Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Dnešek začíná celkem poklidně a i sluníčko nás hodně šetří. Je to zase na pováženou s možnou cestou dál. Když dlouho svítí je záruka, že zaprší a když je pod mrakem, někde prší a my bychom potřebovali pár dní sucha. Sice zpráva od Veysela je jasná a je možné přejet do Angoly, ale i tak radši za sucha. Den se nese hlavně ve sledování zásilky, která se, ale většinu dne někde fláká a nejeví známky pohybu.

Po snídani měníme plán posledních dnů a vyrážíme na nákup. Na expediční nákup. Zásoby pro cestu. Je to fajn pocit a užíváme si ho. Je s tím spojen určitý pocit marnotratnosti, ale o moc víc toho nekupujeme. Kromě lízátka pro Míšu se držíme seznamu. Největší díra do rozpočtu je nákup rumu. (Poznámka: to, že je místní rum dobrý, je asi jasné. My si ho dáme tak jednou za dva až tři dny do hrnečku a koupíme si studenou kolu. Je to sympatický produkt už svým zjevem. Uvidíte ho.)

Po nákupu probíhá kontrola balíčku a potom oběd. Jdeme přes špízky. Jdeme pomalu a vychutnáváme si zřejmě poslední procházku nebezpečnou zónou jménem Kinshasa. Městem se špatnou pověstí, kterou my můžeme potvrdit, ale jsme typy, co si hledají to dobré.

Poslední oběd je shawarma. Restaurace je sice plná, ale my jsme si počkali na dobrý stůl a vychutnáváme pohodu. Naší pohodu, která vychází asi z naší zkušenosti. Věci se dali do pohybu a my už je asi v tuhle chvíli nejsme schopni ovlivnit a tak jsme v pohodě.

Potom už míříme domů, když v tom si Ondra vzpomněl na svůj slib, co si dal. Když bude vypadat, že se hneme, dám se ostříhat. Už před 14 dny jsme se ptali na cenu. Já to zavrhl hned. Potom, co jsem koukal na obrázky typů sestřihů, ne. Stříhání černých hlav spočívá v zastřižení celého porostu na jednotnou délku a potom podle módní vlny zařízne obrys, konturu kolem porostu. Do toho fakt nejdu. S mými naprosto rovnými vlasy. Ondra je, ale hrdina a už sedá na židličku stříhače. Já si sedám kousek od místa činu a začínám točit. Je to jako komedie, horor a tuctová telenovela dohromady. Střihač nervózně pobíhá okolo Ondry a hledá kde začít. Začalo to ulíznutím Ondry na hladko a zastřižením všeho co trčelo okolo. Prostě jestliže někde něco čouhá, tak to zarovná. Po pár chlupech přišli na řadu i Ondrovi barokní kudrliny za ušima a na krku. Prostě z něj udělal kuličku, kterou potom jak podle hrnce zarovnal. Musím říci, že v některých fázích zápasu jsem šel do mdlob. Jak chodil okolo a sem tam nějaký ten chloupek, co se vyosil jinak než umělec chtěl, zastříhl. Potom jsem se hodně bál o Ondrovo kolečko. Tedy temeno hlavy, které je pro muže klíčové při nástupu pleše. Kouty neřeším, ty jsou sexi. Skončeno. Ulízlí Ondra na sebe kouká do zrcadla. „Rozcuchej si to trochu.“ Na nej nasazuju trochu rodičovsky. Naštěstí ty zuby co jsou všude, nejsou na těch vlnících se vlasech až tak patrné a Ondra má klasický nedbalý sestřih alá 70.

Eduardo na chvilku ruší naše čekání na zprávu o balíčku. Potom se loučíme s tímhle Kataláncem. (Poznámka: Choval se jako člen naší společnosti, který se cítí být méněcenný oproti většině a snaží se prosazovat trochu nesmyslně svoje zájmy. Na Španěle nemá slova chvály a je jak nějaký zastydlý fašista s velkým sebevědomím. Nakonec jsme se naučili mu to pěkně sypat nazpět a byl chvilkami trochu v úzkých. Ale jedno je jasné. Potkali jsme dalšího cestovatele a navázali celkem fajn kamarádství ať je jakýkoliv. Když jsme se zeptali, co je nejlepší navštívit v Katalánii, odpověděl: „Přeci mě.“ Tón byl skoro překvapující, že se vůbec ptáme.)

Balík se hnul do Lagosu. Večer se vypravujeme na pivo s kozou. (Poznámka: Ondra poznamenal, že kozy žužláme skoro každej den. Když se to tak slyší, mohlo by to znít sexisticky, tak proč ne.)

Na večeři, si domlouváme setkávání po měsíci s naší velkou kamarádkou Anderou. Jede na další misi.

Po večeři jdeme čekat na net a zkoušíme se spojit se světem. Marně. Spojení je fakt špatný. První věc , kterou jsme slyšelim když jsme řekli, že na ní čekáme na koze: „Fuck you!“

Andrea nás vítá opravdu jako dobré přátele a je to fakt hezké. Poté rezignujeme na připojení. Prostě to nejde. Povídáme jeden přes druhého a panuje mezinárodní komunikační chaoz, ale fajn chaoz. Potom dostává vynadáno od dědy v baru, že jde nejdřív na pivo než pro klíče.

Jdeme spát o notný kus později než normálně. Andrea je trochu tornádo a hned nám dělá očko u šéfa, který si nás měsíc nevšímá a hned na to prudí dědu na baru. Den končíme na střeše hotelu při konverzaci. (Poznámka: tenhle chlap (děda) může dělat jenom v noci, protože je nepříjemnej jak prdel. Sice jsme se s ním naučili nějak vycházet, aby nám dával večer kolu, ale Andrea to boří během minuty. Ale co. Zejtra, možná…)

Ráno nemůžeme dospat a ještě než otevírám oči, už mi Ondra háže pc pod nos: „Kukn!“Ještě zalepený oči, startuju pc. Balík je pořád na cestě z Lagosu, hlásím Ondrovi. Vstávám tedy i já. Normálně vstáváme až potom, co obsluha skončí ranní debatu v převlékárně, co máme kousek od stanu. Dneska to je jiná. Dneska už sedíme na židličkách s čajem, když teprve přicházejí. Občas se někdo zarazí. Z jejich rozhovoru, i když v lingale, je zřejmé, že se baví o nás.

Jsou tady v podstatě čtyři lidé co s námi tak nějak komunikují. Je to vítací kočička. To je chlap, který má na starosti prádelnu a vždy, když nás vidí tak mává, jak větrný mlýn. Potom to je holka, která by dala na dvě a která nás dostala jednou při snídani. Šla k nám a křičela: „ Ajem fajn.“ A smála se na celé kolo. Ona byla vlastně první, která nás nazvala „Kongolís“, Konžani. Potom je to chlap s ksichtem boxera Tysona, kterej nám sám od sebe uklidil spacáky, když se blížil déšť. To, že nezapnul stan a pokaždé, když seká mačetou trávu, musíme zavřít všechno je nějak v pohodě. Je, ale je na něm vidět, že nás rád vidí. Nakonec je tady Papy. Mladý kluk, který ze začátku vypadal přísně, ale postupem času se z něho stal kamarád. Dokonce si přes nás domlouval rande na skypu v Americe. Dokonce jsme museli holkám z humanitářek vysvětlit, co Papy chce. Bylo to úsměvné, když chytil Ondru za ruku a táhl ho za plynně francouzsky a anglicky mluvící holkami, aby jim vysvětlil, co chce. Ostatní, tak jakoby občas pozdraví a občas ne. Nic zvláštního. Jeden děda akorát pořád chce všechno, co máme. Od vařiče, přes židličky až po Klaudii.

Kolem 9.30 je jasno. Volám Ondru: „Je to tady.“ Potom vyrážíme přímo na centrálu DHL. Chceme předejít zdržení při doručování. Přeci jenom to na hranice je daleko a budeme mít co dělat to tam dneska dojet.

Za cca 15 minut jsme v centrále a po dalších pěti minutách držíme v ruce obálku. Co tam asi je? Ptají se naše pohledy. Otevíráme nedočkavě obálku a listujeme v pasech. „Je to tam!“ „Já taky, já taky!“ Přidává se Ondra…

Cestou zpět už jenom dokupujeme drobnosti a volným krokem se pomalu šineme k hotelu. Snad poslední procházka po Kinshase. Pořád v nás hlodají domněnky, co kdyby a tak. Snažíme se je zahnat, ale jde to těžko.

V hotelu ukazujeme ženě na recepci víza a její reakce nás opravdu překvapila. Křičí a tancuje. Skřepčí a piští a mává rukama nad hlavou. Dělá nám radost a tak nějak jsme to tušili, že nám fandí a probírají nás každé ráno. Nemyslíme na to, že bychom jim mohli třeba překážet. Potom se vrháme na úklid a skládání všeho a všude. Vzhledem ke sluníčku jsme za chvilku durch. Poté si ještě sedáme na chvilku na net, ale nakonec posíláme jen jeden mail a to je poděkování naší ambasádě v Abuje a v rámci dobrých vztahů se ozýváme ambasádě v Pretorii.

Následuje loučení a focení. Klaudii přemisťujeme do startovních bloků před hotel. Papy je evidentně smutný a drží mě dlouho za ruku a v očích má vlhko. Paní na recepci nám mává. Se šéfem si nakonec taky podáváme ruku a děkujeme za azyl. Andrea se nám vrhá kolem krku. Bláznivá holka na bláznivém místě se potkala s bláznivými kluky. S tou bychom se rádi ještě věděli. Nakonec tomu dává tečku ještěrka, která se mihla na sedadle řidiče a zmizela někde v autě. Štíhlá zlatá ještěrka pro štěstí.

Klaudie vrní a vyrážíme všichni tři vpřed. Cestou se ještě symbolicky zastavujeme na poslední kinshaský špízek. Loučíme se s osazenstvem a zase to začíná být příběh Klaudie. Ta je po zastavení hned středem pozornosti. My si v klidu vychutnáváme poslední žužlání koz a opět jedeme. Ještě fotka Klaudie na hlavní třídě a už opravdu míříme do Angoly. Je to pěkná štreka budeme mít co dělat.

Tak bychom zřejmě mohli uzavřít další kapitolu naší cesty a tím je: „Žili jsme v Kinshase.“ Z pobytopisu a příběhu o našich útrapách to bude zase víc a víc o Klaudii, kterou se budeme snažit udržet v chodu. 6000 kilometrů.

Cesta ubíhá dobře až na pár drobných incidentů. Bohužel jsme omylem vjeli do kolony, která byla smuteční. Při předjíždění jedné narvané dodávky se jeden muž koukal velice zle a nakonec gesto, které udělal, nebylo přátelské a mě přeběhl mráz po zádech. Ukázal směrem na nás a palcem ruky naznačil podříznutí hrdla a odplivl si. To zopakoval 3x. Ondra to neviděl. Popsal jsem mu to a už ho ženu pryč. (Poznámka: když potkáte pohřeb a jste běloch, měl byste zastavit nebo zpomalit úplně na minimum a sklopit hlavu a dát najevo soucítění. V tomto případě se nedalo absolutně přečíst, že jsme se dostali do smuteční kolony. Příště lépe.) Vůbec celou cestu na nás tak lidé pokřikují a buď jsme zapomněli, nebo je dneska nějaký blbý den. My sami jsme překvapení, že cesta není až takovým naplněním jak jsme třeba cítili první cestu do Matadi. Bohužel jsme učekaní a čekáme, co nám zase připraví úředníci za překážky a tak to prostě není ještě ono. Myslíme si, že překročením hranic do Angoly se to změní a my zase budeme v pohodě a nadšení z cesty se dostaví samo.

Před odbočkou na Luvo nás zastavují policisté, ale v podstatě si jenom upřesňujeme cestu. Jedeme trochu na čas a doufáme, že to stihneme. O cestě víme, že není úplně to pravé, ale jde to. Cesta je sice samá kaluž a občas bahno, ale pod malou vrstvičkou je tvrdá a uježděná. Tou se dostáváme až k první závoře. První co nás fascinuje je nějaký starý polorozpadlí obrněnec parkující vedle budovy celní zprávy. Po bleskovém vyřízení karnetu jsou nám odebrány pasy a jsme nuceni následovat dva policajty na motorce.

Po cca 2 km se dostavuje překvapení. Na mapě totiž není jasné, kde vlastně je hranice, ale teď už to jasné je. Je před námi. Čas špatný, ale v DRC si nás už nechat nechtějí a po deseti minutách vjíždíme na most přes hraniční řeku. (Poznámka: Vtipně nám v Brazze daly při výstupu datum výstupu 3.4.2012. Hned na té samé stránce je vstup do DRC 3.4. 2012. Samozřejmě si toho hned všimli a začali to řešit, ale nakonec to skončilo u slova „Rallye“. U toho jsme ho nechali.) Na druhé straně je závora. Vystupuji, ale voják na druhé straně ukazuje, že je už zavřeno. Rozhazuju ruce a ukazuju na most a zavřenou druhou stranu za námi. Po chvilce nás pouští, zapisuje a my směřujeme dál. Tam už je, ale fakt zavřeno a nám je akorát ukázán drahý hotel skládající se ze třech pokojů a hřmícího agregátu. To se vzpouzíme a nakonec nás kluci šikovný nechávají spát v prostoru přechodu na takovém náměstí. (Poznámka: Míša si vysloužil pochvalu za úplně nejlepšího zdolávače hranic. Stačilo si vzpomenout na pár portugalských slovíček, co tam někde z dětství ulpěly, a bylo. Všichni v pohodě, komunikativní a všichni usměvaví.)

Hned na to jdeme na pivo. Hodnotíme situaci, že jsme v polopřechodu. Už nejsme v DRC, ale už máme našlápnuto do Angoly. Po dobrém portugalském pivu jdeme na véču. Ondra vaří. Občas se někdo zastaví a prohodíme nějakou směsí jazyků vše možné. Končí to smíchem a zvednutým prstem. Je svěží večer a jsme unavení. Na déšť to naštěstí nevypadá a tak jdeme spát.

Ráno je pod mrakem. Všude klid a tak po vylezení z pelechu i fotíme. Dokonce se na nás přišla podívat prasata. 5 pěkných vepřů, tak akorát na rožeň. My si dáváme buchtu z Kinshasy. Uklízíme a čekáme na otevření Imigračního. Po chvilce si pro nás dokonce došel nějaký policista a vše se začalo hýbat. (Poznámka: Do smíchu nám moc není. Vše je ověřováno telefonicky v Luandě. Už jen fakt, že jsme měli přiletět a teď stojíme se starým křápem na hranicích je podezřelé.)

Vše klaplo. Teď Klaudie. Je to poprvé, kdy jsme v zemi dřív než naše auto. Je nám řečeno ať čekáme a dokonce nám někdo přinesl židličky. Čekáme, čekáme a zase se objevuje ten první policista a začíná se nepříjemně ptát. Začal hned větou: „To je divný. To je poprvé, co vidím turisty dostat obyčejná víza.“ Oba jsme polkly, ale nezpanikařili. Hned si vymýšlíme pohádku o propagaci charity a přesvědčujeme ho, že nejsme turisti. Potom ho tak nějak odpálkováváme a on nás konečně posílá do kanceláře pro razítko do karnetu. Tam je kluk, s kterým jsme si večer dlouho povídali, a překvapil nás, co toho znal o Čechách. Ten nás vítá a za 2 minuty odcházíme.

Lezeme do auta a pryč. U špagátu co nás dělí od Angoly, nás už skoro vítají a bez okolků nás pouštějí. Tam vzniká i první angolská fotka.

Jsme v Angole. Končí útrapy jménem DRC a byrokracie. Co nás čeká dál je v cestě samotné. Kapitola DRC je za námi teď už definitivně. První sms domů, kde je tato informace velmi očekávána.

Hned vjíždíme na gravelovou cestu. Pěknou. Ta se střídá s asfaltem a pře M´banza Congo už je jenom asfalt. Cesta ubíhá krásně. Občasné výkřiky štěstí střídá vrnění Klaudie. Je pod mrakem. My se příjemně chladíme ve větru v okýnkách. Už i lokty máme zase spálené, tak jako, když jsme na cestě. Asi jsme zase na cestě.

Vjíždíme do M´banza Congo a tím nám začínají trochu trable. Na hlavní křižovatce nás hned zastavují policisté a žádají, ať zaparkujeme a vystoupíme a jdeme s nimi. Tomu jsme se v první fázi ubránili. Všichni jsou v pohodě a je nám vysvětleno, že čekáme na šéfa. Proč ne, si nakonec říkáme. Taková sláva. Je tam asi pět policistů a mezi nimi jedna policistka. Ta si nás hned fotí a všichni jí následují. Potom si říká o parfém. Končí to tím, že si jí fotíme taky. (Poznámka: po všech problémech s focením nám tady pózují policajti před objektivem. Asi jsme se zbláznili a to není všechno.)

Potom už tedy bereme nabídku si jít sednout do jejich příbytku. Dostáváme kolu a spekulace začínají brát obrátky. Nabízeli i pivo, ale to jsme odmítli jako řidiči. Byla to zkouška.(Poznámka: Tak jak se o nás po apelu z Čech o nás starali policisté mezi Západní Saharou a Mauretánií, tak nám bylo řečeno od kamarádky kamaráda, co se nám přihlásil na guestbook, že naše jména putují na hranice pro náš hladký průjezd. Kamarádka prý má kontakty až na angolskou vládu. No a teď se možná něco děje, čemu nerozumíme.) Po hodině, kdy už začínáme naznačovat, že čas se naplnil, začíná divadlo. Přijíždí otevřené auto plné ozbrojených lidí. Auto je policejní a má majáček. Je nám naznačeno, že ho musíme následovat. Když se ptáme, jestli je nějaký problém, je nám s úsměvem řečeno, že je vše v pořádku. Jenže jsou na cestě banditi. (Poznámka: to nám bylo také sděleno. Na severu probíhají občasné bitky mezi „společnostmi“, které usilují o peníze na odminování velkých území na severu Angoly. Takže se občas nějaký ten rukojmí hodí.) V zásadě se nebráníme a tak následujeme. Vyrážíme směr N´zeto. Cesta je dobrá. Krásný asfalt umožňuje trochu protáhnout Klaudii. Jen nás občas brzdí náš vodič. Vtipně jedeme skoro celých 75 kilometrů se zapnutými sirénami, takže jsme jak delegace. Do teď mávání, úsměvy a palce nahoru se ustálili na otevřených papulách. Poté zastavujeme na jedné kontrolní stanici. Tam jak chápeme, se bude čekat na auto se zabezpečením z druhé strany. To je z N´zeta. Prý jsou tam pořád banditi. OK. Zrovna, když po asi hodině si sedáme na nějaký ten žvanec, přijíždí auto a už nás ženou na cestu. Loučení a už vyrážíme dál. Vše filmujeme a i fotíme a fotíme se i s policisty. Bohužel nemůžeme ani zastavit a to projíždíme krásně kopcovitou a skalnatou krajinou, plnou čnějících skal a krásné přírody. Objevujeme i nové druhy rostlin, ale jen z auta. Poté se opakuje ještě jedna změna vodiče, ale na polovodiče. To už se začínáme cukat. Dokonce z jednoho vypadlo, že už žádní banditi. Ondra poznamenal, že si nás prostě předávají, ale nikdo už neví proč a jen to neumí vysvětlit. Prostě zastaví u další kontroly a řeknou: „Hele převezměte si je.“ „Proč?“ „Nevíme. My je taky jenom dostali a teď je předáváme.“ „Aha, tak dobře.“ Na toto téma vzniklo mnoho replik a zaručeně pravdivých rozhovorů.

Jako náš poslední polovodič dne je nám přidělen mopedista. Jede mu to pěkně, ale po dvou autech plných chlapů se samopaly, je to trochu zklamání. Ale jede se pomaleji a tak se kocháme. Vtipně se pořád ohlíží, jestli jedeme.

Poté dorážíme, jak vidno, do dnešního cíle. Nebýt tří hodinovým ztrát, vzhledem k našemu přebírání, mohli jsme atakovat ještě dnes Luandu. Takhle jsme se zasekli 263 km před a víme, že cesta není dobrá, ale je sjízdná. V N´zetu dojíždíme až k policejní stanici. Tam se nakonec domlouváme na ubytování ve stanu a vůbec na všem. Jen nám není jasné, jak to bude zítra. Jestli dostaneme další brzdu nebo ne. Máme v plánu hodně brzo ráno ujet. Snad to vyjde.

Následuje obchůzka města. Při otáčení Klaudie jsem zahlídl moře a tak je cíl jasný. Už, už nám zase cpou sebou chlapa. Tomu se nakonec bráníme tak, že to vzdávají. (Poznámka: spekulujeme nad tím, jestli to je tím, že jsou tak ochotní a hodní, nebo je to tím, že vědí a nakonec spekulujeme, kolik v tom může hrát apel odkud si. Apel je, ale už 2 měsíce starý.)

Vyrážíme do města, ale jak zjišťujeme, na každém rohu je policajt se samopalem. (Poznámka: vůbec tady člověk nemá pocit strachu.)

Jsme zase u Atlanitu. Jeho síla je jako odměna. Cestou zkoušíme, jestli stánky u moře se budou dát využít na jídlo, ale po odklopení pokliček a spatření starých ryb to vzdáváme a jdeme na pivo. Cestou potkáváme 3 super auta s žabožroutskými důchodci. Je nám jich trochu líto. Doteď jeli tou fajn cestou a mají trochu pokřivené očekávání. Už jenom informace, že jsme dostali eskortu, je totálně dostává.

Bohužel pípa, kterou jsme zahlédli je nefunkční a tak si dáváme celkem dobré portugalské pivo z lahve. Sedíme na křižovatce, kterou zítra budeme nabírat směr na Luandu. Celé město má takovou mexickou atmosféru, kterou úplně přesně dokresluje kostelík v jednom rohu křižovatky. „Teď už jenom, aby tady procválal kůň s Mexičanem, co bude mít obr sombrero.“ Na to suše Ondra.

Místních fňufníků máme málo a tak dáváme jenom jedno. (poznámka: místní fňufníky jsou Kwanza. Těšili jsme se, že opět budeme rozšiřovat numismatickou sbírku, ale mince jsou zrušeny a tak jediné kovové Kwanza mám doma já.)

Vracíme se na stanici. Je nám vysvětleno a ukázáno kde se umýt, kde vzít vodu a kde můžeme postavit stan. Vtipně pořád slyšíme nějaký hlahol. Jak tak peru nějaké věci, tak se hlahol vysvětlil. Je to hlahol z místního žaláře. Plného. Vězni koukají ven a mají ruce vystrčené skrz mříže a pořád na mě něco hlásí. Poté je už, ale okřikuje dozorce a já mám klid na čerpání vody. Tam se stala osudová Míšova chyba a tan následně přišel o Řád zlatého kolíku za stavění stanů.

Ondra dělá plnič a já jsem vybral plácek se štěrkovým podložím, protože kdyby náhodou sprchlo, tak ať se to vsákne a my zase neplaveme. Po večeři, která se opět vyvedla se, ale nečekaně zvedá vítr. Je jasno. Bude pršet a to asi dost. Ondra balí kuchyň a já se vrhám na nasazení tropika. Pod stříšku kousek od vězení dobíháme už jako zmoklé slepice. Nemáme nic. Jsme jen mokří a začíná peklo. Mejeme si hlavy pod okapem a čekáme asi 40 minut. Potom jsem se šel kouknout, jak jsme dopadli a jestli bude stan použitelný pro spaní. Nebude. Lehnul. 6 kolíků se vytrhlo a to byly zaraženy až po hlavičku. (Poznámka: Na svojí obhajobu musím říci, že ještě nikdy jsem nemusel počítat při stavění stanu ze směrem větru. Celý nápor větru, který už při balení odfoukl židličky, šel celý do zadní stěny a tím pádem byl stan zatížen úplně s té nejblbější strany.)

Je jasno. Budeme spát na verandě u vězení. Jsme sice navlhlí, ale ze stěn sálá teplo. Do toho se z basy ozývají teskné písně vězňů. Zpívají asi všichni. Je to celkem zajímavé a oba posloucháme a ani nedutáme. Usínáme vyčerpáním.

(Poznámka: shrnutí: po dobrých zkušenostech s místní policií, která nechtěla ani vidět pasy, dala nám zadarmo napít, fotili se s námi, zajistili nám ochranu a ubytování, tak proč je sem tak těžké se dostat? Ale k tomu se ještě dostaneme. Prostě první zkušenosti s Angolou a lidmi tady jsou fajn.)

Noc proběhla celkem fajn až na nějakou havěť a žárovku co nám nechali svítit asi, abychom se nebáli. Ondra uprostřed noci navrhoval, vzhledem k velikosti švábů co kolem nás lezli, dát si do pusy ponožku. Použitou ponožku s tím, že tu určitě neprokoušou a nezadusí nás.

Ráno máme plán rychle zmizet, aby je nedej bože nenapadlo s námi zase někoho poslat. Budík v 5.45. Opravdu vstáváme a nakonec musíme ke konci dne uznat, že to bylo dobře. Vše probíhá v pohodě. Nakonec se s námi vřele loučí celé osazenstvo stanice a my vyrážíme. Zprávy o cestě nejsou dobré a ještě k tomu musíme přičíst, že pršelo. To se potvrzuje. Je to boj a málokdy v prvních čtyřech hodinách cesty atakujeme dvaceti kilometrovou rychlost. Klaudie, ale není zelenáč a my taky ne. Jde to, ale pomalu. Vtipně si po pár hodinách uvědomujeme, že ani neremcáme na tu hrůzu, po které jedeme. Je to sjízdné, ale po africku. Pokud chceme dojet do Luandy, musíme ujet 263 kilometrů. Máme na to cca 12 hodin a tak je to reálné. Konec v podobě 60 km je prý už asfalt. Angola je červená. Přesně tak červená jak si jí pamatuju. Tam, kde je obnažená zem je orančovo červená barva půdy. Tím, že atakujeme pořád tak nějak období dešťů, je i kolem krásně zeleno. Projíždíme i kolem nějakých fáborků kolem cesty. Zpomalujeme. „Hm, tak tady asi na houby ne e!“ „Hm, tady maj takový prudší hříbky.“ Na to Ondra. Miny. Rozsáhlá území severní Angoly jsou známá především bandity a minami. Ty sem rozmístili chaoticky a ještě zahodili plány. Pro nás to znamená jen to, že čůrat jen z krajnice do pangejtu. Praporků je opravdu z každé strany silnice dost a dost.

Jedeme pořád vpřed. Špatný úsek střídá horší a horší ještě horší. Co, ale máme zase čas zkoumat, jsou stromy. Projíždíme háje nějakých cypřišů, které střídají háje Baobabů. Škoda je, že právě to, co by se dalo fotit je buď v minovém poli a my za ty vysoké keříky lemující silnici to fakt nedáme, nebo už proběhlo odminování a pod stromy to je rozryto. (Poznámka: projeli jsme několikrát okolo opravdu velkých odminovávacích mašin. Úplné obludy. Dokonce i odminovávačku na dálkové ovládání jsme zahlédly.

Míša po čtyřech hodinách a ujetých 80 kilometrů zahazuje volant. Je jasné, že se bude ještě střídat. Předávám Ondrovi bohužel zrovna před úsekem, který je fakt děsný. 20 kilometrů pekla a do toho ještě spousta kamionů a autobusů. (Poznámka. Jeden autobus jsme sledovali při přetankovávání benzínu a musíme říci, že to mají cestující i z atrakcí. Dle nás tam musí rozdávat blicí pytlíky.)

(Poznámka: Míša si dal tu práci a řekl si, že dokud mu nějaký čínský řidič nezamává, tak to bude zkoušet. Po cca 5 hodinách a desítkám mávání se to povedlo. Jeden jediný. Ondra je skeptik a říká, že odháněl hovada, která nás při jakékoliv zastávce terorizovala. Ono vlastně i kolikrát za jízdy, vzhledem k rychlosti jízdy.)

Cestou necestou jsme se dostali až na úsek, který začínají opravovat čínští soudruzi a tak už to celkem jede. Po dalších kilometrech se dostáváme na asfalt a je jasné, že Luandu dnes už dáme. Dokonce zastavujeme na evropské pumpě a dáváme si zdravé lupínky a ještě zdravější kolu. Nálada je dobrá.

Luanda. Kdo by před námi ještě někdy nadával na jakýkoli vjezd do Prahy, tak dostane přes papulu. Skoro hodinu se mlátíme městem, než se dostáváme na nábřeží a známou promenádu. Vše rozkopáno a v rekonstrukci. Náš cíl je vybrat aspoň nějaké fňufníky. To se nevede ani u šestého bankomatu. Je okolo 5.00 a je zde dost mrtvo. Pobíháme od jednoho bankomatu ke druhému, aby nám to napsalo, že prostě už ne. Nic. Jedeme do místa, kde bychom chtěli spát. Tím je Luandský Nautic club. Něco jako jachtařský a rybářský klub. Dojíždíme tam už za soumraku. Vcházíme do recepce a tam se nás ujímá takový sympatický děda. Po asi 10 minutách řečnického mixu angličtiny, žabožrotiny a portugalštiny je nám povoleno se někde upíchnout. Je povolán člen ochranky, který nám má vše ukázat. Problém trochu nastává s naším statusem v Angole. Jsme sice turisti, ale máme obyčejná víza a to je problém. Musíme všude a všem vysvětlovat jak to tedy je. Říkáme pohádku o tom, jak jsme na dovolené, ale nakonec navštívíme buňku charitativní organizace, kde se budeme snažit o její prezentaci a potom pokračujeme v dovolené. No. Dědovi jsme to tak nějak vysvětlili a on to pochopil a strašně se divil, jak je to těžké se do Angoly dostat. My taky.

Fajn děda se šel nakonec podívat i na naše vozítko a byl nadšen a ještě k nám vodil další a další lidi a nakonec z toho bylo i trochu pozdvižení.

Nakonec kotvíme Klaudii na parkovišti kousek od zakotvených krásných plachetnic a lodí. Po chvilce ostýchání jsme jako doma. „Jdeme na pivo!“ prohlašuje Ondra a tak jdeme. Sedáme si do jedné ze dvou restaurací v klubu. (Poznámka: samozřejmě jsme si vybrali tu, která je jen pro členy klubu, ale nikdo nás nevyhodil a obsluha nás mile a rychle obsluhovala.) (Poznámka: je zajímavé, kam jsme se to dostali. Tři měsíce žijeme se spodinou, nebo střední třídou a teď tohle. Nebít našeho dobrého vychování a za ty měsíce chameleonského maskování asi by nás prokoukli, ale takhle ne. A ano. Dveře nám hodně otevírá Klaudie.)

Pivo. Točené pivo. Zázrak v třetinkové, orosené sklenici, jehož zlatavou barvu korunuje krásná bílá pěna. Po cca čtyřech měsících smáčíme rty v dobrém točeném…

Nakonec si dáváme i kus krávy a konstatujeme, že to bylo dobře. Také zjišťujeme, že po čtyřech třetinkách je zřejmá plnost našich bříšek a tak jdeme vymyslet spaní. Nejdříve, ale bereme židličky a jdeme až úplně nakonec mola a tam se kocháme nádhernou osvětlenou Luandou.

Tento zážitek nám trochu kazí vědomí, že jsme zapomněli Ondrův pas u dědy v kopírce a zítra je nějaký svátek a tak prý bude asi až v sobotu. To asi nás trochu děsí. Popíjíme náš oblíbený nápoj, když v tom Ondra vypouští svojí chytlavou myšlenku. „Nebudeme spát tady?“ Ze začátku jsem trochu skeptik, ale nakonec mě ta myšlenka naplňuje. Nakonec fotíme Luandu a přinášíme si věci na spaní. U jedné zhasnuté lampy na molu se sprchujeme hadicí a tak už nesmrdíme. (Poznámka: V Angole jsme padli na úplně nejhorší vedro, co jsme zažili. Sluníčko je opravdu nepříjemné, ale co nám dělá problémy je vlhkost. Taková nikde nebyla a my vypadáme zase jak zpocení zelenáči.) Co nás trochu odrazuje je hrozba deště, ale na záchody kam máme klíče, by ustoupit v případě nouze šlo. Chvilku spekulujeme, ale nakonec to louská Míša a velí: „Na molo!“

Je už pozdě a usínáme za jemného pohupování mola a skřípání lan.

(Poznámka: Spíme v jednom z nejdražších měst světa na tom nejkrásnějším a nejoriginálnějším místě, které máme za sebou. Molo mezi loděmi. Mezi cestovatelkami po moři. Přeskočilo to i spaní u majáku v Dakaru.)

No. Sice to nebyl úplně super spánek, ale šlo to. Míša je trochu hnán na záchod. Buď je něco špatně, nebo prostě normální strava zafungovala.

Vstáváme brzo ještě před rozedněním. Fotíme probouzející se Luandu. Všude je klid. Občas přijde vlna od projíždějící rybářské lodě, ale to je vše.

Po snídani je pařák nad pařák a my samozřejmě vyrážíme na zteč města. Máme nabitý plán. Domluvili jsme se, že pojedeme až zítra, jinak bychom do Lobita přijeli v sobotu večer a to by nebylo dobré vzhledem k Dlaskově rodině.(Poznámka: Táta Dlask pracoval v Lobitě 2 roky a mamča a já jsme za ním přijeli na posledních 7 měsíců. Bylo mi 9 let.)

Je fakt děsně. Jak to tak, ale vypadá, vzhledem ke státnímu svátku bude vše dost urychleno. Pevnost zavřená, pošta po dlouhém hledání taky zavřená. Promenáda v rekonstrukci. Nakonec procházíme podloubím hlavní promenády a cíl měníme na hotel Prezident. Vyhlídka se sice nekoná, ale kola ano. Nejdražší kolu si vychutnáváme v kožených sedačkách v šestém patře za kapání kapek vody z klimatizace. Při pohledu na promenádu shora je jasno. Celou jí rozšíří do moře. Místo pohledné čtyř proudé ulice lemovanou palmami, bude zde ona čtyřproudá a kousek dál dokonce šestiproudá. Připomíná nám to magistrálu vedoucí centrem Prahy. No proti gustu. No nám se to prostě nelíbí, i když za tím vznikne další kus země zřejmě na sportovní aktivity. Suma sumárum Luanda je v rekonstrukci. Všude se staví, všude jsou jeřáby a schované budovy za lešením.

Když se vydáváme zpět, jdeme jakoby o ulici mimo hlavní a občas se ukáže hezký dům ze zašlé slávy portugalského věku. Jinak se cítíme v pohodě na to, že jsme opět v jednom nejnebezpečnějším městě světa.

Při návratu máme hlad a tak se nám daří najít pro nás ideální místo v podobě místní jídelny. Míša břicho ne břicho, snědl vše. Měli tam vepřové špízy. (Poznámka: všimněte si, že nepíšu špízky. Ano byli to dospělé špízy.) Dáváme si k tomu chleba. Fufu mají všude. Ble. Poté už jdeme na pivo do klubu. Rozmýšlíme plán. Plán, že bychom nahodili a zkusili štěstí z mola. Sice nemáme co na háček, ale to je detail. Potom se nám nedaří zajistit chleba na snídani. Nejsme schopni jim vysvětlit, že chceme samotný chleba. Dokonce se dáváme do řeči s jedním z klubu. Je sice běloch, ale je to Angolan. Je to příjemné povídání, ale chleba nemáme. On si tam domlouvá čop-čop a dokonce nám nabízí, že to domluví nám. (Poznámka: Jestli jsme to už nepsali, ale tady se sex domlouvá. Není to jako u nás, kde se muž dvoří ženě a tak dále a tak dále. Tady se to domlouvá. Neznáme přesně slovní taktiku, ale něco jako: „Co, pomilujeme se?“ „Dneska? Hm tak jo.“ Už nám byly holky domluveny několikrát, ale my se ubránili.)

Nakonec si kvůli tomu chlebu dáváme omeletu. Potom se ještě ptáme, jestli se může chytat z mola a samozřejmě nemůže, tak bereme jenom pytlačky. Je krásný večer. Slunce nám za zády zapadá a my sledujeme postupně se rozsvěcející se Luandu. Máme nahozeno. Ryby skáčou metr do výšky, ale my nic. Až na jeden záběr, kdy asi do toho omylem narazila čumákem. Ale nám to nevadí. Nám je dobře. Je chládek a pohoda. Máme dobré pití a každý vedle sebe kamaráda.

Nakonec jdeme v rámci čištění zubů na jedno na dobrou noc. Ještě si prohlížíme fotky s největšími úlovky ryb v klubu. Úplně nepředstavitelný se nám zdá mečoun vážící 380 kilogramů. „To je hovado.“ Korunuje naší rozpravu Ondra.

Potom hadicová koupel a spát. Trochu nás občas prověří pár kapek, jestli jsme ve střehu, ale já jsem utahanej a tak to ani nevnímám.

V noci akorát jedna ostřejší akce, když už jsme byli obutí, ale nakonec jsme to nevzdali. Já se probouzím už spocený, jak pere sluníčko a Ondra čučí na Luandu. Potom už spěchám na záchod a je to tak, tak. Ondra se jal vartovat u dveří, kde je pas. Jestli nebude, budeme muset tady my být asi až do úterý.

Naštěstí se Ondra dobouchal. Sláva! Strašák jinak fajn času je pryč. Potom si ještě tvrdohlavě vymýšlí s tím, že opravdu musí poslat pohled strejdovi. (Poznámka: Strejda Novák je náš tajný sponzor a hlavně vášnivý filatelista.) Svoluju a tak já taky. Nakonec to dáváme Dědovi a ten je ochotný. Ten děda je šéf klubu.

Po fajn loučení vyrážíme. Ještě se jedeme projet po dlouhém pobřeží „kosy“ která uzavírá záliv u Luandy. Je to cca 6 km. Koukáme a plánujeme snídani, když v tom nás staví policista, který na nás koukal, když jsme jeli teprve tam. V místě kde je jsme zahlédli nějaké jídlo a tak tam chceme zastavit.

Zastavuje nás, ale on. Měl by vědět, že když Míšovi není dobře, tak ho ani Ondra moc neumí zastavit. Hned od začátku začínáme tušit, že to nebude dobré. (Poznámka: pokrok je v tom, že tady poznají, že jim dáváme kopie.) Chce originály. Pořád ukazuje na botník, že to je špatně. Ondra hbitě reaguje a ukazuje mu v karnetu, že Klaudie je tří místná.(Poznámka: Musím pochválit Ondru, že to v tom Karnetu je zapsáno.) Nebere vůbec v potaz a to už začínám startovat. Před námi zastavují další policisté. Těm, když jsme to ukázali, ti se usmáli a pokývali hlavou a že v poho a odjeli, ale ten kretén pořád buzeruje, že tam má být místo k sezení. Prostě další absurdní tvrzení. Potom jsem jenom řekl, jestli chce peníze a to už je špatně a začíná, že ho nerespektujeme a takový ty kraviny. Vůbec nebere v úvahu, že mu 10x opakujeme, že neumíme Portugalsky. To už se začínají shlukovat lidé. Jeden se odvažuje blíž a ptá se, co je za problém. Hned mu ukazujeme Karnet a on pomalu, ale jistě nutí policistu k ústupu. Ještě jsem mu nabídl ruku na usmíření, ale odmítl. To už, ale Ondra šlape na plyn a hurá pryč. Tankujeme za neuvěřitelných 12 Kč za litr, kupujeme nějaké jídlo a hurá na cestu. Dnes do Lobita nedojedeme, ale přiblížíme se. Jedeme na pohodu a snažíme se šetřit techniku. Potom co Ondra zahlídl něco jako stánek z hamburgama, zastavuje. Sice trochu dál, ale to má následně svůj příběh. Holky opravdu v okénku dělají hambáče. No a už to létá. Po asi 10 minutách jdeme k autu a přemýšlíme, kde to zboucháme, když se k nám přitočil černoch jak poleno a říká: „Vy jste asi Češi, že?“ Ondrovi málem vypadly oči. Ano potkali jsme tady kluka, který studoval kdysi v Praze na ekonomce. Zastavili jsme totiž u obchůdku jeho táty. V družném rozhovoru se dozvídáme spoustu věcí. Jako například, že nikdo neplatí daně, že když bude dělat taxikáře, tak za den si vydělá 200USA, že je v Angole už jeden milion Číňanů. Že jezdil jako závozník v Praze. Prostě informace tečou a je to zajímavá, překvapující a fajn zároveň.

Po rozloučení vyrážíme dál na cestu. Poprvé v koloně nakupujeme a Ondra mi kupuje kraťasy. Cesta je příjemná a bez děr. Potom míjíme trh s uměním a tam zase trochu utrácíme. Nejvtipnější je nějaký černoch, který na nás spouští: „Zdrastvujtě.“ Prostě parusky. Nejde mu vysvětlit, že my nejsme Rusové, tak nás to netrápí a noříme se do velkého šapitó. V podstatě mají všichni všechno a všechno skoro stejné. Po pár minutách máme nakoupeno a pryč. Jsme spokojení a to je hlavní.

Vyrážíme na další kilometry. Dle průvodce je cestou několik atrakcí, ale musíme se smát. Nemusíme se vracet k pravdivosti, aktuálnosti informací průvodců. Děs. Jako na příklad kde si dát kávu nebo kde se dají koupit banány. (Poznámka: Banány v Africe? Jako u nás brambory. To jsme se nasmáli.)

Cesta ubíhá dobře. Dobrý asfalt občas nějaká ta díra, ale Klaudie to mastí jak o život. Musíme sundávat nohu z plynu. Jedeme krajinou a děláme si legraci, že jsme v Dalmácii. Kdyby sem tam nebyl Baobab a nějaký ten vysoký cypřiš, nebylo by pochyb. Postupem času se z přímořských rovin dostáváme do kopcovité krajiny. Občas nám silnice zařezávající se do kopců ukazuje vrásnění. Krajina už není tak do červeny jak tomu bylo na severu, ale postupem času je světlejší a světlejší.

Ondra mě trochu dostává, když zrovna klimbám, že zastavuje prostřed nějaké vesničky. „Jídlo.“ Z něho vypadává. Potom si libuje, že jak jsem byl rozespalí, tak jsem ani moc nesmlouval. Kupujeme rajčata a nějaké housky. Potom se nestačíme divit, co vidíme. (poznámka: cesta má i vývoj co se týká druhu masa. Přes kuřecí, kozí, jsme se dostali do kraje prasátek. Vrcholit by to vše mělo v Namibii, která je vyhlášená hovězím. V podstatě ideální jak postupem času zase trochu nastartovat břicha.)

Přicházíme ke grilu, kde se grilují dlouhé plátky vepřového masa. No a už sedíme a baštíme. Dokonce k tomu máme smažené batáty. Máme boule za ušima. Sice chvilku potom nemluvíme, protože přeci jenom se masíčko nerozpadalo, ale paráda. Vepřové maso upečené na grilu ze starého plechového disku z kola auta.

Střídáme a vyrážíme dál. Začíná se smrákat a tak hledáme ubytko. Nakonec kotvíme na kopci s krásným výhledem do údolí, kde teče řeka a jsou tam nádherné palmy. Východ bude asi kouzelný. Ondra dělá salát z rajských. Míšovo bříško zatím drží všechno.

Jdeme spát. Jsme vycucaní. Zase na cestě. (Poznámka: Vedro, vedro, vedro. Triko nám vydrží jenom den a noc. Potom je to humáč. Máme málo triček.)

Ráno nemůžeme dospat. Jsme už zase v cestovním harmonogramu. Brzo vstát, brzo spát. Snídaně s výhledem do údolí a už vyrážíme. Do Lobita je to něco přes 200 km. (Poznámka: Klaudie je hvězda. Lidé se nás ptají na každém zastavení, zda si mohou naší krásku vyfotit. My tedy svolujeme.) Dle průvodce zastavujeme u jednoho mostu, kde by měli být krokodýli. Hm. Místo toho je tady asi 100 dětí a lidé sem jezdí umívat auta. Nakonec koukáme na ženy do půl těla, jak drhnou prádlo. Při odjezdu je auto osypáno dětmi a nějakými dospělými. Je to přátelské a fajn, ale my jedeme dál.

Potom už jenom počítáme kilometry do cíle. Cíle Lobita. Na mě jde trochu mrazení a i nervozita. Poznám to po 23 letech? Jaké budou pocity? Co až zavolám našim? Potom už, ale sjíždíme do Lobita. Dům, kde jsme bydleli, nacházím skoro poslepu. Je tam a stojí. Jen „naše“ Santana Land rover, tam není. Dům je už trochu použitý, ale je tam. Zvláštní pocit. Nakonec jdeme i dovnitř. Vše je už jiné. Schody ošlapány. Dveře předělány.

Odjíždíme. Jedeme kolem Casa Americana. Tam pracoval Táta. Zkusíme sem jít, až bude otevřeno. Třeba si někdo vzpomene.

Potom vyrážíme směr Kosa. Písečný výběžek uzavírající záliv s přístavem. Jedeme pomalu. Míjíme hotel Terminush, nemocnici a poštu. Dále až na špičku. Dřív tady nic nebylo kromě palem. Dnes už jsou zde bary a restaurace. Z Lobita se stalo něco, jako letovisko Všude se koupe plno lidí. Když jsme tady byli před 23 lety, tak jsme se koupali jenom my a občas někdo. Teď je voda plná.

Ještě trochu kroužíme a kocháme se pohledem na maják, moře, lidi. Potom zastavujeme u jednoho baru. Zulu bar. Hned nás vítá obsluha a umí anglicky. Ptáme se na levné ubytování. Pán se akorát zeptal: „Máte stan?“ „Ano.“ „Moment.“ A odchází. Koukáme na sebe. Ještě se otáčí a ptá se, jestli si něco dáme. Kýváme, že pití. Sedáme si. Potom přichází. „Jak dlouho tady zůstanete?“ „Jeden, maximálně dva dny.“ „Ok. To by šlo. Stan si můžete postavit za barem. Záchod a sprchá tam jsou taky.“ Nestačíme se divit tomu, co nám všechno říká. Cenu sice neví, ale říká, že pro nás velmi levné.

Potom už jenom relax v podobě vln a koupání. Koukání na moře ve stínu našeho obydlí. Potom bereme foťák, kameru a jdeme na procházku kolem konce Kosy. Je to fajn procházka. Nikdo si nás nevšímá. Sbíráme nějaké mušličky. Je jich tady na lopaty. V tom se k nám přichomejtá dvojice kluků. Jeden furt drmolí, že chce, abychom ho učili angličtinu. Nakonec to končí: „Vy nerozumíte anglicky?“ „Rozumíme.“ „Proč nic neříkáte?“ „Nejde to, když pořád mluvíš.“ „Aha.“ A mele dál a dál. Kotvíme u jednoho písečného baru. (Poznámka: mezi borovicemi jsou takové občerstvovací ostrůvky. Je tam mrazák s ledem, kde se koupou nápoje.) Je zde příjemná obsluha, ale pivo drahé. Nakonec se s tím smiřujeme a já ještě jdu pro peníze. Pivo dobré. Nakonec dáváme šéfce USA a ona nám přiděluje. Ani slovo anglicky. Najednou se míhají před námi dva kluci. Bohužel si moje neopatrné gesto špatně vysvětlují. Jdou k nám a potom už všechno do sebe zapadá. Šéfová na nás trochu divně kouká. „Aha!“ Na to Ondra. „Aha!“ Na to Míša. Buzíci. To tedy byli i ti dva na pláži. Vysvětlujeme šéfce horem, spodem, že jsme hetero. Nakonec nám pomáhá a odhání je. (Poznámka: nebylo to poprvé, co jsme dostali nabídku tohohle ražení. Bohužel kluci mají u nás smůlu.) Nakonec i dostáváme jídlo. Asi ho měli holky pro sebe, ale podělili se s námi. Chudými Evropany. Mají z toho srandu. Po dalším pivu baget dochází a my se loučíme.

Koukáme co se tady ještě jí za neobvyklé pokrmy typu fastfood. Místo párku v rohlíku tady koupíte malé vařené krevety. Ty jedí úplně celé. Co nás, ale fascinovalo, byli krabi. Nevíme, jak jsou upravení, ale lidé je chroupou všude. My sbíráme odvahu.

Příjemný večer vrcholí večeří. Potom už jenom kola, rum na pláži. Spánek pod přiděleným přístřeškem.

(Poznámka: fotek je po dlouhé době hrozné množství a vybrat je k tomuhle deníku je to fakt boj.)

Fotogalerie