Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Já jsem se vypsal za dlouhou dobu úplně nejlépe. Měl jsem sice už čepici na hlavě kvůli zimě, ale paráda. Opět jsme slyšeli píseň lvů a ráno nás probouzel zpěv ptáků. Ne řev, ale opravdu zajímavý zpěv.

Opravdu vstáváme už v 5.30. Tedy Ondra o kousek dříve. Já se musím vždy trochu doležet. Ondra vaří a mění plán. Už se do kempu nebudeme vracet a budeme pokračovat do dalšího. Já tedy bleskurychle balím vše. Potom snídaně a hurá na zvířátka. Trochu namlsaní z večera se hrneme do přírody. Bohužel žně, tak jako byly včera, se nekonají. Za dvě hodiny jízdy jsme viděli asi tři kopýtka. Nakonec stopujeme aspoň sloní hovna. Probíhají stopařské odhady jak je staré a kdo ho tady asi nechal. To nám celkem zpříjemňuje cestování.

Cestou navštěvujeme jedno úžasné místo. Vjíždíme na Etoshkou pánev. Je tam cesta, kterou se dostáváme až asi dva kilometry do pustopusté krajiny. Plochu pánve. Je to prostě rovina od nevidím, po nevidím. Zvláštní pocit. Bláto je tady zaobleno podle poloměru zeměkoule.

Musíme, ale uznat, že krajina je zajímavá. Křoviny, kterých je většina se střídají s rozsáhlými, travnatými plochami. Nakonec kotvíme u jedné díry, napajedla, a tam se kocháme zebrami a antilopami. Cestou jsme zase změnili plán a rozhodli, že umíme i levněji brázdit krajinu než za cenu, co chtějí v kempu a ještě si trochu pomůžeme kilometry do hlavního města Winhoeku.

Cesto do kempu, který je zároveň vstupní bránou, nakonec ještě potkáváme spoustu zeber a antilop a i přímorožců (snad jsou to přímorožci). V kempu navštěvujeme pouze toaletu a rozhlížíme se, jestli by nám nenabídl ještě nějakou atrakci a potom už hurá na cestu. Nakonec lezeme na zdejší rozhlednu a dáváme samolepku na vitrínu těsně vedle Milana (Adventura Toyota)

Etosha se s námi loučí napajedlem, které je obsypáno zvěří a je to nádherný pohled.

(Poznámka: nejsme v Africe. Jsme v Německu. I ulice ve městech se jmenují německy. Lidé se baví německy. Všude plno bílých. V rádiu mluví německy. Afriku nám připomínají jenom sem tam černý lidé, a když jede víc lidí na korbě náklaďáku.)

Po sváče v jednom městě se snažíme někde upíchnout. Vtipně jsme viděli jednu mapu Namibie. Ta se skládala buď z národního parku, nebo farmy. Prostě mapa bylo jeden čtvereček farmy vedle druhého. To potvrzují i ploty, které jsou prostě všude a ohraničují farmy od sebe. Prostě stát farem. Rozškatulkovaná země. Mě osobně se tady zatím moc nelíbí. Je to takové striktní a i lidé jsou jiní. Snad se potkáme s nějakou emocí u lidí, které potkáme.

Zastavujeme nakonec u jednoho hotelu a ptáme se na možnost postavit stan. Holkám na recepci se nás nakonec zželelo a za dobrý peníz jsme si mohli postavit stan jakoby vzadu. Dáváme si jedno velké, točené, dobré pivo a jdeme vařit.

Jídlo, horká sprcha a spát.

Africké mhohatero áá?

22. Využij podporu našich ambasád, ale nezneužívej jí.

23. Když naplníš auto vším, počítej s tím, že potřebuješ ještě aspoň 1/3 místa navíc. Jako kam dát zašpiněné, mokré věci, které použiješ v terénu a tak.

24. Když si v Africe chceš umýt ruce, tak než si stříkneš tekuté mýdlo na ruce, zkontroluj si, jestli teče voda.

Zase prší. Kam jsme to vjeli, se ptáme po ránu. Stan balím úplně mokrý, ale i tak si v kapkách deště dáváme snídani na stojáka. Potom už vyrážíme na cestu směr hlavní město Něm.. Namibie a to Winhoek.

Je to děsný. Cesty rovný, kam až je vidno. Zkoušíme typovat, ale nejde to. Jedna rovinka měří 17 kilometrů. Zkuste neusnout.

Cesta jde jak po másle a za necelé 3 hodiny po krásném asfaltu už hledáme místo na zaparkování. Potom zvláštní situace. Všude jsou parkovací hodiny, ale přichází k nám týpek ve vestě, že ať tam nic nedáváme a potom dáme jemu, že je jako security. Prostě zaplatíte, až přijdete chlápkovi, který když vidí, že jde kontrola, rychle zaplatí na hodinách, kde parkujete. Prý je to oficiální. Vtipné. Následuje párek v rohlíku a už míříme na poštu.

Po nějakém rozkoukání dokonce přehrabujeme neskutečné množství pohledů a prolejzáme i nějaké obchody s uměním. Ani nás nepřekvapila přítomnost rusky mluvících občanů kupující náušnice za 6000 fňufníků. (Poznámka: Zde mají Namibijské dolary. 1ND je cca 3 Kč.)

Všude je slyšet tvrdá angličtina, ale tu a tam zaslechneme nějaké zamlaskání. Po chvilce stojíme u dvou mladíků, kteří více mlaskají, než mluví. Křováci. Zcivilizovaný národ z filmu „Bohové musejí být šílení“. Co nám je, ale dost podezřelé, že to nejsou žádní prckové, ale vysocí kluci. Máme prostě zkroucené představy. Rysy jsou, ale patrné hned. Jsou obecně světlejší s menšími očima a širokými oblouky kolem očí. Tváře vesměs dokulata. (Poznámka: dopsat k Etoshe. Musím se vrátit k Etoshe a konkrétně ke lvům. Ono se řekne lev a on je venku a my vevnitř, ale ona nám Klaudie umožňuje se jim koukat z očí do očí. Proto my cítili velký respekt. Když vedle vás přijede v hovadu, kam nastupujete přes tři schůdky, tak lev je sice velké zvíře, ale přeci jenom tam je trochu odstup. My to máme prostě, tak nějak blíž. Až trochu nepříjemně blíž. Ondra si prohlížel lví varlata, zespod.)

Jinak na nás Winhoek působí jako zavedené alpské podhorské městečko situované do Afriky. Sice píší o koloniální a rozsáhlé architektuře, ale my nacházíme i tam, kde to má být dům na domě jen tři. Tři domečky krčící se mezi vysokým, novými domy. Ale cítíme se tu příjemně a v pohodě.

Potom, ale nastává dlouho očekávaný, tedy málem jsme zapomněli, okamžik. Dostáváme se jedním průchodem až na malé náměstíčko, které zdobí asi cca 20 meteoritů. Pravých poutníků vesmírem, kteří měli tu smůlu, a byly přinuceny zemí ke konci svého putování. Já jsem nadšen a snažím se každého dotknout a nasát energii. Ondra fotí. Nádhera. Síla v natavených blocích železa.

Během obchůzky města, jsme několikrát prošli kolem steakového domu. Země vyhlášená steaky. (Poznámka: tak nějak nám nejsou jasné dvě věci. Kdo vymýšlí pohádky o této zemi a tím hlavně myslím pohádku o pohádkově levných flákotách a druhá je speciální pro našeho kamaráda Martina. Jak v téhle rozparcelované a zemi plné plotů, které ohraničují všechnu zemi, nám mohl básnit o tom, jak tancoval kolem ohně a řval do tmy. Nevěříme. Tady je všude plot. Nebo Němci ohraničili ono řvací místo, kde se, ale nesmí řvát v neděli a o svátcích) Jdeme tedy na maso.

Dobré to bylo, ale u ceny jsme oba trochu vzdechli děsem. Inu asi my na tenhle ráj prostě ještě nemáme.

Potom se nám pořád nedaří spojit s Martinovou známou, co nás chtěla vidět a tak plníme plán a vracíme se kousek směrem nad Winhoek, kde máme nabrat směr na západ k pobřeží. Cestou spekulujeme o Klaudii. Když se snažíme dohledat jeden kemp a jedeme kousek po vyhlášené Namibijské roletě je jasno. Klaudie už moc terénu nedá. Podle posledních čerstvých zpráv je cesta na pobřeží katastrofická. Je po dešti a cesta se rozšiřuje, jezdí po ní hrozně kamionů, které tomu taky nepomáhají. Prostě, když se Klaudie málem rozsypala na atomy, měníme plán. Kdyby to byla jediná cesta, tak bychom to odjeli, ale takhle si můžeme vybrat a nemusíme riskovat nedojetí. Další věc je, že po zkušenostech víme, že se sem dá jet kdykoliv. (Poznámka: roleta. Mnoho vlnek ztvrdlého písku za sebou naskládaných jak roleta. Dá se po ní jet, ale jen rychle. My to taky zkoušeli a v 70km/h to jde. Bohužel každý kopeček nebo zatáčka je pro nás snížení rychlosti aniž bychom chtěli a to jsou ty okamžiky pravdy. Smrt.)

Kemp nacházíme. Jedeme trochu pozdě a tak si na nás obsluha chce trochu smlsnout. Nejdříve 100 za jednoho, ale 140 to končí. Na to říkáme ne a po pár metrech za kempem zajíždíme za zásobní nádrž vody. Potom nastává debata. Vzhledem k blízkosti cíle nemůžeme riskovat vážnou poruchu. V podstatě ze čtyř atrakcí, co jsme chtěli navštívit, redukujeme nezřejmě na jednu. Snad to vyjde. Zítra se vrátíme do Winhoeku. Tam uděláme technickou přejímku Klaudie. Snad poslední. Okoukneme stav a zjistíme jak na tom je přední náprava a vůbec celá. Potom ani nejíme a lezeme do spacáků. Je hrozná zima.

Ráno se budíme úplně zmrzlí. Jediné co nás dostává do tempa je čaj. Plán ze včera je dán. Vyrážíme. Vše jde tak jak má. Kemp a přejímka. Kroužek techniků: Zjišťujeme prasklé vzpěry v bocích nad podběhy. Prostě ran bylo dost a kredenc na střeše je přeci jenom trochu protizávaží, takže když chce kastle ulítnout nahoru, zastaví jí kredenc. Promazáváme přední nápravu. Libuju si, jak tam leze vazelína. Všechny čepy jsou už trochu vyběhané. Ondra dělá kompletní úklid. Potom ještě dotahujeme exentry na brzdách. Jak se hnula kastle, tak nám tyčka směřující na hlavní brzdový válec jde trochu šejdrem, ale funguje to. Co nám dělá hlavu, je fakt, že brzdy zahříváme jak v F1. Prostě po ránu to nebrzdí, ale potom už v pohodě. Potom dlouho spekulujeme, jak asi levituje sedačka řidiče. Prostě na té rezi to ani není možné. Přední blatníky už také jen tak plandají v prostoru. Ty Ondra aspoň kosmeticky upravuje černou páskou. Už se několikrát stalo, že policista strkal prsty do Klaudie a to je už trochu moc. Je to naše holka a do ní nikdo prsty strkat nebude. Já ještě dotahuju dráty, co blatníky přitahují k autu. Manta jedna drží už jenom na jednom pantu a druhý nahrazuje drát. Snad to vydrží.) Dále už odlehčujeme zásoby vody. Nepojedeme už s plnou. Voda je cca všude už pitná.

Potom se opět nedomlouváme s paní a tak vyrážíme na net. (Poznámka: je zde obecně hrozně drahé připojení. 100 Kč za hodinu. Kam my se to dostali?) Na netu hrneme vše na server, aby se to mohlo zveřejnit a některým nedočkavým čtenářům zaplnit mezeru. Potom lehký nákup a hurá zpět. Vezeme si i dvě flákoty masa. V kempu já stavím stan a Ondra dělá véču. Ta se povedla.

Večer završujeme holením si papul, kolou, rumem a horkou sprchou. To vše v jednom. Prostě relax.

Potom oba narážíme kulichy a já beru kalhoty a lezeme do spacáků. Teda jenom Ondra. Mě pořád nefunguje zip.

Vstáváme fakt brzo. Kosa, kosa, kosa. Ondra smaží vajíčka a já sklízím spaní. Potom vyrážíme. Chtěli bychom se podívat na krásné místo uprostřed pouště. Klaudie zase brzdí. Nemusíme nic zahřívat. Vyrážíme vpřed. Co napsat k cestě. Rovina, zatáčka, rovina, zatáčka. Jenom s keřovitých planin se stali travnatější. Tráva vypadá jako stříbrné moře. Fouká dost silný vítr a tak se vlní a vlní. Stříbrnozelená hladina.

Po natankování a zahrání divadla s roztlačováním u jednoho obchodu už nabíráme směr poušť. Opravdu zdejší vzdálenosti jsou nepředstavitelné. Je úmorné vidět silnici na třech kopcích před vámi, ještě když je rovná jak když střelí. Dorážíme po asfaltu do městečka, kde budeme odbočovat. Už v něm končí asfalt. Ondra vyráží na celkem dobrou cestu. Po chvilce už po sobě nervózně pokukováme. Ondra zastavuje a přichází rozhodnutí. Klaudie má dost a cíl je blízko. Padá rozhodnutí nejet dál a neriskovat nějakou fatální poruchu Klaudie. V podstatě jí už schvalujeme jen na provoz po dobrém asfaltu. Koukáme do dáli a víme, že je to dobré rozhodnutí. Je to 200 km tam po takové cestě a 500 zpět. Víme, že období dešťů, které skončilo, bylo silné a cesty ještě nejsou úplně v pořádku. Otáčíme.

Nesmutníme. Máme toho za sebou už dost a teď musíme dojet tam, kde bude vrchol cesty. Cape Town.

Tím nám zbývá už jenom jedna věc, kterou můžeme navštívit.

(Poznámka: už nějaký čas si lámeme hlavu, do které kategorie cestovatelů patříme. Byli jsme nazýváni rychlokvašky, senzacechtilové. Nejsme ani individualisti jako motorkáři. Klaudie nemůže kam každé normální 4x4. Byle byli jsme měsíc v jednom a skoro dva v druhém nejhorším městě světa, i když my víme, že to není až tak žhavé. Když jsme řekli, že jsme turisti, tak se nám smáli, že tam žádný normální turista nepřijede, ale byli vstřícní a nakonec máme dobré zkušenosti. S ostatními co jsme potkali, jsme se hledali jako spřízněné duše na cestě. Bylo to přátelské a vřelé. Poznali jsme spoustu zajímavých lidí. Jak lidí co sem přijeli pracovat, cestovat, tak místních lidí. Teď jsme dostali se do konzumní společnosti, kde všichni jezdí v nádherných velkých terénních autech. Vše je anonymní, studené. Kde jsou zajímavá setkání. Zatím se setkáváme jen s „Odkud jste“, na což reaguji nejdříve „Dobrý den“ a až potom reaguji na otázku. Ondra to až tak neřeší. Smějou se nám tady a nevěří. Nejsme výjimeční, abychom byli uražení, a popravdě já jsem radši trochu v pozadí a pozoruju. Kvůli Klaudií jsme kolikrát museli komunikovat s místními jen tak, kvůli cestě, ubytování, když jsme hledali. Nemáme GPS. Bylo to náročné, nepříjemné, nudné, ale i krásné a kamarádské, srdečné a moc fajn. Tady každý sedí ve svém 4x4, z kterého visí kanistry, lopaty a sekyry. Opravdu krásné stroje s veškerou výbavou, ale to teplo je pryč. Nikdo nic nepotřebuje. Nikdo se nekamarádí. Nikdo se neptá, jestli něco někdo něco nepotřebuje, když třeba zastavíme na přesosání benzínu na silnici. Civilizační anonymita. Jen dojet svůj okruh a pryč s fotkami domů, kde si je jednou prohlídnou a dost. My jsme cestovatelé. Jsme Klaudie, Ondra a Michal. Tým, který poznává okolí a hlavně sama sebe a navzájem. Jsme cestovatelé, kteří se nebojí. Ondra to shrnul, že vymýšlíme kuřárny a ty vycházejí.)

Po opravdu krásném západu, který jsme fotili jak blázni, nacházíme bláznivý kemp. Je noc, ale ráno to slibuje zajímavý zážitek. Už cestou nás lekali postavy soch. Kemp je fajn a je takový jako víc pro nás. Takový lidový. Po zajímavé rozpravě s babčami, co tomu šéfují, a po prohlídce zázemí se zabydlujeme. Ondra vaří a já zjišťuju nový rekord v kilometráži za den. Je to 751 kilometrů. Jeli jsme to 11 hodin se spotřebou pod 8 litrů na 100.

Ondra dělá klasické glutamáty a hurá spát.

Ráno nás opravdu překvapuje krajina kolem nás. Je plná kamenů a jejich skupin a hromad. Mezi těmito hromadami stojí jako vojáci cypřiše (to ujasníme). Jdu se projít a fotím tyto uskupení v ranním slunci.

Vyrážíme zase na jih a na jedinou atrakci, na kterou se dostaneme a to do města Luderitz. Toto přímořské město je známo hlavně opuštěným diamantovým městem. Cesta je děsná. Dlouhá, když v tom se nám začínají otevírat fantasy výjevy. Rozsáhlé planiny lemované kopci. Zlatavá tráva se leskne všude. Problém těchto míst je to, že okolo takové skály, co zahlednete, jedete třeba hodinu a tak vás ten pohled začne trochu nudit. Co hodinu se otevírá nové panoráma. Jen, aby se na nás netrhli skřeti. Tu čekáme přicházet z velkého rozeklaného sedla Enty. Paráda. Vše vrcholí postupným nástupem pouště. Nejdřív se jedná o takovou kamenitou poušť a končí opravdovými dunami. Na ty se chystáme zítra.

Po úmorných hodinách a hodinách cesty jsme na místě. Ještě zkoušíme vjet do města duchů, alias Koolmanskopu. Potom to na nás zase zkouší nějaký čičmunda s cenou a tak radši až zítra a oficiálně. Ve fungujícím informačním krámku se dozvídáme vše. Kupujeme dokonce i lístky do toho města a za třetinovou cenu. Potom ubytování. Nacházíme kemp na žraločím ostrově. Je to jak na vidrholci. Je to poloostrov zavírající přístav.

Potom město. Nacházíme dokonce internet a zadarmo. Dáváme jídlo a potom už míříme někam na pivko. To se taky daří. Po třetím, ale jdeme spát. Přeci jenom nás zítra čeká zase náročný den.

Po klidné, ale chladné noci balíme a hurá na diamantové město. Vstupenka platí a tak se pouštíme do objevování tohoto města. No, popravdě u nás je takových budov spousty, ale tady tomu dává ten punc originality příběh. Uměle postavené město, které existovalo jen kvůli diamantům a zaniklo kvůli nalezení lepších ložisek. Velké fungující město mělo velkou školu a nemocnici. Něco jako sokolovnu a společenskou místnost. Po 50 letech šlus a konec.

Postupně procházíme některé budovy. Atmosféru jím dodává i písek, který zafoukává postupně některé budovy. Jiné jsou opravené a jiné dokonce funkční.

Po dvou hodinách je hotovo a my jedeme do města nakoupit. Večer bychom rádi konečně v přírodě zakempovali i s grilováním. Gril jsme si opatřili, nebudeme psát jak, a legálně maso.

Když jedeme kolem jedné nepříliš vzdálené duny, je rozhodnuto. Výšlap je to tak na hodinu a tak vyrážíme. Jsme svědky toho, jak se písek převaluje po dunách, jaké dělá něžné vlnky, ale taky jak umí pěkně bodat do nohou. Potom zakoušíme pocit lidí, co se ztratili v poušti. Překvapivě jak fouká je celkem chladno, ale sluníčko je nekompromisní. Je to paradox. Po těle cítíte chlad a do tváře vám pálí slunce. Úplně cítíme, jak to z nás vysává vodu. Ondra to přirovnává k horám.

Pro techniku je to peklo, ale neodoláváme a vytahujeme jak foťák, tak kameru. Snad to do Capu ještě dají. Fotíme i plyšáky. Cesta zpět nám trvá ještě déle a to proto, že jdeme pásmem krásných kamenů a kamínků, které jsou pískem uhlazeny až do lesku. Nacházíme i flašku, která je přírodně opískovaná a je nádherně matná. Ondrovi je líto, že je prázdná. Nemůžeme nikde koupit rum.

Asi hodinu a půl od města zatáčíme k vyhlídce na divoké koně. Tam jsou sice lidé, ale postupem času odpadají. Během toho jsme svědky, jak podle jízdního německého řádu přicházet skupiny koní. Tu přijde desetihlavé stádo, tu dva mladí hřebci. Občas se něco semele a my fotíme a točíme a pořád dokola. Scenérie je krásná a rozlehlá. Do toho sledujeme auta, jak v dálce křižují krajinu. Lidé jsou prostě všude.

Po odjetí posledního auta jedeme na věc. Gril, salát, maso. Je taky dost zima. Je to tak velké prostranství, že když jede auto na obzoru, chvilku přemýšlíme, jestli to není nějaká hvězda. Po úžasném jídle, ale opravdu už nejde být venku. Sice je krásně vyhvězdíno, ale zima je nekompromisní. (poznámka: ztratily se 4 věci. Dva kulichy a spací trenky. Vůbec nevíme, kde to je.)

Lezeme do spacáků. Tedy já ne. Ještě jsme se dočetli, že se zde vyskytuje nějaká vzácná hyena. Doufáme, že tak nějak jí ani neuvidíme. (Poznámka: není to úplně to, co jsme hledali. Pítko pro divoké koně má betonový rantl a jsou zde splachovací záchody, ale 100km na každou stranu není město.)

Ráno kosa jako sviňa. No prostě hnus. Mě dostává do tempa až opravdu velké stádo, co se přišlo napít. Než dopíjíme čaj, je studený. Vše balíme a maskujeme stopy po grilování. Potom se už vydáváme směr na Keetmanshop a potom hurá do JAR.

V Keetmanshopu stavíme na tankování. V jednou obchodu, kde jsme se chtěli najíst, nás dostávají, když tvrdí, že maso prodávají podle váhy. Na což se Ondra ptá, za kolik je 100 gramů. Odpověď: „Jak to mám vědět?“ Nás dostává a raději jdeme zkusit druhý obchod. Tam mají zase menu, které, ale mají jenom jeden den v týdnu. Po chvilce handrkování už teču. Beru něco jako housky a krájený salám a se slovy, že si ten hanbáč udělám sám a odcházím k pokladně. Kdo by si myslel, že absurdní situace skončila, se plete. Slečna na pokladně sedí a tupě kouká. Když na pultík dáváme nákup, tak jenom ukáže na druhou pokladnu. Ptáme se ze zvědavosti proč: „I am busy.“ Oba na ní třeštíme oči a se záchvatem smíchu jdeme tedy k druhé pokladně. Potom utíkáme z tohohle města.

(Poznámka: Jak to vypadá, rozloučil se s námi náš „nový“ složený a několikrát bypassovaný a upravovaný startér. To už, ale nějak doklepeme.)

Potom už nás čeká jen tupé ubíjení kilometrů. Z tohoto zdánlivého klidu nás však vyvádí Klaudie. Už od doby, co jedeme po dobrém asfaltu se nám zdá, že se ozývá klapot z pravého zadního kola. Ondra se na něj za jízdy kouká. Kolo vibruje, tak jak nemá. Zastavujeme a vyměňujeme. Vše se rovná. (Poznámka: Je fakt, že kolo, co jsme sundali, bylo opravdovým veteránem a mělo nejvíce ran. K tomu asi jsme někde teď ztratili závažíčko a tak muselo dolu.)

Svět kolem nás se mění. Krajina dostává z červené a světlé barvy najednou takový hnědý, až tmavohnědý nádech. Padá rozhodnutí pokořit hranice už dnes. Míša už to chce mít za sebou.

Dojíždíme na hranice něco kole 17.00. První hranici máme za sebou asi za 5 minut a bez řečí. Koukáme na sebe jak dvě vyorané myši.

Na Jar hranici nejdříve stavíme u prvního okénka. Z toho se vyvaluje běloch, sympaťák. Pusu od ucha k uchu. „Gratuluju vám, že jste dojeli až sem! Odkud jste?“ „Czech Republic!“ Říkáme hrdě. „Velká gratulace, že jste se sem dostali.“ Za to mu děkujeme a nepřestáváme vypadat vykuleně. Ještě nás posílají k okénku jedna. Tam dojíždíme. Sedí tam nějaká slečna. Po jednom, vtípku se usmívá a už jsme v zemi. Karnet ani nechtějí.

Jsme v JAR.

Po chvilce bloudění bereme hned první kemp, který je asi 200 metrů od hranice. Vítá nás paní, dva holí psi a stádo sprinbooků (gazel). Ondra ještě nachází želvu, husy a nějaká speciální kuřata. Paní nám říká, že jsme úplně první kempující v jejím kempu. Nakonec u ní ještě kupujeme maso a grilujeme a pálíme uhlí, co si vezeme. Vše chutné.

Dopsání deníku jen se suchou kolou. Sprcha a spát.

Fotogalerie