Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

V noci byl už klid a žádné výbuchy jsme neslyšeli.

Dostali jsme se z území: Ariva, ariva“ do „Aj kamnik, aj kamink.“

Dnes, i když je pod mrakem nás vyhání ze stanu slunícko. I pres mraky to pere už od rána. Po dlouhé dobe usedáme do expedicních židlicek k snídani, tak jak jí známe. Caj a nejaká buchta. Sedíme v trochu bordelu. Jsme trochu mimo hlavní pohled hotelu a už je to znát. Náš tábor jsme rozbili pred šatnou obsluhy hotelu a s porádkem si hlavu nedelají. Ondra po krásné snídani bere tašku a hraje si na ochránce prírody. Já ho podporuju. Podporuju, ale pasivne.

Trochu se náš tábor plete místním remeslníkum. Jsme v pohode až do doby, kdy jde jeden s velkou svorkou na hlave a balancuje kolem oken Klaudie. Koukáme se, jak se delali dvere tak pred 150 lety. Nejlepší nástroj co kluci mají je pila. Místo smirkového papíru mají nabroušené kusy železa. Po chvilce jim od rukou odpadají celkem ucházející dvere. Druhé, tretí až šesté. Jedny jako druhé se ríci nedá, ale i tak klobouk dolu.

Den je zase trochu v režiji: „Aj kamink, aj kamink.“ Mutamba by nám mel prinést pasy. Uvidíme, co hoch predvede.

Kolem poledne sedáme pod vzrostlé Avokádo. Ondra si rozdává Pasianc a já se snažím prenést naše zážitky na papír. To nás drží až do doby než prichází hlad. S tím musíme pockat do 16.00, kdy stín pohltí Klaudii a bude se tam dát vegetovat.

Ondra po dlouhé dobe rozpaluje pánvicku a delá krásné glutamátové fazole. Poté vyrážíme na lov baget a vubec co uvidíme. Nakonec si sedáme u známého baru a dáváme si pivo a grilovanou kozu. Po rozcvicce žvýkacích svalu máme obavy, že duležité telefony co nás cekají, nebudeme moci odmluvit. Proste to je neco jako masová žvejka.

Bagety a hurá cekat. Sice Ondra presne nerozumel, co Mutamba mlel, ale identifikovali jsme cas jako 19.00. Bohužel nevíme, jestli dnes nebo zítra. Cekání trávíme na recepci, kde jsme svedky klasické scény zde v Africe. Prijíždí mladý nemecký pár a hle, nemá rezervaci, kterou si udelal a ješte jim ukazuje mejla. „Aha.“ Na to šéf hotelu, ale za „aha“ následuje: „Je obsazeno.“ Po chvilce vysvetlování a i šéfovi „omluvy“ pár odchází do temné Kinshasy. „Hele nepucíme jim stan?“ „A kde budeme spát my?“ Sice dobre myšleno od Míši, ale trochu naivní pomoc.

Mutamba nedochází.

(Poznámka: v hotelu dochází k rozšírení pokojové cásti i do staré budovy. Jsme svedky devastování zrejme jedné z nejstarších budov ve meste. Sekají se klenby, bourají zdi, delají hluboké nesmyslne vedoucí drážky pro instalace cehokoli. Všemu vévodí svody z toalet vytažené až pred stenu domu a zasekané závesy pro klimatizace v zábradlích. No proste fuj.)

Vecer trochu uklízíme v Klaudii a co nenacházíme. Lovecák. Porád ješte poživatelný, ba neskutecne dobrý lovecák. Ondra posvátne ukrajuje a už se noríme do chutí domova. Nic naplat je proste i po té dobe neuveritelne dobrý.

Následuje internet a kola a potom se už jdeme placatit do stanu a spát.

(Poznámka: Požár v municním skladu zpusobil zkrat v elektroinstalaci. Když se tak koukáme kolem sebe na elektriku, ani se nedivíme.)

Dnes tedy asi budeme zase cekat na Mutambu. Den zahajujeme normálne. Dnes to vypadá na super parák. Slunce pere jak o život a to je teprve 8.30. Všichni se plouží už od rána.

Po snídani, která je doslova lemována dopady avokád kolem nás, vyrážíme na delší procházku s lovem jídla a zásob. Maso na špejli, nákup jídla a pamlsku.

Pri ceste zpet se stává zázrak. „Hele. Nekdo nám volá.“ Ríká prekvapene Ondra a sahá do kapsy pro mobil. „Mutamba.“ „Kecáš!“ Už probíhá rozhovor. „Prý dorazí do hotelu.“ „Kecáš!“Ustálila se moje odpoved na dost strohém komentári. Uháníme tedy do hotelu. Opravdu, Mutamba do 20 minut prichází a nestacíme se divit, co vše nám ríká. Dal nám pasy a jsme tedy zase v zemi legálne. Potom nás prekvapuje informací o možnosti jet do Angoly pres jeho kontakt. Prý bude vedet více v pátek. Asi porád nekde straší ten papír z Matadi. Prý se za nás i modlí, abychom mohli dokoncit naší cestu. U toho me i chytá za predloktí a pokyvuje hlavou. Po chvilce odchází. Je totiž „very busy“.

„Slyšel a videl si to?“ „Jo.“ Na to Ondra a jenom sedí a vykulene kouká. Zase se ozývá vnitrní podezrívavý hlásek. Proc to asi udelal, proc se takhle prátelsky choval. Vtipne se kocháme našimi novými vízy s tím, že na nich je 50Frankový kolek a my zaplatili 200USA.

Ondra varí a trochu se nám kazí pocasí. Vypadá to na porádný slejvák. Naštestí spadlo pár kapek a bylo po divadle. Internet, kola, hygiena a spát.

Ted den strídá den. Den cekací za den vyckávací nebo doufací. Je to nárocné. Není opet o cem psát a tím se i trochu zabavit. Dny se smrskli na to jíst, pít, spát. Tedy bazální funkce organismu. Mozkové funkce jsou taky na minimu. Udržet moc a Ondra i víc a potom nic. Rozeznáváme ješte svetlo a tmu a vrchol dne je v 19.00, kdy voláme Serge a ptáme se co Dolisie.

Dnes se nic nedeje. Krom hnusného perníku k snídani se až do procházky válíme na židlickách a vymýšlíme, co dnes budeme delat. Výlet na pereje se tak nejak rozplynul v case a my cucíme. Jen tak.

Po techto zjišteních ríkáme: „Ne.“ A vyrážíme, jak jinak, než za lovem jídla. Tam jsme ulovili bagetu plnenou vajecnou omletou. Sedáme si kousek od bagetárky a chvilku jsme za atrakci. Dokonce se pred námi na chvíli tvorí i hloucek a s otevrenými papulami na nás zírá. Po chvilce nekdo pronesl: „Turist.“ A hloucek se rozplynul. Jen obcas u nás zastavil nejaký poulicní prodavac. Tu s brýlemi, tu s hodinkami, tu s prodlužovackami nebo televizními anténami. Nabízeli nám i mapu DRC. „Tak to fakt ne chlapce.“ Na nej trochu Míša zhurta. „To mi nesmí doma na zed.“ Ondra se smeje a dodává: „Ale kdyby mel takovou Angolu, asi bych neodolal.“ Kluk se smeje a odchází. Nejvíc nás dostává kluk s ptacími budkami.

(Poznámka: na ceste jsme potkali mnoho absurdních vecí, co se dá koupit od prodavacu, pochuzkáru treba v kolone aut nebo ve fronte na bankomat. Jsou to: peneženky, brýle, tužky, mapy, velké nástenné hodiny s ptáckar, hevery, košile, ponožky, telefony, antény, štenata, anakondu, úterky, krokodýla, zrcadla, )

(poznámka: místnáci doplnují emoce typu prekvapení pomerne vtipnými citoslovci. To se proste musí slyšet. Clovek si na to musí trochu zvyknout a potom mu to prijde vtipné.)

Pri návratu do hotelu a zevlováním pod avokády jsme svedky dalšího výberu detí na adopci. Jsou to holky, dvojcata, pomene velká. Odhadujeme 7 let. Porád koukají na nás a asi je nevedomky rozptylujeme. Ondra mrská pasianc a já si neco cmárám do bloku. Po chvilce zjištujeme, že jsou zkoušeni jako pri výberu nejakého zvírecího šampiona. Je jim tleskáno za hlavou, jestli reagují a podobne. Holky jsou evidentne jak v limbu a nevenují pozornost krome nás nicemu. (Poznámka: je to trochu drsne napsáno, ale tíha okamžiku je proste tíha okamžiku, který na nás nejak pusobí.) „Ted snad jenom, aby jim ješte koukli na zuby, ne?“ „A jestli mají zdravá kopýtka. Stejne by jeli radši s námi než stema seschlinama prísnejma.“ Dodává Ondra a oba se radši venujeme našim ptákovinám.

Africké mnohatero

13. Nesedej a už vubec si nelehej pod stromy, z kterých tady padají velké veci.

14. Každý den panák a chilli papricka. Nemusíte brát antibiotika. (Bohužel pocítej s tím, že slivovice dojde fakt brzo)

15. Nevoz si prášky na prujem z domoviny. Jsou na hovno. Teda nejsou. Pozitivní úcinky se nedostaví. Zde obecne jsou lepší a dotované prášky. Spíš si nakup léky, až pojedeš domu.

Odpoledne uteklo jako voda a my se chystáme na vecerní kolicku a internet. Ten ted poslední dobou stojí za tri veci, ale aspon se nejak pripojíme. Prichází dokonce i šéf hotelu. Vypadá jako fanda fotbalu a prozrazuje nám vecerní program ligy mistru v televizi. Paráda. Aspon se bude v TV neco hejbat.

Po zápase, který vyhrála bezkonkurencne, až trapne, Barcelona jdeme do stanu a pouštíme si ješte film. Ondra mi do toho chrápe. Je skoro úplnek a venku je tajemné svetlo. Obcas štekne pes, nebo kunkne žába. (poznámka: Poprvé, když jsme slyšeli zakvákat africkou žábu, tak jsme se šli prevléknout. Takovej skrek jsme opravdu necekali.)

Noc je neklidná a porád couráme na záchod. Naštestí jsme už i toto zesynchronizovali a tak se navzájem nerušíme. Vždy jeden zacne vylejzat a druhý zacne: „Já taky, já taky!“

Od rána je kolem stanu rušno a tím pádem se nám nechce z (Poznámka: težko nazvat zasmrádlý stan postel, pelech, útocište.) úkrytu. Potom co zacaly na stan dopadat kusy drnu, vetví a ruzného bordelu utíkáme. Jeden zamestnanec dostal za úkol posekat. (Poznámka: k sekání slouží takové dlouhé macety s ostrím na obou stranách. Oni s tím máchají sem a tam a tak to lítá všude. Porád nechápeme, proc si k tomu neudelají delší násady, aby k tomu nebyli tak ohnutí.ToOho jsme si všimli i u koštat. Místo, aby si ženský šetrili záda, tak se zlomí v pul a div, že lokty nedrhnou zem a zametají a zametají. Ondra spekuluje nad historicko sexuálním významem tohoto aktu. Preci jenom predklonená žena je snadný cíl…ale co ti predklonení muži?)

Ondra je smutný. Z vyšší trávy vylítává spousta pytlíku a bordelu a tak naše území zase vypadá jako na zacátku. O nejakém shrabání nemuže být ani rec.

Snídane. Klasika a potom dobíjecí pauza. Musíme vše možné rozestrkat v baru po zásuvkách. Máme vysledovaný cas, kdy je tam nejméne lidí.

Sedíme a dobíjíme, když v tom vchází muž. Netroufáme si typnout národnost. Po chvilce jsme, ale v družném hovoru. Je to kamarád cestovatel z Turecka. Sympatický kluk, kolem 40 let s velmi veselýma ocima. Zacínáme si vyprávet co a jak. Nakonec znej vypadává podobná historie, jakou známe vcetne deportace z DRC. Vida, nejsme sami. Víza do Angoly taky nemá, ale tím, že Turecko má ambasádu skoro všude, dostává speciální dopis z ambasády Turecka v Luande. Vtipne, ale musel pasy a ten dopis poslat do Akry, kde mu ty víza na ambasáde Angoly udelají. Nakonec z nej vylejzá, že to je zase pres známost. (Poznámka: asi opakovaná, ale proste… do Angoly se nemuže normální smrtelník dostat.)

Trochu nás ješte dostává tím, že když jel do Dolisie, brodil tak, že až po sedlo mel motorku ve vode. Po jeho odchodu se snažíme nespekulovat, zda to bylo z Brazzy nebo z hranic. Je to duležitá informace pro možný ústup do Konga, kvuli lepším cenám za odvoz Klaudie.

Potom nám trochu delá bordel v bydlení tady v Kinshase. Ptá se šéfa, za kolik tady muže stanovat. Šéf se ptá nás a je trochu prekvapen, že my to máme zadarmo. To nám asi príjezdem Turka skoncí. Turek od okurek se ješte vrací na ambasádu a potom prý dorazí. Celkem se tešíme. Vypadá to na fajn cestovatelské povídání. Prý má v závesu ješte Španely s LandCruisem a nejakého motorkáre.

Do toho volá Serge, aby nám rekl, že se vcera ti dva prekvapive nesešli. Jak frustrující. Radši jdeme na jídlo. Dnes Shawarma a tekutý jogurt. Cestou nám a hlavne Míšovi zvedají tlak tri hajzlové. Jdeme, když se kolem nás zase zacali motat. Já jsem bez nálady a tak jsem je jenom okouknul a naznacil, že dnes na kockování fakt nemám náladu. Chvilku je klid, když vtom už cejtím ruku na zadku. Oháním se a dost hlasite je ženu pryc. Odskakují a jen se smejí. Chvilku jdou s námi. Zastavujeme a Ondra rozume ríká, at nabereme jiný smer. Jsou pryc a my se vracíme na naší dráhu procházky. (Poznámka: Je býlí den. Kolem chodí spousta lidí. Všude jsou ochranky a oni to stejne zkusí. Nejsou agresivní. Chodíme už jenom se sumou penez akorát na jídlo a nákup. Hluboké kapsy jsou velkou výhodou, i když tam ješte ruku nestihli strcit.)

(Poznámka: dnes byl ve meste nejaký pruvod. Ženy se hodili opravdu do gala a musíme uznat, že nekterým to opravdu moc sluší a mohlo by to být casteji.)

V prvním obchodu, kde si užíváme šopink nic nekupujeme. Jdeme do druhého. Zdravíme se s naším smenárenským týpkem. Kupujeme banány u naší dodavatelky. Zase se nebezpecne zabydlujeme.

Když jdeme do druhého obchodu, musíme si nechat tašku u recepcní. Dostáváme karticku. „Ondro! Oni si z nás delají srandu!“ Ukazuju Ondrovi karticku. Místo císel tam mají názvy státu Afriky. My dostali… Angolu. „To je znamení.“ Jen suše pronáší Ondra.

V rámci konzultací získání víz, zkoušíme ješte vymyslet, co by se dalo. Zprávy o tom, že by se nekdo v poslední dobe dostal do Angoly, moc není. Nejsou totiž žádné.

Když platíme, koukáme jak vyoraní. Ješte pred 10 minutami svítilo slunícko a ted to venku vypadá jak pri písecné bouri. „Ondro! Máme venku spacáky!“ Jak jinak než se klukovi za kasou neco pokazilo a ani nás potom neobsluhuje, tak nejak hbite. „Afrika.“ Pronáší suše Ondra. Specháme, co se nám oci stací cistit od bordelu, co létá všude kolem. Jsem na tom o poznání lépe. Mám brýle.

„Není videt, lítá bordel a mám plnou hubu písku. To musí bejt písecná boure.“ Korunuje úprk do hotelu Ondra.

Když dobíháme ke stanu: „Kde jsou spacáky?“ „Ahaaaa.“ Neodpouští si Ondra. Ale dobrí pracovníci hotelu nám je uklidili do bezpecí. Zacíná opravdová slota a avokádový tanec. Všichni z personálu se vrhají po plodech, co letí k zemi jako vosy po bonbónu. Na židlicky kašlou. Hlavne aspon nejaké avokádo domu. My se schováváme do baru. Koukáme na spoušt co se deje venku.

Po chvilce nám to nedává a pomáháme se sberem rozfoukaných židlí a stolu. Za to dostáváme 3 avokáda. Ondra se jen culí a už se na ne teší.

Po chvíli opravdu silného vetru s trochu dešte je klid. Je jen patrný rozdíl u našeho stanu a Ondra bude mít zase co delat. Všude jsou pytlíky. Ondrovi se nechce varit a tak me odbívá bagetou. Já svoluji. Potom jdeme na TV. Treba se rozbehl internet, který od boure nejde.

Nejde i nadále. Cucíme do kompu a sem tam se napijeme rumu s kolou. Z letargie nás dostává až kamarádka co prichází a vždy je jí plná místnost. Chvilku povídáme a vzniká i schéma našich pokusu získat víza do Angoly. Kroutí neverícne hlavou. Domlouváme na další vecer nejakou spolecenskou hru. Prý neco má. Nás už karty moc neberou.

Serge nám nové informace nesdeluje, tak nás zase moc nepotešil.

Den koncí promítáním filmu u Klaudie. Je studený vecer a Míša si bere mikinu. Teplomer v aute ukazuje 25°C. Když zalejzáme do stanu, balíme se do spacáku a vzpomínáme, kdy nám bylo naposledy takové chladno. Asi u tatky v Akre.

Co napsat k dnešku? Zasranej den v Kinshase. Žádné nové info se nedostavilo. Jsme rádi, když nám nekdo zvedne telefon. Edo to nebere Sergovi. Edo to bere nám, ale nerozumí. Serge to obcas taky nezvedne, protože pracuje. Nárocné.

Co nám trochu zvedá náladu, je vecerní hra se svetluškami. Je jich tady plný trávník a nekdy to vypadá jak na diskotéce. U nás svítí tak nejak stálím svetlem, ale tady blikají. Je to hezké, ale je obtížné je chytit. Dále mezi námi, jak sedíme na židlickách, létají netopýri jak pominutí. Jsou ruzných velikostí. Od opravdu malých, až po velikosti orlosupa. Chvilkami, když zavane vítr na tvári od jejich krídel je to až strašidelné. Létají velmi potichu. Radeji lezeme do stanu než se stát potravou okrídlených myší.

Dnešek nás trochu naplnuje ocekáváním. Ondra se zameril na Kinshaské atrakce a hle, ono to pujde. Dokonce naše kamarádka Grácie nás chce vyvézt do míst, kde pracuje. My bychom to prozkoumali a potom by nás zase odvezla, nebo pujdeme pešky zpet. Je to u Konga a je to ve ctvrti ambasád, je tam i park a je to prý moc hezké. Dále Ondra nachází ZOO a botanickou zahradu.

Sraz z Grácií je v 10.30. My od rána plníme jeden úkol za druhým a ve stanovený cas cekáme. Cekáme i za stanovený cas a porád cekáme. Nebýt nastartováni na cekání, asi bychom zareagovali drív, ale tímto to po hodine vzdáváme a vyrážíme do ZOO. (Poznámka: Grácie katy cekal, ale jinde.)

Bez ocekávání se blížíme k ZOO pres celkem rušné a plné ulice Kinshasy, když pri cekání na zelenou: „Bonžur, sava.“ Jen tak napul pusy odpovídáme a hledíme si svého cekání. Jen tak lehce se ohlížím a za námi stojí dva slušne oblecení chlapi. Jeden zacíná komunikovat a vytahuje nejakou hodne omšelou legitku. Secret police. Jen tak jsme po sobe s Ondrou koukli. Co to zase bude za obšourníky? Po asi 2 minutách jeho plynulého povídání ríkáme, že opravdu nerozumíme. Ptá se na pasy. Ty opravdu tady nenosíme a necháváme je v bezpecí hotelu. Prý vezmeme auto a pojedeme na hotel pro pasy. „Nikam s vámi nepojedeme. My pešky a vy si tam prijedte.“ Koukají dost neverícne. Jeden to vzdává a odchází. Druhý si dost nešikovne ríká o peníze. „Ne. Proc?“ „Administrativa.“ „Co ty máš za administrativu.“ Kouká a neví co má delat. „Orevuar.“ A odchází. My prišli o dve zelené a další je až za 60 sekund. (Poznámka: zde je prímo zakázáno lézt s nekým do auta. Taxíky mají neblahou povest o tom, že vás nekam zavezou a budete rádi, že zustanete živí. Nikdy s nikým v Kinshase do auta. V Brazza to fungovalo úplne jinak. Tam bylo jasne videt co je taxi a fungovali dobre a bezpecne.)

Už stojíme pred ZOO a cteme si ceny. „Si delaj… Koukej na tu cenu za focení.“ „Kecáš!“ Koukáme na cenu za focení znova a znova. Stojí na ní 50USA. To se jenom smejeme a hurá na zvírátka.

Trochu se obáváme, co nás opet ceká. Neco na zpusob ZOO nebo sirotcince nebo koncentracního tábora pro zvírata? Po projití kolem bíle natrených trosek nejakého pavilonu se pred námi otevírá asi ve své dobe celkem pohledná a poucná ZOO. Jednoduché voliéry s velkými betonovými podstavci vypadají celkem bytelne a v porádku.

Vetšina obyvatel techto prvních klecí jsou opice. Ono to jinde není až tak jiné. Co nás upoutává je prostor ohranicení kari sítemi do betonu. Vypadá to, jako kdyby tam praskl v trávníku vodovod a delníci to akorát ohradili. Po chvilce Ondra jenom vzdychnul: „Uf. Koukej.“ A ukazuje na hovado v bahne. Krokodýl. Krokodýl dlouhý asi 4 metry se válí v bahne. Koukáme znova na tu smešnou ohrádku kolem jeho území. Polykáme strachující se slinu a odebíráme se dál. Tam se setkáváme s nejstaršími obyvateli ZOO. Jedná se o párek krokodýlu nilských. Podle data na ohrade, která je betonová a poskytuje nám i jim dostatek ochrany, je napsáno 1938. Nechce se nám ani verit, ale na druhou stranu proc ne.

Kolem rozvalin, které jsou nabarveny na bílo, se prohání stádo koní. Chodníky nejsou. Všude je tráva. Klece až na výjimku s Leopardem a šimpanzi nemají ani vymezený prostor pred klecemi a clovek si musí dávat pozor na dostatecnou distanci od klecí s milými opickami. Leopard jako nejvetší zástupce šelem vypadá na pekného mazla. Nakrucuje se a vyvaluje bríško. Jenom podrbat.

Potom se koukáme na dve kurata, jak jsou zavrená u opravdu tlusté hadice. Spíš roury. Roura je dost netecná a jmenuje se anakonda. Trochu kurátek litujeme, ale život je boj.

Po chvilce sedáme ve stínu stromu a obcerstvujeme se. Koukáme na trídy, které mají asi neco jako školní výlet do ZOO. Mají volno a tak se honí, kricí a hrají ruzné hry. To trvá asi dvacet minut. Potom si je ucitel svolává a slyšíme jenom slovo „blanc“ býlí. Nic se nedeje až do doby, kdy se jeden kluk otácí a mává. Míša mu bez skrupulí zamávání vrací. Potom se deje neco neskutecného. Všechny deti se obrací k nám. Nejen obrací, ale jdou a pomalu až beží. Jedno pres druhé nám podávají ruku s hlasitým „bonžur“. Snažíme se zachovat klid a postupne se každý prokousáváme asi ctyriceti detmi. Po poslední ruce se otácejí a odcházejí. Pobavene na sebe koukáme. Naštestí není v dohledu jiná trída. Trochu si oddychujeme. Bylo to celkem milé. (Poznámka: premýšleli jsme, že bychom si tady udelali výbeh. Treba by z toho neco káplo. „To bylo další zvírátko v ZOO, deti. Beloch. Samec. V nejlepších letech. Vhodný k reprodukci…“)

Potom dokoncujeme prohlídku u antilopy Bongo. Celkem jsme spokojeni. Zvírata vypadala dobre, i když to Pražská ZOO porád není.

Procházíme ulicemi, kde jsme ješte nešli. Je to trochu vzrušující a i trochu znepokojivé. Nový lidé, nové narážky a pokrikování. Preci jenom kolem misie už nás znají. V pohode pricházíme k hotelu. Unavení a ucaprtaní. Potom trochu nedorozumení ohledne poptávání kontejneru pro náš prípadný ústup. Míša se o to nestará. Máme to rozdelené. Jen jsme se dohodli, že se to bude už poptávat a ted se zjistilo, že je týden pryc a nic se nehýbe. Ondra jenom krcí rameny a ríká, jak se to vyvrbí. Míša rekl své a radši mlcí. Ondra dává patricné pokyny, aby se rozjeli prípravy. Dá se totiž predpokládat nesnadnost tohoto úkolu. Vše jsme si vysvetlili.

Poté prichází Grácie, že prý je dnes ve meste párty ku príležitosti dne žen. (Poznámka: tímto se omlouváme všem našim ženám a dodatecne jim prejeme vše nej.)

Tomu se v zásade nebráníme. Oslavíme pul roku na ceste trochu stylove. (poznámka: Teda na ceste. Cas na cekání a pobyt na jednom míste zacíná atakovat cas, který jsme byli na ceste. Smutné.)

Hážeme se do gala a hurá na akci. Naše pruvodkyne je trochu suchar a tak necekáme nic prevratného. Prý jsme si meli vzít sebou pití, ale to jsme nejak, ne schválne, nerozumeli a tak cekáme, co to bude. Nakonec vylízáme na strechu nejakého domu uprostred Kinshasy. Jsme skoro první príchozí. Koukáme a jsme seznamování a seznamováni. Po hodine se akce rozjíždí. Jsme asi dost vykulení. Po pul roce jsme mezi bílými, hraje „normální“ hudba a pijeme normální drinky. Vše je živé, barevné, nám známé, multinárodní. Jsou zde Nemci, Rumuni, Americané, Libanonci, Turci, dva Ceši, Španelé, Anglicané. Proste celá Evropa na streše. (Poznámka: muži meli prijít s necím ženským na sobe. My nic nemeli a tak tvrdíme, že máme ženu v mozku. To se celkem ujalo.)

Grácie po hodine odjíždí, ale bez nás. Nám se tady líbí. Je tu pití zadarmo a sem tam nejaký toast. Ne, že bychom byli vyžírky, ale je to príjemné. Co nás zacíná trochu znepokojovat je nocní peší cesta Kinshasou. „To by maminky nemeli radost.“ Ríkám rodicovsky Ondrovi. Jeho: „Jeeeeee.“ Nemá cenu komentovat. Po další hodine koukání na bavící se lidi a poslouchání dobré hudby je na case mise presunu do hotelu. Pomalu scházíme. Zavazujeme si tkanicky a veci strkáme do tajných kapes. Vyrážíme do temného mesta.

Všude klid. Jen mestem zní hudba ze strechy. Sem tam nejaký strážce nás trochu uklidnuje. Až na hlavní nás zacínají dobíhat dva kluci. Šmejdí ocima po kapsách. Když už jsou opravdu blízko a už, už jenom cekáme atak, tak se otácím a zvedám ruce a cesky na ne, podle Ondry kricím, ale podle sebe jen zretelne artikuluju: „nic nemám ty tunto zlodejská.“ Kluka to evidentne mate. Má skocit po kapsách nebo ne. Kouká na me, na partáka, na Ondru, který zadržuje smích, na me. Otácíme se a odcházíme. „Porád tam ješte stojej.“ Ríká Ondra a oba se rozchechtáváme. (Poznámka: nebereme to jako atak, nebo pokus o loupež, ale zrejme jsme asi predešli další nemilé zkušenosti v Kinshase.)

Uleháme a jsme príjemne orumováni a uši máme ješte trochu zalehlé od hlasité hudby.

(Poznámka: pro predstavu reportáž z místní televize. Zajímavé je hlavne sledovat opravdu ne 100% naložený trajekt. Odhadujeme, že to je delané pro kameru. Žádné bice ani kordon policistu, jak známe my. http://www.youtube.com/watch?v=xXX3xXQnRp0 )

(Poznámka: málem bych zapomnel na náš problém. Opet pokracuje neschopnost se spojit s kýmkoli. My už se Sergem v pohode, ale Edo není schopný zavolat, jak se má naše vec. Respektive nebere telefon.)

Naštestí nás pocasí ráno šetrí a tak je ve stanu snesitelne až do 11.00. Poté prichází náš nový kamarád, cestovatel, Turek, jménem Visel (snad). Míša ze zacátku odpovídá ješte ze stanu, ale poté už se preci jen hrabe. Vislovi nabízíme židli, ale odmítá a sedá si u stanu. Potom probíhá opravdu družný rozhovor. Vlastne se jedná o prvního cestovatele, který má stejné zážitky. Ostatní projeli více méne dobre, ale na rozdíl od nás projeli.

(Poznámka: tím, když má daná zeme v Luande ambasádu je šance dostat vízum preci jenom vetší. Bohužel se nám dostalo hodne zpráv o neprekonání dosti cestovatelu tohohle uzlu v Africe a byli nuceni bud na hara-kiri predstavující prejezd pres DRC do Zambie, nebo trajek do Namibie, JAR, nebo to proste odklepli a jeli domu. Pro nás je jasno. Prejezd máme potvrzený jako 2500 kilometru pekla a pro Klaudii naprosto neprekonatelná prekážka. Pokud bude Klaudie naložena do kontejneru, bude to skoro na 100% proto, aby jela domu do Cech. Dále se ani nechceme zamýšlet nad problémy CR vs. Zambie. Pro zajímavost Ondra poptal leteckou prepravu Klaudie do Lubumbashi… Odpoved prišla hned, ale my chvilku nemluvili. Cena 4500USA hovorí za vše. Ten kdo si to mohl dovolit, nebyl by urcite z Cech.)

(Poznámka: Poprvé jsme asi zahlédli pracovnici ekologické organizace. Zázrak! Teda ta pani mela jenom triko s nápisem Greenpeace. Ondra jenom prohodil: „Ale tady žádný velryby ani koaly nejsou?!?“ To se smál i Turek.)

Po chvilce Visel odchází a my se pripravujeme na další misi do mesta. Chceme tentokrát navštívit botanickou zahradu. Jsme zvedaví, co to bude. Tu jsme ješte nikde nenavštívili.

Slunce bylo k nám shovívavé, ale to skoncilo. Od 11.00 pere jak o život. I ptáci prestávají létat a ješterky se místo slunení stahují do stínu. My vyrážíme. Turek na nás kouká trochu vykulene, a jak jsme pochopili, moc nechodí. Jeho nohy je motorka.

Slunce máme zase prímo nad hlavou a cestou se trochu smešne snažíme jít tam kde je stín.

Zacalo se za námi klepat. (Poznámka: obchodníci s bagetami nosí na hlavách velký plechový lavor a svojí prítomnost dávají vedet boucháním nože o jeho okraj. Cistici bot si zase nosí malou krabicku, na kterou si stoupají zákazníci, a když shánejí zakázku, tak o tuto krabicku bouchají kartácem. Obe tyto cinnosti jsou tedy slyšet hodne dopredu.)

„Mistr, šef“ Se ozývá bez prestávky. První co nám bleská hlavou: „Co, kdo zase bude chtít.“ Po chvilce ríkám Ondrovi: „To zní jak kamarád.“ Otácíme se a hle. Malý kluk asi postoupil na další úroven. Je to kluk šikovná a už cistí boty. Jde tedy s námi. Sice Ondra nepodlehl nechat si vycistit boty, ale je to tak nejak príjemné, že jde s námi. Snažíme se trochu mluvit, ale kluk moc žabožroutsky neumí. Do školy, jsme pochopili, že bohužel nechodí, ale má mamcu. „Aspon neco.“ Si spolecne ríkáme. Není to díte ulice.

Pred botanickou se loucíme. Vcházíme do zahrady. Je to príjemná zmena. Vzrostlé stromy, tráva, kere a obcas nejaká kvetina. Proste neco jako Stromovka. Po chvilce courání si sedáme do stínu na lavicku a jímá se nás klid. Rozjímání. Pozorování ptáku, zelene a páru co sem prišli na rande. (Poznámka: tak jak na nás prichází doma jaro, tady prichází na lidi asi období deštu.)

Po hodine se domlouváme co dál s naším problémem. Darí se nám 2x dovolat Edovi. Tomu se snažíme naší lámanou žabožroutštinou vysvetlit, aby zavolal Sergovi. Po chvilce voláme Sergovi, ten to má vypnutý a tak chvilku spíš voláme do zahrady. Potom se to láme. Serge nám sdeluje duležité informace. Takže. Vec se má tak. Konzul je pripraven nám dát ta víza, ale prišel na to, že my v pasech nemáme vízum do Konga. Prý nejdrív musí být v pasech víza Konga a potom muže spustit ruku s razítkem víz. No, nebudeme si nic nalhávat. Je to další cesta jak z dvou blbecku dostat ješte nejaký fnufníky. To nám neprijde až tak divný. Ale to nemohli, do prdele, ríct drív? Ne, protože proto.

Domlouváme se Sergem plán boje. Prý streda je tutovka. Prý se to v poho stihne. Radši vstáváme a chodíme po zahrade a kroutíme hlavami, div nám neupadnou. 14 dní trvá, než se sejdou a potom tohle. Asi to nemá cenu dále komentovat. Cekají nás proste zase 3 dny cekání a nebál bych se ríct i stresu. Ješte lehce rozjednáváme víza pres Berlín, ale radši at to klapne tady.

Cestou domu procházíme prázdnými ulicemi a je to príjemná zmena. Nikde nikdo. Klid. Slunce pere.

Turek prijel na internet a tak si sedáme k jednomu stolu a fakujeme víza do Angoly a tenhle podelanej kus zemekoule. Celkem nám to pomáhá a porád se necemu rehníme. Je to opravdu fajn kluk.

Sprcha a za opravdu rvaní žab usínáme.

(poznámka: za pomoc pri improvizované oprave blinkru musíme podekovat Andree, která byla ochotná si koupit neskutecne drahý džus, aby nám mohla následne venovat vícko. Tímto dekujeme sponzorovi Andree.)

Fotogalerie