. Tohle je luxusní hotel.“ Máme pro sebe salónek s koženými sedačkami. Je to tu vybaveno, tak jako důstojně chladně. Přijdu si jako ve vile z 30 let. Klimatizace běží na plné obrátky a nám je zima. Domluveno. Můžete být tady. Jen zítra musíme do 8.00-16.00 mít uklizeno. Pochopitelně. „Co máte v plánu dál?“ „Víza Togo, Benin, Nigerie.“ Veronika už dostává během toho pokyn a utíká pryč. „No to nějak pořešíme.“ Veronika je za 5 min zpět s papírem a formuláři. „Takže, Togo. Tam musíte být za hodinu, Benin zítra v 9.00 a na Nigeru v 11.00. Vše obvoláno, domluveno a dostáváme instrukce na co si kde dát pozor. Potom už jenom předjíždí velké auto s řidičem a my jedeme na „Togo“.

Paradox: jedem ve velkém vystuděném autě. Okýnka tak čistý, že si chvilku myslíme, že jsou otevřený. Sedíme přes metr nad silnicí. Dieselový motor si jen tak brouká a my frčíme. Najednou říkám Ondrovi: „Divný. Přijdu si jako v bublině a ty lidi venku jsou hrozně daleko. Přijdu si odcizenej.“ Ondra mlčí a po chvilce říká: „Hm, zlatá Klaudie.“ Je to zvláštní pocit. Nemáme pocit, že mezi ně jako patříme. To ani nechceme. Ale v Klaudii jsme tak jako lidovější, řečeno po našem.

Vše vyřízeno během okamžiku, a že za 3 hodina si máme přijet. Paráda. Jedeme zpět. Bereme noťase a připojujeme se. Během toho za námi všichni chodí a pořád se ptají, jestli něco nepotřebujeme. Posíláme deník a čekáme. Potom jedem pro víza. Máme. Veronika nám pere. Sice jsme to měli teď vyprané, ale ty věci potom co prožily, potřebovali pračku. Moc toho už dneska neděláme a čekáme na pivko s panem velvyslancem.

Vyzvedává si nás okolo sedmé a hurá na pivo. Příjemný večer s chutnými špízky a místní bramborou jako hranolky. Povídáme co v Africe. Co s českým obchodem tady. Jak na tom jsme. Je to po té dlouhé době takový balzám. Sice politiku jsme zatím vzdali, ale dostat se trochu do obrazu a popovídat si o něčem úplně jiném než o tom jestli smrdíme, nebo ne, bylo osvěžující.

Ráno snídaně a přišlo nám vhod, že máme domácí čas, který je o hodinu napřed. Po snídani s horkým čajem uklízíme a vyklízíme salónek. Už je tady Veronika a už nás honí na ambasádu Beninu a Nigerie. Benin je v poho, ale Nigerie je od prvního pohledu nehezká, arogantní. Jdeme dovnitř a berou nám telefony. Hm to bychom ještě zkousli. Potom nějaká arogantní paní po nás chce vyplnit papírek. Jsme tam ještě se třemi, z nichž jeden telefonuje ze svého telefonu. Všude volno a on si sedá k nám na trojsedačku a volá asi daleko. Říkám: „Budeme se bavit nahlas a on třeba odejde.“ Po chvilce končí telefon a otáčí se na mě a říká: „Mluv se mnou.“ „Prosím?“ „Mluv se mnou.“ „Co chcete?“ „Ty nerozumíš anglicky?“ Já na to, že rozumím. Celou dobu má zvednutou bradu a povýšený výraz. Otáčím se na Ondru. „Rozumíš tomu?“ „Ne.“ „Ty jsi Andrew?“ na toho jsme se měli odvolávat „Co chcete?“ My, že víza a on, že dneska nevydávají a my, že to máme vyjednaný. Bere nám naše doklady. Všechno špatně a jde pro nové ještě delší formuláře. V klidu je vyplňujeme a předáváme. To co potom přišlo nám nejen udělalo díru v rozpočtu. Paní nám na kalkulačce ukazuje, kolik chce za víza. Prásk. Buším si do čela. „Tolik? Nejde to objet? Taková díra a oni chtějí tolik?“ „Jo, jo.“ V klidu Ondra. Vyndáváme všechny dolary, co máme u sebe a ještě doplácíme v ghanských fňufníkách. Paní mi ještě vtipně říká, že máme přijít ve tři a uvidíme, jestli jo, nebo ne? Kulím na ní oči a říkám: „Za tyhle peníze NE?“ Usmívá se stylem „trhni si“ a odcházíme.

Jedeme zpět na ambasádu, kde líčíme zážitky. Odpoledne musíme na ambasády pro víza už taxíkem a to slibuje další zážitky. Ptáme se kolik a kam. Vaříme čínskou polévku na posilnění a vyrážíme. První dva taxíky nám říkají, že nevědí a odjíždějí. Další zastavuje a dává dobrou cenu (to jsme nevěděli co, nám předvede večer Veronika s přítelem Honzou) a vyrážíme. Ondra mu ještě ukazuje kde to asi je. „No problem.“ Tak jo chlapče, se ukaž. No. Jeli jsme tam hodinu a ještě jsme mu museli shánět informace. No nic méně jsme s ním byli spokojení a tak ať na nás počká, že budeme potřebovat dál. Chyba! Po vyzvednutí víz mu líčíme, co ještě potřebujeme a kolik by to stálo. Začíná smlouvání. Bohužel se rozjel a míří k ambasádě Nigérie. Říkám mu cenu, kterou mu dáme a o nic víc. Začíná se vztekat. Dorážíme k ambasádě a chceme udělat něco jako meziplacení. Říká absurdní částku. Po 10 min říkám, že to logikou nepůjde. Pořád ten parchant tvrdí, že jsme mu řekli špatný směr a že za to můžeme my. Říkám mu, že takhle ne a že to je jeho chyba. „Ty jsi taxikář!“ Otvírám dveře a fláknu dveřmi tak, až se bojím, aby něco neupadlo. Ondra ještě pořád smlouvá. Ženu ho ven. Chlápek pořád nespokojenej, a že zavolá policajty. Tak jo ty prevíte. Hážu mu do auta peníze, které jsme byli ochotni zaplatit, beru Ondru za ruku a táhnu ho na ambasádu za pokřikování řidiče.

„Co, když tam bude, až vylezeme?“ Ptá se Ondra. „Nic. Půjdeme na druhou stranu a chytíme si jiného.“ „OK.“

Víza dostáváme a i účet na tu strašnou sumu. Aspoň, že to je oficiální úplatek. Vycházíme a taxík nikde. UF. Sháníme dalšího a v poho a za cenu, kterou nám řekli na ambasádě. Pošta. Asi čtyři pohledy a nic. Snad to také dojde.

Ondra navrhuje, že si uděláme procházku zpět domů. To beru. Jsme už takový gumový. Začíná oblíbená hra. Orientační závod podle mapy průvodce. Nevědět jak zapadá slunce za domem ambasády, tak nevím, nevím. Cestou kupujeme ovoce a chleba. Docházíme domů ještě za světla. Dnes nás vytáhne Veronika s Honzou. Je to tu takový asi rituál. Změna lidí. V podstatě si nás rozebrali každý jeden den. My se nebráníme. Je to pro nás příjemná změna a dobíjení baterek, které je potřeba. Vyrážíme taxíkem a tak se učíme, jak to tu chodí. Jeli jsme asi za třetinu ceny oproti odpoledni. No učený z nebe nespadl.

Jsme v příjemném podniku a dáváme si jídlo a dobré pití ve formě koktejlů. Vtipná obsluha a pohodoví lidé. Je legrace a povídáme si o cestovních zážitkách, práci pro naši zem, vztazích zde. Hezké, zábavné a poučné. Ani nebudu psát, jak moc hodní na nás jsou, jinak by se tady netrhli dveře.

Po sprše usínáme jak mimina.

Montážní den. Tento den bude spíš pro kroužek techniků. Po dobré snídani jdeme na to. Čeká nás výměna hlavy, startéru, promazání přední nápravy a seřízení brzd. Štelujeme auto na pozici, z které se nehne asi chvilku. Demontáž probíhá v klidném, ale svižném tempu a za chvilku se koukáme na hlavy válců. Teď už nejde couvnout. Ondra válčí se startérem. Tak nějak zjišťujeme, že je něco nedobře. Prostě tam nejde a tak se rozhodujeme ke kroku ze dvou udělat jeden funkční. Vzhledem k tomu, že je vše odkryto a je ke startéru volný přístup čekám, až Ondra vykouzlí funkční startér. Po chvilce jdeme na hlavu. Vše pasuje a sedí jak „prdel na hrnci“. Začínáme utahovat. Pěkně podle návodu, matka za matkou, pěkně dokola a dokola. Hotovo. Utaženo. Ještě debatujeme a dotažení, ale náš guru na auta taky nic neříkal s dotažením hlavy po 500 km. Ještě to budeme muset zvážit a probrat na Spartakách. Vše je zpět a zkoušíme, jestli mažeme. Točíme klikou a zjišťujeme, že pěkně teče olej z otvoru na kolíbkách. Dáváme zpět kryt hlavy a zkoušíme první ostrý start pomocí startéru. Už se nám trochu smráká.

(Poznámka: jak se blížíme k rovníku, stmívá se, tedy je totální tma během 15 minut.)

Zkoušíme start. Startér vrtí s motorem jak splašenej. Jednou, dvakrát. Nic. Co se asi děje? Benzín? Ondra pumpuje. Nic. „Asi jak jsme hejbali s karburátorem, tak se zvedl nějakej kal. Čistíme zběžně karbec. Nic. Spekulace co jsme mohli zaměnit, otočit, přehodit. Pořád mi vychází, že nic. Ondra spekuluje nad časováním. Nic nikde se nic nehlo. Ondra chodí kolem a pořád říká: „To nějak funí nahoru.“ „Co?“ „No jako z karburátoru.“ „To není možný.“ Vstupuji a střídáme se. „Jak se točí vrtule?“ Ondra jen tak prohodí. A je to jasné. Startér točí na druhou stranu. Beru kliku a motor bez problémů startuje. Vrní jak Micina. Pěkně se začala vypalovat barva na hlavě. Pufání díky novému těsnění skončilo. Kultivovaný chod. Ještě mažu přední nápravu a končíme. Dnes máme splněno. Zítra zbytek. Vyrážíme na večeři s Ivetou a Martinem. Nejdřív jedeme do restaurace na vyzkoušení. Prý tam ještě nebyli a je vyhlášená mořskými plody. Ondra jde do humrů, ale já jdu do kusu masa. Přichází i kamarád Jakub. Člověk, který je zde v Accra už deset let. Zajímavý náhled na zdejší atmosféru. Večer pokračuje v místní hospůdce, jedné ze čtyř kde je TOČENÉ pivo. Dlouho do noci probíráme místní zvyky, zlozvyky, podnebí, parazity, nemoci a vůbec vše. Večer končí nákupem obrázku. Opět hezký večer s příjemnými lidmi z ambasády. Slibujeme si, že se uvidíme v Praze a protáhneme je po hospůdkách. Slibujeme, že toto dodržíme.

Ráno se mi nám fakt nechce. Dostali jsme pozvání na domácí oběd a tak musíme vstát a dodělat co jsme včera nestihli. Pořád nevíme co se startérem. Poslední variantou je prohodit rotory. Ondra se do toho pouští a já jdu na brzdy. Zvětšil se krok a mizí trochu kapalina. Vše v poho, ale co objevuji, na pravém zadním mě nenadchlo. Nic nenormálního. „Teče gumička. Chjo. Jdu se prát s pérama.“ No napoprvé se nedaří a musím vše dělat znova. Ondra už netrpělivě čeká, až shodím auto z heveru. Do toho přichází avizované pozvání na oběd. Krása. Výborný guláš. Přijíždí i Jakub a pokračujeme v diskuzích. Je na větvi z auta. Po obědě přichází kultura v podobě českého filmu. Prostě jako doma po nedělním obědě. Nevím, jestli vypadáme tak hubeně, ale Iveta přináší jako desert kuřecí řízky. To už je i na Ondru moc. Koukáme na film a je pohoda. Ale čas nás tlačí a za dvě hodiny je tma. Vyrážíme.

Brzdy hotovo. Sice se krok moc nezlepšil, ale uvidíme. Startér. „Jdi na to.“ Velím a Ondra točí klíčkem. Vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. „Hurá!!!“ „Dobrá práce kamaráde!“ Ještě dotahuju trošku exentry a Ondra zkouší brzdy. „Nezhoršilo se to.“ Uklidňuje mě Ondra, ale to mě moc nepotěšilo. Balíme a jsme spokojení. Klaudie snad také. Sprcha a večeře v podobě míchaných vajíček. Přichází Martin a zve nás ještě na film. Ondra jde a já zůstávám. Chci být chvilku se Šáry a dopsat deník. Zítra to bude smutné loučení.

Fotogalerie