Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Dnes nás čeká nejafričtější město Afriky. Neznáme sice kdo píše ty průvodce, ale jsme plni očekávání. Do města Bamako nám zbývá cca 300 km. To je v místním čase asi 4-5 hodin, proto ráno brzy vstáváme a balíme. Zjišťujeme, že sbírka motýlů Klaudie nám nějak v chladiči roste, ale nevěnujeme tomu zvláštní pozornost. Cestou do Bamaka míjíme krásné vesničky s místní architekturou.

(Poznámka: asi se občas stane, že se budeme opakovat. Prosíme za prominutí).

Cestou nás vítají zvednuté palce a děti mávají. Mávají hlavně u, jak my říkáme, hupáků, což jsou v našem slangu mrtvý policisté. Zde by to byl policista velikosti Brontosaura. Je to šikovné. Prostě když nezpomalíte na jízdu krokem, tak se auto za retardérem rozloží. Hlavně mně dělají lehký problém. Jsme zvyklí dodržovat rychlost. Já tedy zpomalím na 50 km/h nebo méně a kochám se. V tom přichází od Ondry suché: „Hupák!“ a už máme zase přerovnanou bagáž. Ve větších městečkách jsme svědky velmi zajímavého fenoménu. Většinou je hlavní tah i místním centrem obchodu, překladištěm, trhem se zvířaty, občerstvením a zastávka místní vtipné linkové přepravy. Po obou stranách silnice stojí auta, do toho sem tam nějaký oslík. Tu černoch vede kozu, tu dítě nebo hejno slepic. Místo na projetí maximálně dodávky. My směle jedeme, protože víme, že se protáhneme a většinou žádná další varianta není. V tom všem zmatku si vždy najde někdo píšťalku a začne s výrazem herce Národního divadla tuto dopravu řídit. Dospěli jsme k tomu, že tento jeho výstup, mám má být za následek výčitky, že my jsme ti, kdo to zdržují. Před námi na nás troubí, za námi se hrne náklaďák a troubí, ale přitom my pořád jedeme a všichni nám ukazují, jak když za volantem je prvorodička. Ze začátku jsme byli trochu vykulení, ale s postupem času víme, že se stačí jenom usmívat a prostě jet.

Přijíždíme na kraj Bamaka. Co 30 metrů to hupák. Jsme zvědaví na obložení na brzdách. Vrháme se bezhlavě do centra. Plán je jasný. Pošta, místní mešita (Míšu už mešity fakt nebaví, hlavně když je to většinou jenom jedna věc ve městě.)

Cíl jedna je zaparkovat. Smlouváme cenu u pumpy. Ok bereme a vyrážíme do mumraje afrického velkoměsta. To čeho jsme svědky, je něco nepředstavitelného. K měřítkům se dostanu posléze. Mumraj lidí, motorek, aut, oslů a další všemožné havěti. Boj. Nic jiného nás nenapadá. Tělo na tělo, moped na moped. Krámky se vším a jeden za druhým a znova a znova a zase masy lidí a strojů. Opět se nás chytá nějakej čičmunda. Hned mu vpálím, že na něj nemáme a on, že v poho. Co zatím asi bude?

(Poznámka: vždycky za tím bohužel něco je. Tedy mělo by to něco stát, ale my už se nedáme.)

Jdeme a probíhá naše známé. Průběh rozhovoru v překladu: Odkud jste? Republika Čeko. Aha. Almo? Ne, Čech ty vole. Jak se jmenuješ… Jste poprvé v (kde zrovna jsme)? Ano. Vítejte. Děkujeme. Mám tady krámek, pojďte se podívat. Ne nezlob se, nepůjdeme. No a potom už to je variace nemocných rodičů, cesty za rodinou a podobně pro získání peněz. Nebo půjdu s vámi a nic za to nechci. To, ale my už víme, že v tom něco bude. Než dorážíme na poštu, už máme sebou tři. Z toho jeden mě trochu znervózňuje, protože nám chce prodat nějaké nože a pořád s nimi šermuje a vypráví smutný příběh a nechce pochopit, že opravdu nekoupíme. Další fenomén je sehnat pohledy. Kde není „nic“ hezkého sežeňte pohled. Tento problém jsme měli už i v Mauretánii. Nakonec i díky naším asistentům nacházíme. No. Byli už tam tak 20-30 let. Ondra nadšený a já jen: „AHA, archivní pohledy.“ Mají své kouzlo, ale na druhou stranu jsou už i trochu špinavé. Asi už nikdo dlouho tady nekupoval. Vydáváme se k poště. Pořád tři ocásci za námi. Píšeme a jako vždy u tohoto úkonu s nejasným koncem zábava. Jdeme k okénku. Paní vystrojená jak na bál s velkou čepicí z hadru s nápisem La Poste. Prostě takový barevný naškrobený hadr. Asi uniforma. Bere pohledy. Potom asi 5 min vysvětlujeme Česko a Evropu. Paní vyndává katalog zemí. Zřejmě nachází. Doufáme, že příjemci nebudou doplácet. Paní trhá známky, a jak je tady zvykem nejdřív platit, tak nastává také obvyklý problém. Nemají nazpátek. Vtipně nám vrací mince, které jsme ani nevěděli, že existují a k tomu dvě známky, asi jako na památku v hodnotě zbytku peněz. Máme z toho psinu a paní také. Dáváme pohledy do schránky a jsme zvědaví, jestli vůbec…

(Poznámka: máme problém, že známky jsou zde opravdu velké a ještě když jsou to známky např. k výročí 50. let Mali. Tak to lepíme všude možně. No to bude.)

Vyrážíme směr k mešitě. Tři ocásci se pohádali a máme zase jenom chvilku jednoho, ale za pár kroků se k nám přidává velký černoch v košili a nastává obvyklý rituál. Já už trochu nevrle, ale ještě v poho. Ondra neřeší a jde s tím prvním vepředu. Dostáváme se do míst opravdu hlava na hlavě. Zde se nám osvědčuje náš systém Ondra vepředu a já vzadu. Já mám foťák a kabelku před tělem a mám na nich položené ruce a kontroluju Ondrův batůžek. A hle! Kde se vzal, tu se vzal a mezi nás se vklínil nějaký klučina. Nejsme amatéři a nějaké zkušenosti z naší matičky Prahy sakra také máme. A už šmátrá po zipu na baťohu. Hop a už mu tu jeho drzou pracku drtím. „ Ty šupáku, ty mizero, koukej mazat!“ A užívám si pocitu malého vítězství. Ondra se otáčí: „Co blbneš?“ Směju se a ukazuju na kluka, co se ztrácí v davu. „Fakt?“ „Jo.““ Já tam stejně nic nemám.“ Alibista. Jdeme dál a procházíme opravdu hezký místem před mešitou, kde sedí řemeslníci a vyrábějí boty, ale hlavně šperky. Nikdo, krom těch dvou se o nás nestará. Vycházíme ven přímo před stánek s fetišem. Až mě zamrazilo. Ondra začíná fotit, ale pánovi se to nelíbí. Ptáme se tedy a překvapivě povoluje. Od hadích ocásků, přes kopýtka koňů, sušené opičí a gepardí hlavy, až k lebce z hrocha. Brrrr. Odcházíme a je to tady. Ti dva nám začínají cpát do hlavy, že bychom měli koupit pro lidi v území Dogon nějaký plody. Že nám utrhají ruce a budou nás na rukou nosit. Teď už jsem se naštval a začal zvyšovat hlas. Nejsme milionáři a neumíme teď a tady nakrmit Afriku. Dejte nám něco vy. V tom jeden mizí a druhý si začíná něco broukat pod fousy o tom, že já nejsem dobrý a začíná nadbíhat do té doby mlčícímu Ondrovi. Říkám Ondrovi: „Najdi cestu k autu.“ „Ok, začíná mě taky štvát.“ Potom už jenom milá komunikace s chlapem z Libérie. Je fajn a radí nám cestu. Nacházíme auto v kuse a dokonce ani čas není elastický jako v Senegalu.

(Poznámka: při zdejší četnosti čerpaček se rozhodujeme vždy tankovat do plných. Tedy cca 132 litrů. Další hlavní cíl tohoto dne je doplnit zásoby vody, které jsou, až na železných 5 litrů, nasuchu. Daří se. Zastavujeme u krámku s ovoce, kde zkoušíme nový plod. Je to tvarem podobné paprice, je to žluté. Uvnitř to má dužinu jako žlutý meloun a pecky se vyškrabují. Chuť nevýrazná, ale kdyby to bylo studené, tak to bude osvěžující. V tom Ondra zahlédl kohoutek. Beru flašku a jdu. Je tam nějaká firma na mouku. Ptám se naším speciálním jazykem na vodu a snažím se vysvětlit, že těch lahví máme v autě ještě moc. Pán mi bere flašku a točí vodu. Odborným lokem ochutnávám a zjišťuji chlór. Sice nad naše normy, ale pro nás ok. Ptám se kolik? Pán ukazuje, že nic a už mávám na Ondru. Máme plnou zásobu vody a zadarmo u fajn pána a paní prodavačky ovoce. Máváme a smějeme se. Další zajímavostí je místní hotel. Dle info v něm byl i náš Premiér. Vjíždíme dovnitř přes závoru s vojákem, parkujeme a bereme si čistá trika. Přeci jenom moc hvězdičkový hotel a my trochu ne jak ze škatulky. Bereme noťase a jdeme dovnitř. Procházíme přes bezpečnostní rámy, které řinčí jak o život, ale ostraha jenom říká „promiňte“ a otevírá nám dveře.

(Poznámka: trochu nám vadí, že si najednou jakoby začali zde uvědomovat, že by Klaudie mohla mít cenu.)

Dva mladí milionáři ve veteránovi. Jo zlatá mládež. To, že nás budou muset roztlačit už je jiný příběh. Portýr u restaurace umí líp anglicky než obsluha na recepci. Ptáme se na připojení a studený nápoj a už si sedáme v místní restauraci, dáváme si kolu a připojujeme se. My trika a kolem jenom límečky a hogo fogo. My jsme zlatá mládež. Koly jsou nakonec dvě a je to jako rozpočet na dva dny. Ale je to nádhera. Potom ještě vyjíždíme do nejvyššího patra a koukáme na Bamako pěkně z výšky. Tento hotel se nám prostě nezamlouvá, a proto jedeme opět do přírody. Zase přetahujeme čas a vyrážíme do největší mašinérie města v pohybu. Vyrážíme od hotelu a ouha. Míša špatně pochopil křižovatku a řítí se do protisměru. Klaudie nepřetlačila tříproudou silnici. Ondrovo alibistické: „Já to říkal.“ Mě z klidu nevyvedlo. To až hvízdání policejní píšťalky. Ach jo. Už mě chtějí vláčet po úřadech a dělají ze mě toho největšího vola. Jenom se suše ptám kolik. Přichází ke mně jeden po druhém, je jich 5, a jak prvňáčkovi ukazují značku. Něco pro mou ješitnost. Sakra kolik a nikam s vámi nejdu. „6000“fňufníků Ok to beru a spěchám k Ondrovi. To jich bylo v zástupu, ale nakonec asi jako za špatné parkování v Praze. Pryč. Už chceme pryč. Ještě Ondra větří občas nějakou dobrotu, ale je tma a my musíme někde zakempovat. V zácpě se nám podezřele rychle zvedá teplota. Že, by sbírka motýlů Klaudie? Ano je to tak. Křídla motýlů zamezují přílivu „studeného“ vzduch na žebra chladiče. Trnu. Ondra je v klidu a pořád jenom čuchá. Jeho argument, že už je stejně tma mě moc neuklidňuje vzhledem k mumraji kolem nás. Na jedno auto tak 10 mopedů. Tu svítících dálkovými, tu nesvítícími vůbec. Paráda. Čekáme každou chvilku nějakou pecku do Klaudie.

(Poznámka: přijde nám víc než vtipné, že je jediná místní silnice plná děr zpoplatněná. Některé úseky jsou dobré, ale některé nemít Klaudii tak nevíme, jak bychom dojeli.)

Dorážíme na místo spaní. Sotva vystoupíme, abychom si poslechli ruch, jedou kolem oči na kole a zpívá si, jako ten z filmu Bohové musejí být šílení. Lidé jsou prostě všude. Dáváme zavodňovacího meloun jakožto už třetí večer za sebou a jdeme spát. Je příjemná noc k ránu až chladná.

Ráno Ondra vaří polévku, když jsme nevečeřeli a já si polehávám ve stanu.

(Poznámka: není si dobré dávat v subtropech po ránu slanou polévku. Celej den nám šustil jazyk suchem, ale tím, že my víme už jak pít, jsme se nemohli pořádně napít, protože by to bylo hned v triku.)

Potom obvyklí rituál s balením. K tomu se taky jednou dostanu. Vyrážíme směr město Djenna. Je to přes 500 km a tak se chceme dnes co nejvíce přiblížit. Vůbec tyto dny jsou jezdící a přesouvací a nějaký větší odpočinek je plánován až na Ghanu. Tam zase budeme montovat, tak nevíme. Každopádně musíme navštívit největší hliněnou stavbu na světě, pokochat se řekou Niger, podívat se na místní jakoby ježaté domy a pak už se budeme stáčet k jihu. Cestou navštěvujeme městečko Segou. Je to městečko na břehu řeky Niger. My jenom projíždíme s malou zastávkou na břehu řeky, kde si dáváme jablko a pokračujeme dál. Silnice dobré a dá se to sypat až 90 km/h. Případné díry přelítáváme jak naši skokani za dob slávy. Bavíme se zdejším nakupováním. Smlouváme ceny, ale nevíme, ale pocit je dobrý. Končíme trochu dřív. Máme dnes na tachometru přes 400 km a musíme si odpočinout. Cestou kupujeme tradičního zavodňovacího meloun. Je tu večer hrozně hmyzáků. Vzhledem k tomu, že neumím bez světla psát, tak bych se rovnou mohl navečeřet broučky. Hrůza. Ondra u vařiče je celkem v poho. Dělá místní rýži, která je drcená a zkouší místní koření. Už se tak trochu blíží místním chutím. Dnes si slibujeme, že si koupíme i maso. Palačinky jsou také naplánované. Přichází i otázka typu: „Ty, vole, co si necháš uvařit, až přijedeme?“ Jenom mlčíme a před očima nám běhá tu knedlík, tu hermelín, tu svíčková. Jdeme to radši zaspat.

Ondra dorůžova a já zmlácenej jak cepem. To prostě nešlo. Mlátil jsem se a Ondra jenom spokojeně pochrupoval. Ráno vyrážíme dříve.

(Poznámka: máme vyzkoušeno, že dopoledne je to ve městech pro nás tak nějak víc v pohodě a bez náletů ofic guidů.)

Jedeme do města Djenne proslulé největší hliněnou stavbou na světě. Bojíme se, co nás čeká za masakr turistů a příživníků. Když najíždíme na trajekt, který tam vede, jsme skoro sami. To vypadá dobře. Je fakt, že prostě není turistická sezóna a je tady fakt hic na padnutí. (poznámka: po písku a prachu zjišťujeme, že i mravenci jsou JSOUCNO. Prostě jsou všude.)

Najíždíme na loď. Trochu nátlak na koupení nějakých cetek, ale odoláváme. Na lodi je příjemný chládek. Nějaký žabožrout se naváží do Klaudie, že to je socialistické auto. Po sjetí, kde jsme si ověřili naše nájezdové úhly, že jsou dobré, ale i tak máme koncovku výfuku zploštělou jak náhubek od trumpety. Nechali jsme ho trochu delší schválně, aby zvukový signál oznámil, že úhly dochází a blíží se nárazník. Po cca 8 km vjíždíme přes malý most do města. Už z dálky vypadá, jak když se dostáváme do jiné doby. První zmínky o městě jsou z 13. století. Princip je takový, že je celé prostě postaveno z nepálených cihel. Tedy mají prvky jako naše chalupy z vepřovic. Hezké je, jak to mají i tou hlínou omítnuté. Za deště to musí být boj.

A už se na nás lepí první, druhý, třetí, ale naše: „My nemáme na vás peníze.“ Funguje fakt dobře. Parkujeme u velkého domu. Ondra se jde zeptat, jestli můžeme. Jenom vidím, jak ho černoch v modrém hábitu pořád drží za ruku. V tom přiskotačí dítě a drží Ondru za druhou ruku. Koukám, jak se kolem něj začíná zahušťovat prostor. Domluveno. Zde parkovat tímhle skvostem můžete. Potom to s námi zůstává jeden kluk. Student, a že si chce promrsknout angličtinu. Nechávám to na Ondrovi a spokojeně si fotím. Občas někdo „sava“, ale jinak celkem bez povšimnutí. Procházíme uličkami jak z nějakého filmu. Vše je do barvy vyprahlé hlíny. Mají ploché střechy, z nichž pouze vykukuji roury na ulici. Vše takové útulné, na Afriku i čisté. Je mimo sezónu. Na ulicích mrtvo. Děti s námi laškují a šahají na nás, jestli nejsme nabarvení bílou barvou. Všude se od nich ozývá: „Babat“. Běloch. Na mě ještěže dlouhý běloch. Další co umí fakt dobře je : „Kado.“ Všimné. Vcházíme na velké náměstí a už vidíme největší budovu postavenou jenom z hlíny. Zvláštní je, že jí opravují před obdobím dešťů. Je to krásné místo a snad více si ho vychutnáváme, protože nejsme nikým rušeni. Pouze nás zaregistrovali dvě ženy s cetkami. Utíkáme před nimi na střechu odkud je impozantní pohled na svatyni. Nechce se mi dolů. Už na nás halekají a tak s nimi laškujeme pěkně ze shora. Jdeme dolů a dvě ženy přímo na mě. Ondra se baví a nechává mě vycukat. Ok začínám hrát hru. Základem je, že si nechcete nic koupit. Je to celkem pohodové a ženy oceňují, že odháním nějakého čičmundu co nám do toho kecák. Ondra se pořád baví. Holky (40,50)

mají živnost a tak když koupit tak od každé něco. Začínají na 20 000 fňufníků. Říkám 5000. Oči v sloup. No nic na plat. Někteří to neradi uslyší, ale asi jsem jim padl do oka 8000. Kluci okolo se diví jakou cenu, že mi dali. Nevíme, jestli to není divadlo, ale když už to říká i kluk co jde s námi. Bylo to, ale příjemné a zase jsme si procvičili jazykové schopnosti. V Praze by za tuto cenu nebyl ani jeden poloviční. Trochu jsem se musel pochválit. Jdeme dál okolo svatině k hrobu dívky, kterou zde upálili. Museli přemístit její hrob, jelikož město vyhořelo pokaždé, jak jej opravili. Hezká pověst. Další zajímavá věc je, že do svatině nesmějí ženy. Až když vykonají pouť do Mecca smějí vstoupit do vyhrazeného prostoru pro ženy.

Dále procházíme kolem starostova domu, kde jeho čtyři ženy prosívaly něco. Když se ptáme, co starosta dělá, zní odpověď, že přes den spí a pracuje jen v noci. Asi se stará o přirozený přírůstek města.

Procházíme úzkými uličkami v barvě vysušené hlíny. Je dusno. Občas na nás někdo zahaleká. Procházíme městem asi hodinu. Příjemná změna oproti centrům všude jinde. Prostě pohoda. Nabíráme i vodu. Sice jedné ženě se to moc nelíbí, ale platíme, sice asi 4Kč za 12 litrů, a tak je snad vše ok. Roztáčíme Klaudii a vyjíždíme z města. Kluk fakt nic nechtěl a tak na toto místo budeme vzpomínat v dobrém a jako na hezký zážitek. Lépe snad bude patrno z fotek (Djenna).

Odjíždíme směr Benátky Afriky. Vtipně napsáno v průvodci a my nevíme, co z toho bude. Zastavujeme kousek od silnice. Nikde nikdo. Jen na večer se ukazuje jeden rolník. Jo a také vyjíždíme z melounové oblasti, což je nám moc líto. Zastavujeme za křovím, abychom nebyli moc vidět ze silnice. A hle žena na nás mluví odkudsi. Angličtinu ani nezkoušíme. „France“… „Bambara.“ A jsme v… V průvodci, jak zjišťuje Ondra, jsou fráze tak akorát je naštvat. Fráze typu moc drahé, jdi pryč, neotravuj, nechci… To se prostě nedá použít. Když si sedáme na židličky, Ondra zjišťuje přítomnost pavouků. Ale jako kráva! Koukáme si z očí do očí a je nám trochu ouvej. Jsou všude a velcí jak víčka od zavařovaček. Jejich sítě by mohli prodávat do lanových center. Ondra vyzkoušel nechtíc jeho pevnost a fakt nepovolilo. „Hm, tak jsem zvědavej na ty dva kokony ráno.“ Suše prohodil Ondra a už ho sprejuju repelentem. Sice je na komáry, ale co kdyby. Ondra vaří fazole chilli con Mali. Paráda a snad pavoukům chutnat nebudeme. Kocháme se, já píšu, Ondra se šťourá v kastrolech. Hmyz najednou začal útočit. Já utíkám do stanu a Ondra za mnou. Už jsme nevylezli. To co se dělo potom nám nikdo neuvěří. To, že se probudilo roští vedle stanu a celou noc z něj šli zvuky divočiny. To byly zvuky od trapný myši. To, co jsme slyšeli skoro celou noc, byl opravdu Komáří řev! Něco co jsme nikdy neslyšeli. Ondra odhadl 5 kousků na decimetr krychlový. Strašné a ještě to horko, takže si nemůžete dát ani polštář na hlavu. Noční story: Spíme, když v tom mi šustí jazyk a musím se napít. Koukám ven skrz síť stanu. V tom pozoruji velký flek se třemi okénky. Beru si brýle. UFO. „Ondro spíš? Musím ti něco ukázat na obloze.“ „Ty vole co to je?“ Oba klečíme ve stanu a koukáme jak vyoraný. „Hele ono to není slyšet.“ „A nehýbe se to.“ Chvilku koukáme a já se rozhodnu na to kouknout mimo mříž sítě. Komáři teď musejí jít stranou. „Hm jasná hvězda, nekoukej a spi.“ Suše pronesu. Smích. Mřížka stanu udělala z jasné hvězdy, na kterou se budeme informovat, krásné UFO. Spíme a už se i dá. Ochladilo se, ale v tom vychází druhá žárovka. Měsíc jak pouliční lampa.

(Poznámka: zjistili jsme, že některá naše porovnání mezi naším a zdejším světem prostě nejdou. Ne, že by to tady bylo až tak mimo mísu, ale dost dobře to nejde. Poprvé jsem si to začal uvědomovat, když mi Ondra řekl: „Odboč na velké křižovatce.“ Koukám na něj a říkám: „Co je to tady velká křižovatka.“ A takhle je to tady v podstatě se vším. Neříkám, že jsme objevili Ameriku. Jen pozorujeme a někdy to stačí. My jsme ve fázi, kdy nám to stačí.)

Ráno vstáváme brzo a balíme. Dáváme čaj. Chceme se začít mýt, když v tom Ondra přiběhne z oné činnosti a křičí: „Jsou všude!“ Nechápavě zabručím: „Pavouci?“ „Ne lidi.“ A jak je naším zvykem jsme zakempovali na místním políčku, kde všichni procházejí. Vrcholí to tím, že na nás koukají dva černoši asi 40 min. Vzdávám to. U mě normálně proběhla hygiena i převlečení ze spacího do expedičního. Ondra mě následuje. Provokativně si dáváme stoličky tak, abychom také na ně viděli. Nic to s nimi nedělá. Vzdáváme to a jedeme do těch „Benátek“. Jsme tam asi za 45 min. Parkujeme u čerpačky za polovinu než normálně. U čerpačky proto, abych měli hlídané auto. Zde také hlídají postižení jako přivýdělek. To nám přijde férové. Zkrátka jsme řekli 500 za hodinu a oni kývli. Sice chtěli 1000, ale už asi s námi není moc co smlouvat. Už zase čekáme nápor, ale až na dva, kteří odpadli po: „Nedáme ti žádné peníze.“, je to zde nějak v pohodě. Nejvíc nás baví jeden Tuareg a zorničkami jak knoflíky z hubertusu. S úsměvnou křečí se nám snaží prodat echt tuarégské náramky ze stříbra. Po desátém ne odcházíme kolem rvačky asi o to, kdo naložil více soli na loď.

Jo ty Benátky. Je zde taková zátoka, z které se vyplouvá po Nigeru. Jezdí se až do Timbuktu. Pár naháněčů na fakt hodinovou tradiční plavbu se také daří zkrotit. Jinak normální neturistické město. Pohoda až je nám to podezřelé. Nakupujeme zásoby a celkem za dobré ceny si neseme velký nákup. Kroužek techniků: daří se nám sehnat i olej SAE40. Sice na něm píší, že je dobrý pro lokomotivy, ale White Express Klaudie je přeci silná jak lokomotiva. Spotřeba oleje je 4 litry na 10000 km. Což se nám zdá skoro fantastické. Jdeme už zpátky k autu, když v tom Ondra větří a hle, smažené špízky na dřívkách. „Hm, dlouho jsme neměli maso.“říká Ondra. „A ještě ke všemu místní občerstvení.“ Dodávám a už si sedáme na nábřeží. Tohle udělat v normálním městě, tak to prostě udělat nejde. My po 3 minutách zapadáme a už si nás nikdo nevšímá. Dávám Ondrovi 1000 fňufníků a ten začíná úřadovat. Jídlo, tedy spíše chuťovka, se skládalo z misky plné much, kde holčina napichovala kousky masa na dřívka, které jí zákazníci po snědení vracejí a asi její mamka to griluje. „Snad nám oheň pomůže, když už ne rozum.“ Říkám a už si užívám chuť grilované krávy. No dali jsme si ještě 6 špejlí. Doplnili bílkoviny. Mezi tím nás našel zase Tuareg. Slevil ze 40 000 na 12 000, aniž bychom řekli slovo. Dobré, ale nechceme. Odchází. My bereme nákup a jdeme poklidným krokem ke Klaudii. Ani se nám nechce pryč potom, co jsme jakoby zapadli a nikdo nás neotravuje. Tak tedy jedeme. Vše v poho a Ondra ještě vráží tomu, co platíme odpadky a prázdný kanystr od oleje. Jenom se zubí a už se v tom hrabe. Ještě na nás nabíhá cetkařka. Je to bystré děvče a tak něco málo, utrácíme, ale opravdu málo. Vyrážíme směr planina Dogon. Chceme dnes zakempovat dříve a tak už hledáme, když tu sem tam potkáme říčku, potok nebo louži. Přijíždíme k řece. Tedy v tomto období takový větší potok. Souhlas. Zkusíme i expediční sprchu.

(Poznámka: expediční sprchu jsem dostal od Šáry. Je to takový pytel s kropítkem. Srandovní, ale…)

Prodíráme se přes roští kolem políček ke břehu. Nikde nikdo. Prozkoumávám terén a Ondra mě následuje. Zastavujeme a hle. Z roští vykoukl černoch a za ním jeho tři synové. Hm. Už si broukáme píseň: „Všude jsou, všude jsou…“ Snažíme se komunikovat. Opět problém, takže ani francouzština nepomáhá. Jen ukazujeme, jako že spát a problém. Na to problém dáváme hodně tázavý přízvuk. „No problem.“ Ok to nás uspokojuje. Pořád něco žvejká. Ondra jako kuchař výpravy na něj jako co to žvejká. Ukusuje z takového tlustého stvolu. Asi cukrová třtina. Odkusuje obal a podává to Ondrovi. Jdou na mě mrákoty a už se hrne na mě. Nedá se nic dělat a už chroupeme všichni tři. Dobré, ale výnosnost nic moc. Kus rozžvýkáte, vysajete a vyplivnete. Pořád stojí a koukají. Vyndáváme židličky a sedáme si. Vyndávám provokativně knihu a Ondra zavírá oči. Směje se, ale stejně tam ještě 10 min stojí. Potom se slušně rozloučí a všichni mizí v křoví. To, že jsme zakempovali tak brzo má trochu nevýhody. Ta první je, že fakt pekelný horko a druhá je, že není od Klaudie skoro žádný stín. Hodinku se krčíme u auta. Potom vymýšlíme plán. Chvilku ještě budeme zevlovat a potom půjdeme k řece. Umýt sebe i prádlo. Vypadá čistě a teče celkem dost.

(Poznámka: Zdejší melouny mají pecky velikosti mandlí a proto i já jako velký jedlík melounů už tyto mandle vyhazují. Každému snad dojde proč.)

Dáváme melouna a vyrážíme. Prádlo, šampón, sprcha. Po 50 metrech skotačíme v mělké vodě na kamenech. Asi 60 metrů po proudu se pere prádlo, ale to nám nebrání celkové očistě. Prádlo vypráno a my čistí. Pro osvěžení a pro případy, co budou následovat Míša testuje sprchu. Až na rozšláplý lavór to je báječné a může se použít, až nebude taková příležitost se umýt v řece.

(Poznámka: rostou zde palmy. Jejich suché listy vydávají zvuk ve větru, jak když kape na plechovou střechu, nebo se tato střecha rovnou kácí. Chvilku jsme si museli zvykat.)

Během celé očisty, jak později zjišťujeme, sledují nás z každého břehu dva černoši. To zjišťujeme až potom, ale asi by nás to stejně nezarazilo. Samozřejmě, když instaluju sprchu a chci jí vyzkoušet, leze ze křoví černoch a zubí se na mě. Jen pronesu k Ondrovi, který se vrací s foťákem: „Všude jsou, všude jsouuuu!“ A už lezu nahý pod sprchu. Nastává čas večeře a psaní. Stavíme stan pro možný ústup před hmyzákama. Ještě vysvětlování paní s dítětem, že jí opravdu nic nedáme.

(Poznámka: nejsme lakomí, ale oni si to mezi sebou říkají a potom…)

Krmení a hurá schovat. Spánek. Tedy nejdřív ždímání potu z nás, ale k ránu chládek. V podstatě krásný den v Mali.

(Poznámka: Ondra a posléze já ochutnáváme nějaké plody ze stromu u stanu, co jedli synové černocha. Takové datle s velkou peckou.)

V noci nás ještě kontroluje nějaký moped, ale jsme ve střehu a posléze moped odjíždí.

Tak jak to bylo včera hezké, tak bychom rádi i dnes. Tedy na pohodu a vychutnávat si Afriku, tak jak chceme my a ne jak by chtěli místní vykukové. Už nemůžu vidět tvrdou bagetu s marmeládou. Koupili jsme mangovou a je taková nic moc. Naštěstí dochází. Po snídani jejímž každodenním vrcholem je čaj, pro mě čaj s cukrem a citrónem, se vydáváme směr planina Dogon. Planina je známá tím, že se zde nachází útes, kde jsou tradiční vesnice. Tento útes se táhne cca 150 km. Pořádají se zde túry k „echt“ těm pravím, nezkaženým a těm nejtradičnějším vesničkám. Máme trochu obavu z náporu, když je to tak turistické. Uvidíme. Cestou Ondra upozorňuje na vesnici Sogon (tři skály) s malbami na skalách. Co si pod tím tady asi představit. Je to jeden s turistických cílů a tak domluveno a už odbočujeme. Cesta vypadá jako, že na konci něco bude.

(Poznámka: fascinuje nás, že dopravní značky ukazují směr. To by bylo v pořádku. Ukazují i vzdálenost. To by taky ještě šlo. To, že ukazuje šipka na řadu kamenů vedoucí k obzoru a vzdálenost je napočítaná na desetinná místa nás dostává do kolen.)

Blížíme se k vesnici. Uf. Asi 20 dětí. Už to začíná. To jak okouknou auto během vteřiny, je úžasné. Ondra takticky nechává vždy venku vidět jenom balón. Vše ostatní máme zakryto. Probíhají nekonečné diskuse o typu balónu, a že ho nedáme, a že je na volejbal a podobně. Tentokrát zakročují dospělí a děti odhání. Panuje zde takový klid. Parkujeme a už nás posílají do pokladny na vstupenky. Vstupné až překvapivě malé. Je tam také starší pán, dobře oblečený, jako v místním a mluvící anglicky. Sice jeho výslovnost je poněkud náročná na odposlech, ale dobré. Bude náš průvodce. Hned pálím:„Kolik to bude stát?“ Jen se tak usmál a řekl: „Podle toho jak se vám to bude líbit.“ Sice mě to moc neuspokojilo, ale budiž. Zjišťujeme, že tento pán nás nabíjí. Je to první moudrý muž, kterého zde potkáváme. Takový děda. Provází nás vesnicí a vypráví její příběh, tradice, minulost a snad i budoucnost. Děti máme v zádech. Nebýt toho, že mám foťák v ruce, dopadl bych jako Ondra. Na každé ruce mu visí asi dvě. Ale vše v poklidu. Děda je odhání. Vesnice nás jakoby přijímá a všichni vypadají, že nás rádi vidí.

(Poznámka: zajímalo by nás, jak to tady vypadá v turistické sezóně.)

Asi po 15 min docházíme pod skálu. Děti najednou couvají a sedají si na zídku. Muž vysvětluje, že do tradiční inicializace kolem šestnáctého roku, k níž patří i obřízka odsud dál nesmí. Dívky vůbec. Je to takové mužské hřiště. Vcházíme pod skálu. Malby sami o sobě naivní, vyjadřující různá zvířaty a symboly. Je vidět, že jsou obnovovány. Nečekali jsme žádné malby z pravěku. Spíš jsme měli štěstí na dědu. Ukazuje i kde se koná obřízka. Ondra si proti němu sedá a muž naznačuje. Oběma se scvakly kolena. Brr. Muž se směje. Vypráví o rituálech co zde chlapci a posléze muži provádějí. Bere nás i na vysoký kamenný štít, z kterého je krásný výhled na vesnici. Ptá se nás na náš příběh a tam si nás oba totálně získává. Povídáme mu o naší pouti Afrikou. Co máme za sebou a co nás čeká a ve zkratce jakými útrapami procházíme. Jen se usmál a řekl: „Máte dobrý cíl. Je to škola. Co africká země to je jak jedna třída ve škole. Vybrali jste si těžkou školu, ale když to nezažijete, nebudete vědět.“ Bylo mi až do breku. Pokračujeme do malé jeskyně plné nějakých hudebních nástrojů. Krásný systém. Když něco nejde, například nerodí se dítě, přijde otec za starostou a nechá si v noci zahrát na tyto nástroje a problém je vyřešen.

(Poznámka: dobrý systém.)

A hle, nějací žabožrouti. Pár, který doprovázejí takový dva hejskové a my zase děkujeme, že máme dědu.

Ze zídky se nám už ozývá „KADU“ což je něco jako všimné. Děti si nás už žádají, abychom slezli z posvátného místa. Navštěvujeme i místní školu a prohlížíme si učebnice jazyka Bambara. Dáváme dědovi 2000 fňufníků a vypadá spokojeně. Dodává, že jsme něco jako extraturisti a chápe, že máme před sebou ještě hodně školních let v pouti Afrikou. Odjíždíme a tak jakoby mlčky vzpomínáme na to, co jsme teď prožili.

Cíl další v městě Sanga nabrat směr na planinu Dogon. Jeden guide nás pronásleduje na motorce. Jsem z něho trochu rozčílený. Snažím se mu ujet, ale na hupákách má prostě výhodu. Zastavujeme a říkám anglicky co chce. Už to začíná, že nám pomůže a že jedeme špatně. Pořád na něj mluvím a ukazuju mu, že víme, a co že tedy chce. Mluví pořád z cesty.

(Poznámka: jak poznat, když má naučených pár frází je se zeptat třeba na vodu, nebo směr, odpadnou, nebo jestli tě může poslouchat a rozumí ti. Ale nejlíp funguje obrácená mapa vzhůru nohama.)

Přijíždí druhý. Ukazujeme mu mapu. Když ukazuje, že máme jet jakoby nazpátek, druhý, že jedeme špatně, zavírám knihu, slušně děkuju a šlapu na plyn. Ondra jako navigátor na jedničku a pro jistotu se ptáme ještě tří lidí.

(Poznámka: Ondra je zvyklí z práce programátora všechno ověřovat, takže, i když si s ním něco domluvíte, tak se 3x zeptá.)

Všichni ukazují směrem, kam jedeme. Ze začátku asfalt, potom prašná cesta s občas brodem a nakonec skály. Já tam a Ondra zpět. 30 km opravdu dřiny, ran, zastavování, objíždění a polykání prachu. Naštěstí jenom jeden brod funkční. Po asi po hodině a půl dojíždíme do vesnice Sangha. Totáč. Už nás nahánějí. Chce se mi ujet, ale Ondra mě klidní. Popojedeme ještě kousek a uvidíme. Zastavuje nás až cedule Ofic. Guide. Tam je nám vysvětleno, že bez guida to prostě nejde. Zkouší na nás poloviční cenu oproti sezóně, ale my jdeme níž. „Stejně nemá co dělat.“ říká suše Ondra. Trošku srovnávání zásad výpravy. Už zase jdeme v tom nejvíc hycáku a několik dalších věcí, ale víme, že se dohodneme. Vyrážíme na cca 3 hodinovou túru. Procházíme přes kamenné plotny s úžasným výhledem na krajinu pod náhorní plošinou Dogon. Procházíme přes „natural tunel“ jeskyni a ukazuje se nám vesnice Banani. Kouzelná scenérie. Šedivé baráčky s plochými střechami, malé válcové se špičatými střechami. Všude běhají děti. Je zde živo. Cestou dolů s námi laškují ženy, nesoucí mnoho a mnoho kilo na hlavě.

(Poznámka: žádná žena se v Africe nechce fotit. Nikdo nám neřekl až do teď proč. Nemá to nic společného s kradením duše. Důvod je jednodušší. Prý nechtějí být na pohledech nebo součástí nějaké publikace. Sic nás zaráží, že tuto historku znají všechny, ale respektujeme to.)

Vcházíme do vesnice, kde navštěvujeme místní jakoby soud. Není zde policie ani nic takového. Když se něco semele, sejdou se stařešinové a rozhodnou. Je to jako z pohádek co známe z dětství. Prostě to funguje. Dále procházíme vesnicí kolem domků, starců, dětí a místní havěti. Z každého kousku dýchá něco nepopsatelně tradičního, starobylého (foto napoví) .

Stoupáme zpět na plošinu. Míšovi se nedostává dechu. Obcházíme ještě dvě vesničky a jeskyni a už si jenom užíváme roviny a dětí. Už i já mám na rukou 3. Nedaří se nám je fotit. Prý jenom za peníze. Je jim asi 7 a už takhle. Nakonec nám pomáhá asi pan učitel, který nás dojíždí na mopedu a žene je zpět do školy. To mu schvalujeme a děkujeme mu. Docházíme zpět ke Klaudii. Vše ok. Dáváme ještě s místními kolu a povídáme. Donutí nás ještě zhlédnout dva obchody a už se loučíme. Průvodce byl trochu suchar, ale nakonec se s námi vřele loučí. To vlastně všichni. Tak a to co jsem jel já sem, Ondru čeká zpět.

(Poznámka: snoubí se nám tady dva styly ježdění. Já volím cestu menšího zla. To znamená, že jedu trochu rychleji a občas to prostě bouchne. Ondra je zase precizní. Vždy skoro zastaví. Bohužel poslední dobou trochu okoukal můj styl a tak Klaudii už nikdo nešetří.)

Kroužek techniků: To co předvedla Klaudie na této cestě, bylo něco fantastického. Odhadujeme, že na těchto 60 km jsme zatížili Klaudii jako v 3 letém provozu u nás. „Je to prostě ofroud.“ Vždy nás překvapí po každém přejetí něčeho, co nám přijde, že už je opravdu moc. Koncovka výfuku už je obroušená od projíždění ostrých nájezdů do brodů. První šrám má samozřejmě na svědomí Míša. Chtěl se vejít mezi břeh a díru. Vešel by se, ale ze břehu se vykulil šutr a za předním kolem ohnul trochu plech.

Proč já? Dojíždíme zpět. Jsme rádi, že jsme tam byli. Cíl pro další minuty je voda. Zastavujeme u jednoho kohoutku, ale klukům to nejde vysvětlit. Už přispěchává muž a táhne mě ke kýblu. Nabírá vodu a chce jí lít do flašky. To se bráním. To se mi nelíbí. Tak nějak to chápe a už jdeme ke kohoutku. Sedí u něj stařešina jak žába na prameni. A hle další vykuk. Ptám se kolik. 2000. Říkám, že moc. První muž mává rukou, že se potom domluvíme. Během tohoto k nám přichází muž. Už z dálky na nás volá, že nám nic nechce prodat, že nechce, abychom s ním šli do krámku, prostě nic co nám leze na nervy. Já točím vodu a Ondra se s ním dává do řeči. Je to sympatický muž. Svět je malý. Je to černoch, který spal v roce 1990 dvě noci v naše, Internacionálu v Dejvicích. Neuvěřitelné. Prý, když nás viděl projíždět, tak nevěřil svým očím. Vypráví Ondrovi svůj příběh, zatím co Ondra hlídá auto a já hlídám flašky. Je to milé a všichni jsou tak nějak v poho. Dospělí krotí děti, když se snaží otevřít zadní kufr a odhánějí je. Máme vodu.

(Poznámka: spotřeba vzrostla úměrně teplotám zde panujícím. Normálně nám vydrží voda na 4 až 5 dní, ale teď už po třech jsme skoro na suchu.)

Loučíme se a ještě dostáváme kontakt na guida, který nám pomáhal s vodou. Nakonec je to za 500 fňufníků a s loučením odjíždíme.

Po asi 20 km zajíždíme do křoví a ani nedoufáme, že budeme sami. Ondra vaří plnič, zatímco já ho bráním před nálety kudlanek. Jedna byla fakt kapitální kousek a odhadli jsme, že měla tak 13 cm. Tfuj. To už začíná být nebezpečné. Dáváme si pozor při čůrání. Hmyz,,jak je jeho zvykem, útočí a my jdeme do stanu.

(Poznámka: doporučený repelent je dobrý a komáři se nás ani nedotknou. Ostatní havěti to je jedno, ale ti komáři mají prioritu.)

Ráno se ztrácí v krajině s papírem v ruce. Když docházím zpět k autu tak je mi trochu ouvej. Ondra je v obklíčení tří mužů z toho jeden má flintu na rameni a druhý má něco jako motyku. Třetí odjíždí. Už z dálky halekám: „Bonžůr!“ aby bylo jasno, že jsme dva. Nakonec se z nich vyklubou fajn lidi. Jeden je lovec a Ondra zkoumá jeho pušku. Vypadá, že si jí udělal sám. Je to zajímavý muž. Je celý v kůži a vše co má na sobě je z kůže a vše visí na provázcích z kůže. Kouří fajfku. Druhý je rolník, ale má celkem dobré oblečení na pole. Podobá se černochovi z filmu Gladiátor a ještě ta motyka. Kus železa vetknutého do palice. Cca asi 10 kg. Usměvaví a dobré oči. Komunikujeme naším jazykem a je to dobré. Za chvilku se loučíme a odjíždíme směr hranice do Burkyny Faso. Jedem po asfaltu. Ha! Konec a dál už jenom prašnokamenitá cesta. Dobrá a dá se na ní jet až 80 km/h. Už 10 km před hranicemi nám bere policista první papír co jsme dostali při vjezdu. Jen utrousím: „Snad se pro něj nebudeme muset vracet.“ Přijíždíme na hranice. Stojíme na silnici a 40 metrů od nás na nás někdo mává z pod přístřešku. „Aha, voják.“ Tak tedy sjíždíme ze silnice a jedeme k němu. Odepisujeme auto ze země a po dalším 40 metrech i nás. Dostáváme razítko do pasu a jsme z Mali venku. Jedeme mezihraničním pásmem. Pasou se zde stáda krav, ovcí a koz. Pásmo je asi 60 km široké od první do poslední zastávky. Prach je už všude. Nemá ani cenu zatahovat okénka, když jede proti kamion. Potkáváme bílé černochy na mopedech. Nejvtipnější byl asi moment, když proti nám jel muž na mopedu a než vjel do našeho mraku za autem, tak si zakryl oči. „Eskamotér“ prohodil Ondra. Nevíme, jak to dopadlo, jelikož tam zrovna byli díry v úseku, který jsme přejížděli. Hranice je vtipná a jsme první dnes, co projíždějí do BF. Vojáci vysmátí, fotí si nás a prý, že po dalších 29 km se platí poplatek za auto. Máváme a odjíždíme. Skutečně po 29 km platíme za auto a jsme v Burkina Faso. V podstatě se nic nezměnilo. Kupujeme meloun a hurá k hlavnímu městu Ougadougou. Místňáci říkají něco jako: „Ougadog.“

Další zvířátka do sbírky potkáváme krmící se na kravách. Jsou to supi. Nepříjemná představa a jsou to fakt velcí ptáci.

A je to tu zase. Placená silnice. Koukám zle. Ptám se kolik. Prý 2000. Zdá se nám to fakt hodně. Ok platíme 10 000 bankovkou. Dává mi nazpátek a dva lístky jakože až do města. Ondra se rozjíždí.“Zastav a hoď tak zpátečku.“ Ten čičmunda nám vrátil 9000. Koukámn na lístky. „Ten zmetek.“ Na každém je jenom 200. Jdu do budky a ptám se jaká taxa. Dělá jako, že pořád nechápe. Ten co tam sedí tak už ukazuje na hromádku mincí. Ani se nezlobím. Prostě to kluci zkusili a málem jim to vyšlo. Kdyby nevrátili 9, ale jenom 8 tak bych si toho asi nevšiml. Potom už jenom slyším, jak se smějí. Poprvé slyším od Ondry: „Dobře ty!“

(Poznámka: dobře ty. To je jako nejvíc největší pochvala.)

Přijíždíme k druhému placení a já říkám: „Počkej, teď budu fakt zlej!“ Ale najednou nám závoru otvírá mladík vysmátý jak lečo a ještě se uklání. Ondra: „Tys musel vypadat zle.“

Dojíždíme asi 45 km před město a rozhodujeme se zastavit. Po trochu nejasné domluvě nacházíme fajn místo. Sázíme se, kdy nás objeví. Stalo se tak asi až po 30 min. Šel okolo muž se psem. Ondra vaří plnič. Nevíme, zda je slušné sedět jen tak v kraťasech, když kolem vedl ten muž rodinu. Jediné co Ondra pořád říká: „Ta mladá pořád kouká.“ Já byl za autem.

Mluvíme o všem možném. Tedy hlavně já a potom už celkem brzo zalejzáme na kutě.

Ráno pohoda. Sluníčko za mraky slibuje trochu si odpočinout od horka. Včera jsme měli na našem palubním teploměru pořád 48°C. Kroužek techniků: je neuvěřitelné, když se Klaudie opravdu prohřeje tak pálí i řádící páka nebo plyn do podrážky. Je to jak sedět v peci. Na co sáhnete, kam si položíte ruku, vše pálí.

Dorážíme do Ougadogou. Klasika. Tisíc mopedů. Aut moc ne. To kolik zde potkáváme funkčních semaforů, jsme nezažili v celé Africe. I je respektují! V Mauretánii byli jen pro informaci typu frajer zprava.

Chceme vyzkoušet typ na hotel od kamarádů, který dovoluje zadarmo zakempovat, osprchovat a má i bazén. Daří se a opravdu. Sice zjišťujeme, že to bude asi hógo fógo na místní poměry, ale o měřítkách jsme se už zmínili. Vše domluveno. Jdeme na pivo. Dáváme místní. U piva se snažíme komunikovat s obsluhou. My v kraťasech a špinaví od prachu. Obsluha v motýlkách a taková správně ležérní. Asi z nás mají srandu do doby, než přijdeme čistí a osprchovaní. Platíme si oběd ve formě švédských stolů za dost přijatelnou cenu. Pořád nás popohánějí, ať jíme. To nás bohužel neznají. Pivo, talíř, pivo, talíř. Sladká tečka. Po té době, ani nevím jak dlouhé, jsme museli přepnout do „normálního“ režimu. Až divné. Připojujeme se a užíváme. Plánujeme bazén. Vše chutné a velké porce. Něco pro gastrosexuály, kterými jsme. Tak to bude pokračovat až do zítra, kdy se opět vydáme na cestu.

Fotogalerie