Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Fotek je milion. Vybíráme, aby to mělo souvislost. Zvířátek je prostě moc.

Po ne úplně zdařilém spánku a s odřeninami po těle od písku vstáváme. Spali jsme na tvrdém betonu, který byl pocukrován hrubím pískem z pláže. Takže když člověku spadlo například koleno z karimatky, bylo zle. Ondra ještě byl v noci očucháván psy. Začíná být horko, ale brzy se rozfoukává vítr od moře. Nastává rozhodování, zda se hnout dál nebo zůstat a vyprat. Po vyndání pc a zjištění volné wi-fi je jasno. Zůstaneme v Lobitě ještě jeden den. Nastalé přípravy na odjezd zastavujeme. Snídaně klasika. Potom se připojujeme a snažíme se odepisovat, ale vzhledem k výpadkům sítě to je skoro nemožné.

Potom klasika a praní všeho.

Kolem poledního míříme do vln. Atlantik je trochu osvěžující. Tedy představovali bychom si ho trochu teplejší, ale i tak ve vodě zůstáváme dlouho. Potom pauzička před procházkou Lobitem. Teda jenom kouskem. Nejdříve zkoumáme památník, který je na náměstí před Zulu barem. Je to loď a jmenuje se Zaire. Jde celá prolézt, čemuž neodoláváme a prolézáme, kam jen to jde. (Poznámka: Vůbec se musíme kouknout, jak to s tím Zaire je. Máme neznalosti okolo historie.) Procházíme se po vnitřní straně zálivu. Kocháme se krásnými domy, které jsou občas i opravené. Je to moc příjemná procházka, kterou korunujeme u jednoho stánku malým jídlem a točeným. Tam to korunuje servírka, když se ptá na druhé pivo: Chcete ještě jedno? Jste ženatí? Máte dům?“ Přitom ukazuje na kuchařku, a že prý je fajn a někoho by potřebovala. (Poznámka: tedy gesto kde ukazováček jedné ruky je prostrkován spojeným palcem a ukazováčkem ruky druhé si vysvětlujeme jako žádost o sňatek. Snad je to tak správně.) (Poznámka: nikdo neumí ani slovo anglicky. Vše musíme vytušit.)

Po návratu do zavřeného Zulu baru se věnujeme normálním věcem. Úklid vypraného prádla a pořádek v autě opět nastolujeme. Dělání zásob vody a vaření. Do toho si povídáme s bezzubým guardem, který nás má chránit. Toho jsme si získali rumem.

Večer se toho už moc neděje. Vůbec dnešek byl hodně o relaxu a pohodě. Míša ustupuje z našeho přístřešku na pláž. Přeci jenom světlo celou noc do obličeje není to pravé. Za odměnu se kouká na krásné hvězdnaté nebe a i písek je přeci jenom jemnější. Ondra zůstává pod přístřeškem.

U mě dobrý až na to, když přišla Diana. Místní pes. Do té doby jsem byl bez písku v puse, obličeji. Přišla, lehla si a zavrtěla ocasem. Korunovala to pošlapáním brýlí. Ondra měl jenom zážitek se švábem pod tričkem.

Ráno je pozvolné. Koukáme na východ slunce. Já se jdu projít a sbírám nějaké mušličky na památku. Potom už klasika. Ondra čaj a uklízím spaní. Sprcha a pryč. Já se osobně moc těším na cestu do Benguely. Bylo to 30 kilometrů krásné cesty lemované palmami.

Potom vyrážíme. Plán je vybrat. Snídaně v nejlepším hotelu v Angole a navštívit firmu, kde pracoval táta.

Objíždíme všechny bankomaty v Lobitě a nic. Prostě tady mají bankomaty stejnou pracovní dobu jako banky. Není otevřená banka, nejde bankomat. Musíme tedy počkat do 9.00. Měníme plán a jedeme do Casa Americana. Po pravdě trochu váhám. Ptáme se u jedné budovy, ale tam ukazují úplně jinam. Poté se přeci jenom probouzejí prazážitky a je jasno. Ještě to radši konzultujeme u jedné dílny a ty to potvrzují. Casa Americana už není a z budovy se stala universita. Fotíme a je to zvláštní pocit. Jsou věci, co zůstanou na věky, a my si myslíme, že to bude se všemi věcmi. Nebude. Znovu zkoušíme bankomaty. U pátého se nám daří a tím pádem můžeme navštívit Terminush. Stavujeme se ještě na poště. Tam je nám suše řečeno, že pohledy jsou zrušeny. (Poznámka: Pošta prostě nefunguje. Už to, že jsme museli dát pohledy v Luandě do obálek, bylo podezřelé.)

Vyrážíme na koloniální snídani do nejlepšího hotelu v zemi. Parkujeme. Vycházíme schody, kde nám už lokaj otevírá dveře a vítá nás. Hned ve vstupní hale (jak se píše foajé) na nás dýchá zvláštní atmosféra, kterou dokreslují staré fotky ze zašlé slávy a africké umění. To všechno a starý design věcí a architektura tomuto okamžiku dodává punc jedinečnosti. Přijdeme si jako o 50 až 100 let někde jinde.

Poté už se směřujeme do restaurace. Hrajeme si na dobu minulou, a že jsme sem přišli dojednat obchod. (Poznámka: opět musíme i v tak drahém hotelu přimhouřit oči.) Obsluha nám nejdříve říká, že snídaňové menu není, ale po chvilce se daří sehnat nějaký lístek a my si dáváme nějaké sendviče. „Došla smetana, můžu dát mléko?“ Přichází po asi 10 minutách číšník. Poté už je vše, tak jak má být.

(Poznámka: záchody byly úžasné. Opět z nich dýchal luxus a pohodlí.) Potom už jen pár fotek a účet. Cca 40USA, ale za ten zážitek to stálo. Potom se snažíme nakoupit v nějakém supermarketu, ale on tak nějak nefunguje jako supermarket. Tam nás trochu nepříjemně obestupují naši fandové. Bylo jich asi 20 a bylo to hodně natěsno, ale ujeli jsme.

Potom nás měla čekat krásná cesta do Benguely. Cesta lemovaná palmami. Hliněnými domečky a zelení. Ne. To se nekonalo. Palmy jsou v prdeli. Do Benguely vede dálnice. Všechno je posekáno a domečky nikde. Celou cestu hudruju, ale pokrok nezastavíš.

Benguela. Provinční město. Už taky pěkně vyrostlo. Snažíme se sehnat něco k jídlu, ale Obchody s jídlem je trochu problém najít. Chleba taky. Když už jsme jeden našli, tak zase neměl chleba. Něco kupujeme a vyrážíme na pláže, které znám z dětství. Cesta k nim je v rekonstrukci. Dokonce jsou na ně už ukazatele a tak se bojíme, co tam asi bude za čurbes. Kaiotýna je na řadě první. Malá pláž ohraničená útesy. Hezké místo, ale nám bohužel zapovězeno. Cest k ní je zavřená a z druhé strany pro nás nesjízdná. Jedeme tedy na Baia Azul. Krásnou dlouho pláž z jedné strany ohraničující Kaiotýnou a z druhé útesem za kterým se skrývají další a další pláže. Je to asi 4 kilometry ráje. Dojíždíme, když začíná příliv. Zkoušíme domluvit spaní, ale to se daří až u ostrahy náměstí. Prý nás pohlídá. Když se chystáme do vody, staví vedle nás auto a potom začíná dlouhý monolog nějakého pána. Je to v angličtině, takže ok. Je to prezident nějaké firmy na zdravé spaní. Skoro nám cpe peníze do kapes. Pořád nám chce něco dávat. Vymýšlí jak nám dát peníze. Není to až tak nepříjemné. Nakonec nám slibuje podporu v případě obtíží a tomu se nebráníme.

Konečně jdeme do vln. Ležíme ve vodě asi hodinu. Je to balzám na naše znožená těla. Lidu prázdná pláž. Nikde nikdo. Žádné naháněčky. Žádní otravové. Prostě klid na zemi na Baia Azul.

Potom bychom rádi něco pojedli. V přilehlé restauraci bychom museli asi mýt tejden nádobí. (Poznámka: Tak nám nějak není jasné, jak tady mohou lidé existovat při té drahotě. Tady si musí uklízečka vydělávat víc než my.) Venku uvařit jak zjišťujeme, nepůjde. Jsme hned v obležení dětí a pro 10 lidí jídlo nemáme. Rezignujeme a jedeme na pivo. Už se smráká, když v tom k nám přichází policistka. Ta se nás začíná ptát, jak to máme se spaním a že zde spát není kde. Marně zkoušíme, že budeme spát pod dozorem, že se klidně vyspíme na policejní stanici. Ne. Prostě jsme vyhoštěni. Prý jsou tady banditi. Tak nějak si začínáme myslet, že prostě nechtějí mít problémy a tak si je ulehčují tím, že vás vyšoupnou z vesnice.

Ani argument, že jsme měli pivo, není dostatečně silný a tak rezignujeme a ujíždíme. Po asi 5 kilometrech nabíráme směr příroda. Kotvíme mezi krásnými kopci. Sem tam kráva. Pohoda a zatím nikde nikdo. Trochu na nás nalétávají netopýři a je to vždy o infarkt, když se vám chvilku třepetá před obličejem.

Potom se koukáme na krásnou hvězdnou oblohu. Posíláme dotaz na domácí podporu, kde je jižní kříž. To co potom dostáváme za odpovědi je přímo úměrně k množství alkoholu při domácích expedičních schůzkách. (Poznámka: kdo by se chtěl přidat, má možnost. Každou středu pořádají nejbližší nám a expedici schůze, kde probírají důležité věci ohledně expedičního dění. Kdo byste měl zájem, hoďte na guesta dotaz.) Naše snažení o nalezení Jižního kříže korunuje odpověď, že si máme najít námořníka. Potom to ukončujeme relaci a radši jdeme spát. Doufáme, že i ti doma. Podle zpráv by bylo na čase.

Za občasného zařvání krávy v dáli usínáme.

Sedm měsíců na cestě.

Ráno Václavák hadr. Dokonce jednomu narušujeme jeho komunikaci s protějším kopcem. Prostě začal na nás někdo mávat, tak jsme mu zamávali, ale on mává dál. Potom si překládáme jejich rozhovor. „Halo jsi tam?“ „Jo jsem, ale pořád mi tady do toho halekaj nějaký dva bílí blbci.“

Ondra jde na raní procházku s toaleťákem a já ještě dospávám. Boule na karimatce se pořád zvětšuje a tak taktika spaní se komplikuje. K snídani máme sušenky. Po úklidu vyrážíme směr Benguela. Natankovat, nějaké to papu a hurá směrem do Lubanga. Máme dnes před sebou 360 km. To snad dáme.

Cesta jde podle plánu. Je to radost, jak asfalt utíká pod koly. Projíždíme krajinou nejdříve vyprahlou, kopcovitou a světlou. Postupem času se dostáváme výš a výš a krajina se mění. Skály, stromy a keře jsou všude. Sem tam se vyskytne obrovská travnatá pláň. Kopce se mění na skály a skalnaté suťovité kopce. Dramatičnost některý panoramat je nepopsatelná.

Klaudie jede jak o život. Musíme pořád sundávat nohu z plynu. (Poznámka: Kroužek techniků: už i ventily přestaly více méně řehtat. Teď si celkem dáváme za pravdu, že jsme nesáhli na předstih.)

Potom se dostáváme do technicky náročnějšího úseku. Došel asfalt. Krásné nové úseky střídají objížďky vedle silnice. Jsou to vesměs kamenité cesty. Musíme dávat pozor na díry. Zdá se nám, že blatníky musí každým úderem odlétnout. Každou dírou se oklepou víc a víc. Snad nám neuletí. Tam kde není silnice jako dobrá kvalitativně, se nám zdá, že je i chudší kraj. Tak jako jinde děti nežebraly, zde je to na každém kroku. Není to příjemné, ale my to nevyřešíme.

Před Lubangem je dokonce takový kopec, že jedeme chvilkami i na jedničku. Klaudie je sice uhřátá, ale stoupá jak kamzík. Nakonec se před námi otevírá nádherný pohled na město Lubango. Je posazeno pod dvě náhorní plošiny, které se zvedají nad město a tím ho jakoby chrání. Na jedné je postaven Ježíš jako v Rio de Janeiro. Jen je trochu menší, ale na působivém umístění mu to nic neubírá.

Naše cesta se hned ubírá na jedno z nejzajímavějších míst zde. Tundavala. Jedná se o místo, které je opředeno tajemstvím, ale i krutou pravdou. Je to průrva v plošině kousek nad městem, kde se popravovalo. Ale je to i nádherné místo, s nádherným výhledem na rozsáhlé území táhnoucí se k městu Namibe. Je zde nádherný výhled z o více než 1000 metrovým nadhledem oproti okolní planině.

Cesta k ní je podle informací špatná, ale už je vše jinak. Dokonce konec před samotnou vyhlídkou je dlážděn. Konec je dokonce pojat jako šikana mezi skalními útvary. Celou cestu, co jedeme nahoru, za námi jede auto. Jsme nahoře a jsou zde dokonce hlídači. Ptáme se jak a co. Nejdříve je nám ukázáno hned na první zastávku mini prohlídky a to hned na popraviště. Bohužel vedle nás zastavuje ono auto, z něhož vystupuje člověk. Běloch a hned o začátku je nám trochu nepříjemný. Mluví anglicky. Pořád něco drmolí, jak je fascinován námi a to ani v podstatě ještě nic neví. Já se držím trochu opodál. Chtěli jsme si to trochu vychutnat jinak. John se jmenuje a pracuje pro Unicef. Už zase nad námi žasne a jak jsme bláznivý. V jednu chvilku to vypadá, že nás zkouší, když se ptá na Tundavalu. Prý jestli víme, jak se to tady jmenuje. Ondra mu jenom pokýval. „A jak tedy?“ Přijdeme si jak ve škole. Nakonec toho přeci nechává, ale nenechává obdivů a pochlebování. Já utíkám na vyhlídku. Ondra za mnou, ale za ním John a pořád mluví. Jsme trochu bezradní a ten okamžik na vychutnání si neobvyklého místa je v prdeli. Potom utíkám pro Plyšáky, ale oni jdou zase za mnou. Potom přichází pozvání k jeho rodině. Bylo dost nepříjemné se z toho vyvléknout. Byl prostě hroznej. (Poznámka: jako, že jsme hvězdy, víme z vlastní vrozené skromnosti. Kdyby to řekl 3x dobrý, ale tohle bylo už nesnesitelné.) Ještě když odjíždí, tak vyhrožuje, že přijede s dětmi, aby nás ukázal. Prcháme na útes.

(Poznámka: je fajn potkávat fandy cestou, ale potkat takové tři, tak to končí něčí smrtí. Jinak jsme otevření a přijímáme vše, co nám cesta přinese. Hlavně už né takové.)

Nakonec mu společnými silami unikáme ze spárů, a že opravdu budeme tady. Odjíždí. Takže znovu a lépe. Ne. Prostě nám není souzeno. Vedle nás zastavuje auto a vylézají tři ženy a jeden chlap. Ženy se vrhají na Ondru a já se schovávám za autem. Nakonec pózují s Ondrou a já si hraju na fotografa. Jsou pod vlivem a je to zvláštní, ale aspoň občas umí anglicky. „Dej mi telefoní číslo, miluju tě, odkud jsi…“

Po chvilce odcházejí na druhou vyhlídku a my konečně snad. Ano. Jsme tam sami a nasáváme zvláštní atmosféru průrvy, rokle a hlavně popraviště. (Poznámka: musíme si upřesnit koho a kdy. Kusé informace co si pamatuju od Táty a Ondra vyštrachal v průvodci, jsou nedostatečné.) Střelou do zátylku a pádem nebo „dobrovolným“ skokem, tady končili životy zločinců, zlodějů, desertérů, lupičů. Pád byl na to si uvědomit, že se nenaučím létat hrozivě dlouhý. Neodhadujeme si tipnout výšku do dopadu, ale takové 3 až 4 vteřiny by to být mohli. (Poznámka: nikde ani kamínek na pokusy.) Doufáme, že tady nebude moc strašit.

Domlouváme se s ostrahou a ti nic proti našemu nocování nemají. Naopak jejich pes se okamžitě zamilovává do Ondry a chce s ním mít štěňátka.

Blíží se západ slunce a tak my se přesouváme na další vyhlídky se vším všudy. Jak fotícím, tak občerstvovacím vybavením. Začíná být i trochu zima a tak já si beru mikinu. Potom už jenom následuje opravdu kochání a rozjímání. Jsme sice zase trochu vyrušeni párečkem, co přijel tokat a chce se s námi fotit, ale to už nás nerozhází. Po chvilce, ale zjišťujeme, že naše teplá kola s auta už není teplá, ale už zábne na zubech. Ondrovi naskakuje husina a tak utíkáme k autu. Ani nevaříme. Baštíme tuňáka z konzervy a už se dereme do spacáků. Míša má smůlu. Zip mu zoxidoval a ani po 20 minutách se nemůže zapnout do spacáku. Noc bude asi pro něj trochu chladná. Ondra jenom přihlíží a má blbé průpovídky. Ale jedna věc je jasná, je fakt kosa, kterou ještě podporuje vítr. Ač máme stan v závětří Klaudie, přeci jenom to není ideální.

Přežili jsme, ale Já jsem tedy neměl vůbec tepelný komfort. Nic nás nestrašilo. Hlídači se nám ráno smáli, jak jsme zmrzlí, ale přitom jeden běžel pro dřevo na skomírající oheň. Ondra hlásí z Klaudie teplotu na palubním teploměru: „Je 12°C!!!“ A to si myslíme, že ukazuje ještě blbě. Přeci jenom už byl několikrát za hranicí svého rozpětí a je asi trochu pochroumaný.

Ani nesnídáme, a jelikož jsme zmrzlí, prosazuji snídani na pumpě. Nakonec jsme nuceni jet přes celé město k jedné pumpě, co má restauraci. No byla to blbost, jsem uznal následně. Snídaně sice dobrá, ale drahá skoro jako v Terminushi.

Potom nás čekají dvě atrakce. Známe velké serpentiny a Ježíš na kopci. Vyrážíme na lehko a vše pořídíme až cestou zpět. Serpentiny jsou opravdu velkolepé. Jen nám není jasné, odkud jsou focené. To zjišťujeme až po dvou hodinách a cestě zpět, při které jsme dojeli opravdu až dolu. Cesta je krásná a ukazuje nám krásné výhledy tu na jednu a tu na druhou stranu kraje. Vše je zelené a jen cesta se zařezává do kopce a odhaluje světlou barvu kamene a země pod tím zeleným příkrovem.

Cestou nahoru kupujeme papričky Žindunga pro Mámu Dlaskovou. (Poznámka: Žindunga jsou opravdu malé papričky, ale pálí jako nejvíc. Nebylo lehké je sehnat po celé Angole a tady visí u každého stánku v kopci. Cesta zpět je také nádherná. Od začátku se nám ukazuje ve své velkoleposti náhorní plošina a vidíme i popravčí Tundavalu.

Je jasno. Už víme, odkud se fotí serpentiny, které jsou i na bankovce. Pár nejslavnějších záhybů silnice vedoucí do Namibe. Cestou nahoru ještě potkáváme podobné šílence, jako jsme my, ale my stoupáme a nemůžeme zastavit. Jejich auto je podobné staré krosové bugatce. Po výjezdu nahoru odbočka vpravo a už se kocháme. Neuvěřitelný a nádherný pohled na smýkající se silnici sem a tam a přitom překonávající neskutečné výškové metry. Dokocháno a míříme na Ježíše. Když dorážíme nad město je krásně. (Poznámka: Africké mraky a mráčky jsou neuvěřitelné. Jsou jednotlivě naskládané po celé obloze. Jsou nahoru načechrané, ale dolní strana je jakoby seříznutá, jak podle poloměru Země. S polarizačním filtrem na foťáku to dělá divy.) Město máme opravdu jako na dlani. Ježíš je malý, ale jak jsme říkali, atmosféru to má. Ondra říká, že je to takový Ježíšek. Rozpíná ruce nad městem zase zhruba o 800 výškových metrů výš. Je to nádherný a dlouhý pohled na město. Ale je čas jet. Míša potřebuje najít toaletu.

Po opíchání kartou asi patnácti bankomatů se konečně vede a my vybíráme. Já to měl jako pěknou rozcvičku a Ondra zase parkování jak v autoškole a do toho jsme se museli ještě usmívat a odpovídat co jsme vlastně zač, ale to už umíme i v Portugalštině. Potom navštěvujeme supermarket. Kupujeme vodu a nějaké pečivo. Jsme jak u vytržení. Po zase dlouhé době nakupujeme.

Po nákupu už opravdu nabíráme směr Santa Clara a hranice do Namibie. Je to cca 500 kilometrů a z toho je prý 150 kilometrů peklíčko. Ujíždíme tedy, co to dá, abychom si udělali na zítra trochu rezervu. Cestou poprvé a konečně vidíme členy kmene Himba. Bohužel se nám nepodaří se s těmito lidmi poznat blíže, ale už jejich zevnějšek napovídá o těchto lidech zajímavé věci. Tedy viděli jsme hlavně staré ženy tradičně ustrojené, tedy skoro neustrojené.

Cestou také projíždíme územím, kde zřejmě proběhla nějaká válka. Kolem silnice je rozesety památky na válku v podobě zrezlých vraků čehokoli vojenského. Tanky, transportéry. Ondra jeví velké známky zájmu a tak musíme občas zastavit.

Už je třeba zakempovat. V jedné vesnici naplňujeme expediční sprchu a už hledáme, kde se upíchnou. Nacházíme jedno jediné místo. Krajina se stala křovinatou a cesty mimo silnici zmizely už nadobro. Nebýt pozůstatku nějaké objížďky, tak by Ondra sprchu musel držet ještě asi hodinu.

Potom klasika. Já deník a Ondra nějaké to jídlo a už zalejzáme do pelechu. Je zase kosa.

Ráno vše jak má být. Čaj, dobré housky z Lubanga, jogurt a dobrá nálada. Vyrážíme a chceme to dneska dát až do Namibie. Jde to asi 3O kilometrů, když se cesta prudce horší. Rychlost se zmenšuje až tak, že nás předcházejí krávy, kterých je kolem cesty spousty. Cesta se z černého asfaltu stává bílou. Do očí bijící barvu. Seshora prudké sluníčko a zespod osvícený bílý rozdrcený vápenec. Nejsou vidět díry a tak Ondra musí jet krokem. Metr za metrem, kilometr za kilometrem. Občas se muselo i couvnout a najet díru znovu. Nepřeháním, že to bylo loučení s Angolou trochu na hlavu. Pouštíme hudbu a snažíme se nezblbnout. Občas něco fotíme, ale tempo je opravdu vražedně pomalé. Po 5 hodinách a ujetých 120 kilometrech se dostáváme na asfalt. Vysvobozuje nás obchůdek s pitím. Ondrovi dovoluju pivo. Chlapy se s námi povídají a už očucháváme i namibijskou angličtinu. No máme se na co těšit. Rychlá a s tvrdou výslovností některých samohlásek.

Potom následuje trochu nepříjemná policejní kontrola, která snad poprvé chce otevřít skříň a vůbec leze do auta a ani náznak nějakého slušného chování. Nakonec nic nenašli a jeden trochu dostal vyčiněno od Míší, že pomuchlal trika.

Na první pumpě dotancováváme do plných a hurá dál. Cesta pěkná, ale postupem času se zase trochu kazí, až je chvilkami podobná jako ráno. Já, jak je mým zvykem na roletě, přidávám až na 70 km/h. Jde to. Jedeme za nějakým autobusem. Zvedá prach až do nebe, když v tom. Prásk. Pod autem proběhl nějaký kámen. Zastavujeme a koukáme, co se děje. Kola v pohodě a nikde nic. Brzdíme a volantem točit jde. Jedeme dál. Po asi dalších 10 kilometrech točím ostře doleva a ozývá se divný zvuk. Zastavujeme hned jak to jde. Kroužek techniků: Kape vodní pumpa, trochu se zase vyviklala hadička u karburátoru, ale hlavně se utrhl drát, co drží blatník po průjezdu Ekoku. Ondra pečuje o pumpu, když já zjišťuju trochu víc znepříjemňující věc. Ptám se Ondry: „Chceš slyšet blbou nebo dobrou zprávu?“ „je mi to jedno.“ Na to Ondra, ale bohužel tu dobrou zprávu pro něj nemám. Utrhl se silentblok u řidiče, co drží rám. Dále je nalomené žebro, co drží tento uzel. Aby toho nebylo málo, otevírá Ondra bok Klaudie a už je jasno, proč se nám nedovírá spodek na rezervu. Celá kastle je trochu v podbězích zadních kol natržená.

Ondra maže pumu a já dávám nový drát pro blatník. Obhlížíme natržené žebro a přetržený úchyt. Spekulace odsouváme na večer. Teď hranice.

Hranice. Tentokrát se opravdu nenecháváme strhnout nikým a pěkně po svém si zařizujeme vše potřebné. Klaudie je víc než dobrý klíč k projetí z Angolské byrokracie do Namibijské, kde už se domlouváme v pohodě anglicky. Cestou se nás trochu ujímá kamióňák z Namibie. Běloch a říká nám co a jak. Je to chrlení informací v namibijském slangu, ale snad stíháme. Říká nám co a jak. Straší nás. Klade na srdce různé věci, ale nakonec nám domlouvá spaní zadarmo mezi kamióňáky. Jsme vřele přivítání majitelem parkoviště a je nám vše ukázáno, ale platit fakt prý nechce. Tomu se „nebráníme“ a už, už míříme do KFC, které jsme zahlédli u hranic. Vyrážíme. Řízení vlevo, šero až tma. Parádní kombinace. Řídím já, ale i Ondra má oči na stopkách. Pro toho, kdo to nezažil je to trochu peklo. (Poznámka: nikde jsme nedohledali jak je to s přednostmi a tak pojedeme instinktivně.)

Kdo by si myslel, že světové značky rychlého občerstvení budou mít nějaký standard, tak se pěkně plete. Víme, že se upravují chutě podle regionu, ale tohle namibijské KFC není KFC. Má sice stejné logo, stejný stařík se směje z reklamy, ale KFC to není. Dáváme si nějaké menu. Obsluha se nás vtipně ptá, jakou mluvíme řečí. Trochu nás to zarazilo, protože do té doby jsme si mysleli, že na ní mluvíme anglicky. Po menu je jasné, že bude muset přijít nášup.

Potom už jenom pozitiva a sociální jistoty ve formě postavení stanu, studeného luncheonmeatu s cibulí a sprchy.

V noci poplach. Prší! Ač máme stan postaven pod látkovou stříškou, bylo nutné nasadit tropiko. Potom už pohoda až do rána.

Ráno snídaně a hurá do Etoshy. Národního parku Etosha. (Poznámka: vjeli jsme do úplně jiné doby, úrovně, země. Sice Angola už byl velký rozdíl oproti Kongům, ale to co předvádí Namibie je prostě jiná liga. Malé Německo. Až se bojíme, že už dojezd nebude africký. Je to paradox. Celou dobu víme, že když se dostaneme sem, máme „vyhráno“ a chtěli jsme to, ale když se člověk dostane za tu hranici, potom všem co jsme zažili, je to zvláštní. Měli bychom si to užívat. Jakože ta dovolená na konci. Odpočinek. Chceme to? Další věc co už také padla je čas potřebný pro dojetí do cíle. Je to cca 3 týdny. Poslední 3 týdny, už jenom 3 týdny po těch měsících na cestě. Pomalu nám to končí. Cíl se blíží. Cesta končí. Nic. Ještě máme 3 týdny a ty si užijeme.)

Africké mnohatero

19. Když vám váš zaručený lokální africký kontakt nezafunguje do 10 dní je něco špatně a hledej jinde.

20. Do melounu, ženský a černocha nevidíš.

21. Není vždy zcela správné si brát na takovou cestu jen věci staré, které chceš zničit a zahodit. Může se stát, že na cestě zůstaneš déle a takový stan s propouštějící podlážkou moc radosti nepřinese. Prostě co jde, měj nové.

Cesta jde jak po másle. Krásná asfaltka nás žene až k cíli. Cestou ještě nakupujeme v normálním supermarketu. Vtipně sháníme samolepku, kterou se označuje auto, které řídí pravořidiči. Ondra se po složitém vysvětlení zeptal slečny, jestli umí anglicky a ona jenom zavrtěla, že ne. Jako to nás trochu dostalo a překvapení jsme jen těžko maskovali. Ale číslovky měla zmáknuté dobře. Vjíždíme do Národního parku Etosha. Hned za vstupem potkáváme první zvěřenu. Tím jsou gazely. (Poznámka: omlouváme se, ale správné názvy zvířat doplníme až v ostré verzi. Tedy jestli bude.)

Po vstupním upsání jsme tam. Potom už razíme do prvního kempu. Chvilku se rozkoukáváme, ale potom to jde jak po drátkách. Platíme. Nacházíme místo pro stan. Stavíme stan a potom už obcházíme kemp i s nějakou tou pozorovatelnou na zvěř.

„Čautě!“ Se najednou ozývá od holčiny, co jde kolem. Opět potkáváme bratry Slováky. Domlouváme pivo na večer.

Potom vtipně bereme pozorovací a záznamovou techniku a jdeme pozorovat. Ano, je to trochu amatérské, ale my se u toho náramně bavíme. Lidé kolem nás na pozorovatelně se už tak nebaví. Už vůbec neoceňují, že jsme si přinesli občerstvení, které není o co otevřít. Ruku na srdce. Tady stejně nic neuvidíme. Všichni navonění, vítr špatný směr. To my zase něco ještě víme z pionýra.

Poté už jdeme zpět. Alexandra už pro nás jde a tak bereme židličky a jdeme si povídat. Roman dělá oheň, ale není moc dřeva a tak pořád něco někde škube, ale je to i tak fajn. Prostě máme oheň. (Poznámka: jsou krásně nabití zážitky. Pořád mluví. My jenom zúčastněně mlčíme. Potom to tak jako padlo ve stanu: „Víš, že jsme mlčeli?“ „Jo vím a bylo to dobrý.“ My víme. My už tak nějak víme a je toho strašně moc. I na otázku, co je pro vás největší zážitek jsme nenašli odpověď. Nejde to po 7 měsících najít jednu věc, tak jako oni co jsou tady na pár dní. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že jsme otupěli, nebo se povyšovali, tak to není. Jen je toho hrozně moc a my to musíme zpracovat sami v sobě.)

Potom už lezeme do spacáků a řídíme budíka na 5.00. Pojedeme na zvířátka.

Musím pokárat Ondru. V noci začalo krápat. Já si svojí chlopeň zavřel, ale Ondra nechal otevřeno do poslední chvíle, kdy přišel takový poryv přímo do otevřeného vchodu a celé tropiko to vytrhlo z kolíků. Musel jsem bleskově zasáhnout a v už silném dešti zachraňovat situaci. Naboso jsem skákal kolem stanu za povzbuzování Ondry.

Občas do tmy zazní volání lvů. Je to magické a jsou prostě tady. Uvidíme je?

Budíček nemilosrdně protnul tmu. Prší. Ještě tedy ležíme. V 6.00 padá rozhodnutí. Když už jsme tady, musíme nějaký to zvíře vidět. Vyrážíme za bubnování kapek deště do Klaudie. Kamarádi Slováci vyhrožovali, že taky vstanou, ale asi padlo jiné rozhodnutí. My udělali dobře. Chvilku tak jedeme parkem podle mapy, když v tom máme po levé ruce stádo pakoňů hřivnatých. Do té doby Ondra pořád vymýšlel, jak vyfotit Klaudii z venku. Po tomhle co následovalo, svoje snažení trochu přehodnotil. „Ty kráso Lvi!“ Křičím a šlapu na brzdu. „Kde?“ Ptá se Ondra laxně. „Všude.“ Všude kam se koukneme leží lvi. Nakonec jsme jich napočítali 10. Celá rodinka.

Koukáme jak u vytržení. V tom si všímáme, že se asi něco bude dít. Jeden se plíží v před a ve skupině je evidentní napětí. Trochu odvážně vypínáme motor. (Poznámka: asi zase občas zazlobí startér.) Oba se vtěsnáváme do levého okénka. Ondra točí a já fotím. Jeden mladý vyráží na pakoně. Akce! No, popravdě to byl planý pokus mladého lva, učně. Napětí pomalu upadá, ale jak to tak vypadá, rodičové upnuli trochu pozornost na nás. To není úplně uklidňující. Postupně kolem auta s hlubokými pohledy na nás a Klaudii, prochází dvě statné samice, které jsou následovány trochu už použitým taťkou lvem. Lehají si na druhou stranu silnice, kde začínají nějaké hrátky.

Prostě nádherný a těžko překonatelný okamžik našeho safari.

Když k nám a našim lvům dojíždí další auto, startujeme a jedeme dál. Potom je to ráz na ráz. Tu antilopy, tu gazely. Všechno ranní ježdění a hledání korunuje stádo žiraf. Je jich asi 12 a koukáme, jak mladí skotačí. Nakonec nám je bohužel plaší projíždějící auto. Samozřejmě se jim Klaudie určitě líbila a zvykli si na ni hned. Potom se vracíme do kempu, kde balíme mokrý stan a loučíme se s kamarády. Potom nastupujeme přesun do druhého kempu přes různé vyhlídky a napajedla. Po pravdě už toho moc nevidíme. Zde se jezdí na zvířata brzo ráno a pozdě večer. Přes den jsou někde zalezlá a odpočívají na hrátky se šelmami.

Cestou jsme, ale svědky mnoha událostí. Třeba jsme zastavili a pozorovali chameleona, který si to štrádoval přes cestu. Nebo pták na cestě mordoval nějakého velkého brouka. Vrchol byl, když nám želva málem vlezla pod auto.

Přesun byl náročný. Do kempu se dostáváme až po 15.00. Foťáky, kamera vše je plné. Příjemná slečna na recepci se směje Klaudii a ptá se nás, jestli se nebojíme slonů. Nás, ale hlavně Klaudi, ale urazit nemůže. My víme, co máme všichni tři za sebou. Kempujeme a dáváme sváču. Obcházíme kemp a nakonec jdeme na místní pozorovatelnu, která láká na slony. Jdeme tam trochu skepticky, ale v dobré a vtipné náladě. Sedáme si dozadu jako ve škole a bavíme se. Sice musím Ondru pořád trochu tlumit, i když vím, že asi zbytečně, protože nejsme na rybách, ale okolní osazenstvo nás začalo trochu více sledovat. Pořád sedíme a povídáme. Pomalu se stanoviště vylidňuje, když se začalo hýbat roští a praskat větvičky. „Co se děje?“ „Nosorožec.“ Ukazuju vyjeveně do tmy u napajedla. Opravdu. Máme další zvíře do sbírky. Plaché, ale obrovité zvíře, které to nemá, s námi lidmi jednoduché se nám zjevilo ze tmy. Krásný okamžik. Já se pokouším fotit a Ondra točí. Je, ale tma. Po chvilce si Nosorožec lehá kousek od plotu, kde ho pozorujeme. Děláme si srandu, že je zaplacený. Ondra poodchází na další terasu, když v tom na mě: „Pocem! Dělej. Tamhle leze z křoví slon!“

Opravdu samec jak stodola se přišel napít. Nosorožec je v tu ránu na nohách a začíná frkat. Slon si z toho nic nedělá a je jasné, kdo je tady šéf. Po napití asi šesti chobotů slon majestátně mizí ve tmě. Nosorožec se uklidňuje a zase lehá do trávy. My odcházíme. Krásný konec dnešního pozorovacího dne.

Potom už jenom jídlo. Zálohování dat. Psaní a spát.

Fotogalerie