Hranice Mauretanie -> Lac Rose (Senegal)

Den 2.10.2011

Dnes se nám stalo něco nepochopitelného a to hned ráno. První bylo nekompromisní odpálkování kluka ve vestě, který chtěl za parkování. Nebyls tady včera, máš smůlu. Chtěli jsme natankovat za posledních pár fňufníků a zkusit zdejší, nóbl hotel na připojení. Vejdeme a obsluha nás ujišťuje, že můžeme. Neváháme a už žhavíme wi-finy. Potom přišel číšník, co nám dával info včera a poslal nás o vchod vedle do o půlku levnějšího hostelu.. Zkouší na nás, jestli si dáme čaj. My, že ano, ale máme jenom dolary. Žádný problém. Naservíruje nám čaj takovým způsobem, že si připadáme jako šejkové. Jen s úsměvem ceknu: „Uf co tohle divadlo bude stát?“ Surfujeme a nahráváme data na server. Opět nám stojí za zády a marockou angličtinou: „Brest?“ Ondra na mě juknul a shodujeme se na nějakém mafínu. (Poznámka: oba nemáme mafíny rádi.) Odešel a přinesl dva zabalené balíčky, co koupil v obchodě v hotelu. Nic. Shodujeme se, že do 10 dolaru to půjde. Čas běží. Chceme platit, tak se ptám: „Can I pay?“ „No.“ Vtipálek. Koukáme a čekáme. Za dalších 5 min to zkoušíme znova. Jen mávne rukou a říká: „Už byste měli jet. Hranice zavírá v 5,00“ Potom už nám popřeje jen šťastnou cestu…

Co se to stalo? Jsme v Maroku?

Odbočka: děkujeme za mejly, postřehy, pozdravy, kritiku. Navzájem se bavíme některými reakcemi, pozdravujeme se a posíláme si pusy navzájem a je to fajn.

Vše vyřízeno a je čas vrátit se na silnici, vstříc dálavám. V našem případě nás čeká první zkouška a tou je Marocko-Mauretánské hranice. Něco jsme čekali a něco ne. Mauretánská hranice šla celkem dobře. Jen tři okénka a nějaké to hašteření mezi franc. a ang. Potom výstup s černochem co žije v Itálii a řekl nám česky: „Dobrý, nechci drogy, nemám peníze.“ Zazubil se a odjel. Máme vše a vyrážíme k Mauretánské straně. To co jsme přejížděli, není ani špatná cesta, ani nejhorší cesta, ani vůbec nějaká cesta. Prostě tankodrom 2 km. Snažili jsme se dohnat autobus, co jel před námi, aby nás tak trochu vedl. Hrůza, ale Ondra s lehkostí provedl Klaudii až k nějaké frontě před přechodem.

Máme vlastně příběhy dva o překonání hranic. Jeden můj úřednický a Ondrův hlídací a zkoumající.

Začneme mnou. Já od přírody trochu v cizím prostředí stydlivý jsem se ujal desek, pasů, kopií a šel na zteč. Už se nám zase nabízel nějaký ofic. guide pro hladký průjezd. Hned jsme mu řekli, že mu peníze nedáme. Nadšení polevilo, ale pořád mi bral papíry z ruky. Ondra vždy jen: „Vem mu to.“ Byli jsme až nekompromisní. Mezitím se Ondra začal bavit s řidičem před námi. Odešel jsem. Po asi 40 metrech se otočím a co nevidím. Ondra stojí a má ruce na černošských zádech a dělá nějaké pohyby. Jen jsem zakroutil hlavou a pokračuju. První dveře. Vcházím a hned jim cpu: „Ž neparle pa francééé. Ž parle angléé“ Oni pořád francouzsky. Nedávám se a pokládám pasy a už zase. Národnost, kam jedeš, kolik vás je (má před sebou dva pasy) Pořád mi vrtá hlavou, co tam dělal ten Ondra. Nic po chvilce chtějí nějaké kopie. Ochotně je blbec vyndávám tak, že vypadávají druhé pasy. „Co to je?“… My máme dlouho cestu a pořád je strkám dovnitř. Jeden to chápe a taky je zastrkává. Ok, první mám za sebou. Čekají mě ještě dvě bojiště. Potom potkávám jednoho vojáka.( Poznámka: celá mauretánské hranice je samý voják.) Tak nějak mi vysvětluje, co a jak a kde mám auto. Jdu pro Ondru. Už neosahává černocha. „Okamžitě pojeď“… a už se ženu na další bitku. Lejstro, samo francouzsky, ale nevadí mi to. Oni se doptají. Nechápou VIN, jako jedno číslo pro auto. Nějak procházím a podepisuju Ondru. „10 juro.“ Vyndávám 10 USA a on jenom, že ok. Strká je někam pod stůl. AHA!!! Info znělo cca 37 E poplatky. To beru a jdu tedy dál. Zastaví mě černoch jak hora. Sice o hlavu menší, ale tak tři krát já a hrozně huhlá. Bere mi pasy a lejstro, které mám teprve 3 min, a že chce vidět auto. Jdu pro Ondru a málem mě trefí. Nějakej uniformovanej jouda se hrabe svejma špinavýma rukama v naší expediční lékárně. Spustím zhurta: „You put out your hand from box now.“ Jen trochu ho zarazím. Ondra brání zbytek kuchyně a jen vidím, jak se náš balón někam vzdaluje. CO TO JE? Jeden mě tahá za ruku, že chce něco na svaly, potom hned na záda a končí to kapkami do očí. Druhý si strká teploměr do kapsy. „Tak tahle ne hoši!“ Už na ně jdeme bez okolků česky. Ondra odráží další dva. „Ondro, máme jet támhle a má naše pasy.“ „Míč!“ Křičí Ondra. Jdu do první kanceláře a vytahuji toho rozumného a ten vše napravuje. Míč už byl v autě a to se měl prý jenom dofouknout. Vtipné bylo, že se ani nechtěli kouknout do kredence na střeše. Prostě něco chtěli. Přejeli jsme o 30 m. Zase. Otevřít kufr. Ondra spouští: „ No drox, no alkohol only comlít slípink a itink „HMHM ok zavřít.“ Poslední okénko. Stojím asi jako ve frontě za nějakým joudou. Přijde pán a stoupne si před něho. Jen tak prohodím: „End is here.“ A ukážu. Dostane se mi jen suché: „ No in Mauretánia.“ Polknu. On už je uvnitř. Beru odvahu a jdu hned ke dveřím. Sice mě ještě dva předběhli, ale okouknul jsem situaci a hned při první možnosti jsem vklouznul dovnitř. Sice to ještě dva chlapy trvalo, ale zvítězil jsem.

Ondrova verze je zprostředkovaná ode mě. Prý se tam s tím černochem masírovali. Chápete to? Sotva odejdu. Není to žárlení. Byl to fajn kluk, ale masáž… Prý se jenom masírovali navzájem. OK. Vypadal jak černej šrek bez antének a říkal o Mauretánii jen to nejhorší. Nikomu nevěřit, a když se s někým bavíte čekat levárnu. Jestli je aspoň z poloviny pravda a přidala k tomu i hraniční zkušenost, tak pryč odtud. Potom následovalo hájení auta před nakonec šesti vojákama. Prvního zajímal vařič. Druhý se ptal na alkohol a drogy. Odnesl to čmuchnutím k benzínu. Samo hned z lahve vedle je slivovice. Další odchází s míčem. Další nahmatává miniaturní lahvičku s likérem v lékárně, kterou jsem tam umístil pro nejhorší situace. Poznávají, že to je alkohol. Ondra nelení a chopí se vysvětlování. Toto není alkohol. Udělal, že to vypil, krknul si jako prase a pohladil si břicho. Tím je všechny odzbrojil. Dalšímu se kynklaj zuby. To už čučej do lékárny a ten největší chrt chce něco na svaly. Uniforma na tyčce. Ondra trpělivě vše ukazuje. Potom už se řítím já. Dostali od nás odsypáno vitamínů. Jeden se fakt ptal 10x jestli jedna denně. Potom nám ještě chtěli spočítat pojištění na 250 USA, ale to jsme se jim vysmáli a hurá pryč. Dle informací stojí, když už tak do 30 USA. Pořád po nás nikdo nechce karnet. Ondra vyhrožuje ÚAMK.

Poznámka: Mauretánská armáda po této zkušenosti s tím, že jednomu se viklaj zuby, druhý má bolavá záda a třetí nevidí, v nás moc důvěry nevzbudila.

Každých 30 km „žebrající“ voják co chce suvenýr. Dáváme mu samolepku expedice. Jen se směje, že chce triko. To už děláme, že nerozumíme. Kempujeme tak, že na kolmo od silnice jedeme asi kilometr. Krása. Filmujeme a Míša dochází přes kus pouště k těm dvěma. Posvátné ticho. Vítr. Teplo. Dosušujeme prádlo. Jídlo a spát. Jsme zmožení.

Den 3.10.2011

Až se jeden den nic nestane tak snad odjedu domů. V noci nás budí déšť v poušti. Už jsem se zvedal, že dám tropiko, ale nakonec to přešlo. Pořád něco chroupe u stanu. Za rozbřesku to nejde vstát, ale víme, že potom bude hned hrozné teplo. Balíme a jedeme do hlavního města Nouakchott. Tedy už nám mělo napovědět, že když jsme projeli asi čtyřmi chatrčemi, že to bylo město a co nás asi čeká. (Poučení: když balíš stan v poušti, tak se pomalu ujisti, že pod ním není nějaké zvířátko. Ondra zápasí s vařičem a já křičím a mám na noze 15 cm něco jako gekona. Myslím si o sobě, že mě nějaká havěť nestraší, ale když se vám na botu nalepí z ničeho nic nějaká ještěrka… jo a vyhrabal pod stanem asi metrovou chodbičku) Opět projíždíme pouští, ale je úplně jiná. Taková do zrzava. Jsou v ní trsy trávy a sem tam strom. Vjíždíme do města. AHA. Hlavní vjezd. Pořád si myslíme, že jsem na předměstí. GPS, ale nelže. Už jsem skoro v centru. Hledáme Ambasádu Mali. Občas se zkoušíme ptát, ale jen tupý pohled a ani slovo. Jsme tam. Jsme posláni do kanceláře, kde jedna pani je živý inventář. Je stará a má asi tři metry kolem prdele. To se jinak nedá říci. Potom mladší holka, která už taky nabírá, ale komunikativní a v pohodě a občas i hodí nějakej vtip. Poslední je pán v pyžamu, ale umí anglicky a tak chvilku házíme nějaké fráze o nás o nich a o autu. Vyplňujeme formuláře a jdeme shánět místní fňufníky. Kurz 1E= 350-370 UM. Jeden bankomat nebere ani jednu z našich čtyř karet. Hm. Pomocník nás dopravuje zpátky ke Klaudii.

Kroužek techniků: nestartujeme, brblá nám vejfukt a praskla sedačka spolujezdce. Odjíždíme od ambasády na roztlačení. Smích přihlížejících. Nakonec zjišťujeme, že jsme ojeli celé město. Našli jsme kováře na sedačku a supermarket. Bankomat byl vtipnej. Když člověk zmáčknul angličtinu, tak zhasnul monitor a potom začal pípat. Obsluha pomohla a už máme fňufníky. Platíme víza a čekáme na nějaké velké zvíře pro finální razítky na víza. Čekáme asi dvě hodiny. Asi jsme jim padli do oka, protože jinak se musí přijít ráno a vyzvednout odpoledne. Víza máme, nakoupit a hurá zakempovat. Co jsme nestihli dnes, musíme zítra. Tedy svařit sedačku, zkusit najít díru ve výfuku a vymontovat startér a prohlédnout ho. Dále Ondra podepsat plnou moc na rekonstrukci v domě na českém konzulátu.

Nakupovali jsme v obchodě, který vypadal jako po nájezdu kobylek. Ne, že by tam nic neměli, ale bylo to tak zvláštně vybrakované, zpřeházené a samé nelevné věci z Francie. Nakupujeme to nejnutnější a jede za město se vyspat. Jsme pořád zmoženější a zmoženější…

Množí se dotazy, jak tady vlastně existujeme a bydlíme po nocích. Zatím máme štěstí a v Maroku jsme si vyzkoušeli, že i když nás objevili místní, tak na venkovu bylo zajetí někam do křoví nebo na pole to nejlepší. Tady to zkoušíme také, ale jsme víc na pozoru. Spíš se schováváme.

Den 4.10.2011

Ráno vstáváme brzo.

Kroužek techniků: Chceme přijít na kloub našemu nestartování. Promazat přední nápravu a vůbec chceme prohlídnout celé auto. Po trochu puzzlovské práci se nám daří vytáhnout startér a už se koukáme pod víčko. První tip byl na uhlíky. Uhlíky jako nové, ale to zásadní se stalo z domečkem pro uhlíky. Prostě se roztrhl. Vidět nejlépe na fotce. Co teď? Startovat 16000 km klikou nebo roztlačením? Uf. Je jasné, že k vodní pumpě přibude nejméně domeček startéru. Dáváme vše zpět a vyrážíme do města.

Jedeme se zeptat co s našimi problémy s daty na senegalských vízech. Pro upřesnění. Mauretánské nám vyprší 8.10. a Senegalskému začíná platnost 10.10. Takhle to vypadá jeden den v meziprostoru… V našem případě buď na mostě, nebo trajektu… Víza bychom si museli samozřejmě udělat nové. Nikdo ani blept anglicky. Až se za námi zjevuje David. Kluk z JARu. Hned chápe (Poznámka: Já vím, že tady je horko k zbláznění, ale sakra trochu myslím, ne?) a snaží se s námi. Úředník má funkci a prostě ne. Jedině zjednat nová. To je drahé a tak rezignujeme. Kluk za námi přichází a doporučuje místní, jakože kemp pro ubytování. Ok. Bereme a jedeme za ním. Vjíždíme do dvora mezi obrovská auta. Klaudie se však neztrácí a po chvilce ostychu se začínají scházet ti cestovatelé jako fakt Cestovatelé. Dáváme se do řečí, která průběžně pořád pokračuje. Je to prima. Přijdeme si jako cestovatelé. Vlastně už jsme taky cestovatelé, ať kdo chce nebo ne. Připojení, sprcha a kuchyňka. Ondra plánuje nějakou mňamku. Rozhlížíme se a plánujeme průzkum města. Jako zjistit kde je pošta a náš konzulát.

Při výpadu na poštu nacházíme jedinou kulturu v podobě mešity a nějakého kluka, který chce jít mermomocí s námi. Hned mu říkám: „ We have not money for you.“ Skoro se urazil. Že prej nejde s námi pro peníze. Ok jdeme a cestou se z něho vyklube celkem fajn kluk. Kecáme. Nacházíme poštu. Sice on tady žije 2 roky, ale vedl nás na druhou stranu. Ondra mu to říkal, ale on nechápal. My měli čas, tak jsme to neřešili. Pošta nalezena. Dále jsme obešli během 6min celý prezidentský palác, senát a vládu Mauretánie. Když je vláda nebaví, mají je aspoň pěkně pohromadě. S konzulátem to bylo krapánek horší. Zdejší adresování nás zase dostalo. Je to jenom čtvrť a číslo domu. To občas má někdo na dveřích, občas je tam číselný interval, ale bez logiky narůstání od nějakého bodu nebo ulice. Nalezeno. Jdeme do kempu a celý večer pročítáme mejly, komunikujeme s láskami a vůbec jsme připojení. Noc trochu vášnivá. Máme potvrzeno, že nejsme v malarické oblasti, tak se spokojujeme s repelentem. Jsme unavení a tak zalézáme do spacáků na střeše, kde už jsou připraveny stany z moskytiér, ale ne pro nás. (poznámka: lítají tady netopýři velcí jak holubi a řvou jak kočky) „To prostě nejde,“ praví Ondra. Já: „To teda ne“ Asi 1000°C a 100 000 komárů. Repelent funguje asi 10 minut. Takže se dobrovolně paříme až do rána. Vyčerpáním a dehydratací občas usínáme.

Den 5-6.10.2011

Tyto dva dny záměrně spojíme. Je to jeden příběh. Snad nás jeho závěr neotráví při jeho psaní.

Vstáváme vyčerpaní. Snídáme a následuje výprava na konzulát. Přišel náš konzul. Takovej čičmunda hubenej, nagelovanej, s naleštěnými botami. Neuměl ani „dobrý den“, ale vypadal, že se má na zdejší poměry opravdu dobře. Musíme se kouknout co přesně má konzulát naší země za pravomoci, když nemůže ani podepsat svědectví plné moci. Co to platíme vůbec za lidi? Dyť to jsou naše peníze. Za to bych si představoval trochu víc. Nebo nemáme pravdu a je to jinak? Dále nás překvapuje, že v Mauretánii, takové s odpuštěním prdeli, máme zastoupení a v Dakaru nic.

Takže nic. Ondra nemá Plnou moc. Jdeme na poštu. Cestou jdeme trhem. Člověk si představí trh, jakože se vším všudy, ale ne v Mauretánii. Ušli jsme přes trh asi 300 m a všude měli jenom mobily nebo příslušenství k nim. Všude stojí maníci a mají v ruce 2-3 mobily a snaží se je prodat. (Poznámka: většina místních má lepší mobil než my dva s Ondrou dohromady)

Pošta. Systém: úředník nalepí ně-kam na pohled známku, to nás trochu udivil. Ne, že to dá tam, kam patří, prostě to tam lípnul. Potom naše pohledy polil, takže razítka byla rozpitá. Smál se. Zaplatíte a jdete ke stěně venku, kde jsou tři dírky do baráku s různými nápisy. Poštovní schrán-ka, jediná ve městě.

V kempu se sprchujeme, nabíráme zásoby vody a celkem dojemně se loučíme při roztlačování Klaudie. Na jednom, fajn cestovateli je vidět, že by si s námi rád povídal, ale jazyková bariéra. Fandí nám, jako v podstatě všichni.

Plán je jasný. Během 3-4 dnů se dostat na hraniční přechod Diamma. Přechodu ve městě Rosso se máme vyhnout. Je tam trajekt a hrozný zmatek a úplatky. Tu se blížíme k policejní kontrole. Vybíhá voják a kam, že jedeme. „Rosso.“ Jsme naučení říkat pravdu, tak jsem mu řekli jenom směr a bylo. Odpovídáme a už mě tahá z auta. (Odočka: Míša jako zdravotník výpravy musel zavřít oči a omotat si je páskou. To platí i pro další dny. Odborník spíná ruce, laik kroutí hlavou.) Systém zdejšího jídla je, že se udělá na velkou mísu jídlo a všichni přísedící si nabírají jednou rukou z talíře. Voják mě posazuje na barel a hned mi cpe jídlo a chápu, že chce odvézt do Rossa. A pořád mi ukazuje, jak mám jíst. Zavírám oči a nabírám si ryži do ruky. Oni to ještě tak jako pomačkají, aby se jim to nesypalo. To mi samo nejde, ale přichází chuťová slast. Chuťově plné. Nic víc se k tomu nedá říct. Báječné. Potom začíná předhazování kusů ryby před můj sektor… to už halekám na Ondru, abych v tom nebyl sám. To ťululum by jim to celý málem snědlo. Domlouvám se, že se teda přesuneme k Rossu a zkusíme zarybařit. Sedám si do zadu. Tímto se omlouvám mojí Šáry. Opravdu to je vzadu, jak když vás fackujou. Cesta ubíhá dobře a voják se dušuje, jak nás všude provede kontrolami. Nabízí i ubytování a pomoc na hranicích. Nevěříme a tak se domlouváme co s tím. Ukazujeme mu doklady se špatnými daty a on jen: „No problem, no problem.“ V Rossu jsem před setměním. Vede nás do místní čtvrtě. Slam to nebyl, ale my asi na toto bydlení nemáme měřítka. Byla to polňačka s kalužemi plných tlejících odpadků a koz požvykujících igeliťáky. Dům něco jako chlévy, kde byla sprcha a záchod a dům o verandě a dvou místnostech. Prázdných jen občas něco na zemi nebo bedýnka. Nej byla dvousatelitní TV. Nefotili jsme. Nechtěli jsme narušovat pohodu.

Udivilo nás, respektive opět jsme byli svědci, kolik opravdu člověk potřebuje věcí proto, aby mohl žít. No nepřeháníme, když řekneme, že nic. Usazuje nás v obýváku, ložnici, kuchyni… Jeho ženu a mamku drží od nás dál. Přichází bratr, který nám dělá úžasný čaj a přináší bagetu. Už jsme plní, a co se nestane. Přináší talíř plný voňavých brambor a kuřecího masa. Vše dobré a chutně okořeněné. Nedá se nic jiného říci než MŇAM. Ondrovi glutamáty jsou taky super. Přicházejí kamarádi a my ukazujeme fotky a plány. Oni se vytahují jizvami z bojů, i pistolí a to nám trochu zamrazilo. Dobré. Nebudu říkat, že nám bohužel a posléze oprávněně pořád vrtalo hlavou, kdy přijde placení. Člověk není schopný odhadnout, jak to pro něj byla pomoc, když jsme ho vzali za rodinou. Jdeme si pro věci na spaní do auta. Necháváme Klaudii trochu napospas černé tmě někde v Rossu. Voják nás ujišťuje, že jsme jeho hosty a autu se nic nestane.

Máme připravené dvojlůžko s moskytiérou. Ukazuje nám sprchu. Uříznutý barel a kus petky. Jdu první, abych jako zdravotník prověřil kvalitu. Je to asi z řeky. Žlutá, ale nepáchnoucí. „Ondro, nemej si v tom bambuly a ani žádný sliznice nebo oči. Jen se opláchni.“ Nabádám Ondru k opatrnosti. Ale ochladit a spláchnout den v autě bylo potřeba. Usínáme. Teda snažíme se vychytat okamžik, kdy na nás fouká otočný větrák. Nestíháme. Prostě usínáme vyčerpáním. Teplo jak v troubě.

Ráno vstáváme. Uklízíme po sobě ležení a vypadáme jak po boji. Přináší jídlo a pití na snídani. Plán je takový, že on a jeho kamarád nás protáhnou do Senegalu a potom si asi užijí noc v Saint Louis s námi. Hranice byla děsná. Pořád někomu něco cpou a Ondra je svědkem toho jak chodí pořád zadem a dávají prachy. Už jsme trochu nervózní a pořád se ptáme kolik nás to bude stát. Amadu nás uklidňuje, že to jde na něj a v St.Louis se srovnáme. I to nás neuklidňuje. Naloďujeme se na trajekt. Tím, že jsem museli dát úplatek, jedeme první. Tím, že startujeme klikou, uvádíme tohoto úplatkáře v mdloby. Brodíme do půlky kol ve vodě jelikož trajekt nedoráží až ke břehu. Po asi 3 hodinách. Kdy jsme stejně museli vystát fronty, jsme tedy za hranicemi. Zaplacené pojištění, potvrzený karnet a hurá 200 km do města. Cesta je zajímavá už jenom tím, že si Amadu oblíbil skladbu Čajovna a hráli jsem jí asi 36x. Jak to chci mít za sebou tak Klaudii trochu dřu. Jo zapomněli jsme říci, že jedeme ve čtyřech. Ondra, chudák sedí s kamarádem vzadu.

Jsme ve městě a začínáme se ptát kolik. Úplně je mi z toho zle jaký jsme kavky, ale je to prostě Africká škola a hned jí následující dny úspěšně aplikujeme zpět. Klucí si říkají o 400 000 fňufníků. No prostě 600 E. Jdu do kolen a začínám hrubě startovat. „Proč? Za co?“

Amadu nám dává účet. K logice, nelogice afrického myšlení se dostaneme. Je tam započítané ubytování a všechno jídlo, průchod hranicemi nás čtyřech umytí auta což jsme nechtěli. Je mi zle. Domlouváme se s Ondrou na adekvátní částce. Mezitím se hádají i oni. Vybíráme. Vrážím Amadovi peníze do ruky a jdu rázným krokem k autu za pronášení nadávek. Říkám Ondrovi, že už je nechci vidět. Amado je očividně zmaten a mrzí ho to, co se stalo a vrací mi všechny peníze. Kamarád jenom kulí oči. Jedeme do nějaké restaurace, abychom jsme si to vyjasnili. Amadu zastavuje Ondru a snaží se zjistit co má se mnou dělat, abychom zůstali přátelé. A teď se dostáváme k jádru afrického myšlení, které budeme odkrývat s přibývající dobu v Africe. Bílý muž nikdy nemůže zaplatit dost, aby byli všichni spokojeni. Každý běloch je milionář. Nechápou to, že mi jedeme do světa za poznáním. Neřeší to co my. Žijí dnes. To co nám trochu chybí a jim chybí dokonale - trochu koukat dopředu. Nechápou pojem ne. Dostáváme něco, co nechceme, říkáme jim to a potom to máme zaplatit. Oni si myslí, že to dělají dobře samozřejmě s vyhlídkou zisku. Snažíme se vysvětlit pojem sen, a co jsme k jeho splnění museli udělat. Nejde to. Mají jiné vzorce myšlení a s tím nic nenaděláme. Druhá věc je, že ne každý má dobré kamarády. Když už to nějak směřovalo ke smíření, tak si ten kamarád řekl o 50 USA na cestu zpátky. To už bylo na mě moc a už jsem na něj začal hulákat, jestli se nezbláznil. Amadu mi při rozloučení ani nekouknul do očí. Nemám mu to za zlé. Bylo vidět, že to takhle nechtěl. Kamarád mi nepodal ani ruku a jen zdálky na mě halekal: „Good bye my friend.“ Zmetek.

Ještě jsme si dali s Ondrou jedno pivko a nějakou kolu. Došli jsme vybrat, abychom to zaplatili a jen tak jsme na sebe koukali. Nakonec jsme si řekli, že škola, ale pořád jsme v pěněžním limitu na tento měsíc. Následoval kontakt s nějakým mladým klukem, co uměl dobře anglicky. Dohodil nám kemp. Zase jsme ubránili placení za parkování. Nedovedli jsme mu vysvětlit, že kdyby přišel před tím, tak se dohodneme, ale takhle, že nic nedostane. Měl brýle Ray Ban (prostě hrozně drahý) a telefon poslední touchpad.

Jeli jsme do kempu. Přejížděli jsme most, který pro-jektoval sám Eiffel. Nádhera v západu slunce.

V kempu mezi řekou Senegal a Atlantikem jsme si dali pivo Gazelle 0,65l. Ondra jenom pronesl: „Slušná zavařovačka.“ A už tam lámal druhé. Příjemné. Hlaholení a plánování dalšího dne s naším novým „kamarádem“ (co to bude stát). Máme naplánovaný grilování ryb a vůbec večerní program s místní hudbou. Jdeme spát. Postele v chýši mají asi 175 cm. Neváhám a dávám je na zem. Ondra jde na zuby a já bráním chatrč před nájezdy krabů, kterých je tady mraky. Je to vtipné, když vám najednou před matrací proběhne krab. „Klap, klap.“Vůbec se ty mrchy nebojí a klidně se vám postaví na odpor. Laškuju s ním tak dlouho, až zaleze někam do rohu. Noc opět tropická. Prý právě mají být dva nejteplejší dny. Bylo to peklo.

Den 7.10.2011

Ráno koupel v moři.

(Poznámka: každý kdo vyhodil aspoň jednou něco do popelnice pro recyklaci je asi o 1000000% víc ekologista než kdokoliv tady.) Moře jak čůránky a ještě v něm plavou černé igelity a to je to tady 100x lepší než v Maroku.

Po sprše zjišťujeme, že je fakt sakra horko. Já jako zdravotník trpím. Všichni zalezlí někde ve stínu, zvířata jak když jsou na márách, jen Míja a Oňa si to štrádují po břehu mezi rybářskými loděmi a strašným smradem ze sušáren ryb, které si nemůžeme ani vyfotit aniž bychom nějakou nedostali po čuni. Bez stínu je asi 3 km do města. No Míja myslel, že umře. Po setkání s Mamadem jsem si musel odpočinout. I potom museli na mě kluci občas čekat. Bylo na mě fakt horko. Jsme s Ondrou totálně mokrý. Prohlídka ostrova.

Příjemná chvilka u Mamadu doma. Uvařil čaj a jeho teta nás pozvala na oběd. Tedy k mega talíři. Sedělo nás tam kolem 6. Mezi tím přišel asi strejda, který si chtěl pořád povídat. Bylo to príma a dali nám i lžíce. Zase gurmánský zážitek. Legrace. Smích. Tak si to představujeme. Je nám naznačeno, že by se hodil nějaký dárek. Vyndáváme jeden ze svých amuletů a malou částku peněz. Paní je asi i překvapena. Mamadu se zdá, že je celkem ok, ale jsme ve střehu. Už nás nestojí to, co nechceme a naše výdaje máme tvrdě pod kontrolou. Jdeme pro ryby pro večerní grilování. Ano nakupuje se za naše, ale v hodně akceptovatelné částce. Jednou jsme ho ztratili a to byly spekulace. Byli jsme domluvení, že nakoupí sám pro lepší ceny. I kdyby se objevil s námi tak by to bylo drahé. Máme nakoupeno. Teď něco zařídit ve městě a hurá na pláž. Vše téměř ideální a nevíme, kdy přijde rána. Mezi tím procházíme koloniálním městem svou slávou dávno zapomenutou. Všichni se chystají na páteční modlitbu. Jsou nastrojení a patřičně pyšní na svůj vzhled.

Jedeme i místním autobusem. No je to Renault, ale vypadá jako stará Avie. Ondrovi se povedlo dostat dovnitř, ale já vlaju venku na prahu. Přežili jsme. Hurá na pláž, jídlo, hudba. Mamadu připravuje dva druhy ryb s cibulovým přelivem. Sakra jak to dělají? Za 30 min je na stole bašta, kterou bychom mohli pořád. Oni jedí ryby i s kostmi, ale to mi si nedovolíme. Ondra mi slíbil, že to jídlo taky udělá. Vše, jak vypozoroval, je v tom, že ničím nešetří. Paráda. Začínají se scházet i hudebníci a napínají bonga u ohně. Najednou se tak objevuje i kytarista a hned na mě. Já jsem tady kvůli tobě, ty prý máš tatínka kytaristu. Jdou na mě mdloby. Aby bylo jasno, hned se ptám kolik. „50 000!! Začínám se pídit co je špatně. Ondra si zrovna odskočil do kempu na sprchu. No vysvětluju mu, že nic nezaplatím, že nejsem dojná kráva a tohle jsem nechtěl, že si to vymyslel ten jinej čičmunda a myslel jsem, že to mají jako trénink před vystoupením. Bylo my vysvětleno, že mám platit. „Ne, NO!!!“ pro co. Nebudu tady v Africe už platit něco, co jsem nechtěl. Uznává moje argumenty a už je tam i Ondra. Kytarista mizí a zbylí hudebníci mě ujišťují, že budou hrát bez placení. Zahrají 3 písně. I tak je to hezký konec dne. Západ slunce nad Atlantikem a znějící rytmy Afriky. Hrají nám členové místní skupiny Beach Boys…

Jdeme na pivo a jako, že koupíme pivo kapele. To vypil jejich zpěváka a Mamadu nás táhne do města na živou Senegal skupinu. Příjemné regé v jazyce Wolof. Prý vše o lásce. Jsou tady, ale jenom samý chlapy, kteří čas od času vyskočí a zavlní se tu v rytmu refrénu, tu jen tak. Všude jsou chlapy jak hory. Černoši no. My jsme mezi nimi jak dvě vybledlý tintítka. Ale v konzumaci piv je hravě předčíme. Jsem přeci z Čech a ty jejich čumrly. Ne musíme říct, že třeba takové pivo Flag je dobré. Sedíme, koukáme. Poklepáváme do rytmu, ale je už na nás pozdě. Přeci jenom pořád jedeme v našem čase a ty dvě hodiny jsou už znát. I Ondra je unaven. Mamadu chce jet bezpodmínečně ještě ke kempu, kde je nějaká diskotéka. My, ale po vjezdu do kempu přehodnocujeme situaci. Ještě nám přibyli do kempu nějací Poláci v rozbitém autě. To trdlo Mamadu jim řeklo, že jsme automechanici a už masírovali Ondru, ať jim pomůžeme. Ondrovo suché: „Zítra.“ Je prý odzbrojilo a uklidnilo.

To co potom následovalo, bylo děsný. Scéna jak z nějaké blbý telenovely. Ondra tuhý a Mamadu málem v křeči, že ho nerespektujeme a bla, bla, bla. Že nám domluvil holky na gulugulu, což je zase věc co jsem si „neobjednali“, nechceme ze všech možných důvodů, jako já mám děvče a Ondra dokonce dvě a nesmíme a jako zdravotník zdůrazňuji, že nesmíme. Ondra mi dělal slovník a já se mu snažil vysvětlit už ani nevím co. Prostě jiný vzorec myšlení. Poučení z toho všeho je, že musíme jet podle našeho plánu a buď oni s námi budou chtít pobít bez placení anebo ať táhnou. Jinak si policie přivydělává nočním rozvozem po putykách a spaní na záchytce je 10x levnější než v kempu.

Musím přiznat, že tyto dny byly nesmírně náročné. Teploty silně nad 35°C a psychická náročné, ale chuť nám to nevezme. Snad si trochu odpočineme do dalších „bojů“. Bohužel jsem takový, ne že bychom byli kavky, ale hledáme lidi, co po nás nebudou chtít v základu peníze.

Postřeh: poznatků, postřehů a poznámek je takové množství, že musíme zapojit zápisníček.

Den 8.10.2011

Vstáváme. Teda děláme, že spíme zatím, co se před našimi dveřmi rojí parta Poláků. Dvě auta a asi 4 páry. No tak teda vstaneme. Odpočítám to a Ondra už na ně jde. Vycházím za ním. Spouští na mě takový důležitý kluk. Po 2 min palbě slov mu pokládám ruku na rameno a říkám trochu familiérně: „Hochu, jsme sice bratři, ale nemohl bys zpomalit kdo ti má kurva rozumět když tak meleš.“ Ostatní se smějí, jen on pořád drmolí. Jdeme k autu a s Ondrou spekulujeme, co bude. Nevrací se jim pedál brzdy a špatně to brzdí a mizí kapalina. Aha. Koukáme po trubičkách. V poho. Historie je taková, že jim to začalo blbě brzdit, tak jeli k nějakým místním mechanikům, kteří závadu nenašli. Akorát po jejich zásahu začala mizet kapalina. Ondra říká, ať si jedou koupit kapalinu. Popravdě se nám do ničeho nechce.

(Poznámka: Nemusí být každý mechanik, ale na takovou cestu, sakra by měl něco o svém autu vědět a hlavně řešit danou situaci.) První lekce byla se směrem povolování matek. Ondra opakuje: „Doleva, kurva, doleva!“ Sundávají levou zadní a je jasno. Ondra na mě: Vidíš to?“ „Hm. Nemají tam už ani plech z destičky.“ Celý píst vyjetý a oblitý brzdovkou. To čeho jsme byli potom svědky, bylo úsměvné, ale pořád jsme se snažili. Kdo ví, kdy my budeme potřebovat pomoc. Tedy hlavně ne od poláků. Najednou se ozvalo, nám známe: „Kurva!“ Aha je to to, co to mám být jen z úst Poláka. Auto bylo před cestou v servisu u kamaráda toho drmoly. Už jsme to zažili jet až na plech a je to sakra slyšet a hůř to brzdí a oni na to jeli ještě 1000 km. Říkáme jim asi 3 varianty řešení a jdeme do sprchy. Po půl hodině jsou tam ve stejné formaci, když jsme je opouštěli. Hrknu k Ondrovi: „Tohle nevydržím.“ Beru do ruky kleště a vytahuju zbylou destičku. Říkám: „Na. Vem tohle. Jeď do města a koukej jí sehnat. Už tady hodinu kecáte o ničem, kurva.“(kurva pro lepší pochopení) Koukal jak vyoraný. Jeho kamarád, který si nás získal „hezkým“ slovem nás plácá do ramen a říká: Dobrý muž.“ A za 10 min odjíždějí. Rychle balíme. Opravdu nechceme dávat dohromady brzdy na starým offroadu. Ukazuje se i Mamadu. Jak jinam na nás chtěl ještě vydělat prodejem triček za fakt super cenu, ale zároveň se omlouvá za včerejšek. Nezmínili jsme, že ten zmetek si chtěl s námi udělat vejlet do Mali jako náš guide. Hezkých 14 dní placeného volna, ale zatím asi nej kluk v Africe.

Při odjezdu přijíždějí Poláci s destičkami. Točíme klikou a prcháme vstříc dalším kilometrům.

(Poučení: mapa v Africe je něco jako slepá mapa při orientačním běhu. Prostě k ničemu. Pokaždé, když někomu dáme mapu do ruky tak první známka toho, že je něco špatně je, že do ní kouká vzhůru nohama.) Dojíždíme po troch bloudění. Ta jediná odbočka, prostě nešla vidět. Dostáváme se na krásné pobřeží se spoustou rybářských lodí a míst na sušení ryb. Ondra zase zkouší oblečený hloubku Atlantiku. Zatím se bavíme s fajn dětmi. Kupujeme pečivo a kempujeme na úplně opuštěném místě. Fotím motýla a Ondra nějakého ptáka. Ondra má potřebu a tak vyráží. Nejde to. Každých 10 min tady někdo jde. Jsme asi na nějaké křižovatce mezi vesnicemi. Ondra je zdrchaný a rezignuje. Vaříme a fakt se těšíme do našeho útulného stanu. Bude asi i chládek a tak bychom se měli i vyspat.

Den 9.10.2011

To co jsme dělali celý večer a to bylo usmívání se a zdravení kolemjdoucích pokračovalo i ráno. Nespěchali jsme. V noci byl klid a chládek a tak jsme se po dlouhé době dobře vyspali. Čaj, bageta s medem a hle, míří k nám skupina asi 6 lidí. Ajéje co to zase bude. Byli milí. Chtěli nám prodat kozu, Ondra ochutnal nějaká syrovátka a nějaká pani se mnou šprýmovala, protože když jsem klečel tak jsem si koukali z očí do očí. Veselé. Dali jsme jim pytlíky čaje. Po dalším 10 min k nám přišel nějaký muž a spustil na nás jazykem Wolof, který jsem zapomněl zmínit. Pořád něco říkal a vypadal, že se mu nelíbí, že mu nerozumíme. Snad vlídným tonem jsme mu vysvětlili, že opravdu nerozumíme a odešel. Uf. Vypadal zle. Balíme a cíl je jasný. Nakoupit ryby přímo u rybářů a hlavně navštívit jezero La Roso. Legendární cíl, legendárního závodu Rallye Paris-Dakar.

Nemůžeme najít jednu odbočku a tak zastavujeme, poprvé u nějaké ženy co stojí na cestě. Ukazuje směr, a že tam taky jede a že pojede s námi. Hm. Co teď? Já mám doma děvče, ale Ondra? A už se Ondra hrne dozadu. Je to příjemná slečna a tak se snažíme, tedy hlavně Ondra já řídím, o konverzaci. Nejvíc se bojíme, z gest chlapů co nás vidí dohromady, co bude, až vystoupí. Z gest chápeme, že se jim to asi nelíbí. Palce nahoru nějak vymizely. Spíš to bylo něco jako, co to sakra je. Přežili jsme a nic nechtěla a jela s námi podle všeho o kus dál. Fajn. Vzala si číslo na Ondru.

U ryb se nás zase snažil nahnat nějaký ofic guide, ale tím, že jsme ho ignorovali, tak za chvilku pochopil a odešel.

Lac Roso. Bohužel musíme konstatovat, že je to tady na prd. Je to tu turistické a rychle jsme ujížděli pryč. Tedy ještě jsme koukli na opačné straně na moře, očistili ryby a zajeli do křoví.

Kroužek techniků: Pufání, které nás provází od půli Maroka je odhaleno. Několikrát jsme prolézali výfukové potrubí a nic. Až dnes ráno bylo odkryto tajemství. Prdlo nám těsnění u svodů. Jinak až na to, že nám přestávají sedět dvířka rezervy, vypadá vše ok. Rapidně se horší cesty mimo hlavní tahy.

Pochopení: Dnes jsme přišli na kousek asi pravdy o Africe. Nechceme se pouštět do nějakých psychologických rozborů, ale pro pochopení některých našich zážitku je to třeba. Ano je to jenom náš pohled, s kterým mnoho dalších lidí nemusí souhlasit. Lidé na vesnicích jsou přátelští a většinou nic nechtějí. Ano občas někdo natáhne ruku, ale na to reagujeme taky natažením. Potom přichází v 90% smích. Ve městech to je horší. Tam jde s vámi člověk, i když nechcete a potom vám řekne, že vám dělal ochránce a chce až někdy agresivně zaplatit. To už umíme. Hlavně na nás dva si až tak zase nikdo netroufne a snad to bude pokračovat. Dnes, když jsme čistili ryby, tak nás pozorovala skupinka dětí. Jednou jsem potřeboval umýt ruce od ryb. Jedna holčina (9) vzala vědro a nalila mi na ruce. Hezké chápavé gesto. Bohužel vše hezké v Africe, zatím pro nás končí nataženou dlaní. Mají to už generace v sobě zakořeněné. Jde z této smyčky vyklouznout? Potom jsme pochopili další scénou, když skupina bílých lidí s guidem projížděla na čtyřkolkách onou vesnicí a děti žadonili bonbóny. Dělají turistiku, která je bonbónová pseudocharita. Tzn., že tady občas létají bonbóny z nebe. To, ale není náš případ a většina hezkých věcí skončí oním gestem DEJ. Nejsme rozhazovači bonbónů, ale ani škrti. Víme, že Afriku nespasíme a ani neuděláme super gesto z bonbóny a tak jsem to odnesli vzteklým bouchnutím do okna při odjezdu.

Asi toto zamyšlení občas proběhne, ale myslíme, že to bude jenom upřesňující a budeme mít víc příkladů.