Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Ráno je pod mrakem. Takže to je jak v mikrovlnce. Sluníčko nevidět, ale trika se už lepí. V noci trochu sprchlo a tak první půlka dne slibuje vysoušení louží a saunovou atmosféru.

Po snídani přijíždí Eduardo. (Poznámka: v tom fofru jsem zapomněl asi napsat, že se Eduardovi na jeho milované motorce BMW rozsypal kardan. Cena dílů 1000E. Už to chtěl zabalit, ale BMW se ukázala jako grant a posílá mu tyto díly zdarma.) Říká o BMW, a jak spí u kamaráda. Je to zvláštní týpek. Má takovou zvláštní mimiku obličeje. Hodně zvedá koutky a tím vždy roztancuje jeho buclaté tváře. Do toho ještě koulí očima s vše podtrhuje, jeho španělský akcent s občasným „Si“ a „Ch“ místo h. Individualista.

Jeho plán se mění. Potom co nám tvrdil, že naloží motorku na letadlo a poletí do Lubumbashi, plán mění na pokus získat víza do Angoly. Jdeme do mdlob při jeho tlachání, že má kontakt na tatínka konzula a že to je jisté. Mele o tom asi 10 miunut a tváří se jako mistr světa. To Míša nevydržel a trochu ho uklidnil. Koulí překvapeně očima. Ondra to jenom tak sledoval a čekal reakci španěla. Zachraňuji to přátelským úsměvem a nakonec se smějeme. „Řekneme si zítra.“ Končím tuto kapitolu. To má mít schůzku s tatínkem. Teda jestliže se sejdou. Na první pokus tomu moc nedáváme.

Nakonec, ale stejně zůstáváme s otevřenými papulami my. Eduardo se rozpovídal, co se mu stalo, když šel za námi. Prý vedle něj zastavilo červené auto a vystoupily čtyři gorily. Obstoupily ho a pomalu natlačili do auta. Tam mu ukazovaly nějaké legitky. Prý jsou od tajné policie a musejí ho prověřit. Tak ho prošacovali, povozily kolem bloku, vzaly 50 USA, vykoply ho ven a odjely. Husté!

(poznámka: naštěstí jsme dva. 50USA u sebe nemáme i vzhledem k tomu, že se to pro nás začíná stávat horentní suma a pasy máme na hotelu. Ehm. Teď vlastně už jenom kopie. Musíme být nenápadní. Ondra to zhodnotil: Hony na turisty. Ve dne tajný a v noci lapkové. Honební revír Kinshasa.“ Vyhraje, kdo uteče. My bychom rádi.)

(Poznámka: balíček alias mrtvý kůň se hnul do Brusíku.)

Bereme našeho nového kamaráda, tedy spíš dítě na procházku a nějakej ten žvanec. Pořád něco loví v mobilu a cupitá za námi. Potom nakonec ani neví kde, co je. Zase mu ukazujeme, kde se normální český cestovatel stravuje a navazuje kontakty. Ukazujeme mu špízky. Potom ho bereme do C.F.C. Tam zjišťujeme, že nemůžeme sem s nikým chodit a zvlášť s motorkářema. Opět na nás zapomínají poté, co si tam Eduardo vysvětluje s obsluhou kurz fňufníků. Prostě nemůže jim zaplňovat mozky něčím, co stejně on neovlivní.

(Poznámka: Pozoruji naše občasné záchvaty hyperaktivity a mnoho samovtipů. Vždy se tento stav objeví jen u jednoho a druhý na něj nechápavě kouká. Ondra to má většinou po ránu a já kolem poledního.)

Ráno proběhlo v africkém rytmu. Do tajů vaření na petrolejce Ondra pronikl bez větších obtíží a čas potřebný na uvaření čaje stáhnul na polovinu. Jsme už cca na 35 minutách. Dle mých pozorování se bude ještě zlepšovat. Ještě jsou nějaké rezervy patrné. (Poznámka: jako vrchol vaření na petrolejce bude zřejmě příprava špaget. Ondra se už dva dny na tento mistrovský tah připravuje.)

U rozjímání nad kartami nám začínají drnčet telefony. Snaží se nám dovolat Bagetka. No, popravdě z toho nejsme úplně nadšení, hlavně když volá na české číslo. Tak nějak ho po chvilce odpálkováváme. Sice to zkouší ještě půl dne, ale to nás už nechává klidnými. Do toho nám ještě křičí, ne děti, ale dvě tlusté Američanky, které si přijeli pro děti. Berou si 3. (Poznámka: vůbec za posledních 14 dní bylo odvezeno cca 8 dětí. Je asi sezóna. Doufám, že se zase někdo neozve s nějakým nedorozuměním.)

„Serge!“ Do toho všeho povyku kolem říká Ondra a bere do zaječích na dvorek. Za chvilku přichází a cukají mu koutky. Já si poposedám do lepší pohodlnější pozice a čekám, co z něho vypadne.

(Poznámka: kapři spadli do rybníka a zásilka atakuje Prahu.)

Zprávě na poprvé ne úplně rozumím a možná ani nechci. Ve zkratce to zní asi takto: „Edo je v base. Má pasy, ale když šel pro peníze, tak mu je ten policajt nedal, a tak si Edo vzal, nějaký věci načež ho ten policajt nechal zabásnout.“ Příběh přesně zapadající do průběhu našich událostí tady v DRC. Ani nás to moc nepřekvapuje, ale bohužel to odnesl člověk, který v tom je v podstatě nevině. Do toho jsou tam někde naše pasy. Doufáme, že z toho nic nebude. Serge se zaručil, že po návratu do Brazza, který plánuje na zítra s tím, začne něco dělat osobně. To by nám hodně pomohlo. Po této scéně vytržené jak z nějaké gangsterky nám není moc do řeči, ale i taková je Afrika.

Další pošuk doráží. Přijíždí Eduardo. Po dvou větách se musíme držet, abychom ho nezabili a popřáli mu hodně štěstí. „Mám víza do Angoly!“ Takže až opravím motorku, tak jedu. Co vy?“ Ondra jeví známky přehřátí systému a z uší upouštíí páru. Jen o zlomek vteřiny dříve jsem odhadl, že si dělá srandu. Ondra: „To není možný. Dyk tam čubka ani nechtěl.“ „Ondro! Vtip.“ „A on to dostane…cože?“ Potom už na něj křičíme oba. Blbec, ale náramně se pobavil a nakonec i my. Moc šprýmů si tady neužijeme.

Potom ještě rozebíráme situaci. Eduardo pojede, jak říkal. Nechá si motorku přepravit letecky do Lubumbashi a potom přes Zambii až dolu. Cena za přepravu motorky je cca 600USA. Proti 4500 za auto to je sranda.

Do toho přicházejí ony sirény z Ameriky a ptají se na předvolbu do jejich velké země. (Poznámka: No, asi to nemá cenu komentovat, ale kdyby se vás náhodou ptal nějaký ztracený Američan, je to: (+1), jak jednoduché.)

Ale musí se jim nechat, že jako jediné tady s těmi dětmi trochu blbnou a hrajou si. Je hezké vidět, že se ty děti smějí.

(Poznámka: Jeden s postřehů, proč motorkáři pořád jenom jedou. Je jim horko. Jak prosté. Hlubší úvahu připravujeme.)

(Poznámka: Do toho všeho přichází od Hormóna (fena) mejl s vyjádřením ÚAMK na naší situaci. Vtipně začíná otázkou: „Jak se dostali do Konga?“ V podstatě nám potvrdila, že je to nemožné tady Klaudii nechat. Prý u těchto aut země šponují clo až do závratných výšin. Potom co tady prožíváme s úředníky, co nikdy nevyblednou, je v podstatě nemožné tady nějak normálně proclít takové auto. Dále buď potřebujeme výstupní razítko země, nebo další následující, když se stane, že úředník s razítkem třeba náhodou nepřišel do práce.)

Eduardo chce s námi na oběd. Ok, ale brát sebou motorkáře kamkoliv jsme zjistili, že je opravdu náročné. Jsou jak děti. Pořád zdržují, ale pro nic. Kdyby aspoň něco objevovali, ale oni se jenom couraj, a když si člověk objedná v restauraci, tak do toho pořád kecaj. Nakonec on dostane a my se musíme vždy připomínat. Bylo to tak zatím vždycky. Prostě jsou to individualisti, kteří opravdu jenom jedou. Jedou, aby se nepřehřáli. Snad s Henrym jsme si mohli povídat, protože občas někde zastavil. Asi měl lepší termoregulaci nebo pořád něco opravoval.

Cestou si ještě u naší druhé dvorní bagetářky a jejího nápojáře (Poznámka: nápojář je většinou kluk s krabicí ledu v která je plná ledu a lahví na pití.) dáváme bagetu jako startér a objednáváme petrolej do naší petrolejky. Zdá se, že kluk je v pohodě a prý to půjde. Chce peníze. Dáváme, ale jen půl. To sneseme, když se to nepovede. Loučíme se a odcházíme na shawarmu.

Voláme Jitku, ale čeká na kontakt. Že by se opakovalo Dolisie? Ne. Bude to ok.

(poznámka: trpaslíci jsou všichni u Sněhurky a Stydlín se chystá ke kmotrovi. Prostě pasy jsou předány a akce Berlín jede na plné kule.)

Den končíme stylově u Klaudie a večerníčků.

Den začínáme v pohodě. Máme trochu problém podle kterého času se orientovat. (Poznámka: v Čr +1h.) Dospat ráno nemůžeme a tak vstáváme dřív a dřív. Je to sice jenom hodina, ale na ranní vaření to má zásadní vliv. Prostě jde o tom, kdy začít.

Ondra stáhnul čas vaření čaje na 30 minut. (Poznámka: sice Ondra protestuje, že je to stejné, ale já se k tomu nebudu už vracet a věřím, že bude ještě lepší.)

Začínáme klasicky den v kanclu pod avokádem. Podle všeho se rýsuje fajn spolupráce s jednou leteckou společností. Po zprávách a nějaké té kancelářské práci vyrážíme klasicky na lov. Už dlouho chodíme kolem jedné garáže a tak bychom zase rádi trochu zabrousili k domácím. (Poznámka: Zdravotník je pro, ale trochu je ve střehu. Jsme teď docela v klidu a byla by škoda to rozvířit nějakou dietologickou chybou.)

Poté se jdeme podívat, jak to vypadá s naším palivem do petrolejky. Kluk už nás vítá a po otázce co petrolej na chvilku mizí. My si dáváme bagču a kolu a za chvilku nám kluk podává tašku s lahvemi petroleje. „OH.“ Ondra. „OH.“ Míša. Něco se po dlouhé době povedlo domluvit. Doplácíme zbytek a se slzou v oku se loučíme. (Poznámka: nebudeme to přeceňovat, ale zase se potvrdilo, že s normálními lidmi se dá, dá se s nimi vyjít, zařídit občas něco. Potěšilo nás to.)

Vcházíme do garáže. Vše je v pohodě. Ondru vysílám do zvedání pokliček. Pomocnice nám podává instruktáž. Potom co zavrhujeme fufu a omáčku v níž se topí ryby, se dostáváme k fazolím v rajčatové omáčce a rýži. Necháváme si dát jeden talíř. Všichni nám přejí dobrou chuť a už nám velká Mama dává dlabanec pod nos. Je to neosolená rýže s trochu řídkou omáčkou a fazolemi. Dobré a horké. Příště si to trochu dochutíme a bude to parádní. Celý velký plný talíř je za 1000 fňufníků. Zase ušetříme.

(Poznámka: o pokladu z Maroka nejsou sny. Zatím nic o pasech nevíme a ani nedýcháme a ani asi vědět nechceme. Chceme jen zprávu ano, ne.)

Obvyklá večerní relace Dlavak s uchem pod stromem dopadá celkem pozitivně. Serge vyšle do Dolisie spojku z Port Noir a ten zjistí co a jak. Eda pořád bručí.

Poté radši jdeme k autu a Ondra se chystá na vrchol knotové kuchyně. Špagety. Trochu nás zlobí počasí a tak nevíme, jestli to zvládneme. I když se nemůžeme shodnout, já osobně si myslím, že už na dveře ťuká období dešťů. Ondra oponuje, že to je jako vždycky. Je, ale fakt, že intenzita deště pomalu, ale jistě sílí víc a víc. Já zabezpečuju stan a Ondra začíná koncert.

Sotva dovařil, bylo to tady. Něco jako z povídek od Šimka a Grosmanna. „Za 5 minut je tu hroch.“ A byl. Začala průtrž. Sotva Ondra rozdělil jídlo, přišla spoušť. V těchto situacích zabíháme za kuchyň. Bouřka nás nechala dojíst, ale potom už se opravdu z nebe lejou kbelíky a nás to žene do takové místnosti, z které nás zase žene taková velká paní. Ustupujeme tedy do baru. Židličky a rendlíky necháváme na chodbě. Sedíme a čekáme, až trochu poleví, abychom udělali výpad pro počítače.

„Teď by to šlo.“ V tu chvíli co to Ondra dořekl to opravdu už tuplem nešlo. Obsluha na to vypíná i televizi a tak si dáváme pivo.

Hodnotíme proběhlé jídlo jako podařené. Byli to špagety jenom s cibulí a česnekem. Trochu chybička byla v tom, že se to mělo ještě trochu prosmažit, ale to se nestihlo, takže to bylo jenom cibule, olej, česnek a rozmačkané jumbo (bujon). I tak to hodnotíme kladně.

Po hodině je o dešti. Venku je velmi příjemně a tak se na večerní program se stěhujeme ke Klaudii. Večerníčky, rum, Kola a spát.

Den zase začal trochu dřív, ale tentokrát pro Míšu. V noci se ozvalo nějaké praskání a škrábání někde pode mnou. Bouchám do stanu, ale šustění a zvuky neustávají. Obracím se na bok, aby se kouknul okolo co se děje. Když se obracím zpět, je jasno. Na karimatce se udělala velká boule. Kousek od kraje a asi 40 centimetrů od shora je boule už velikosti házenkářského míče. Upouštím tlak v karimatce, ale proces je jak se zdá nevratný a ba naopak nezastavitelný. Lehám si na bouli a zvuky přestávají. Je jasno. Další věc se rozhodla, že končí. To znamená, že buď budu ležet na bouli a zbytek těla bude na měkkém, nebo nebudu ležet ne bouli, tím pádem ta se bude zvětšovat a všechen vzduch, který vytlačí váha těla bude v bouli. Prostě boulovitý problém.

(Poznámka: tento problém karimatky jde prý opravit žehličkou.)

Spanel chce mermomocí jít s námi na oběd. Ok. Prý je v taxíku a přijde do hotelu. Po asi 30 minutách přichází zpráva, že na nás počká v jedné jídelně. „Prostě motorkář.“ Na to odpovídáme společně při zamyšleném pohledu do dáli.

Samozřejmě na něj čekáme ještě 10 minut před jídelnou. Na to už nemám náladu a tak jdeme dovnitř. Potom přichází rozesmátý Eduardo a už zase dělá bordel v objednávce. Je, ale vidět, že mu není dobře a pořád si dělá srandu, že má malárii. Další věcí, kterou pořád řeší, že dojede z Lubumbashi za týden do Capu. Pořád opakujeme blbost, ale on to tak chce, tak ať si dělá, co chce. Je to jeho cesta a my mu do toho kecat nebudeme.

Po jídle se s Ondrou zastavujeme u jednoho prodejce s elektronikou a foťáky. Má tam poklady, ale nic na můj foťák, ale Ondra objevuje nabíječku. Ta naše funguje už jenom v autě a to vzhledem, že stojíme, nemůžeme používat. Domlouváme se na zítra, ale i tak 10USA se nám zdá dobré.

Potom Eduarda bereme do jednoho pouličního baru, který jsme objevili, když jsme byli na pokraji dehydratace. Tam jak jinak zase dělá čurbes.

Po dojití do hotelu začíná pravidelná chladící procedura. Eduardo usíná. My už zmrzlí a nevíme, co sním. Budíme ho a říkáme, že jdeme na zahradu za hotel. On, že půjde dom.

(Poznámka: Veysel je už v Benguele. Na to, že má 30 denní víza a říkal, že si to užije, to vzal trochu sprintersky.)

Dochází rum. Zítra to tak vypadá, že bude nabitý den.

Africké mnohatero:

16. Počůraná světluška nesvítí. (Dvouměsíční výzkum prokázal, že jestliže na světlušku dopadne moč, přestává vydávat luminiscence. Potvrzeno několika násobným pozorováním. Dáváme tomu název Ondrův světluščin syndrom. Během pokusu se žádné světlušce nic nestalo. Vše probíhalo pod dozorem velrybářské organizace Zelený mír.)

17. Stan otvírej jen na nezbytně dlouhou dobu. Nebudeš muset bojovat s moskyty a tarantulemi.

18. Otvíráš-li jogurt v Africe za bílého dne, otevírej ho od sebe.

Po noční bitvě na bouli vstáváme do tohoto dne s očekáváním. Ondra teprve až dnes pochopil co se děje s mou drahou karimatkou a moc mu to zvedlo náladu a pořád říká něco takového jako: „Ty se máš, ty máš prso.“

Po sci-fi zprávě od Jitky, že by to chtěli v pátek mít, jako víza, přeci jenom trochu doufáme, přejeme si, chceme.

Snídaně a nový rekord ve vaření čaje. Bageta a hurá do kanceláře pod Avokádo. Ondra se pořád ptá, jestli nepíše Jitka. Po pátém zeptání na něj letí knížka. Potom už se neptá. Po vyřízení administrativy vyrážíme do města. Nejdřív špízek a potom garáž. Tam už nás vítají.

(Poznámka: Už jsme tady zase dost zabydlení. Skoro v každé ulici máme nějakou spřízněnou duši. Tu to je chlap, u kterého měníme peníze, tu to je muž co griluje, nebo podnik kam chodíme pravidelně na kuře. Kluci v obchodě kde nakupujeme, si z nás dělají srandu, že jsme pořád spolu a jedna prodavačka nám klidně dá na dluh (když nemaj nazpátek). Dvě bagetářky na nás mávnou vždy a nabízejí jídlo a vždy se smějí. Je to fajn a přináší to i malý a relativní pocit bezpečí.)

V garáži je asi 100°. Peklo. Sedáme si ještě blbě před agregát klimatizace, z kterého fouká teplo. Po chvilce Míša teče. Ondra jí svým klasickým pomalým tempem a Míša už supí. „Dělej! Umírám.“ „Neumíráš.“ Na to suše Ondra a pomalu pije kolu. Na to probíhá čilá debata o sobectví a trochu brání ohledu na parťáka.

Naštěstí Ondra po dalších 15 minutách dojídá. Platíme a Mama už nám říká: „Nashle zítra!“ Potom nabíječka. Já klukovi přehrabávám celý stánek, protože tam má zajímavé fotografické muzeum, které jsem včera přehlídl. (Poznámka: stánek tady je buď popsaná krabice, za kterou sedí člověk. Vylepšený stánek má ještě slunečník. Další typ je krabice, kterou nosí prodavač na hlavě. Občas to vypadá, jakoby měl na hlavě celou samoobsluhu. Většinou má sušenky a pamlsky, ale jsou i obchody s narpou, ovladači na televize, grilovanými kuřecími nohami jako rychlé občerstvení, napájecí stánky s pytlíky vody. (Ty mají i akustickou formu. Prodavači křičí: Maji, maji! Něco jako voda, voda. Dále jsou pochozí obchůdky s bagetami, které se liší tím, že nemají krabici, ale lavór. Dokonce tady fungují nabíjecí stánky na baterie pro mobily. Prostě přijdete a dáte baterku do nabíječky, když máte štěstí a je tam ta co potřebujete a je nabitá, tak akorát vyměníte. Stánky mají jako poznávací znamení rozsvícenou žárovku.) Po přehrabání všeho chceme ustoupit do obchodu na nákup, ale jedna paní Směnárna se s námi chce mermomocí vyfotit. Ale tak proč ne. Ona balí vše do kabelky a už se k nám hrne. Kluk od nabíječky jí fotí. Hned se kolem srocují davy. „Ještě někdo?“ Jen tak lehce hážeme česky do davu. Nikdo už nechce. Paní se smíchem děkuje a my pobavení jdeme tedy na ten nákup.

Voláme Jitce a ptáme se, jak je na tom naše věc. Prý neví. Prý kontakt mlčí. Poslední zpráva zní, že se čeká co Luanda. Prý dá vědět.

Potom internet a jídlo. Po jídle zase internet, ale už i se zjišťováním. Spouštíme pošty a čekáme. Když v tom se objevuje, že přichází zpráva. „Píše Jitka.“ Volám na Ondru, který pořád někde courá, ale přibíhá rychlostí blesku. Otevírám zprávu. „Hele, tak to máme!“ Mě hrkly slzy do očí a Ondra kouká jako puk. „Ty vole! Máme víza!!!“ Potom se Ondra snažil bejt přehnaně pesimistickej: „Ještě je tady nemáme.“ Koukám na něj trochu povrchně. Potom otáčí: „Ty vole máme víza do Angoly!“ V tom přichází kamarádka Grácie. Kouká na nás trochu divně, ale hned se ptá: „Jak s vízy?“ Otáčím monitor a ukazuju jí tu větu. Tu malou, ale důležitou větu a Ondra jí říká, co znamená. Musím ven. Tam mi upadly, dvě tři slzy a mířím ke Klaudii. Holka se bude muset snažit a my taky.

Dále Jitka píše, že kontakt to nestihl poslat z Berlína a tak to jede domů do Prahy. Další relaci domlouváme, až bude mít Jitka pasy v ruce. Poklidný a šťastný večer pokračuje. Kolu a rum už asi nemusím představovat.

Jitka dává vědět kolem 23.00 další extra parádní zprávu. „Tak, mám je v ruce, pasy s vízama.“ Poté domlouváme vše ostatní, ale Jitka pracuje neuvěřitelně. Už má zjištěno kdy mají v DHL otevřeno a vůbec vše. Nemáme co dodat. Paráda.

Ten pocit je fakt příjemnej. Sice je pravda, že je nemáme ještě v ruce a ani nejsme ještě v Angole, ale věci se hnuly. Doufáme, že už tím správným směrem pro nás.

Hnuly se i větry v podvečer. Začíná se nepříjemně zvedat vítr. Pomalu se přesouváme ke stanu. Fouká už jako blázen. Ze sprchy už kličkujeme mezi kapkami deště. Zalejzáme do stanu a začíná peklo, které přechází plynule do dalšího dne.

Vítr lomcuje se stanem, který je do toho všeho bičován proudy deště. Levá, pravá. Obhlížíme kouty stanu, ale zatím je to v pohodě. Ono to za chvilku skončí. Ne. Naopak. Pořád se pomalu přitvrzuje. Balancujeme na karimatkách, kolem kterých se pomalu začínají objevovat čůrky vody. Já se snažím zatížit bouli, aby mě nevychýlila z karimatky. Asi se nám na chvilku daří usnout, když v tom Ondra: „Pomoc! Topím se!“ Rozsvěcím čelovku. Situace trochu zvážněla. Skoro se neslyšíme. Koukám vedle sebe, jak vedle mě plave Ondrova bota. Ondra popisuje svojí stranu jako nadkritickou s tím, že má vodu už k hornímu okraji karimatky. Prázdná lahev co nám leží u hlavy, je do půlky potopená v malém snížení. Každý pohyb zvedá malou tsunami. Ondra přemýšlí co teď. „Ze shora nic neteče a než doběhneme k hotelu, jsme totáč.“ Zhodnocuju situaci. Ještě více se tedy choulíme na karimatky. Už fakt surfujeme a prší o sto šest. Aspoň přestalo foukat a tak nás stan neplácá do ksichtů.

Po další chvilce se probouzím. Ondra čučí. Bota zakotvila kousek od mojí hlavy. Voda je pryč, ale pořád prší. Vše je navlhlé, ale žijeme. Ondra mi ještě vypráví o bleskách a hromech, že nadskakoval na karimatce. „Jak si mohl skákat na karimatce, když plavala?“ Na to nedostávám už odpověď. Venku je příjemně. Chládek a čerstvo.

Na nás celkem pozdě přestává pršet. Vstáváme a ždímáme. Míša musí vyndat pohorky, s kterými se chystal do české zimy, a Ondra vytahuje už třetí pár bot. Manekýn.

Kousek od nás spadla papaya. Jako celý strom. Prostě ho to sfouklo. Uzavíráme sázky, jak tam dlouho bude ležet.

Snídaně a pomalé sušení všeho. Sluníčko si, ale dávalo na čas.

Vše je i v hotelu dneska takové zpomalené. I děda co každé ráno hrabe listí na místě pro stolečky, ještě ani nezačal a my potřebujeme do kanceláře pod Avokádo.

Po připojení se okamžitě koukáme, kde je náš balíček. Vše je v běhu a i pasy z Dolisie jsou někde na cestě. Nejvíc nás pobavila zpráva, že ten zasranej tajnej policajt nám to prý bude slácet po 100USA měsíčně. Ruku na srdce, ale kdo tomu věří?

Dnešní dopolední netování se přehouplo do pozdního odpoledne. „Mám hlad.“ „Ani mi nemluv.“ A už mažeme na jídlo, Vyhrává si koupit hotovku a sníst si jí pod Avokádem.

Večer trochu měníme plány a nakonec končíme u Klaudie s večerníčky. Vše je suché a tak jdeme spát do pohodlí.

(Poznámka: proběhl pokus na opravu vyboulené karimatky. Bohužel se nepovedlo sehnat pořádnou žehličku a ani prostor a čím to posléze zatížit. Boule se již nezvětšuje.)

Aprílový den. Sluníčko na celou oblohu. To jsme obelstili tím, že jsme vstali opravdu brzo. Neděle je tady opravdu hezký den. Jak tady u hotelu, tak ve městě. Prostě klid a pohoda. Z kostela se ozývají chorály a všichni jsou svátečně oblečeni. Snad i zloději. A my pereme. Máma zase hromadu jak po měsíci na cestě, ale jde nám to od ruky. Dneska nás čeká obecně už takovej fajn den. Už je cítit vzrušení z cesty. Už se plánuje velký nákup zásob a poskládání auta do expedičního režimu.

Volá Eduardo, že by rád s námi na jídlo. No, tak dobře a čekáme na něj, ale moc se nám nechce. To se přiznáme. Je to fakt pošuk. Jako dobrý, ale nedá se to snést víc dní. Jako občas se pobavit, protože je celkem vtipnej s těma svejma samovtipama.

Potom jídlo a nákup. Nákup hlavně rumu. Ten nám tady přirostl hodně k srdci. (Poznámka: nemáme problémy s alkoholem, ale alkohol má problém s námi. Vtip.)

(Poznámka: komáři tady mají nesnesitelnou úchylku a ta je, že bodají do loktů. To je nesnesitelné. Dokonce Ondru bodnul do paty, ale jako úplně zespoda. Víme, že hroši mají tvrdou kůži, ale sakra to si nemůžou vybrat nějakou normální část těla, kde se člověk může normálně podrbat?)

Teď jenom čekáme na stín u Klaudie. Poté začíná příprava Klaudie. Ondra dělá revizi kuchyně. (poznámka: byli jsme nuceni koupit plechové pánvičky na náš nový knoťák, ale hned po prvním vaření jsme zjistili, že jsme snědli asi 10 gramů teflonu. Tak Ondra vzal houbičku a zbytek teflonu umyl.) Já skládám prádlo a hledám samolepky, které hledáme už 3 měsíce. Poté revize vody a lahví, přeskládání zadku, kvůli vařiči, protože je větší a uklizení rumu, kam se jenom vejde.

Při pauze se jdeme kouknout na střechu hotelu. Je krásně vidět do dáli a tak se kocháme. Mluvíme o proběhlé době a o tom co nás čeká. Asi pomalu končí další etapa naší cesty a tou je, žili jsme v Kinshase. Snad to dobře dopadne.

Víza jsou už na cestě z Brusselu. Zatím to vypadá dobře. Uvidíme. Serge necháváme dnes odpočinout. Ondra vaří a já douklízím. Poté jdeme dobíjet a napsat nějaký ten mail.

(Poznámka: faktická: Když jsme přijeli, byl stín na jedné straně, ale teď jak doba pokročila a slunce nám proběhlo nad hlavami se přesunul i stín. Je to rychlost.)

Už se skoro zvedáme, když slyšíme známý hlas. Španělka, co tady byla, cca před měsícem přijela zřejmě na další misi. Když nás vidí, zakrývá si oči a říká něco ve smyslu, to není možné a pomalu si odkrývá oči a směje se. Vítání je hezké a vřelé. Následuje rychlý přesun informací o všem co se dělo a prý zítra si to dopovíme.

„Měsíc už nám zase dorůstá.“ Pronáší trochu zasněně Ondra, když lezeme do stanu.

(Poznámka: Myšlení mé není myšlení vaše a cesty mé nejsou cesty vaše….)

Fotogalerie