Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Dnes ráno snídáme zbytky. Už ani nemáme hlad. Otravné slunce do nás pere. Polykáme horký čaj.

Sergovi se nejde dovolat. Utrpení.

(Poznámka: Nejhorší otázka pro cestovatele uvízlého někde v díře světa: „Jestli mě miluješ, tak proč se mnou nejsi.“)

Jdeme na net. Do toho přijíždí rozzářený Veysel a nějaký klučina na malé motorce. Běloch. „Mám víza do Angoly.“ Zní magická formulka od Veysela. Mě osobně se chce brečet. Nemám kde brát sílu. Nemám už kde a od koho brát. Už jsem jí rozdal. Ondra sedí taky zařezaný. Do toho ten mladý němec. Přijel na Vespě (velmi malý motocykl, něco jako pionýr) a mele a mele. Je plný sebevědomí, energie, háže jednu radu za druhou. Chce se mi utéci. Němec pořád mele. „Ondro pojď, jdeme na jídlo.“ Ondra ani nemrkl a už jdeme. Ani jsme neměli možnost jim říci, že jdeme. Němec překvapivě pořád mlel. Prostě jsme je nezajímali. Den blbec. I Veysel, kterému jsme byli do teď dobrou zábavou, skoro na nás ani nekoukl.

(Poznámka: začínáme připravovat poslední možnost na získání víz do Angoly. Přes kamaráda nacházíme možnou cestičku.)

Dáváme si opět shawarmu a trochu toho šopingu. Kupujeme zase celkem levně a tak nás těší, že se držíme v limitu. Po vychladnutí v recepci jdeme k autu. „Co když tak bude ten němec, nemám na něj náladu.“ „Je to náš rajón.“ Odpovídám Ondrovi přísně.

U stolečků už je jenom vysmátý Veysel. Vrátil se do normálu. V podstatě se omlouvá za to, že je šťastný. „Klid. My ti to přejeme.“ Následují keci o tom, že my to taky dostaneme a podobně. Radši ať mlčí. Ještě mu domlouváme parkování v Namibii. Máme Veysela rádi, ale potom co se ho Ondra ptal, jakou cestou pojede, tak ještě nevěděl. Prý se když tak vrátí.

(Poznámka: Bilancování. Proč si my vybíráme tohle cestovatelský bahno. Poctivě jsme se připravovali jak sebe, tak Klaudii. Ondra proseděl nad mapami hodiny a hodiny. Auto dát do kupy trvalo půl roku. Nepočítáme přípravnou expedici. Díly jsme dávali dohromady měsíc. Administrativu jsme měli ověřenou a zvládli jsme jí až sem sami a v pohodě. Máme lékárnu, že bychom mohli učit místní lékárníky. Oni koupí motorku, gps navigaci a do toho mapu Afriky a jedou. My máme smůlu na čas, lidi a africkou byrokracii. Proč? Kdy se to zlomí? Jeli jsme díky přípravě moc dlouho v pohodě a teď si to musíme vybrat? Musíme si za každou cenu sáhnout na dno? Má to prověřit naše lásky, naše kamarádství, nás samé? Už je tu víc otázek než odpovědí. Jedno je jisté. Někdy prostě nejde vyhrát… ale.. Co to je vyhrát? Ujeli jsme „divokou“ Afrikou 20 000 kilometrů. Kdo by to byl řekl. Jen jsme oba sportovci, hlavy tvrdý, sobci, máme rádi výzvy, nevzdáváme se rádi, jsme tak blízko. 6000 kilometrů po dobré silnici. Cca měsíc cesty. Zajištěná cesta pro Klaudii domů, ale je to sakra ještě 6000. Už jenom 6000 kilometrů do Cape Town. Cíl. Já to chci. Ondra to chce. Dnes nám došla zpráva od kamaráda o nabídkách odvozu Klaudie domů z DRC. Poptané firmy = 7, nabídky =0.)

Situace není ideální. Dalo by se o tom napsat pojednání, ale co přinese další den a hlavně tady v Africe je zahaleno krásným, ale i dost zoufalým očekáváním.

Peklo.

Snídaně, internet a dopolední rozjímání ve stínu statných avokád. Sem tak se ozve rána, ale už jsme přivykli. Přijíždí Veysel. Mám s ním chvilku zajímavý rozhovor. Je to jako když jdete na zkoušku. Vy ji uděláte a váš kamarád ne. Smíšené pocity je to nejjednodušší popsání situace. Vzhledem k tomu, že jsme už, kde jsme a zažili jsme, co jsme zažili mu to víc, než přejeme. On jako zasr… individualista (Ahoj Zdendo) je v pohodě. Oba ještě komentujeme mladého němce, který tady byl včera. Končí to Veyslovým: „On je mladý a má hodně energie, my jsme cool.“

Vyrážíme na oběd a za naší vlajkou, co jsme zahlédli ve městě. Asi se tam nachází něco jako konzulát ČR. Míšovi, ale začalo mluvit břicho. Převaluje se to sem a tam. Není jisté, co z toho bude, proto otáčíme.

Jdeme do pro nás nové restaurace. Všechny podniky, co za něco stojí, provozují Libanonci. V podstatě mají všude to samé. Trochu už nám shawarma a kuře leze krkem. Proto si dáváme kuřecí nohu. Je to celkem levné a i nakonec i dobré. Poté jdeme nakupovat.

„Někdo volá.“ Říká Ondra zrovna, když se chystáme přejít hlavní ulici. Dává mi telefon a já volám na neznámé číslo. „Halo, halo.“ Ozývá se známí hlas zrovna ve chvíli, kdy vedle nás zastavují dva mikrobusy našlapané k prasknutí a z nich se ozývá zpěv. Po asi 20 vteřinách telefon končí. Přecházíme a Ondra netrpělivě čeká. „Hm. Prý zítra to pošlou.“ „A víza?“ „Prý by tam měli být.“ „Edo si to má ráno vyzvednout a poslat.“ „Edo vyzvednout od policaj….“ Ondra si to celé asi 3x rekapituluje.

Hned se lépe nakupuje. Oba se, ale shodujeme, že dokud nebudeme mít víza v pasech a v ruce, tahle etapa nekončí. Nedá se absolutně odhadnout, jestli nám přijdou pasy s vízy, nebo pasy s penězi, nebo jenom pasy, ale i to by bylo dobré.

Dnešní den začíná opět Kinshaským peklem. Po snídani u které se Ondra rosí, jdeme na net a rozděláváme tábor opět na židličkách. Sled následujících událostí jenom potvrzuje místní náturu. (Poznámka: Toto potvrzení místní nátury zasahuje i do čtvrtka a do pátku. Zhodnocení proběhne až v pátek.)

V 10.00 začíná obvyklá dopolední telefonní relace „Dlavák u sluchátka“. Serge to nebere. Tak trochu rozmrzele komentujeme nastalou situaci. Přijíždí Veysel. Tlachání a jdeme na jídlo.

(Poznámka: pro představu jaké máme najité levné stravování. Tyčka (špízek se třemi až čtyřmi kousky neznámého druhu masa. Většinou Koza, občas prý pes, kočka, kuře. My měli vždy kozu.) 300 fňufníků. Plněná bageta vaječnou omeletou 1000 fňufníků, Shawarma 3000 fňufníků (něco jako gyros). Menu, které se v jedné libanonské restauraci skládá vždy s kuřete plus rýže, špagety nebo hranolky a džus 6000 fňufníků. Menu v CFC, kde cena kolem 7000 fňufníků. Veysel nás vytáhl do cukrárny. Jeden zákusek 4000, a káva 3000 fňufníků. Jinak nakupujeme suroviny převážně v akcích a výprodejích a i tak jsou o třetinu dražší než u nás. Dvě jablka 2250 fňufníků. Jogurt v akci 500 fňufníků. Kurz fňufníků je cca 1USA za 920 fňufníků. Směnárny na ulici mají lepší kurz, než který udávají v televizi.)

Odpoledne se, ale věci už hýbou. Zrovna usedáme do naší kanceláře na dvorku pod Avokádem, když v tom Ondra sahá do kapsy. „Serge.“ Já po chvilce s: „Doprdele.“ Odcházím.

Po návratu je jasno. Dnes víza nebudou a nebudou už nikdy. Dolisie je sice hezké městečko, ale jsou tam nakontaktovaní blbci a svině. Takže se Ondra dozvěděl, že konzul, který byl už napřažený s razítkem několik dnů, musel razítko odložit a zjistil, že potřebuje podpůrný dopis z naší ambasády v Abuje, který tam mimochodem byl přiložený. Prostě ten dopis potřebuje poslaný přímo od Luboše, konzula.

Bouchám pěstí do plastového stolečku. Koukáme a supíme jak dvě lokomotivy. Tím je dost rozhodnuto. Ještě se k tomuto faktu přidává zpráva od kamaráda Hormóna, že počet odmítnutí ze strany přepravních společností na přepravu Klaudie vzrostl na 11. Situace se zdá býti kritická. Nastupuje plán „B“. Do toho ještě voláme do Abuji a prosíme o přípravu dopisu pro Dolisie. Na otázku: „Kam to mám poslat.“ Hledáme odpověď zbytek dne.

Sergovi říkáme náš plán při pojídání Shawarmy. Mají prostě dva dny na to, aby řekli: „Máme pasy a odesíláme je.“ S nebo bez. My to chceme slyšet zítra do 15.00. To je čas, kdy máme relaci s Jitkou. Je to holka, která nám je ochotná hodně pomoci s kontaktem na firmu co zařizuje víza do Angoly nejen Člověku v Tísni.

Trochu se potom divíme, že Serge tak nějak neřekl, aby sehnali adresu, kam se ten dopis z Abuji má poslat.

Jdeme na nákup, kde se daří ulovit hodně dobrých věcí za fajn cenu. Při zpátečním chlazení na recepci přichází i avizovaný španělský cestovatel Eduardo. Vypadá to taky na pěknýho pošuka. Jak je vidět z jeho gest a povídání. Co oceňujeme, je jeho angličtina. Srozumitelná a chápatelná. Říkáme si opět podobné zážitky s překonáváním hranic do DRC. (poznámka: Šéf hotelu se velmi divil, když mu už další člověk potvrdil naše tvrzení, že sem se dostat je trochu peklíčko.) Španěl si pokecal se šéfem a ani nám tady nezavařil s naším pobytem zadarmo. Paráda. Povídáme celkem dlouho a Španěl slibuje, že se ještě uvidíme večer. (Poznámka: nemohl najít u nás místo na stan. Prý má opravdu velký stan. Nekecal. Je to takové malé šapitó, do kterého zajede i s motorkou.)

Vtipně nám dává telefonní číslo na konzulát v Dolisi. Je to už fakt zamotanec. Schéma situace by se hodilo. Jsme jak mafie nebo kontrarozvědka od které jdou příkazy a žádosti na všechny strany. Voláme zase Luboše a říkáme mu plán a prosíme ho o zavolání do Dolisie. „Ok. Zítra kolem 11.00 mně když tak prozvoňte.“ Posílám všechny kontakty, co se nám daří získat jak Lubošovi, tak Sergovi.

Sergovi zvědi posílají zprávu o tom, že konzul nemá mailovou adresu. Další hřeb do rakve. (Poznámka: vzhledem k tomu jakou mají Angoláci agendu, říkat o to, že angolský konzul nemá email je víc než pobavující a o lecčem to vypovídá. Ještě vtipně prý hledají člověka, který by mohl tu zprávu od Luboše předat. To jdeme do kolen.)

Večer na pivku se potkáváme s Eduardem a pořád se opakují naše zkušenosti s Afrikou. Je to asi pěkný záletník, ale celkem fajn kluk. Po chvíli odpadá. Přejezd hranic je náročný. To víme už dlouho.

Spát jdeme do pece. Pořád je kolem 30°C.

Ráno. Nemá cenu už fakt popisovat. Po snídani se přichází rozloučit španěl, ale prý dorazí. My začínáme svojí obvyklou aktivitou. Serge nám říká o nedovolání na konzulát a Luboš o dovolání na konzulát. Dokonce se dovolal i konzulovi. Překvapivě o nás nevěděl. Jaké překvapení. Luboš si to bere za své a posílá mu, i když na podezřelou adresu požadovaný mejl. Výsledek je, že je ještě jakoby šance dostat tam vízum, ale to by museli zapracovat ti dva a asi tři. Konzul rozhodně ne.

Dojíždí Veysel a jdeme na jídlo. Je horko. Po jídle nás těší opravdu hezké zprávy od lidí, které ani neznáme. Dobíjí nám to baterky. Děkujeme.

Veysel je jak na trní. Přišla mu zpráva o tom, že nikdo neví kde je jeho pas. Afrika. Během toho posíláme opravdu složité zprávy Jitce. Potřebují s kontaktem vědět vše o peripetiích, co nás tady potkali.

(Poznámka: Asi vyvstanou otázky typu: „Proč jste to neudělali už dřív?“ A podobně. Je to celkem jednoduché. Kdybychom si víza zařizovali dřív a tak by nám díky blbovi v přístavu propadli. Druhá věc je, že jsme o tom nevěděli. Další věc je, že když vedle vás stojí chlap, kterej vám řekne do očí: „To půjde.“ Tak se stébla chytnete. No a potom čekáte, čekáte. My měli dohodu, že po návratu začneme hledat kontejner pro Klaudii. To se bohužel nedaří. Poptávky = 11, nabídky = 0.)

Jdeme na lov jídla. Nejvíc nás baví pani, která má na hlavě vyskládané podprdy. Má jich tam asi padesát. Nám překvapivě nenabízí.

V noci trochu prší. Jsme nuceni zavřít stan a trochu se pařit.

(Poznámka: Míša má trochu problém se zapářkou a mastička dostala ve stanu trochu na zadek a asi už nefunguje.)

Ráno příjemně. Serge nám nebere telefon. Na jeho obhajobu musíme říci, že měl nabitý týden a hromadu jednání, o kterých nám většinou říkal dopředu.

Po snídani přijíždí Veysel. Španěl odjel a ani se nerozloučil. (Poznámka: k motorářům, se ještě dostaneme.)

Já sedím v baru a Ondra jde za Veyselem. Za chvilku přichází trochu pokleslý. „Viděl jsem angolský víza.“ Ani na to nereaguju. Jdu se na ně podívat. Chvěje se mi ruka a leskne oko., ale jsem rád. Jde to. Prostě jdou získat víza do Angoly. Pohledem na Ondru si vše ujasňujeme. Musíme rozjet akci Berlín.

Připravujeme a vyplňujeme všechny dokumenty, abychom to mohli po telefonu s Jitkou poslat.

S Veyslem jdeme na poslední společné jídlo. Je to trochu symbolické. On vyráží do našeho snu a my zůstáváme s nadějí.

Vtipně se setkává s nějakými turky v okamžiku, co si kupujeme bagety. Musíme říci, že jejich jazyk je na poslech trochu jak z komedie. Jako kdyby je pustil někdo pozpátku. Po srdečném rozloučení pokračujeme v jídle.

(Poznámka: Je zajímavé jak i v našem věku a v tomhle prostředí se stávají obyčejné věci neobyčejnými. Například poslání něčeho někam.)

Loučíme se s Veyselem u hotelu. Pevné stisky, pohledy do očí. Potom už jenom zvuk vzdalující se motorky. Zase jsme sami. Lidé přicházejí a odcházejí a my pořád zůstáváme. Vtipné.

Poté začíná poštovní dobrodružství. Velikost obálky na všechny dokumenty řešíme v podstatě celou cestu. Vyřešeno obálka A5 byla naše volba. Tomu se smějeme. Už to je trochu psychicky náročné. Nakonec zjišťujeme, že dhl menší věci než A4 asi ani neposílají. Posláno a poslední možnost se hnout a možná vůbec poslední možnost pro Klaudii je v běhu. (Poznámka: číslo zásilky je 1105191032. To pro památku.)

Cestou potkáváme i kamaráda kluka. Nejde nám z něj vypáčit jméno a tak mu říkáme pořád kamarád. Jsme svědky, jak ho pořád někdo pohlavkuje a vše vrcholí v momentě kdy míjíme pouličního blázna, který nám už včera něco pořád cpal. Když ho míjíme i s kamarádem, bere do ruky kus betonu a rozebíhá se za klukem. Trochu vykuleně na něj koukáme. Kluk bere nohy na ramena a utíká, co jen může. Po chvilce se blázen zastavuje a něco křičí. Poté docházíme k rozesmátému klukovi. Ten se sice usmívá, ale z jeho pohledu jde přečíst úleva z podařeného úprku. Dostat tím kusem betonu, tak je mrtvej. Asi bude pěkný kvítko, když ho všichni znaj. Občas i u nás pozastaví minibus a prohodí s kamarádem pár slov. Ten si vykračuje před námi jako náš průvodce.

Večer zůstáváme u stanu, a co tedy rozhodně není vtipné je fakt, že se s námi zřejmě rozloučil vařič. Nejde zastavit. Asi ztržený závit. Což je v podstatě konečná. Regulovat tryskající benzín není čím a tím pádem se stává náš milovaný, armádní, švédský vařič nepoužitelný. (Poznámka: tento vařič byl pořízen přímo pro expedici a je to vlastně základní kámen expedice. Dle archivu je to úplně první věc koupená kvůli expedici. Nechceme znevažovat švédské výrobky, spíš jsme asi měli počítat, že životnost vojáka v boji je pár minut, takže počítat, že vařič vydrží přes tři roky, byla asi krávovina. Ale mohl ještě vydržet.) Vlastně jsme si už dělali přehled o možnostech náhrady. Teď je jasno. Je třeba nový vařič.

U auta si pouštíme večerníčky a je pohoda. I komáři poslední dobou dávají trochu prostor vydechnout.

Usínáme zachumlaní do spacáků

Dnešek začal hluboko v noci. „Huhli, hulhla…hahaha. Huh.“ „Ondro?!?“ strkám do Ondry po jeho projevech. „Co je?“ „Spíš?“ „JO.“ „Něco meleš ze spaní.“ „Povídám vtip.“ Říká vysmátý Ondra. „Ty spíš!“ „Jo.“ Ondra se jenom otáčí a usíná. Chvilku přemítám, co se to vlastně stalo a jestli taky nesním.

(poznámka: Někde jsem četl, že když už se probouzí člověk smíchem je to špatné a je na pokraji nervového zhroucení. Ondra? Ne e.)

Dneska je ráno příjemně chladno. Den začínáme smutně bez čaje.

(Poznámka: Míša je bez čaje s citronem po ránu trochu nevrlí. Ondra se proto snaží udělat Míšovi po ránu čaj, aby den Míšovi začal hezky.)

Hned po snídani stopujeme naší zásilku. Překvapivě je pořád ještě v Kishase. Nevadí. My DHLku věříme. (Poznámka: vtipný je fakt, že na stránkách DHL uvádějí: Kinshasa – Praha 3 dny a obráceně 2 dny a poloviční cenu. Zajímavé.)

Vyrážíme na lov vařiče. Nakonec kupujeme střední řadu, ale je to asi pěkně našláplej vařič. Takovej Royce-royce mezi vařiči. Je to osmi knoťák. Něco jako osmi válec v autě. Stříbrný na petrolej. Poté jsme, ale svědky toho, že asi sehnat petrolej nebude úplná sranda. Nakonec kupujeme na vyzkoušení půl litru u jedné bagetářky. Asi jim dáme flašku a druhý den si jí vyzvedneme plnou. Plán dobrý, ale pochybnosti jsou zase přítomny.

(Poznámka: vařič je v podstatě taková velká petrolejka. Jen má osm knotů. Na hřbitov se, ale vzhledem ke spotřebě nehodí.)

Po příchodu na hotel je už stín a my jsme jak malí kluci. Ondra už rve krabici z vařiče. Já si sedám trochu dál. Hlavně prý do toho nemáme lít benzín. Prý by to mohlo bouchnout. To víc než respektujeme. „Di s tím dál od Klaudie!“ Ženu Ondru aspoň dva metry pryč. Něco si brumlá pod fousy.

Leje petrolej do nádobky. Škrtá. Plamen není vidět. Má to i štelování výkonu tím, že se víc vystrčí knoty. Po chvilce zkoušíme vařič zastavit přiloženou pokličkou a hle, ono to jde, i když jsou kolem všude dírky a i netěsnosti. „Hm. Jsem zvědavej, jak na tom budu vařit špagety.“ Trochu skepticky pronáší Ondra. Oba kolem vařiče vartujeme a prohlížíme s nedůvěrou nám vlastní. Je to přeci jenom výrobek koupený v Africe. Made in India.

První jídlo co má vzniknout bude polévka. Pořád zkoumáme, jak to vlastně funguje, ale je to víc než primitivní. Opravdu to je jenom petrolejka a podle vysunutí knotů to hřeje. Vtipně koukáme, jak na jediné lakované části začíná praskat lak. Praská, nafoukává se, smrskává se, černá a mizí. Tím schvalujeme vařič do ostrého provozu. Ondra pořád ruší klidnou vodu v rendlíku. Pořád na ní šahá a ruší jí v africkém tempu, když v tom: „Vaří!!! Ono to vaří.“ Hurá! Problém vyřešen. Když se třeba jednou vydáme na cestu, tak sice nebude ranní čaj, ale i tak je to úspěch. Vařič není pro naše rychlé ranní starty moc ideální.

Potěšení úspěchem jdeme po polívce na kolu. Čučíme na nějakej fotbal. Je dusno. Spí se, ale dobře.

Ráno jako normálně. Jen s tím, že Ondra začíná poklidné vaření čaje na našem novém vařiči. Po cca hodině servíruje první čaj.

(Poznámka: Pojednání: Doba trvání uvaření na novém vařiči je krásnou definicí plynutí času zde v Africe. Zatímco Evropan zapne rychlovarnou konvici a do 3 minut srká horký čaj, zde to je opravdu jiné. Možná, kdyby Ondra nechal vařiči trochu prostoru a nechal ho konat, mohl by být výsledek o pár vteřin lepší. Takhle je hotovo za 52 minut. Je bezvětří a ještě pomáhá sluníčko. Poměr času uvaření normálního čaje zde a doma je přesný ke všemu konání zde. Podotýkám, že se dožívají kolem 50 let (přesný údaj ze stránek Ministerstva zahraničí…Ehm). Ale i tak by toho mohli stihnout více, ale proč. Oni nemusí. Musíme my?)

Potom se dlouhé hodiny placatíme na netu a koukáme, jak se naše zásilka nehýbe. Je víkend. U hotelu je úžasný klid a tak si ho vychutnáváme. Odpoledne nějaké to jídlo a večer si ještě děláme radost salámem a prošlým sýrem.

(Poznámka: u nás se většinou věci do slev dostanou tak 14 dní před vypršením trvanlivosti. Tady až v den kdy procházejí. Sýr nám málem utekl z krabičky, ale i tak to byl zážitek.)

Dobíjení, kola a spát. Je po dešti a je fajn.