Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Jak to dnes začalo trochu zadkem napřed tak snad to vypadá, že závěr dne bude jak z pohádky. Ondrovi se ráno nic moc nechtělo. Já otrávený z pupínků po těle, které mě tak nějak trápí. Asi z pocení. Po balení přejíždíme opět kolem jezera Lac Roso. Všímáme si kluků, jak zalévají svoje záhonky. Na tom by nebylo nic až tak divného, ale celé záhonky jsou pokryty mušlemi různých velikostí. Tak jako u nás jsou hroudy, oni mají mušle. Vypadalo to kouzelně. Chceme jet do Dakaru jakoby zadem. Po asi 500 metrech nám dochází, že to nebyl úplně dobrý nápad. Čekalo nás ještě dalších 20 km. Cesta prašná a v některých výmolech se Klaudie celá schová. Do toho ještě kličkujeme mezi plně naloženými kamióny. Ondra má aspoň nějaký pohyb. Já už jenom jak se snažím vyrovnávat, cítím břišáky, ale je to vše plynulé a Klaudie snad netrpí. Přijíždíme k Dakaru. (Odbočka: pořád se ptáme, kdo píše ty průvodce? Ani v jednom není pořádná mapa centra. Informace několik let až desetiletí zastaralé. Rady jak pro školáky. Snad v Evropě by se to dalo nějak jako kousnout, ale my už na ně nespoléháme. A jak říkal kamarád Marek: „My měli 30 kg zbytečných průvodců, které jsme aspoň za něco vyměnili.“ Tím se budeme asi řídit.) Nacházíme Ambasádu Burkina Fasone dle průvodce, ale dle googlemap celkem s přehledem. Jdeme na zteč. Procházíme přes tři gesta „jděte dál“ kolem spící ostrahy až se ocitáme u paní, která uděluje víza. Vše probíhá ok, až se ptáme, kdy budou. Říká, že zítra. Uděláme oči, a že dnes. Paní nám dává papír na zaplacení a říká, že máme přijít ve 3 hodiny. Potom pozorujeme úmorné počítání úředníka na sčítačce (100 000-94 000). Tak nějak jsme pochopili, že už tady dlouho nikdo nebyl a nemají ani nazpátek. Tím si zajišťujeme, že opravdu přijdeme pro víza ve 3 h.

Snažíme se nastartovat Klaudii na kliku tak urputně až si Míša strhne kůži na ruce. Prostě den blbec. Po roztlačení míříme na nejzápadnější cíp afrického kontinentu. Nabíráme vodu u mešity, kam jsme omylem dojeli. Za 20 litrů si říkají asi 4 Kč. S lahvemi nám pomohla nějaká holčička do auta…a nic nechtěla!!! Zase na nás občas někdo něco zkouší, ale pokud nepřehodí aspoň trochu na anglickou notu a pořád do nás hustí Wolof nebo France, tak už se s ním taky neprdíme a jdeme do něj Česky a ono to celkem funguje. Tón hlasu je k nezaplacení. Z nelibostí zjišťujeme, že nejhezčí výhledy na maják na osamocené skále jsou privátní a všude se platí. Smutné, ale to známe i z Čech. Chvilku si sedíme na velkých kamenech na břehu. Ondra studuje průvodce, když najednou nás překryl stín. Oba jsme se intuitivně přikrčili a Ondra pronesl: „Zrovna jsem čekal drápy v zátylku.“ Pelikán jak kráva zakroužil asi 2 metry nad námi a usadil se kousek od nás. Přišla chvíle Míšu. Ten pták se vůbec nebál a šel z něj přirozený respekt. Po kochání domlouváme, že si zkusíme na zítřek najít ještě ambasádu Ghany.

Cestou zastavujeme u velké pumpy. Máme pořád problém s tím aditivem. (Odbočka: všechny informace hovořily o nedostatku naturelu v některých zemích v Africe. My jsme Super avec plumb ještě neviděli a tím nám vzniká problém. Jinak informace na stránkách Ministerstva zahraničí stojí taky s odpuštěním za hovno. Vypadá to, jako kdyby to psal nějaký cestovatel před 20 lety a u některých zemí použili jenom Ctrl+C, Ctrl+V.) Je zde i obchod. Vypadá luxusně, ale i tak jdeme dovnitř. Už měsíc nakupujeme téměř vždy po trzích. Vše cca za 25 Kč. Nakupujeme i desinfekční tekutinu pro vnitřní použití. Kupujeme i kus nakrájeného salámu, který jíme před obchodem. Mňam. Sice to není lovečák, ani šunka od kosti, ale debužírujeme si. Přichází k nám muž. Němí, hluchý a stejně si s námi povídá asi 10 min. On chce peníze na jeho organizaci. Následuje nasměrování od dvou slečen na kemp v místní univerzitě. No byla to hezká procházka do našich studentských let, ale kemp a ani připojení na net se nekoná. Ondra chce data vypálit na cd a přinést. Říkám jenom: „Hm a kam to chceš jako strčit?“ Mají všude jen zdířku na diskety. Smůla. Jedeme zpátky do města. Dochází mi baterka na pc a signál je až 10 metrů od zásuvky. Ondra posílá deník a fotky a já tiše trpím.

Už je pozdě a tma a my nemáme kde spát. Jezdíme kolem majáku až Ondra říká: „ Jedeme nahoru, ne?“ „Ty vole tak jo“ A už tady pěkně kempujeme. Ostraha řekla jenom, že ok a že tady je celou noc. Drze jsme vytáhli židličky a už vaříme glutamáty. Potom proběhla desinfekce a první africký doutník. Kocháme se a jdeme spát. Uvidíme co noc. Co je u nás Petřínská rozhledna je zde maják. Do pozdních nočních hodin sem jezdí páry si vyříkávat nejenom lásku. Nic zásadního z milostných scén, ale neslyšíme. Usínáme za problikávání a jemného vrnění pohonu majáku, doléhající hudby z města pod námi a občasného zavrčení motorů letadel z nedalekého letiště. Vše, ale tak zdáli a jakoby nepřítomné klidu tady u majáku.

Ráno nevaříme. Jsme svědky výměny stráží u majáku. Fotíme, sjíždíme dolů a míříme na Ambasádu do Ghany. Tam nám nevycházejí úplně vstříc a chtějí buď zvací dopis, nebo vytištěnou a podepsanou rezervaci hotelu. Je tam taková slečna, tak jí prosíme o pomoc. Ta nám dohazuje hotel, jak potom zjišťujeme 245 E za noc za jednoho. Slečna asi usoudila, že bychom něco takového potřebovali, ale my si pořád nesmrdíme. Paráda, jedeme na připojení. Mezitím zkoušíme domluvit poslání balíku na Českou ambasádu. (Poznámka: kdo si troufne, tak ať zkusí zavolat na nějakou ambasádu v Africe. Být v posledním tažení a mít poslední korunky na mobilu. Ne e. To radši rovnou umřít. Vyšlo nás to asi na 850 Kč a nic. Když už to jako někdo zvedl, tak do toho křičel: „halo, halo“ a zavěsil, nebo vám řekl, že máte blbé číslo a dal vám to první, na tom prvním to někdo zvedl, řekl ok a nechal to 3min ležet, celou dobu tam štěkal pes. Kurva. 1min odchozího hovoru 52 Kč. Vím, že tam nemůžou sedět všude česky mluvící lidé. Nám by stačili i ty francouzsky, ale ať nejsou hluchý a neberou si psy do práce, nebo ať Ministerstvo zahraničí nedává čísla do vrátnice a ještě ať jako čekací tón není reklama na Mittsubishi. Kde to jsme, my víme… Víme i to, že nechtějí, abychom jezdili do Afriky, ale my už jsme tady?) Doplněk: prý o nás už vědí a můžeme si tam poslat balíček. Snad se na nás i těší. To pro ujasnění, že člověk popisuje momentální pocity a že by to později třeba napsal jinak. Těšíme se na vřelé přivítání i po tomto komentáři.

Dále Ondra volá do onoho hotelu, kam udělal online rezervaci. Ptá se, jestli dostane mejlovou odpověď. Suché ne nás trochu naštvalo. Nedá se nic dělat. Píšeme rukou na papír čestné prohlášení, že máme rezervaci. Ondra ukládá stránku s potvrzenou rezervací do pc a jedeme nazpět. Slečna nás posílá za nejvyšším bossem. Pán si opravdu užívá funkce. V kanclu má asi 20°C a nám je zima. Poslechne si jakoby nepřítomně náš příběh a říká aa celo dobu řekl. „Hm.“ Na otázku zda můžeme mluvit anglicky. „Chápu“ na to, že nemůžeme moc čekat a třetí „počkejte“. My mezitím převyprávěli celou naší cestu i s plány. Nic tupý masér. Za chvilku platíme a odcházíme s vidinou víza za dva dny. Co teď? Zkusíme se podívat do centra Dakaru, poštu a tak. Blázinec. Dakar tak nějak dost zase o ničem. V podstatě jako vždy jen sloučení těch největších vykuků. Po asi 15 hello friend jsem na 16 hello brother už reagoval tím, že nejsme bratři. Kluk nechápal, že se s ním nechceme bavit. Chtěli jsme si sednout někam do koutku náměstí a trochu relaxovat, ale do půl minut jsme pochopili, že to opravdu nejde. Jdeme zpátky k autu. Zkoušíme sehnat zapalovače a prodlužovačku. Vše získáváme po smlouvání za přijatelné ceny. Při návratu k parkovišti auta, kde jsme se domluvili co, hodina to 1000 jsem si jisti, že víc jak 1 a 1 Hodiny jsme pryč nebyli. Hm, ale tady je čas elastický a najednou, že jsme byli pryč 3 hodiny. Dáváme se na vyjednávání a hlouček protioponentů začíná narůstat. Z jednoho máme najednou proti sobě 7 černých, gestikulujících lidí co chtějí 3000. Zůstáváme uprostřed silnice a už i přihlížející policista je nervózní. My víme, že oni jsou silní v tlupě, ale my zaujímáme strategické místo na ulici. Policista pořád gestikuluje víc a víc. Mám pořád tvrdošině v ruce ty 2000 a už mu taky říkám friende a brothere. Všichni se dušují, že Senegal je dobrý a my máme vysolit 3000. Dávám mu do ruky 2000 a Ondra říká: „pryč, sedej, roztlačujeme.“ S rukou pořád na kabelce (poznámka: mojí taštičce přes rameno říkáme kabelka) lezu do rozpálené Klaudie. Vše má 1000°C. I kličky na dveřích. Rozjíždíme se. Modlím se o nastartování. Blaf, blaf…vrrrrr. Otvírám Ondrovi a odháním už dav. Prý, že chtějí za roztlačení zaplatit. Zatahuji okénko a chceme zmizet. Zácpa. Pořád kolem sebe máme dav. „Pryč, já chci pryč!“ Křičíme svorně. Povedlo se. Nemluvíme. Chceme někam zalézt a spát a vůbec. Z nemluvnosti nás probírá až kruháč jehož dominantou je obrovský baobab. Poloměr otáčení Klaudie bohatě stačil a kroužíme a fotíme. Místo na spaní nenacházíme a už se začíná smrákat. Pryč z města znamená jet už po tmě. Jdeme do toho. No co máme říkat. Tu neosvětlený moped, tu kamion. (Poznámka: nejsme rasisti a je fakt, že pokud nemá černoch na sobě svítící triko tak není vidět. Tu ván přes cestu běží ono triko nebo šortky, paráda.) (Poznámka: to se nám povedlo i v krámku. Nikde nikdo a najednou se mezi zeleninou něco pohnulo a hle, byl to prodavač v zeleném triku. Krámek se zeleninou s tmavým pozadím) Po asi 30 min se dostáváme na volnou silnici. Je to asi na 3 km a potom to začíná zase a zase. Chci mermomocí meloun a tak kupujeme. Cestou nacházíme fajn plac a uleháme. Jsme zase jak zmlácení. Je, ale chládek a hezky se spí.

Ráno čaj a po dlouhé době snídaně. Testujeme místní paštiky. Dnes vyrážíme dle průvodce na hezké místo. Vyrazili jsme k ostrovu, který je celý, nevím jestli, postaven, ale je prostě celý z mušlí. Dle průvodce vznikl jako skládka mušlí. Odmítáme opět průvodce a pouštíme se na ostrov. Místní se živý sběrem a sušením různých mušlí a ústřic a schránky vyhazují tu na ulici, tu na hromadu. Je to zajímavé. Sice průvodce říká, že je tady na 500 m2 6000 lidí, ale asi ne. Poprvé se jdeme podívat na zdejší hřbitov. Jak jinak než, že hroby jsou navršeny z mušlí. Mušle jsou prostě všude. (Poznámka: My máme zase všude písek. I tam, kde bychom ho chtít nechtěli.)

Potřebovali bychom zakempovat někde u vody na vyprání a hlavně se nám trochu kupí problémy s Klaudii a tím pádem připojení na net. Potom co jsme spotřebovali vodní pumpu, kleknul startér a prasklo těsnění u beranů, se přidává další problém a tím je tenčící se zásoby aditiv. Po informacích z nejrůznějších zdrojů, že se budeme topit v olovnatém benzínu, je to samozřejmě jinak. Poslat aditiva nejde neb jsou to látka nebezpečná. Jsme trochu na rozpacích. Nabízí se několik variant, ale ani jedna není levná. Nacházíme hotel a za trochu víc než je spát venku se ubytováváme. Je to tu hezké a je tu milí obsluhující. Vybalujeme a jdeme do moře. Strašný. Moře hřálo.

Večer pereme, Ondra kuchtí glutamáty a ne čerstvou námi ulovenou rybu. Sprcha, relax a přesu na bar kde je signál wi-fi. Pivo a dopisování do nočních hodin. Při ulehání trochu boj s komáry, ale hlavně moskytiérou. Míša má trochu delší nohy a tak je má buď venku, nebo kope do Ondry. Domluva je, že můžu, tak se soukám nohama pod Ondru. Ano mají v chatce zase jenom manželskou postel. Ale musíme si dávat bacha. Co kontakt to přicucnutí. Jsme jak lepící pásky nebo mucholapky a to jsme se před spaním ještě osprchovali. (Poznámka: Ondra strašně hřeje. Když vleze do stanu je to jak když do něj strčej radiátor. Hrůza.)

Po nic moc noci, bylo horko, máme v plánu opravdu brzo vypadnout zpět pro víza do Ghany. To se celkem daří. Asi 30 km před Dakarem začíná boj. Zácpy, tlačenice a do toho všeho prodavači všeho co vás napadne. Nejvíc neobytní jsou kluci s kartami pro dobíjení mobilů. Děs. Voda, oříšky, sušenky, ovoce, trojúhelníky a třeba ptačí budky. Do dnešního dne jsme neviděli ani jednu bouračku. Za to dnes na každém metru něco. Až je to nápadné. Do toho všeho se o nás otírá nějakej Babetista, tak na něj hudruju a on šupák ještě troubí, abychom mu uhnuli. Klaudie má odřený nárazník. Potom se asi omluvil. Ve Wolov. Probojováno na ambasádu Ghany. Vše vyřízeno a otevírá se nám cesta k možnému balíku náhradních dílů. Jak to bude s olovem, se uvidí. Další cíl je dojet ke zdejší mešitě pro vodu. Už jsme tam byli a tak to není problém. Doplňujeme zásoby vody a odjíždíme. Kroužek techniků: V tom se zhrozím. „Ondro, vidíš to?“ a ukazuju na volant. „Co?“ Ondra zvyklí z Krasomily na cokoliv je pořád v klidu. Pomalu zastavuji a ukazuju mu, co se stalo. Celý volant je pootočený při jízdě rovně o 180°. Sakra. Pořád nechápe a já startuju. „Doprčic, něco je s řízením!“ a točím volantem. Ondra kouká na kola a říká: „Toč.“ „Točím.“ „A sakra.“ Musíme zajet někam, kde se koukneme co se děje. Při jízdě volant reaguje tak jako do teď. Zajíždíme pod maják a zjišťujeme, že se nám protáčí pružný kloub řízení. Velká paráda. Koukáme do katalogu. Víme, že tam je hodně gumy, ale že by to bylo udělaný, tak že se to může protočit, se divíme. Je nám z toho až zle. Ještě, že jsme se to domákli teď a ne někde na střeše v pangejtu. Musíme někam, kde nám to svařej. Vyjíždíme a máme štěstí. Hned u výjezdu je kovo výroba. Zastavujeme a starší dáma, asi maminka majitele, umí anglicky a pomáhá nám. Domluveno. „Přineste to a my to zavaříme.“ Zní otrtel. Demontujeme vadný kus a hned k nám přicházejí jako, že fakt mechanici a už zase hájíme motorový prostor. „Naše auto, naše království.“ Vybíhá na ně majitel kovovýroby a odhání je. Jdeme s ním do dílny. Tedy jako přístřešek z vlnitého plechu, kde banda černochů tu mlátí kladivem, tu brousí flexou, tu sváří a do toho všeho běží dieselagregát. Přiděluje nám svářeče a my mu ukazujeme, co má dělat. No nejdřív to tak oprskal. Ondra: „Sleduješ ho? Dělá to pořádně?“ Jenom dávám oči v sloup. Maník chápe a přidává na snaze. Hotovo. Chceme to vyzkoušet a tak si chceme půjčit kleště. Po 5 min jdu pro naše siky a zkoušíme pevnost. Neprotáčí se , drží to a my teda jakože hurá! Platíme 5 USA, které se ztrácí v kapse, a my už montujeme zpět. Balík dílů nám bobtná. Už zase zatáčíme. Náhle zmizela už i podivná vůle, s kterou bojujeme už od Maroka. Ondra: „Aha, tak to teda Krasomila (Ondrova Felda) asi taky není úplně ok.“ Zamýšlí se. Zastavujeme u naší oblíbené přípojky na net. Dáváme studenou kolu s … (Poznámka: přišli jsme zatím na dvě věci na tři písmena jako nepřítele cestovatele. A to je HAD a LED) ledem a užíváme si. Ondra dolaďuje s Láďou ze Spartaků seznam dílů. Já tokám s mojí Šáry a odepisuji na mejly. Jsme svědky vyhnání žebrajících dětí ochrankou. Je to celkem brutální a facky lítají až je nám jich líto. Končíme a pryč z města. Jde to lehčeji než vstup. Zastavujeme už jenom pro nějaké ovoce a cibuli jako základ do glutamátů. Zastavujeme na už známém místě ještě za světla a pozorujeme mravence. Je jich tady tolik, že dělají dálnice asi 20 cm široké a z dálky to vypadá jako černý pruh. Jen si říkáme, že bychom je neměli asi dráždit, že by nás sežrali i se stanem.

Dnešek začíná pohodově až do chvíle, kdy Ondra plánuje cestu a říká jméno města Kaffrine a hle. Z křoví skáče černoch bez ruky, že Kaffrine zná a že tam jede. My s Ondrou tak, jako ve slipech, ranní pohodička, auto rozcapené vždyť jsme zde sami. A že mu máme dát chlast, víno nebo pivo. Neumí ani fran. Potom, že cíga a to už jdu na něj zhurta: „Koukej mazat, nic ti nedáme a jak dlouho tam jsi zalezlej.“ Ondra mě krotí a zkouší to s ním po dobrém: „Chceš napít?“ a podává mu naší flašku vody. Nespokojeně si jí bere, ale že by s námi jel. Tvářím se zle a ukazuju směrem na Dakar. Krčí rameny a odchází. Jak dlouho tam asi byl, ptáme se navzájem. Douklízíme a hurá směr Mali. Dnešek byl asi jeden z prvních dní, kdy vše bylo, jak mělo. Až jsme se báli, co přijde a přišlo, ale jen varování. Prostě vždy ve střehu a kór v Africe. Tu si projíždíme městečkem, kde máme nabrat směr na východ, když se jeden malej kluk rozhodl vyzkoušet Klaudii a Ondru. Z ničeho nic honíc nějakou pneumatiku se řítí z leva rovnou pod auto. Kříčím: „Pozor!!!“ Ale to už je Klaudie nahrbená a v úhybném manévru doprava. Jenom otáčím hlavu směrem za klukem a čekám ránu do boku. Nic. Po dalších 15 metrech se nám daří úplně zastavit. Jen vykukuji a nic nikde neleží a nějaký pán zvedá prst na důkaz řidičského umu a ukazuje, ať jedeme. Ondra mlčí. Poplácávám ho po stehně a říkám: „Bůh ví, co z něho vyroste, ale dostal šanci.“ Smích a už zase pokračujeme.

Nacházíme krásné místo na spaní. Když jedu za Ondrou, který prozkoumává terén před autem, tak se ztrácí celí v trávě, Klaudie je až po horní světla maskovaná. Kempujeme dřív a trochu odpočíváme. Následuje fakt bašta od Ondry a úprk před hmyzákama do stanu, kde chceme pokračovat v předčítání deníku. Jakmile však naše zmožená těla dopadají na karimatky, lepíme se na ně, už se nic neděje. Spát. V noci se i přikrýváme a je příjemně zima.

Dnes jsem žil v přesvědčení, že se pouze přibližujeme na hranice do Mali. Ráno pomalé a nás čeká jenom nějakých 200 km. Proto nespěcháme. Potom se Ondry jak je mým zvykem přeci jenom zeptám. Je to hlavní plánovač a já jako vrchní rejpač taky chci vědět, co mě čeká. „No, hranice Mali a kus cesty do Bamaka (hl.město Mali).“ „Cože?“ a už to lítá. Ondra si kupodivu taky uvědomuje, že toho máme nakonec dnes před sebou celkem dost a už házíme věci do auta a balíme a vyrážíme na cestu. Po pravdě se netěším na hranice. Zase ten zmatek a hromada lidí co vám chtějí pomoct. Brrrr. Pomalu se blížíme a já připravuji dokumenty. Máme zase víza ve dvou pasech, ale už snad naposled. Ostatní víza máme v jednom a pěkně za sebou. Přejíždíme hraniční řeku a kolem zvednuté závory kde nám malá holka ukazuje, že máme jet. Ondra drze vjíždí a nikdo nic. Radši zastavujeme a já se vrací pro radu. Nic až dál prý. Tak jedeme a náhle druhá závora. Jdu k mužům, co tam stojí a ptám se na razítka a tak. Jeden chápe a přiděluje mi nějakého čičmundu. Sakra co to zase bude stát. Jedeme zpět a po chvilce rozkoukávání se už se mnou měří půlka osazenstva, zatím co Ondra znásilňuje nějakého dalšího poskoka o razítko do Karnetu. (Poznámka: co to je KUR.. za dokument, když ho nikde nechtěj? Maximálně v Senegalu a potom až v JAR. Nás to stálo 35 tisíc a je to k prdu.) Máme a pokračujeme zpět. Ten jouda jede s námi vepředu v autě. Jsem proti, ale už to nejde vzít zpět. A už je to tady. Co mi dáte? Vystupuji a nadechuji se. Vyndávám 200 fňufníků a dávám mu je. Směje se, a že to není ani na cigaretu. Ondra neváhá a už mu cpe z našich úplatkových a pro kamarády. Je hodnej a cpe mu další dvě, za což dostává sprdunk ode mě, že je na ně moc hodnej. Ještě nás jako tenhle kluk prohlíží zavazadlově a dostáváme papírek na závoru, ale ještě nám prý jeden chybí…

Vydávám se k místnosti a vcházím. Přichází voják a sedá si na židli vedle mě. Je tam i okénko. Ukazuji, jako jestli mám jít ven před okénko. Suché gesto je jasné a už mažu ven. Dává nějaké razítko do pasů. Ptám se: „Se tu?“ A koukám na něj a on na mě. Zjistil jsem, že čekal asi všimné. Přidává razítko ještě do papíru k autu a znovu se ptám: „Se tu?“ Ukazuje za rameno na ještě drsnějšího vojáka. Ten na mě plynně jazykem Bambara. Jen krčím rameny. Chvilku kouká a potom mi dává ten druhý papírek pro závoru. Asi taky čekal, že něco dostane. Hranice máme za sebou. Byly to asi zatím nejlepší hranice a nebýt toho, že jsme se ptali, tak jsme asi projeli bez povšimnutí a to by potom byl asi mazec. (Poznámka: další fígl jak děti žadoní o peníze. Na deseti metrech děti zaházý díry a tam jakoby vybírají mýtné. To, že dalších 30 km je skoro nesjízdných, je úplně jedno. Poznámka dvě: konečně se tady zdraví jako ve filmech a to, píšu foneticky: „Salam alejkum“ a odpověď je „Alejkum salam.“)

Potom už jenom nakupujeme a už se ztrácíme v přírodě. Kempujeme zase osamoceně pod Baobabem. Sice to není výstavní kousek, ale nám to stačí. Fotíme západ slunce a jíme super glutamáty. Noc slibuje peklo. Vše se zlehka změnilo. Krajina ze zelené senegalské se změnila ve vysušenou malijskou. Je to zde jiné. Světlá tráva a zástupy Baobaů a nízkých Akácií. Zem začíná být červená. I arcitektůra vesnic se změnila. Ze čtvercových domů s kuželovou střechou, přes kruhové až do čtercových, celohliněných včetně hliněných střech.

Všude máme nalepená semena nějaké trávy, které vypadají jako ježci a nejdou ani z celty. O zapíchávání kolíků od stanu ani nemluvě, ale už stál u majáku i na asfaltu a tento problém hravě řešíme. (Poznámka: zjistili jsme, že když se nám chce v noci čůrat, tak stačí chvilku počkat a ono to vyteče jinudy. Pro funkci ledvin nic moc, ale nemusíte kličkovat mezi havětí venku u stanu.) Do stanu začala asi v půl druhé něco narážet.

Ráno, jak je naším zvykem, se probouzíme na dost rušné křižovatce asi mezi vesnicemi. Krávy se nám pasou rovnou za stanem a tam také stojí pasáček a čumí. Zjistili jsme, že jim nejde moc na rozum, když dva běloši spí dobrovolně v kusu látky někde na stepy. Představujeme se mu. Jsme slušní kluci, ale přeci jenom jazyk Bambara u nás nefrčí. Kouká, jak se oblékám. Do té chvilky jsem byl jenom ve slipech a Ondra seděl a připravoval s ním za zády čaj. Vtipné. Seřizujeme ventily, prohlížíme sání a filtry. Vše zatím ok. Když už máme sbaleno, loučí se a spěchá za svými krávami. Už skoro odjíždíme a ouha. Musíme ještě přečerpat benzín. V tom další skupinka. „Ty vole maj mačety!“ šeptám Ondovi. Vrhají se na náš Baobab a začíná ho osekávat. Sbírají listí. Ondra na ně zkouší Bambaru z průvodce, a má úspěch. Bohužel průvodce nenabízí moc frází a z těma dvěma Ondra uspěl. Takže ok. Přečerpáno a hurá na cesty. Chtěli bychom se přiblížit k hlavnímu městu Mali Bamaku co nejvíce. Sice tam nic není, ale pošta ano. Jeho 12 miliónů obyvatel a pověst nejafričtějšího města zaujme. Ale jak si plánujeme tak to ne úplně vychází. Prvních 150 km je rozbitých. (Poznámka: co nás pobavilo je, že se zde platí cesty. Není to moc, ale závora kde vám dají lístek a vy zaplatíte né silnici, ale díry.) Po půl hodině se dostávám do tempa. Jinak to je v tempu: levá, levá, pravá, kamión, pravá, brzdy, pravá, bum, třísk, kurva, plyn, levá pravá, pangejt pravý, brzdy, pangejt levý, motorka, fakt velká díra, stop, pomalu dolů, pomalu nahoru, bum, třísk, ach jo….(Kroužek techniků: to, že nejdou po těch všech vymetených dírách dobře otvírat dveře, to by člověk ještě pochopil, ale že zlobí i dvířka od nádrže.) Tak to bylo. Úplně vyřízený jsem předával Ondrovi s tím, že to snad dožene. Silnice se zlepšila, ale o to je to zrádnější. Z dálky vidíte jen jakoby čárku na silnici, ale ve skutečnosti to je past na mamuta. My s tím, že jsme nízko, vidíme tyto jámy trochu pozdě než by se nám líbilo. Zase na druhou stranu musíme vyzdvihnout i přednost Klaudie a tím je její úzký rozchod. Když už to vypadá bledě, tak se tam prostě Klaudie vždy vejde. Zase na druhou stranu se nevyplácí brát některé díry mezi kola. Z lehkého mého klimbání a Ondrovo řidičského soustředění nás vytrhl až okamžik, kdy se proti nám řítil motocykl předjíždějící kamión a né a né uhnout. S postupem času jsme měli nalepené oči na předním skle a čekali. Ondra brzdil. Ondra uhýbá doprava jak pravý návyk. Motorka manévr opětuje a míří na nás. Ondra zkouší nalevo a motorka pořád opětuje stejný směr. Vruuuuum a asi 10 cm kolem nás projel nalevo. Uf a už zase řídíme spolu jak je naším zvykem. Vjíždíme do města a vidíme pumpu. Zastavujeme, ale ouha nejde proud a celé město jakoby spí. I policisté na kontrole hrají scrable. Okouníme a kupujeme velkého melouna a odjíždíme. Máme naštěstí ještě ve velké nádrži dost. Kempujeme u nějakého políčka. Baštíme melouna, když v tom začíná pršet. Prcháme do auta. Slejvák. „By se dalo osprchovat.“ Říká Ondra, ale to už jsem venku nahý. Ondra mě následuje a smíváme, nazí někde v Mali ze sebe špínu předešlých dnů. Krása. Následuje harmonie chutí v podání lovečáku, který jsem dovolil načít a tak nějak připomenut domov. Jdeme spát. Dáváme poprvé i tropiko na stan. Nechci tady běhat někdy v noci…

(Poznámka: Žebrající děti. Ne, že bychom to dělali naschvál, ale když ukazují prázdné ruce, tak mi toto gesto ukazujeme také. Už se nám několikrát stalo, že nám dítě dalo peníze. To už asi vypadáme špatně.)

(Poznámka: ráno se probouzíme do ryku ptáku jak někde v ZOO.)

(Poznámka: všude na nás mávají. Přemýšlíme, zda jsem taková atrakce. Na druhou stranu někdy jen tak zírají, a když zamáváme tak se zazubí a také zamávají. Snažíme se komunikovat. Je to škola. V Senegalu to bylo takové pokřikování za vidinou kšeftu. Zde v Mali se nám to zdá takové lidštější.)

Fotogalerie