Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Severní Afrika postupně odkrývá své záludnosti i krásy. Úspěšná bitva o víza. Učíme se parkovat na hlídaných parkovištích bez placení, plně využívat služeb nabízených v Mekáči, zejména pašovat ven vodu, bránit auto před nájezdy nenechavců při opravě atd.

Prodíráme se barvami pouště i pohořím Atlas až do výěky přes 2000 m n.m., sjíždíme zpět k moři.

Vodní pumpa to vzdala. My ne!

Den 25.9.2011

(Poznámka: některé cizojazyčné výrazy píšeme foneticky pro lepší představu a, nebo tak jak je nám říkají místní pro lepší dokreslení situace…aspoň myslíme.)

Ráno se nám zase nechce ze spacáků, ale vyhání nás horko. Všechno balíme a vyrážíme na další dlouhou procházku. Je pekelné horko a můj spálený krk trochu protestuje. Ondrovy narážky o tom jakej jsem chudinka a co bude, až budeme níž na jihu, přecházím brbláním, ale to je normální. Já už tam byl.

Máme jasný cíl. Dokoupit nějaké zásoby a hlavně dotankovat vodu v Mekáči. Parkujeme kousek od místní promenády, kam snad každý Casablančan chodí ukazovat nové oblečení. My, jak jinak, trochu jetí, ale podle nás pořád v pohodě. Prostě si nesmrdíme. Zrovna přecházíme ulici, když nás zastaví policie a hle koná se zde první triatlon Casablanca. Ondra suše pronese: „Jééé těm bych to natrhl, forma ještě je. Cejtím to v kostech…“ a už spekulujeme, kde ho přihlásit. Bylo to vtipné a přesně podle marockých zvyků. Cyklisté na různých šlapohybech se proplétali mezi auty, která netrpělivě troubila a neoceňovala snahu triatlonistů. To pokračuje i v běžecké části. Jdeme dál. Chvilku sedíme u Mekáče (2x MC na celou Casablancu) a využíváme jeho služeb krom jídla (wi-fi, záchod, voda). Střídáme se a koukáme na to co bylo u nás tak před 15 lety. Rodinný nedělní oběd v Mekáči. Celé rodiny. Všichni nastrojení. Jak vidno, všichni si tím musí projít. Otáčíme k autu, chystáme se na lup. Jdeme postupně. Zatím co, jak jinak, Ondrovi projde přinést celý batoh vody, já musím vysvětlovat, že to jako potřebujeme do auta.

Poučení: jak ušetřit za placení parkoviště. Do poslední chvilky jít po druhé straně a potom úprkem v auto. Další podmínku je, že hlídač musí být dostatečně opotřebovaný životem.

Máme vodu a jedeme na naše místečko. Domácí, vyleželé. Jsme utahaní a jdeme spát. Ráno a přes celý den nás čeká tvrdá práce.

Den „D“ pro průběh další cesty expedice. Vyrážíme brzo a bez snídaně na senegalský konzulát. Tam, už když vcházíme zdraví ona paní, co na nás byla tak přísná, ale usmívá se. Čekáme asi hodinu a půl, během které jsem svědky příchodu snad všech zaměstnanců konzulátu. Během té čekací doby jdeme pro vodu, knížku a sušenky.Ondra se, jak jinak, při šustění pytlíkem stačil i pobryndat. Najednou přijde chlapík a podává nám pasy. Máme to. Hurá a mažeme do Rabatu pro Mauretánská víza. Vymotáváme se z města pomocí kompasu. I to je řešení, ale při příjezdu do Rabatu mě Ondra učí s navigací. Najíždíme ze správného směru a během chvilky jsme tam.

Poučení: není třeba jezdit v Maroku po dálnicích. Najeli jsme a libovali si, jak to utíká a ejhle chtějí platit za 40 km dálnice v rekonstrukci 21 fňufníků. Vyndávám poslední dirhamy a supím, protože to byly kousky z mé numizmatické sbírky. Ondra mě uklidňuje, že určitě vybereme, což mě taky moc neuklidňuje. Ale dá se předpokládat, že Maroko bude nejdražší zemí. Je tu vše a tak si „užíváme“. Při příjezdu k ambasádě už vidíme známé tváře z minulého čtvrtka. Potkáváme i francouzský pár a debatujeme. Ve tři odpoledne se otevřelo okénko a už držíme pasy a máme další otevřenou cestu na Dakar. Aplikujeme fintu s unaveným hlídačem. Máme před sebou cca 2500 km vzdálenosti na překonání. Otáčíme a jedeme opět směr Casa. Cesta dobrá a rychlá. Plánujeme opět obsadit Mekáč pro poslání reportu a vůbec jako vždy. Vše klape a my odjíždíme opět na naše místo. Už naposledy a myslím a doufám, že když půjde vše jak má, tak nebudeme spát čtyři noci na jednom místě. Nezakřiknout.

Kroužek techniků: První trable. Teče nám vodní pumpa. Snažíme se do ložiska nacpat vazelínu, ale ta nám přijde ve zdejších podmínkách nevyhovující. Po asi třech doplnění vazelíny občas teče a občas neteče. Až budeme přejíždět do Senegalu, máme v plánu zkusit vyměnit pumpy. Trochu jsem si vyčetl, že jsme nekoupili a neinvestovali do už bezúdržbové, ale chtěli jsme být původní.

Vydáváme se směr Marrákeš. Už samotný název rozechvívá pocit exotiky a napětí co bude… no nic moc. Turista na turistu. Všude vás tahají za fusekli do krámku, ale k tomu se dostaneme.

Dnes se nám povedl velký majstrštich. Technici zakroutí hlavou, ostatní hodí koutkem, ale jaksi se stalo, že ve všem tom balení Míša zapomněl přibalit distanční měrky (odtrh plíšky), kterými se měří třeba vůle ventilů. Co teď? Nechat poslat eventuelně s vodní pumpou? Řekl jsem rezolutně ne a jal jsem se napravit chybu co nejlevněji. Jestli si někdo myslí, že vysvětlit špatně francouzsky (to už jsme se modlili, aby uměl aspoň francouzsky) mluvícímu arabovy, že chcete tenhle bazmek…

V prvním krámě byl aspoň chápavý fajn kluk, který plynně mluvil francouzsky, ale motory ne. My si myslíme, že každej se to učil na základce ve fyzice a ono ne. Ale zasmáli jsme se a my ač nefrancouzštináři, jsme si s ním porozuměli. Navedl nás na směr, kde by mohli vědět. (Poznámka: Je tady fajn, že když chcete pekaře, jsou na jedné ulici, když chcete automechaniky, jsou také na jedné ulici.)

Druhý pokus byl totální propadák. Arab vypadající jak škudlivý žid neuměl ani slovo francouzsky. Když jsme mu ukázali nějaké slovíčko ve slovníčku, tak četl český výraz. Poděkovali jsme a hurá dál. Ha. Dva chlapi v montérkách a něco měří šuplerou. Kreslím už podruhé do slovníčku (to mě mamča nepochválí) schéma motoru a co potřebujeme změřit. OHV, OHC rozvody nic nikdo nezná a nevědí, co chceme. Ale pán asi 45 nám chce pomoci. Bere mě za ruku na Ondru mávne a už běžíme o ulici dál. Maročan a umí slovo anglicky. Pořád nechápou, co chceme a dávají nám nějaký dorazy a že to máme přivézt a co to je za auto a my jim vysvětlujeme, že old voiture…. Nejde to. Jdeme dál a já s pomocí Ondry sestavuju model motoru z dílů, které jsme posbírali po nějaké dílně. Ventil, vahadélko, hřídelka a vačka.

„Sakra tohle chceme nastavit!!!“ Nic. Pořád nechápou, co dva bílí týpci s foťákem a průvodcem v ruce chtějí dělat s autem. Během toho všeho procházíme kolem strojů. Které pamatují kolonizaci. Prastaré soustruhy, brusky, pro strojaře paráda. Už nevím co a ukazuju, že se soustružnický nůž se podkládá plíšky… nic. Pán je už zoufalý… Vycházím ven a přemýšlím, jak jim to ještě ukázat. Pán se na mě dlouze podíval a skočil k nějaké krabici. Podotýkám, že úplně v jiné dílně… HURÁÁÁÁ! Drží v ruce distanční měrky a já si klekám. Smích a plácání do ramen… Přichází druhá část. Potřebovali bychom je koupit. Oni obchodníci čují kšeft a rádi by nám to nastavili, ale my je potřebujeme napořád!!! Nechápou. (Poznámka: ke Klaudii nikoho nepustíme.) Asi vypadáme jak manažeři nebo totální nemehla. Nakonec vybíráme dvě. Jednu 0,10 a 0,15. 5 E. Foto, podání rukou a pryč. Myslím, že dost dobrá práce (Kodlas4ever). Vyrážíme do města. Nejhezčí mediny, jak vidno už máme za sebou. Nemá cenu se v tom pitvat. Až na jednu drobnost. Ondru posral had.

Šli jsme už ke Klaudii a vidíme krotitele kober a hadů. Už si vede Ondru a dává mu na krk nějakou užovku. Fotím. Had vypadá, že to má za pár. Mě pronásleduje další a nechce pochopit, že opravdu ne až had padá na zem. Za to se mu omlouvám (hadovi), ale pořád mi ho chce dát za krk. Musel jsem mu trochu zmáčknout ruku, aby pochopil. Pochopil. Ondra během tohoto svádí boj o neplacení, něčeho co nechtěl. Kluk sbírá hada a ten, už vyčerpán, si ulevil. Ondrovo triko mělo vydržet ještě den, ale musí do špíny. Už utíkáme a slibujeme si, že už žádné mediny. Potom to ještě na nás zkouší kluk od vedlejšího parkoviště, že máme zaplatit, ale z nás už nic nedostanou a byl jenom jeden. Prcháme směr pohoří Atlas. Glutamáty a spánek. Máme před sebou Západní Saharu a přejezd do Mauretánie, kde nám vízum platí od 29.9.

To co dnes Ondra jel 5 hodin, jsem já odjel za 3, ale vše postupně.

Ráno se nám nechtělo a hlavně byla pořád tma. Já vím, že musíme být tolerantní, ale kolem páté hodiny ranní se z tlampačů, asi 8 km vzdáleného minaretu, začala ozývat modlitba. Hezké, ale tak do nějakého filmu. Ale my jim to nebereme. My jsme tolerantní.

Kolem 8.30 jsme se vyhrabali a plán byl jasný. Poštelovat ventily a zkusit doplnit ještě vazelínu do pumpy. Ondra, jak je jeho zvykem, si zase asi půl hodiny hrál s vařičem. (Poznámka: vařič, ač armádní, blbne zatím ze všeho nejvíc. Úplně Ondru obdivuju, ale vždy ho rozchodí. Co mu zbývá, když má za zády hladového Míšu.)

Ventily poštelovány, Klaudie ostře vyladěná a připravená na překonání zřejmě nejvyššího bodu expedice a to průsmyku Tizi n´Test v nadmořské výšce 2092 m.n.m. (gps nám ukázala 2269 jako nejvyšší dosažená výška). Jednalo se o přejetí Velkého Atlasu. Co je vzdušnou čarou cca 100 km je silničkami klikatících se po horských masívech cca 300 km. A to půlka nahoru a půlka dolu. Klaudie opět ukázala, že jí kopce nejsou cizí a hravě s vytrvalostí maratonce ukusovala metr za metrem. Na vrcholu jsme nechali první expediční samolepku a dali si čaj u pána vlastnícího občerstvení přímo v průsmyku. Byl hodně komunikativní a pořád se smál. Cestou nahoru i dolu se střídala dramatická scenérie s malebnými výhledy do údolí. Zvláštní je, že je i v tak velké nadmořské výšce teplo a hory vypadaly jako zvednutá poušť. Až v horních partiích byly k vidění souvislé porosty stromů a keřů.

Cestou dolů se nám povedl pěkný kousek, který nám pomohl od nutnosti navštívení nějakého kempu. Vzhledem k tomu, že moc vody na koupání jsme nepotkali,hodilo se,že hned asi 5 km pod průsmykem prýštil ze skály horský pramen. Chvilku jsme počkali, až jedno auto odjede a už jsme páchali hygienu všeho, co nás napadlo. Takže jsme se prostě vykoupali. Bylo to víc než osvěžující. Paráda. Lidé jí i pili. Jako zdravotník výpravy a odborník na čištění vody jsem okouknul okolí pramene a prohlásil, že to zkusíme pít. Zatím jenom trochu, co to s námi udělá. Ondra, ten pacholek už chlastal z hrnečku (voda ok). Čistí a voňaví jsme začali klesat.

Po asi hodině Ondra začal prudce brzdit a ptá se mě, jestli vidím to co já. Ano. Viděli jsme vzrostlý strom obalený kozami. Jako kozami - býložravci. Viz foto. Mažeme dál. Střídáme se. Musím uznat, že co 50 metrů kroutit volantem, brzdit, akcelerovat, do toho uhýbat rozevlátým dodávkám a ještě zastavovat Míšovi na focení… Zkrátka,žádná selanka.

Po nákupu základních zásob, což u nás činí cibule, česnek a pár chlebů, jsme se začali koukat po spaní. Chtěli jsme k moři, ale prostě to nešlo, a tak jsme zakempovali poblíž ovčího stáda. Vaříme a čekáme se stavěním stanu na soumrak. A hle! Blíží se k nám pastevec. Muž, věk asi 35-40 let, s turbanem a úsměvem na tváři. Už se nám zase honí hlavou, co chce. Začali jsme klasicky: „La bas.“ A už na nás spustil. Ale arabsky. Nestíháme a snažíme se mu vnutit aspoň francouzštinu, ale na to jak chápeme, odpovídá, že on je Berber ze Sahary a žádný Francouz. Pořád nám podává ruku. Komunikujeme ruce nohy a je sranda.

Z naší komunikace vyplynulo asi toto: Chtěl podříznout jehně a dát si s námi večeři. Nekouří. Napil se vody. Nevěří, že tady chceme spát. Má pušku na ochranu stáda a dneska teda bude dávat pozor i na nás. Jezdí mu sem krást ovce. Zve nás pořád domů, ale nám se už vaří véča. Ukazujeme mu směr a dohodneme se na městu, kam míříme. To by tak asi byl plynulý překlad z arabštiny.

Chvilku sedí a za chvilku vidíme dalšího. Asi ho přišel vystřídat. Rozloučení, poklepání na srdce a odchází. Přemýšlíme, zda jsme neměli přijmout pozvání do domu cca 300 metrů od nás. Závěr: jsme tak zblblý a ostražití, že přehlížíme opravdové lidi? Víme, že musíme být ostražití, ale nepřijdeme o lidství, přátelství a dobré lidi? Ostražití zůstaneme, ale zkusíme se i otevřít.

Dneska jsme si vybrali den debil. Vše začalo dobře a Klaudie šla, až jsme se divili co se děje. Dneska plán 600 km. Dostáváme se do krajiny nám neznámé. Přes pás křovin jsme se dostali pozvolna do polopouště. Relativně kopcovitá, drsně vyhlížející krajina laděná od žluté, pískové až po místy červenou. Vše probíhalo dobře až najednou značka omezení na 60 km/h. Jak jinak, poučení a cizinci, Ondra zpomaluje. Já tak trochu klimbám. Ondra jenom suše pronese: „hele měřej.“ Nic míříme k nim s tím, že vše bylo ok. (Poznámka: co každých 30 km je policejní kontrola, která se musí projíždět krokem. Za to už taky Ondra dostal vyučeno od policisty.) Tu jeden vykračuje do silnice a už gestikuluje, že máme zastavit. (Poznámka: jinej kraj, jiná gesta. Občas se jeden druhého ptáme co ukazujou) Ale my věděli, že opravdu máme zastavit. Nejdřív Ondra zastavil moc brzo a policista uraženě dává najevo nesouhlas a Ondra popojíždí, ale zase tak, že nemůžu vystoupit což zjišťuju až když Ondru někam vlečou. Sakra. A už to začíná. Spíd haj. S okénka gestikuluju s úsměvem, že ne. Že prý mají foto. Ondra na něj: „ukaž.“ Nemají. Usmívají se a jen aby se neřeklo, kontroluji pasy. (Poznámka: zjistil jsem, že už oba máme při těchto situacích takový škleb. Nedá se tomu říkat úsměv, ale kdo nás nezná…)

Další kontrola, další zastavení, další kontrola pasů. Tankování a natažená ruka pro nic. Učíme se. Místní náturu popíšeme až na konci v okénku cestovatelů. Ale myslím, že mě jeden dneska proklel, že jsem mu nedal fňnufník za radu, co víme. Jen jsme chtěli být otevření. Hovno.

Jedeme dál. Vodní pumpa teče jak o život, ale dá se. 1l/100 km nám přijde ještě provozu schopné. Až najednou... jedeme si, je zataženo a Ondra povídá: „Jé prší!“ Vyndávám ruku z okénka a říkám: „U mě neprší, to si asi meje okno ten před námi.“ A hle. Přední okno je v pravé polovině jak, když trefili stíhačku do motoru a začíná být poblité něčím a jde to z motoru. Okamžitě zastavuji a Ondra vybíhá ven k motoru. Hm není už vidět voda dolitá nedávno a motor je celý zadělaný od vazelíny. Zastrkujeme Klaudii za přilehlé domky, aby nás místní neobjevili, a spekulujeme co teď. Pumpa je v čudu. Je evidentní, že jí musíme vyměnit okamžitě. Začínáme se dostávat trochu do časového presu. Zkoumáme přilehlé ruiny a konstatujeme, že jsou to kadibudky. Co metr to hovno. Děs.

Kroužek techniků: vypouštíme a vyndáváme chladič. Vše, co by mohlo vadit je venku. Zatím nás nikdo neobjevil. Odšroubováváme pumpu a ejhle, nejde ven. Zkoušíme něžné poklepy. Něžně vťukat šroubovák a nic. Zkoušíme větší poklepy a vůbec. Vymýšlím ptákovinu „to našponovat a vycuknout“. Ondrovi se to správně zdá jako volovina. Voláme Martinovi z Pragosu (tímto mu moc děkujeme za technickou pomoc). Uklidňuje nás a radí, jak to udělat lidsky. Teplo nám pomůže. Ondra zápasí s vařičem v kadibudkách a já vyndávám celé těleso chlazení. Ondra opéká těleso a nechává pracovat různou tepelnou roztažnost. Já hlídám auto. Po ohřátí se měníme. Po chvilce je z jednoho kusu dva. Jsem dojatej. Co teď. Napěchovat „novou“ pumpu vazelínou a vše hned zpátky a uvidíme, jakou trosku jsme si vzali. Už je jasné, že záložní pumpu si musíme nechat poslat co nejdříve. Objevují se dva kluci. Pořád mesié sem a tam, ale ani oni moc francouzsky neumí. Jsme ve střehu. Jeden montuje a druhý hlídá a rozptyluje je nějakou komunikací. Typu, že vezme kladivo a říká: „name arabik?“ Tak se střídáme a jde to. Vypadají fajn a nic nechtějí. Asi po 30 min odjíždějí. Ok. Uf. Klid. Jdeme do finiše. Vrtule a už dáváme chladič. V tom se objevuje banda kluků s těma našima. Je jich asi 6. To už neuhlídáme. Zadek je zavřenej a dveře taky. Jsou hluční a pořád někam strkají ruce do motoru. Odháníme je. V tom se najednou auto trochu zakymácí. Šramot. Jen vykouknu z pod haupny a křičím na Ondru: „ten zmetek!“ Pouštím klíč a vyrážím. Jojo. Rozhýbávám svoje, nepíšu staré, kosti. Jeden čas jsem přemýšlel i o atletice. Něco jako 400 m…a hlavně obří kroky. Už ho po 30 metrech dobíhám. Taky jak by se vám běželo s kempinkovou židlí, i když složenou a za vámi mít Orange expres. Zahodil lup a prchá dál. Sbírám židličku, uklidňuju se a už si jen z dálky vyslechnu slova jako fak, stjupid apod. Teď jsem zvědavej, jestli najdu Ondru s celým autem. Už jenom vidím, jak zavírá střechu a odhání ostře zbytek. Domontováváme a snažíme se co nejrychleji pryč. Ty zmetkové se v klidu, krom těch dvou na začátku, zase začali přibližovat, a že chtěj bonbón nebo cígo. Ještě mě chválí za rychlost. Ondra mě uklidňuje. Vše balíme. Ondra kontroluje dotažení všeho v motoru a ten už zase šlape. Zatím neteče. Sedám do auta a Ondra je drží od Klaudie v dostatečné vzdálenosti… Pryč. Byl tam i ten zmetek co to chtěl ukrást.

Vyrážíme a asi po 300 metrech zastavujme a kontrolujeme vše. Rovnáme nákladový prostor.

Kroužek techniků: zatím vypadá, že nejopotřebovanější díly na autě budou zámky.

Poučení: pořád si říkáme, že musíme vše zamykat a kontrolovat, ale jak vidno máme pořád co zlepšovat. (Poznámka: my věděli, proč chceme mít kredenc na střeše jako nedobytnou z žádné strany. Jsme hold nižší než Offroady.

Zajíždíme k moři a nastává obvyklý rituál. Ondra si opět opakuje známé, tedy pro chlapce: „Jdeš-li močit ve větru. Nasliň prst a vztyč ruku.“ Občas zapomíná. Při mytí nádobí Ondra zjišťuje bujný noční život v moři na přilehlých skalách odkrytých odlivem. Rybičky, krabi, sasanky a různí šneci a lastury. I nějakého obřího mořského slimáka s kukadlama objevujeme. Blbneme na skalách asi půl hodiny. Jdeme spát a ptáme se, kdo vymyslel spát u moře. Opravdu randál…ale i tak usínáme za bouření moře, které během noci umlká, jak moře ustupovalo. Pro milovníky kamínků je to tady ráj, ale znovu si opakujeme, co leží, je krále.

Zítra vyjíždíme vstříc nové zkušenosti a tím je přejezd Západní Sahary. Tím myslíme první, ostrý kontakt s pouští. Jsme zvědavý a čeká nás cca 2000 km pouštěmi do Dakaru z toho přes 1000 km na hranice Mauretánie. Plán pro další dva dny je jasný. Dojet do posledního města před hranicemi. Připravit se na hranice, vyprat a umýt se. Policejní kontroly si nás samo vychutnávají dál se stejnou intenzitou. Popis: Zamává tak, že nevíme, zda zastavit či ne. Bonžur, sava. Odpovídáme: „Sava bjan.“ Potom na chvilku spustí plynně a my se ho snažíme zastavit. Suše pronese pasports. Dáváme mu je do ruky. Ondrovi to neva, ale mě pořád fascinuje, že má v ruce pasy kde je asi 10 jazyky napsáno odkud jsme, ale on stejně začne: „našnl (národnost), destnš (kam míříme) profš (profese), mrk (značka vozu) (to mě taky překvapuje, auto má všude na sobě co to je, ale oni ne. Navrhl jsem, že na bok si napíšeme stručný výcuc o našem autě).

Kroužek techniků: řešíme záhadu. Není tady vozový park až tak starý, ale přeci jenom zde jezdí auta, která potřebují starý, dobrý olovnatý benzín. Ale všude mají pouze 95. Když jsme se pokoušeli sehnat aditiva, tak na to koukaj jak vyjevení. Záhada. My jsme v klidu. Máme aditiva na cca 6000 km a víme, že v Mauretánii je nedostatek 95… snad jen 95. Spekulujeme jak to místňáci dělají.

Jinak to byl sváteční den. Míša měl svátek a Klaudie se podruhé narodila. Přetočil se jí tachometr. Obavy z Y2K (snad si to pamatuju dobře) Jednalo se o syndrom počítačů v roce 2000. Dle všeho se měl tachometr zaseknout, což se nestalo a jede dál.

Dnes nás čeká jen volant a poušť. Vyrážíme za rozbřesku. Poušť. Kde začít. Začalo to velbloudy a končí to fascinací prostorem. Velbloud nám přešel před autem hned za první vesnicí v poušti. Majestátně proplul přes cestu. Zastavujeme. Chceme fotit, ale tohle zvíře je překvapivě plaché. Hned utíká pryč. Cestou jich potkáváme celá stáda. Samotná poušť je zajímavá a fascinující. Zkusíme jí popsat. Vzhledem k tomu, že jedeme po pobřeží a od Atlantiku sem přeci jenom nějaká vláha jde, tak je zde poměrně živo. Malé kaktusy. Různé keře a občas pták i flamengos. Jinak pusto a prázdno celé desítky a stovky kilometrů. Je opět barevná. Nemůžeme se vynadívat na ty barvy od žluté, pískové, okrové až po skoro bílou. Roviny až kam dohlédnete a z ničeho nic rokle vymletá vodou, kde se úplně ztrácí silnice. Potom kamení. Pohledy připomínající krajinu z westernů. Prostě drsná, ale magická krajina. Fota napoví. Další věc co nás udivovala, že najednou v téhle zapomenuté krajině šel člověk. 200 km od ničeho a on tam jde jak na procházku. Zvláštní. Nebo rybáři opuštěně lovící z více jak 20 metrových útesů uprostřed mezi městy vzdálených 300 km. Počasí nám přeje a je skoro pořád pod mrakem. Pořád nám přijde venku zima, potom zjišťujeme, že jak máme otevřený obvod topení kvůli chlazení (bez zapnutého větráku), máme v autě tak o 4 až 5 °C víc než venku. Děláme si takovou autoAfriku.

Nacházíme krásné místo na hraně útesu nad mořem. Zkoušíme opět chytat, ale moře je rozbouřené a tak jdeme spát.

Jsme 20 dní na cestě. Dnes opět poušť a nic než poušť. Hrozně fouká a pohlcující poušť nám přes cestu přehazuje své blonďaté pískové lokny. Už zde téměř nikdo nejezdí. Jen občas vojáci nebo pozorovatelé UN. Zkoušíme točit. Scenérie jak z jiných světů. Trošku už přitopili, ale i tak jedeme asi 20 km v mlze. Při čurání zjišťujeme, jak bodá písek do nohou. Jsme okouzleni dunami jakoby z ničeho nic vyrostlých na rovině. Krása. Najednou pumpa. Chceme raději natankovat. Obsluha se jen s vypětím všech sil zvedá ze svého křesílka po druhém apelu Ondry, prostě se mu nechce, zapíná generátor, abychom mohli vůbec natankovat. Při dotankování si ještě drze říká o nářadí na výměnu čerpací pistole. Pomoc nám není cizí a nakonec přikládáme i ruku k dílu. Jen jeden štěk: „ senxs.“ Hm, to kdyby my jsme potřebovali pomoc, to by se přetrhli, ale potom by nám utrhli ruce i s peněženkou. Dle průvodce (k těm se také dostaneme) měl být kemp před hranicemi, ale chtěli jsme se umýt a tak. Kemp samo není. Je jen hotel, který neakceptujeme a tak kotvíme v nějaké celkem dobré ubytovně. Pereme. Ladíme další deník, třídíme fotky a večer si chceme pustit Ajeťáky…

Fotogalerie