Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Ráno je jasné, že dnes bude pařák na druhou. I tak po snídani a nějaké té administrativě vyrážíme na smělý výlet do ambasádní čtvrti. Je to cca 6 kilometrů daleko a tak protáhneme svoje kosti v teple asi kvalitně.

Cesta ubíhá dobře. Protloukáme se kolem obchůdků s čímkoli, až jsme svědky něčeho, co nás úplně netěší. Když procházíme kolem dvou zevlounů, pomalu vstávají, ale cíl nejsme my, ale nějaké auto v koloně. Nenápadně jsem drknul do Ondry a už koukáme, jak pracují zloději v Kinshase. Jsme asi 30 metrů daleko. Jeden si stoupá za levý roh auta a klepe na něj. Má zřejmě vychytaný úhel, pod kterým ho řidič nevidí. Když se jak řidič, tak spolujezdec začnou zabývat divným zvukem, přiskakuje druhý a už odchází s taškou spolujezdce. Netrvalo to ani 5 vteřin a nejsme svědky žádného křiku, žádného stíhání. Kluk bere tašku a už se klidí pryč. Druhý se ztrácí mezi auta. My jsme nic neudělali. Nás by si tady rychle našli. Jestli to je alibismus, ostražitost nebo srabáctví, ať si rozhodne, kdo chce.

Jdeme dál a moc dobře nám není z toho, co jsme viděli. Naštěstí my moc věcí vpředu v autě nemáme. Občas foťák, který je stejně pořád pod polštářem kvůli policii a ve městech necháváme jen malé špehýrky v oknech.

Jdeme, až se nám po pravé straně otevírá krásný pohled na Brazza. Věž se tyčí přímo ve směru ulice. Zahýbáme a sedáme si na chvilku na trávník. Po chvilce focení je nám nějakým studentem vysvětleno, že to není dobrý nápad. Prý za námi je něco vojenského. Trnu hrůzou, odkud kdo zase vyleze, aby nás zabásnul. Jen tak pohledem zjišťujeme jednoho policistu s vysílačkou. Ondra říká, že nás sledoval. Objektiv směřoval jen na Brazza.

Pokračujeme dál, ale nesmíme být v Africe, aby nás zase něco nedostalo. Musíme na třikrát obcházet památník, kam jsme mimochodem mířili, z důvodu nepřístupnosti veřejnosti a kór dvou vybledlých s foťákama.

(Poznámka: když už tady mají něco hezkého, zajímavého nebo jinak absurdního, tak se to nesmí fotit, ba ani se k tomu přiblížit. Všechny hezké budovy jsou nějaké ministerstvo. Jiné hezké budovy jsou třeba důležité hotely, a když už vyfotíte nějakou nezáživnou chatrč, tak vyběhne někdo, kdo chce peníze za foto. Já osobně na focení trochu rezignoval. Nechávám to na Ondrovi. Přeci jenom malá kamera je šikovnější, než velkej Míšův kolos. Zatím, když jsem ho ve městě vyndal já, byl oheň na střeše… Tak ať si to nechaj všechno!!! Rádi si prostě hrajou na vojáčky a agenty.)

Procházíme se úplně jinou Kinshasou. Tráva posekána. Ulice čisté. Jen vysoké ploty, za které není někdy ani vidět, zdobí zase ostnaté dráty. Všude nás zdraví. Všude jsou vojáci a opravdu velkými samopaly a občas se najde stan, ve kterém je maskovaný obrněnec. Kousek od vody dáváme pauzu. Na chvilku zavíráme oči ve stínu. Kousek od nás chytá nějaký kluk ryby na člunu a nějaká žena sklízí kasawu. Pohoda a klid. Poté docházíme až ke Grant hotelu. Ten je v částečné rekonstrukci. Jen procházíme atriem a už zase míříme vedrem dál.

Už se zase blížíme k našemu hotelu. Cestou nacházíme vtipnou restauraci pro děti. Je plná prolézaček a trampolín. Tam koukáme na vtipný příběh o posunutí tří obrázků po stěnu. Zde je to všechno jinak. Musí se vše sejít. Nejdřív se čekalo na šéfovou, aby řekla, jak to má být. Během toho si odskočil pan Vrtačka. (Poznámka: zde když chcete vyvrtat díru, musíte si objednat chlapa co má vrtačku a modlit se, abyste se sešli a on měl ten správný vrták.) Cca za 30 minut byly obrázky posunuty. K tomu vrtání ještě asistovali další tři chlapy a nakonec to musela řídit běloška.

Večer je klasický. Do jídla jsme si koupili nějaké masové koule a bylo to moc dobré. V dáli se pořád víc a víc blejská. Internet, kola, rum a spát.

V 1.29 se ozvalo „kap“. Pár kapek dopadlo na stan. Chvilku se ještě převalujeme, ale potom velím k zavření všeho, co jde. Naštěstí jsem horní větrací okno zavřel už večer a pojistil jsme ho kolíky.

Potom začíná pravá Africká bouře. Stan sebou mrská tam a sem. Já se jenom modlím, aby neulítnul nějaký kolík. Ondrovi to je jedno. U jednoho hromu napočítáváme něco přes minutu. No, prostě to blejsá pořád a duní jakby smet. „Snad na lepší časy.“ Si říkáme. Vše směřuje na karimatky. Čekáme povodeň. Déšť sílí. Není už slyšet vlastního slova. Občas kontroluju průsaky, ale naštěstí to jde. Udělal jsem totiž nedávno rejhy kolem stanu pro odvod vody. Teď se sakra hodí.

Po asi 3 hodinách usínáme za jemného bušení deštíku do tropika stanu. Jsme relativně v suchu.

Po probuzení dostává Míša od Ondry pochvalu a „Řád zlatého kolíku“, za dobře postavený stan. Popravdě jeden kolík měl namále a tím málem o řád přišel, ale ten si Míša pohlídal už v noci prázdnou lahví od rumu. Ondra ponechal řád Míšovi.

Po snídani pereme. Vtipně nás všichni odhánějí od toalet. Asi se stydí. My po, sarka, už šesti měsících a střevních trablech o tom druhém v tomto směru víme i věci co bychom nemuseli. Nejdřív jeden se diví, že pereme na toaletě, kde jsou i sprchy. Potom nám nějaká pani bere kbelík před dveřmi a odnáší k vodovodu, kde nás dostává další chlap, když nám říká, proč si nenecháme vyprat v pračce a už nám jí ukazuje. Chce se mi nadávat, ale Ondra mě uklidňuje. Poté už v klidu dopíráme.

Přijíždí i Veysel. Turek. Je celý zlomený. Je mu to vidět na tváři a očích. Prohazuje pár slov a pak zalézá do baru na internet. My si po praní sedáme venku a za chvilku přichází za námi a zase probíráme naše situace. Má to trochu horší s tím jedním pasem. Přemýšlí nad tím, že by jel domů. Není na tom dobře s penězi, což my známe taky. Je opravdu hodně bez nálady. Tu mu trochu zpravujeme jen velmi těžko. Ani na večerní posezení se nechytá.

Odchází s tím, že se zase ukáže. Nám nedělají radost místní uklizeči. Potom co jsme vyprali, vesele zapalují odpadky kousek od prádla. Jdu do mdlob, ale po chvilce koukáme, že místní taky věší prádlo a je jim kouř úplně jedno.

Dnes se nic neděje. Žádný výlet, žádné poznávání, jen holé čekání a lov nějakého toho jídla. To se celkem daří až na cenu.

Voláme i Serge. Informace nevíme jak hodnotit. Bylo jasné, že Edo začne konat až v případě, kdy dostane peníze a zpráva z Dolisie je taková, že právě se snaží spojit s kontaktem který nám má dát víza do Kongo Brazza. (Poznámka: dnes nám došel i ceník získání víz v Berlíně. Husté!) Potom opět začínají dlouhé debaty nad tím, jak to ti čičmundové asi do středy stihnou. Ještě můžeme ustoupit časově do soboty, ale to je mez už bez jakýchkoliv rezerv. „Třeba to stihnou.“ „Jéééé, když se sejdou.“ Na to dost suše Ondra.

Večer koukáme na fotbal a posíláme deník. Místní internet se stává nesnesitelně pomalím. Už v podstatě nejde používat.

Slunce. Ta svinská obří pražící koule, nás dnes žene ze stanu už po půl osmé. Nedá se říci sluníčko. To prostě nejde. Zrovna dnes, když by bylo lepší spát až do telefonátu o získání víz a naložení víz do letedla do Brazzy.

Den „D“. Napětí co bude dnes za divadlo. Pohádková představa zítřejšího odjezdu je krásná, ale oba víme. Nejde se těšit. Nejde si nic takového představovat. Z našich představ, které zaháníme, zbyla jenom holá konstatování. Konstatování jako, stejně to nestihnou, ty se nesešli, konzul jel do Point Noir a podobně. Jsme už otrávení skeptici, co se týká nějakého plánování s dostáním víz. Ono to asi jde. Je víc než jisté, že je možnost to tam získat. Jen to pro nás důležité je ve hvězdách. Je toto jediné slovo: „Kdy?“ Nás tlačí čas.

Poprvé to Ondra zkouší kolem 9.30. Serg nám předává informaci o tom, že Edo dělá co může a prý dá vědět. Od té doby nic. Míša to nevydržel kolem 11.00. To víme, že letadlo přistálo a za nějakých 45 minut bude obracet zpět. Serge nebere telefon. Potom už to neřešíme. Je jasno. Dnes víza nedostaneme.

Přijíždí Veysel. Zlomený Turek v Kinshase. Vypráví nám pohádku z Akry, jak došly nálepky na víza. Prý by i mohli udělit vízum bez konzula, ale tohle je problém. (Poznámka: nevíme, ale myslíme si, že angolské konzuláty mají seznam výmluv, aby se zbavily dotěrných cestovatelů. Kde se asi nachází výmluva, že došli samolepky? Myslíme, že vysoko. Nejhorší u téhle výmluvy je ten moment: „Mohli bychom Vám to vízum dát…..“ To je na zastřelení.

Druhy výmluv: Závodní dovolená, Konzul na dovolené, konzul na služební cestě, nejsou samolepky, tady víza nedáváme, tady víza jenom pro místní, nedáme vám ani den, nedáme vám nic…)

Po procházce sedáme na kolu. Jdu pro rum. Vtipně se najednou kolem nás začli motat kluci od baru. Sem tak jim nalejeme a je u toho legrace. Jen se bojíme, aby to u šéfa nebyl další hřebíček do rakvičky. (Poznámka: šéf po nás pořád kouká. My pořád bydlíme na zahradě zadarmo. Nejsme vyžírkové a jen jsme se ptali toho „správného“ co řekl: „To je v poho.“)Po několika Rumech s kolou rozjímáme u Klaudie. Všímáme si vážek, kterých je kolem nás strašné množství. Trochu se až bojíme, ale jenom krouží a honí se mezi sebou.

Večeře je vynikající. Ondra dělá špagety se salámem a hráškem. Jednoduché a dobré. Dokonce si na ně Míša nedává ani kečup. Potom už zase je čas volat Sergovi co a jak. Info jak přes kopírák jen s tím rozdílem, že se věci trochu hnuly a nějaké informace taky přišly. Víza do Brazzy prý jsou v pasech a zítra mají ti dva sraz v 13.00. Sergovi máme volat až v 18.00. To bude zase den.

Potom už lezeme do baru. Bereme sebou rum. Večer už internet nejde skoro vůbec. Míšovi se nedaří připojit a tak koukáme nakonec na fotbal s místňákama. (Poznámka: Poslední dny je pořád hrozný horko. S obsluhou se potkáváme při vychlazovacích pauzách na recepci. Vždy se pobavíme a smějeme se s nima. I místním je horko a potí se.)

Fotbal dobrý a rum taky. (Poznámka: Chodíme do sprch pro dělňase. Podle našich normálních měřítek je to fakt ekl, potom se občas musejí vyhnat žáby, ale když celej den svítí sluníčko, teče i teplá.)

Ráno opět brzo vylízáme z pece. Po snídani je jasné, že na výlet to dnes nebude. Jedině v nějakém klimatizovaném skafandr. Jdeme tady do stínu pod stromy a děláme naše obvyklé dopolední věci jako: Ondra si dává partičku Pasiansu, vyřizuje mejla, já se zabývám deníkem a též mejly. Tím, že se nemůžu celé dopoledne připojit , se mi trochu hroutí plány.

Poté přijíždí Veysel. Opravdu více zlomeného Turka jsme ještě neviděli. Pokud jsme někdy něco takového viděli. Opravdu je na zhroucení. Jen těžko se nám daří ho trochu dostat do nálady. Nakonec ho bereme na oběd do CFC (Africké KFC). Tam mu ukazujeme, co to znamená si objednat. Jemu donášejí jídlo hned. Nám za 20 minut, ale jiné. Za dalších 10 minut se to opakuje. To už se válíme smíchy pod stolem a musíme jít k pultu a napravit to.

(Poznámka: Veysel je turistický průvodce. Má toho hodně za sebou. Jsme trochu zmatení jeho totální zlomeností a zoufalstvím. Ani naše vtipy ho nedostaly do nálady…divné. Člověk zcestovalí jako on a taková nálada. Koukáme na sebe a říkáme si, jestli není něco špatně. Závěr je takový, že je špatná byrokracie, do které jsme spadli a máme výhodu, že jsme dva a ještě takový nátury. Není to samochvála. Říkáme to z přirozené skromnosti. Je to prostě fakt.)

Potom mu ještě ukazujeme obchod, kde nakupujeme a tak jak tady vegetíme. Je trochu překvapen, jak levně nakupujeme a co o svém okolí víme. Ano jsme tady už zase skoro měsíc.

Docházíme do hotelu a Veysel se loučí a chce odjet. Potom se to stalo. Míša přiskakuje k motorce, že si jako pohraje s plynem. „Škyt, hek:“ Motorka chcípla a už nenastartovala…

Kolem se chvilku střídám já, nějaký černoch a Ondra. Prostě srajdy v benzínu.

(Poznámka: včera nám psali kamarádi Češi, co jedou Afrikou, ale ti si to dávají do Djibuti. Tam je zatkli a sebrali jim i boty. Po několika hodinách je pustili za 200 USA a deportovali na hranice. My v podstatě jedem bezpečnou cestou. Afrika, sladká Afrika, a aby toho nebylo málo, natankovali naftu ředěnou vodou a mají auto v servisu.)

„Ty kráso! Si teď hodí rovnou mašli.“ „Že já vůl na to šahal.“ Si říkám a snažím se mu pomoci, ale neumím to. Yamaha 650 není náš obor a radši ať si to vyřeší sám. My taky nemáme rádi, když nám někdo sahá na Klaudii. Veysel je, ale evidentně ne mechanik. „Jak sem mohl dojet?“ Kroutí hlavou Ondra. V podstatě všichni motorkáři, až na Henryho ten měl i multimetr, si koupili motorku a jeli. Prostě jí jen koupily, nechali si na ní namontovat kufry a vyjeli. Vyjeli a projeli.

Po posledním pokusu, kdy zjišťujeme, že síla 650 kubických centimetrů v jednom válci nejde roztlačit, to Veysel vzdává a jde domů na svojí ambasádu. Prý koupí nové svíčky a zítra přijde. To nám není trochu jasné, ale je to jeho motorka.

Tu nakonec nechává u Klaudie a odchází na ambasádu.

My si dáváme k večeři párečky, co jsme si koupili mražené v obchodě a je to děs. Není to jako v pátek na chaloupce vídeňské párečky. Poté voláme Serge. Ten nic neví a slibuje, že až bude vědět, tak se ozve. Tím je pro dnešek jasno. Další den v.. je za námi. Sobota se blíží.

Pátek. Dle nás, jestli to neudělají dneska, máme problém vzhledem k dalšímu vývoji cesty. V klidu čekáme, ale vzhledem k situaci je patrné lehké napětí, které zahajujeme sezením ve stínu a funěním. Vedro, vedro, vedro. První telefon dopadl dle očekávání. Zavoláme si později. Serge ještě nic neví. Edo mu sice večer volal, ale potom je jasné, že zase nic přesně nikdo neví. Prostě to je nějak v běhu, ale nikdo neví v jaké fázi. Jako jestli se už konečně po měsíci potkali Edo s kontaktem, nebo už dokonce kontakt s konzulem. Fakt neskutečné a jim musí znít v uších. Nadávky létají vždy, ale jen chvilku. „Afrika.“ Vždy od jednoho z nás zazní.

Přichází i Veysel s novými svíčkami. Po výměně je jasno, ŠPATNÁ SVÍČKA. Oba kroutíme hlavou. Prostě štěstí nepřeje připraveným. To je kec.

Plán na dnešek tím zase trochu utrpěl. Teda on žádný ani nebyl, ale přeci jenom příprava na cestu bude fajn zábava. Předpokládáme, že pokud se dostaneme ještě někdy na cestu, bude sprint Angolu zkouška hlavně pro naše těla a pozornost při pilotování Klaudie. Klaudie si vybrala své dny a tak doufáme, že ta nás podrží.

Přijíždí Veysel. Bereme ho na Shawarmu. Ten překopává plány. On je druh cestovatele, kterého to sice zlomí, ale vzhledem k jeho možnostem nám říká asi 3 plány. Chvilku počká a potom letí domů a za nějaký čas naváže tam, kde skončil. To my nemůžeme. On nechá i někde motorku a potom si jí vyzvedne. To my bychom asi našli jen hromádku rzi. Klaudie nám odpustí.

Je celkem potěšen.

Net, kola a spát.

Ráno je opět peklo. Je sice pod mrakem, ale je už asi 30°C. Večer už se žádné informace nedostavili a tak čekáme. Po snídani se přesouváme ke stolečkům pod stromy. Po chvilce Ondra poprvé zkouší Serge. Podruhé, potřetí. „To, že se dozvíme hovno, bylo jasný, ale že se to hovno ani od nikoho nedovíme?!?“ Říká trochu podiveně Ondra.

Koukáme do blba. Ondra už ani nehraje karty. Já už ani neklofu do počítače. Prostě by se dalo říci, že situace trvající už přes dva měsíce nás naučila vypnout a v podstatě se dostávat do meditační roviny vnímání. Jak my se těšíme na normální situace, v kterých umíme chodit.

Po mojí procházce kolem hotelu docházím právě, když má Ondra u ucha Serge a tváří se celkem vesele. Okamžitě plaším myšlenky na úspěch v Dolisie a čekám. Po konci hovoru koukám po Ondrovi a snažím se vyčíst z jeho tváře, jak to s námi vypadá. „Takže. Konzul odjel.“ „Si děláš srandu?“ „Odjel.“ „Co pasy?“ „Ty má prý u sebe.“ „Ahaaaa.“ Jsem si tentokrát neodpustil já. Bohužel se nic dalšího nikdo nedozvěděl. Jestli už jsou víza v pasech, nikdo prostě neví. Snad jako pozitivní věc můžeme brát, že se ty naše červeňoučký pasy, dostaly už konečně ke konzulovi. Teď se uvidí, jak to dopadne. Jsme trochu tím, ale v pasti. Nemůže podnikat nic dál.

Den plyne tak jako v Kinshase na zahradě katolického hotelu. Přijíždí i Veysel. Potom podle daného denního, zajetého scénáře.

(Poznámka: máme už v podstatě kompatibilní oblečení. Tedy až na slipy. Na to Míša přišel dnes ráno. Prostě ne. I ponožky nejsou tak jak by měli být, ale ještě to jde.)

Ráno pod mrakem, ale nebylo by DRC, aby za chvilku nebylo k padnutí. První úkol dne je velké prádlo.

Po prádle usedáme do židliček. Přijíždí Veysel a připravujeme se na výlet. Vyrážíme. Klaudie po víc než měsíci ujede víc jak kilometr. Těšíme se. Zkouška techniky. Cesta je krásná věc.

Cestou se opět kocháme Kongem, které ukazuje svojí sílu v dlouhých peřejích za Kinshasou. Je více vody než minule a tak v dálce pozorujeme vzdouvající se vlnu, odhadem, do výšky 5 metrů. Síla je cítit i na dálku cca 500 metrů.

Klaudie ve sjezdu k řece a nákladem člověka navíc přeci jenom dostala trochu ran na probuzení. Hlavně Míša nechal svým hrdlem proběhnout pár nadávek při chycení opravdu tvrdé rány na výfuk. (Poznámka: někdy je opravdu těžké odhadnout tvrdost písku v díře nebo za hupem. Ještě když je auto rozkmitáno z předchozí nerovnosti je to rána jak z děla.) Naštěstí je vše zkontrolováno a bez újmy.

Po pauze v restauraci jdeme na procházku k řece. Břeh je obsypán černými, obrovskými kameny naházených jeden na druhém. Chvilku na nich skotačíme. Je to, ale jak skotačit na plotně. Kameny jsou rozpálené tak, že se jich dá stěží dotknout. Po chvilce odcházíme totálně mokří od potu. Horkovzduška hadr.

Cestou zpět zastavujeme na jídlo a za celkem dobrou cenu každý dostáváme dvě velké kuřecí nohy a smažené banány. Veysel ani nedojídá. Opodál tančí folklórová skupina v „krojích“. Je vtipné jak tancují před místníkama. Asi jako ve skanzenu.

Potom už jenom ukazujeme Veyslovi vyhlídku na Brazza a potom už parkujeme u stanu. Veysel odjíždí. Přejeme si ještě dobré pořízení s vízy a už mizí na motorce ze zahrady. Ondra ani nevaří. Jdeme na net a tak se placatíme. Jdeme spát už kolem 9.30. Dnešek nám dal zabrat.

Video