Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Si nás pekne dneska kluci cerný vychutnali. Vstáváme po 7.00. Snídane a balení. Do 8.30 se držíme zuby nehty, abychom nevolali na všechny strany. Po pul to už, ale nezvládáme a voláme Edovi: Na druhém konci se ozvalo akorát: „Arive, arive.“ No, tak jo si ríkáme a radši voláme Sergemu, aby Edovi pripomenul, že nám „dovolil“ prebukovat letenky na dnešek s tím, že se vše stihne. Serg volá v zápetí. Prý je vše v behu a letadlo v pohode stíháme. Je 9.00. Je 9.30. Odbavování je od 9.00 a letadlo letí v 11.45. Cas je, ale pro cloveka, který nelétá denne, je preci jenom dodržování prípravy na letišti trochu posvátné. Proste, když reknou „budte tam v 9.00“, tak tam proste jsme.

(Poznámka: Ono to dodržování smluvených casu souvisí i s naší výchovou. Preci jenom, když jsme byli malí, mobily byly v plenkách a tak jsme zvyklí chodit vcas.)

Je 10.00. Už je dokonce 10.30. Voláme Edovi: „Arive, arive.“ To nám pripomíná pokrik Mexicanu z westernu a trochu nám to zvedá náladu. Ale musím ríci, že už cekání i v techto vypjatých chvílích zvládáme na jednicku.

V 11.30 prichází Edo. Dneska to nebude. Chápu z jeho mluvy. Kontakt na tom pracuje. „Co ríká?“ Ptá se Ondra. „Volej Serge.“ Na to odpovídám rezignovane a sedám si na postel. Ukazujeme letenky a voláme Sergovi. Klademe mu na srdce nutnost vyrízení, at už tak, nebo tak co nejrychleji. Koncí nám víza do DRC a tím se dostáváme do už tak napnutého casového presu. Eda bere letenky a je domluveno neco v tom smyslu „arive, arive“ a on jako zamestnanec letište prebukuje letenky. Ted jenom, ale jak. Prý nejdrív poletíme, tedy spíš skocíme do Point Noir a potom preletíme do Brazzy. Že by nás to moc tešilo, se ríci nedá, ale aspon bude vzrušo a snad se hneme. Tedy pokolikáté si to ríkáme. Edo odchází za zvuku pristávajícího letadla znející z nedalekého letište.

Za dvacet minut slyšíme, jak letadlo odlétá. Bez nás.

Zase cekáme, jako v Kinshase. Nevíme, kdy prijde a ani s jakým výsledkem. Po poledni už to nejde a vyrážíme na jídlo. Je zase peklo. Tentokrát v obedovém stánku nemají špagety, ale nejaké fazole. Je to celkem dobrý a tak si zaplnujeme bríška.

Poté cekáme až do 18.00. Potom na to kašleme a voláme Eda. Ten trapne nevymyslel nic jiného než: „Arive, arive.“ Sergovi to pro zmenu už nebere a tak jdeme na obvyklý vecerní lov. „Na kure už fakt ne.“ Ríká Ondra a já pritakávám. Zapadáme do nejaké restaurace, co jsme zahlédli vcera. Je to asi místní lepší, ale vypadá jak naše nádražka. Chovají se k nám, ale mile a tak si dáváme neco jako picu a a neco jako kus masa. V pulce se strídáme a celkem jsme si pochutnali. Dáváme i zákusek s cajem. Pekne napucnutí jdeme zpet. Ondra ješte žádá pivko.

Opet ráno navazujeme spojení na všechny strany, abychom se dozvedeli, jak jsme na tom. Ondra si se Sergem tentokrát povídají pomerne dlouho. Slyším neco jako antidatovaný a prodloužit. Když Ondra zavešuje, zpovídám ho. „Takže. Napíšou tam datum pred vyhláškou a potom není jasný, jak to bude. Ríkali neco o 14 denních vízech.“ Tomu nerozumím a tak se ptám znovu a znovu. Jedno je snad jasné a to je fakt práce nekoho na našem problému. Edo prý zavolá, až bude mít pasy s vízy.

My necekáme a jdeme na svácu a potom se chceme jet podívat na nejaký starý baobab co je kousek od mesta. Pricházíme do restaurace, kde jsme byli vcera a sedáme si, že si dáme svácu. „AAAA! Uf! Videl si toho potkana?“ povykuju na Ondru, když si sedáme, „Nevidel.“ Zní trochu prekvapene odpoved. Opravdu. V místech chladících boxu probehl potkan dobrých 25 centimetru dlouhý. I s ocasem. Poté vybíráme zákusky jenom z vitrín, které jdou zavrít. Pobavene pozorujeme okolí, baštíme zákusek a pijeme caj.

Poté vyrážíme k bankomatu. Ondrovi to zase nebere kartu a vzhledem k mému stavu penežních zásob hledáme další. Po nekolika chvilkách se dostáváme k opravdu hezké budove. Vypadá prázdne a omšele a pred ní postává pár lidí, ale žádný jiný pohyb. Nerad vymývám foták ve meste, ale budova je opravdu zajímavá a tak svoluji. „Cvak.“ A už Foták mírí zase do své brašny. „Mesie!“ Ozývá se od budovy. Ondra jenom: „Nekdo jde po tobe.“ Jen koutkem oka jsem zahlídl obtloustlého muže, jak nekompromisne mírí k nám. „Ondro, jdeme.“ A pomalu a jakoby nic se otácím a snažím se být neviditelný. Hlavou nám probíhá scénár ze Zambie. Zatcení a buh ví co ješte.

„Mesie!“ Už je u nás a zacíná jeho monolog. Ptám se, jestli je nejaký problém a on ríká, že jenom malý. Zacíná o vízech do Angoly a porád mluví a ani si nevšímá, že mu ríkáme, že jenom „angle“.

„Volej Serge!“ Ríkám Ondrovi a ukazuju na foták: „Problém?“ „Vi.“ Ukazuju mu snímek, a jak ho mažu. Porád, ale ríká o návšteve šéfa. Serge je na dráte a už mu Ondra sdeluje situaci. Okamžite ho dává na ucho muže. Není nám do zpevu a tušíme problémy. (Poznámka: Ondrovi by se to nestalo. Ten si muže fotit, kde chce, co chce, ale já jak vyndám Foták já, je ohen na streše.)

Serge ríká, at jdeme s ním za šéfem a snažíme se mu to vysvetlit. Také nám sdeluje, že budova je tajné policie. „Do prdele!“

Vcházíme do úplne prázdné budovy. Nikde nikdo a nikde nic. Stoupáme do druhého patra, kde je jedna místnost s jedním stolem a jedním pánem. „Proc jste fotili budovu. Je to budova policie.“ Spustil plynne anglicky.

Snažíme se mu vysvetlit, že na prázdné budova není žádný nápis a nikde nikdo a je to moc hezká koloniální architektura. Slovo „koloniální“ je asi zaklínadlo. „Ok, ale smažte tu fotku.“ „Už je smazaná a tenhle pán to videl.“ Ten pokyvuje a situace koncí šéfovým gestem: „Už jdete.“ Tomu se nebráníme a až pelášíme ven. Ješte na schodech dávám foták Ondrovi do batohu.

Voláme Serge a ten nám vysvetluje pro nás jasnou situaci. Proste to tady je jiný a i já proto radši fotím jenom zvírata a prírodu.

Zacíná pršet. Opet zalézáme do restaurace s myší. Dáváme kafe a cekáme. Poté ustupujeme do hotelu. (Poznámka: koukáme na vtipne, nevtipné veci, jako jsou klipy, kam mužete dát díte, když má narozeniny a tím mu dát dárek v podobe té, že je v TV. Také, ale existují opacné porady. Porady o úmrtí. Dále jsou vtipné reklamy na postavené silnice, ženský kondom, porad o varení s Saka-saka(to vysvetleno pozdeji).)

K veceru je po dešti. Všude bahno což neocenuje hlavne Ondra. Preci jenom 5 mesícu nosí jedny boty a ty už vykazují známky opotrebení. Tedy ty jevili už na zacátku. Bagetík má zavreno a tak postupujeme dál za jídlem. Jak pozdeji zjištujeme, tak si na medicínu v podobe džinu, vybíráme ne ten správný stánek. Dáváme panácka, když v tom se postavil takový grázlík od pohledu a zacal do nás hustit. Nakonec z toho vyplynulo, že já jsem American a Ondra je Nemec. Další problém je hlavne v tom, že opravdu neumíme žabožroutsky, ale vysvetlujte to cloveku, který má rád evidentne problémy. Potom volá nekomu a dává to Ondrovi na ucho. Tam se ozývá velmi špatná anglictina a záver je takový, že nekdo prijde. My, ale radši odcházíme. Po chvilce se k nám primotává onen z telefonu a zacíná to nanovo. Já trochu rezignuju a hlavne mám hlad. Potom zapadáme na jídlo a on se nám zase snaží pomáhat. (Poznámka: Oni se snaží vždy pomoci. Bohužel ty výsledky.) Naznacuju mu, že my tady nejsme poprvé, ale stejne už delá zmatky pri objednávce jídla. Trochu couve a sedá si u nás a kouká. My jsme už zvyklí a tak nás to nechává klidnými. Naopak. Jídlo si vychutnáváme. On porád sedí. Když vylejzáme z knajpy, tak se jenom loucí a jde pryc. Hurá. Malí vítezství. Zpet radši jdeme po druhé strane. I tak je slyšet halekání, ale na to nereagujeme.

Míša pere a Ondra ventiluje. Des. U televize, karet a puchu usínáme. Zítra to bude asi nárocné.

Noc byla klidná. Ráno už takové není. Opet jsme jak na trní. Tedy snažíme se na to nemyslet, ale je to cítit ve vzduchu. Voláme Eda. „Arive to hotel.“ Hm. Mel sice volat Sergemu, když bude mít víza, což se nestalo, ale my porád doufáme.

Cekáme asi do 12.00 a potom už jdeme na jídlo. Serge má jednání a tak prý až za hodinu. Sedáme si po jídle, které se v posledních dnech ustálilo na poledních fazolích nebo špagetách a vecerním kureti s rýží, na kolu kousek od hotelu a Ondra volá. (Poznámka: ted jsme to vylepšili a dáváme si špagety a fazole na jeden talír. Ke všemu dávají majonézu bez chuti.)

Musím priznat, že sice neslyším, co ti dva si ríkají, ale po dvou hlasitých naštvaných hláškách, kdy Ondra neví, co Serge ríká, se jdu radši projít. Obcas kouknu na Ondru, jestli má ješte telefon na uchu. Porád ho tam má. Snažím se nemyslet. (Poznámka: Je hrozné, jak nás tahle situace nutí delat veci, co nechceme. Treba myslet. Je sice zajímavé se ucit nemyslet, ale musí to mít nejaký smysl. My se chceme nezbláznit. Bohužel i padla myšlenka o tom, kdybychom byli na našich chalupách a delali na nich práci, co na nás ted ceká. No, myslíme, že by bylo hodne hotovo a vyšlo by to cca na stejno.)

Vracím se uklidnený zpet: „Tak co si kluci na nás zase vymysleli.“ „Tak si sedni.“ Potom mi Ondra povídá pohádku o vízech a dvou pánech, zrejme zlých skretech, jak si spolu hrají na vydání antidatovaných víz pro dva neštastníky. Prý mají být na jisto v pátek. Neví se kdy. To už je pro nás opravdu mezní stav a sami nevíme, zda oni jsou schopní tím posunem datumu se dostat ješte vubec k nejaké rozumné platnosti a nejak nám to nevychází. Platnost víza do jeho cerpání je prý 14 dní a to je presne na hrane toho, abychom my prekracovali hranice. To znamená, že ani oni s tím nesmí otálet, pokud chtejí peníze. Zase na sebe koukáme a víme své. Víza proste nebudou. Oni to nejsou schopni zorganizovat a je jim to vlastne asi i jedno.

Do pátku to ješte casove vychází, ale je to opravdu tip, top. Museli bychom se dostat v sobotu co nejdríve do Kinshasy a za každou cenu se dostat pred hranice, které bychom ráno prekracovali, a zacal by nám ostrý sprint 2000 kilometru pres Angolu.

Hezká pohádka, ale tušíme špatný konec. Už se ani netešíme.

Potom už jenom pijeme a mlcíme. Klady co máme naházené od jisté doby pod nohy zacínají být neprekonatelné. I hlasy z domova zacínají koncit s podporou a již se vše obrací k návratu.

Vecer po dešti vyrážíme na jídlo. Chteli jsme jet na jednu místní atrakci a tou je starodávný Baobab, ale presunuli jsme to na zítra. Casu bude dost. Bloudíme ulicemi, když v tom koho nevidíme. Opet ve meste potkáváme Bagetíka a už zase jde s námi. Respektive my s ním. Prý jede za rodinou, to je asi 10 minut taxíkem, a potom nás zve na pivo. To nám trochu zvedá náladu a souhlasíme.

(poznámka: ono to vypadá, že porád chodíme jenom na jídlo, ale ono to tak je. Nic jiného se tady nedá delat. Aspon, že jsme si udelali v tech podnicích kamarády a tak je vše v poho.)

Bloudíme tedy už ctyri. Bagetík vzal bráchu. Je to mlcoch, ale jak tak na nej koukáme, kdyby se strhla mela, bude se hodit. Zase se zdravíme s rodinou a zase se loucíme. Usedáme v hospode kousek od stadionu Leoprards. On tady vlastne jiný není, ale je hezký.

Sedáme si na križovatku dvou cest. Bagetík je nadšený. My už tak ne. Rve tady hudba, že není slyšet vlastní slovo. (poznámka: Obecne se tady do hospody chodí v podstate jen sedet a pít. Vlastního slova není slyšet. Je to des, a když k tomu pripocteme Ondrovu hluchotu, nic moc. O nejakém bavení, nebo nejaké zajímavé diskuzi, tak jak známe z našich hospod, nemuže být rec. V podstate to ve vecerních ulicích vypadá jak na Matejské pouti. Tu zní regé, tu klasické rytmy. Do toho stánkari a chodící obchody. I všudy prítomné fufu je proste všudyprítomné. Vune Saky-saky se line od veškerých kastrolu.)

(Poznámka: Saka-saka je to samé jako Kasava. Jde o rostlinu, která dorustá do výšky cca 2 metry a je to takový ker. Má listy ve tvaru takové hvezdice. Neco jako marihuana, ale bez zoubku. Místní jedí tuto rostlinu v podstate ke všemu. Její podávání by se dalo prirovnat ke špenátu, který míchají se vším, co najdou. Chutná to trochu nepríjemne, tedy aspon pro nás, hodne aromatické a ješte, když do toho zamíchají sušenou rybu. Ehm. My nejsme milovníci. Místním, když prijde rec na jídlo a pri vyslovení Saka-saka, tak svítí ocícka. Musíme ríci, že naše strava je naštestí pestrejší a není to o penezích.)

Po pivu se pomalu vydáváme k domovu. Je sveží vecer a pri poskakování mezi kalužemi, které jsou všude mimo hlavní cesty, plyne fajn komunikace. Bagetka se nás snaží naucit mluvit Congolis nebo Lingalou a nejvetší zárer je, když nám ríká preklad banánu do Lingali: „Banana lingali dykondé (cteno dykundy). To jdeme trochu do kolen. Když to mu prekládáme zpet, jde do kolen on. Takhle se smát místnáka, jsme ješte nevideli. Bratr nehnul ani brvou.

(Poznámka: Munu kenadia dykondé –Já jím banány.)

(Poznámka:Dozvídáme se i o tom jak to tady chodí s ženami pro život. Bagetkovi je 23. Na ženení má prý hodne casu. Je prý zatím díte a musí si na to nejdríve vydelat. Nezjistili jsme kolik. V podstate, když jsme chteli, aby ohodnotil nejakou holku, co šla kolem, tak akorát zvedl ukazovácek a naznacil, ne, ne. Až budou penízky. Ale postupem casu ztrácel trochu zábrany a obcas na nejakou hodil ockem.)

Bere nás ješte ke svému staršímu bratrovi. Je to zase tmavými ulickami, ale jak videt, je to asi bezpecné mesto. U jeho stánku ješte zastavuje fotografa a fotíme se. Potom se deje nepríjemná vec. Dohánejí nás naši nový „kamarádi“ od stánku, kde jsme si dávali panáka. Jsou dva a hlavne jeden, co už vcera byl agresivní. Porád na nás mluví a my se mu marne snažíme vysvetlit, at mluví aspon pomalu. Ne. Mele si svou. Bradu zvednutou, oci vykulené. Je to víc než nepríjemný. Naštestí se do toho vkládá Bagetka. Kluk vypadá, že mu vadí naše anglictina. Vypadá to, jakoby si myslel, že se povyšujeme. Vubec nebere naší neznalost žabožroutštiny. Když už to zacíná být nepríjemné a už se shlukují další lidé, mezi nimi i nejaké ženy, které porád jenom pokyvují, zacíná naše divadlo. Trochu mu bere dech, když mu vysvetlujeme, že my nemáme problém s cernochy, ale nekterí mají problém a ukazujeme mu na bílou barvu naší kuže. To už zacíná vytahovat boha a naší rovnost. Bagetík ješte chvilku s ním povídá a agresor naštestí nemá už trpelivost a celé toto divadlo rozpouštíme. Bagetík jenom špitá: „Atasion. Dys men no bo. Agresiv.“

S loucením odcházíme. Prý zítra pujdeme spolu do mesta.

Uleháme celkem brzo. Zítra volný den bez stresu.

Den zacíná nad ránem. Mne osobne se zdá o tom, jak kempujeme u Konga, a slyším v dálce zpev. Když trochu zpev zesílil, že me to až probudilo, tak jsem se zaposlouchal. Zpev ze snu znel z Dolisi. „Slyšíš to?“ „Hm.“ Na to Ondra, ale už spí dál. Koukám na hodiny. Ty ukazují za 10 minut 6.00.

Je to mužský sborový zpev. Když jsem se zaposlouchal ješte víc, tak mi projela husina po tele. Ondra už fakt chrápe. Z venku se ozývají prastaré písne Afriky. Temné, až hrdelní hlasy zní nad ránem a nesou se do kopcu kolem Dolisi. Trochu sním a predstavuju si prastarou Afriku. Prastaré kmeny. Uvolnené emoce lidí, kterí žijí ted. To všechno v tom je, i když tomu nerozumím a nevím, co v té písni bylo. Po zamlaskání Ondra prestal na chvilku chrápat. Zpev se rozdvojuje. Porád zpívají to samé, ale jedna skupina jde zrejme nahoru do mesta a druhá jde k letišti. Potom se zpev trochu utišuje, aby nastoupil v ješte silnejší forme a s tím, že se obe skupiny doplnují. Po další chvilce se zpev ztrácí a já ješte premýšlím, co jsem ted vlastne slyšel a zažil. Sice v posteli v hotelu, ale i tak. Jaké to asi musí být nekde uprostred divoké a nezkrocené Afriky, kam se normální smrtelník nedostane, a když dostane, tak mu to opravdové stejne neukážou. Když ukážou, tak je to bud atrakce, nebo až když ho znají opravdu dlouho. Máme porád sny o té Africe, o které jsme cetli v cestopisech, které psali opravdový cestovatelé. Takové Afriky je už málo. „Kde je?“ Se ptáme. V prdeli. (poznámka: sice to zní drsne, ale musíme uznat kousek pravdy, kterou nám ríkal nejeden cestovatel, který byl na delší dobu v Africe. A že jich známe už opravdu hodne. Zní nejak takto: „Afrika není o poznání Afriky, ale o poznání sama sebe.“ Zvláštní po této jejich a i naší zkušenosti je fakt, že každý z nich se do Afriky touží vrátit.)

No. Zpev byl zacátek reklamní kampane mobilního operátora. Nic víc. Nic mín, ale pro me to bylo tajemné a trochu mi to vrátilo sílu do žil.

Vyrážíme na snídani. Plán je jogurt a caj. Cestou míjíme obrí nafukovací poutac a pár stanu s propagací operátora. Proste zavreli silnici a vše se deje na ní. Vtipná je úcast asi ctyrech tradicních skupin, které hrají všichni najednou, ale ani se to moc netluce. Zpev a bubny. To všechno korunuje nejaká moderní kapela v žlutých trickách operátora co ten soulad trochu nicí. Ondra tocí a já poslouchá. My jsme nic nedostali. (poznámka: odpoledne chodí celé mesto ve žlutých reklamních trickách.)

Snídane a pošta. Na pošte kupujeme poslední dva pohledy v Dolisie. Je na nich Brazza. „Aspon, že jsou z Konga.“ Na to Ondra.

Stopujeme Taxíka a kolem budovy tajné policie míríme k místní atrakci, na kterou jsme padli náhodou na recepci našeho hotelu. Tam je starý okopírovaný pohled s popisem Baobabu. Cesta probíhá dobre. Celou cestu jedeme po nové silnici. Tesne pred placeným úsekem cesty se už ukazuje majestátný strom. Máme úctu k temto obrum a pametníkum, ale tady je to vec relativní. Strom, který má po obvodu cca 15 metru vypadá spíš jako popsaná tabule. Všude jsou do jeho staré kuže vyryta jména a nejaké nesmysly. Z jedné strany je strom už vykotlaný a kus chybí, v rozpraskané kure a nápisech roste mech.

Kolem nás pobíhá pár kluku a taxikár sedí a kouká kolem. Po chvilce velíme k návratu. Ješte jsme svedky jak jeden kluk neco „píše“ nožem a kamenem na strom. Už tak ponicená kura dostává další jizvu.

„Co budeme delat dál?“ Ptám se trochu smutne. „Dáme si svácu, pauzicku a po véce uvidíme co ten Bagetík.“

(Poznámka: Cestou kupujeme ješte ovoce Maiuo. Na pohled neco jako špendlíky a na chut neco jako všechny nejkyselejší ovoce co známe smíchaná s pastou perlickou. Oni si to ješte solí.)

Vše dopadlo, tak jak jsme rekli. V 20.00 jsme u Bagetky a vyrážíme na promenádu a potom bychom meli zaplout do nejakého vyhlášeného, místního klubu. Vše jde jak na drátkách do doby, kdy nás objevuje další kamarád a jeho kumpán. „Hurá! Jdeme do tohohle klubu a vy jdete s námi.“ Bagetíkovi se to evidentne nelíbí a mel s námi jiné plány. Po chvilce zdráhání rezignujeme a jdeme do klubu, kde už jsme byli. Mohamed se ciní a asi tady má usmlouvané lepší ceny.

Zase se koukáme na tancící chlapy. Div, že sami na sebe nevyplazují jazýcky. Ble. Koukáme na Bagetku jak smutne kouká. Asi si dnešní vecer predstavoval trochu jinak. My sedíme a obcas se nekomu smejeme. Po chvíli pricházejí i nejaké holky. Je vtipné pozorovat, jak vtipne tancují opravdu oddelene. Aspon holky tancují spolu a trochu blbnou. Obcas se dostaneme na parket, ale musíme se krotit. Cejtíme pohledy. Když Ondra zustává sám na parketu a je jasné, že by ho hrave ovládl díky svým kreacím, jsme svedky až trochu hrubému odvolání ženského osazenstva tanecní arény. Ondra jenom na me hodil pohled a radši šel za mnou se napít. Rozebíráme situaci a Bagetka porád kývá prstem, že to není správné.

Potom ke stolu pritancovává kumpán od Mohameda. Celý opocený se utírá do rucnícku, který má porád kolem krku. Sedá si a utírá se. „Miluju tanec, ale už nemohu.“ Nám ríká a pritom háže lovná gesta do zrcadla pred ním. To už nejde a my se dusíme do dlaní a záchvat smíchu stíhá záchvat.

Jdeme s Ondrou na panáka. Objednáváme si jeden z nejhorších rumu, co známe. Vtipne nalívá holka jednu a potom druhou sklenku. Ve flašce zbývají asi 3 panáky. Chvilku kouká na flašku a potom to dolívá do sklenicek. Koukáme na to dost vykulene, ale nebráníme se. To by se nám asi u nás nestalo.

Ondra si sedá, když v tom nám Mohamed privádí objev prímo prý pro nás. Holka vypadá jak zfetlá. Má tvary presahující naše zorné pole a váhu jako my dva dohromady. Její úsmev dotvárí svetelné efekty absentující diskokoukle svým zlatým úsmevem. Kloníme hlavy, když se na nás usmeje. Je to o oci. „Ondro! Ústup!“ „Kde jsou dvere? Kreju te.“

Už jsem venku. Už jsem 10 metru od dverí, 20, 30, 40. Mohamed nás dohání a má sebou už tri objevy. „Chlapci, vyberte si.“ „Doprdele.“ Ondra bere Bagetíka za ruku a mažeme pryc. Ješte je za námi hluk, ale ten utichá. „Vidíš to.“ na me kricí Ondra a ukazuje jak si ho Bagetka vede za ruku. (Poznámka: kluci a i starí chlapy se tady na dukaz prátelství vodí za ruku. Pro nás to je hodne nezvyklé a musíme si na to trochu zvykat.) Me nakonec taky bere za ruku. Je to zvláštní smes pocitu. Pocta, že to udelal a nezvyk vedení klukem za ruku. Clovek neví, jak to má ukoncit. Nakonec, tak strídave vedení za ruku dorážíme až k jeho stánku. Loucení a hurá do pelechu. Plížíme se kolem spícího hlídace. Toho budí až skrípot dverí. Zdešený pohled a my se omlouváme. Smích a Ondra padá na postel a tak zustává až do rána.

Pátek. Další den zmaru a zklamání z jednání nekterých lidí zde v Africe. Den zacínáme opet jak na trní. Víza by meli být jisto jiste dnes. Jen nikdo neví, jestli dopoledne, nebo odpoledne. Pokud budou v nejakém normálním case, je možnost se ješte presunout do Pont Noir a potom do Brazza. Prespat a ráno do Kinshasy. Smelý plán. Spíš se kloníme k variante prespat ješte zde a potom dopoledne letecky do Brazzy a potom do Kinshasy. Stejne zítra, tak jako tak, my musíme jet do Kinshasy. Celkem nabitý program.

Zase den zacíná „arive, arive“. Potom voláme Sergemu. „Kluci víza budou až príští týden.“ „Sergi to nejde. Už zase tri dny máme batoh na zádech. Lžou. Co si vymysleli tentokrát?“ „Prý odjel zase ted ten kontakt do JAR.“ „Aha. Takže nejdrív si odjede konzul a ted kontakt. Si už vážne delaj srandu.“ „Ne to už nejde. Rekl jsem Edovi, aby vám vše vrátil, a vy pojedete do Kinshasy. Ješte prý bude volat ten kontakt. Prý má nejaké rešení.“

Sedíme a koukáme. Obcas se nekdo zasmeje. Panicky a kroutí u toho hlavou. Situace se zase opakuje. Zase jsme obeti nesmyslného slibování a lhaní. Zase se neschopností a spíš vycuraností lidí dostáváme na úplnou hranu našich možností jak psychických, tak tech ostatních spojených s technickými vecmi expedice. Tedy casové a financní.

Jdeme na snídani. Tam nás baví další kluk, který si kupuje neco u Bagetíka. Od pohledu to je dobre situovaný chlapec. Zkouší si na nás anglictinu a tak proc ne. Ptáme se na jeho rodinu. Jak z rozhovoru plyne, je zamestnaná pouze jeho sestra. Nadává na život v Kongu, ale nedokáže ríci proc. Nakonec je prý težké sehnat práci a vše je drahé. Zbytek rodiny je bez práce. Sestra živý celou rodinu a ješte bráchovi platí studium na strední. On vtipne nemá rád policii a hrozne na ni nadává. Sestra je policistka.

Jdeme zpet a cekáme na Eda. Cekáme taxi, tak jako normálne. Najednou nekdo klepe. Edo.

Nese naše dokumenty a peníze. Voláme Serge. Je jasno. Rozhodnutí padne zase až ráno. Do hry totiž vstupuje náš prítel Mutamba. Nechal se slyšet, že vlastní papír na náš prujezd Angolou. Koukáme opet na sebe. Cukají nám koutky. „Sergi já mu neverím.“ „Já taky ne.“ Na to Serge. Dáváme si chvilku na rozmyšlenou a potom voláme a domlouváme následující. (Poznámka: ono to domlouvání nakonec plyne celý den.)

Pockáme do zítra na Mutambu, co z neho vypadne. Každopádne zítra musíme zpet do Kinshasy. Bereme Edovi vše, co jsme mu dali. Eda odchází a už jenom vidíme, jak odjíždí na své nové motorce. „Kurva, vidíš to?“ „Dyk pajdá. To byl v podstate dobrý skutek.“ Na to Ondra.

(poznámka: Když jsme dali peníze Kryšpínovi, prišel s novými africkými hodinkami „Rolex“. Když jsme dali peníze Edovi, prijel na skutru. Sakra. Neco deláme špatne. Ne. My rozdáváme radost. Dva Ježísci.)

Hurá na letište. Tam nás zase dostávají. Když ríkáme, že bychom chteli letet zítra, automaticky píše naše jména. „On nás zná!“ Ríkám pobavene. Píše dve rezervace a nic neplatíme. K nám ješte pripisuje poznámku „Edo“. „Aha. Takže asi ty peníze nebyly z letenky.“ Ríká Ondra opet prekvapene. Úredník se smeje našemu prekvapení a my se nakonec taky smejeme.

Takže je jasno. Dnes už nás nic neceká a zítra hurá do Brazzy a do Kinshasy.

Jídlo, internet, predelávání dokumentu na druhé pasy a vyhýbáni pred agresory, kterí chteli po nás panáky. Bagety, od zniceného Bagetky z vecera, nám sežrali mravenci. Psaní deníku a ucení papuška „cubko“.

Ráno se jdeme nasnídat k Bagetíkovi a loucíme se. Je nemocný a vypadá, že mu je líto našeho odjezdu. Je to celkem dojemné. Potom trochu toho balení a cekáme. Prijíždí Edo na své nové motorce a sdelujeme si závery prostrednictvím Serge. Vše tady necháme. Všechny dokumenty a peníze potrebné k vyrízení víz. Ale pokud nebudou do stanoveného termínu, tak musí vše poslat Sergovi.

My bereme batohy na záda a jdeme na letište. Máváme Bagetíkovi a míríme rázným krokem k letišti.

Potom už to byl jenom profesionální cesta se vším všudy. Edo nás protahuje až skoro na letištní plochu. Potom trochu boj, abychom sedeli aspon u okénka, ale to už taky zvládáme. Sice to bylo pres dva trávníky, ale povedlo se. Tentokrát sedím u okénka já.

Letadlo až na pár propadu letí klidne. Po pristání na letišti Maya-Maya v Brazza je plán jasný. Taxi, které nás zaveze k bankomatu. Odvézt na konzulát peníze, které jsou odmenou pro Edda za to, když vyrídí ta víza. Je to neco jako pojistka, aby se nám aspon neco vrátilo. (poznámka: Vtipne radíme všem taxikárum. Jeden taxikár navrhuje, at rídíme, že se vyznáme líp než on. To je masáž pro naše EGO.)

Na konzulátu probíhá vrelé vítání. Tedy asistentka, když nás videla, hnula pravým koutkem asi o 5 milimetru. Nejvíc co jsme kdy videli. Asi projev radosti.

Z konzulátu do prístavu. Cestou ješte konáme zastávku u bagetáre, co nás zásobil celý mesíc. Je prekvapený. Je to prátelský pokec, ale už zase vyrážíme. Bereme vtipného taxíka. Kluk si porád neco povídá. V prístavu si platíme kluka jako mastnáci a necháváme se protáhnout až na rychlou lod. Samozrejme si vymýšlí pri placení, ale má dost smulu. Ješte voláme do Kinshasy, jak Fredymu, aby nás cekal, tak Mutambovi, že máme problém s platností víza.

Cesta pres Kongo. „Kolikrát už to jedeme?“ ptám se pobavene Ondry. „No už 5x.“ Smejeme se tak, až se kapitán lodi kouká, jestli to není jemu a praží nás pohledem smrti. Tuhnou nám na chvilku výrazy a potom už se smejeme jenom do Konga.

Už jsem zase tady. Prístav Ngobila-Beach, Kinshasa. Vyhlížíme netrpelive Fredyho. Pro jistotu mu voláme. Už ho vidíme, ale prochází kolem nás. „Aha.“ „Asi má práci.“ Na to Ondra a suneme se po molu k dalším policistum. Jeden nám bere pasy a kouká fakt vražedne. Já se kupodivu usmívám a ríkám: „Bonžur.“ On úsmev opetuje a já se jenom udivene koukám na Ondru, který me už tlací dál. To už se nás ujímá Fredy a bere naše pasy. Potom nás otravuje ockovací kontrola, kontrola zavazadel, placení poplatku za vstup a ani nevíme co ješte. Fredy je všechny odpálkovává a tak to zkouší na nás, ale my jenom ukazujeme na našeho pruvodce a protloukáme se davy za ním. Pán pro kontrolu ockován kouká dost smutne.

Stojíme pred budovou prístavu, kde jsme spali. Cekáme, kdy vyleze ten šmejd, ale vylejzá Mutamba. „No, snad nám pomuže a nebude to trvat mesíc.“ Tak nejak si ríkáme navzájem.

Sedáme v kancelári a zkoušíme konverzovat. „Ondro, zavoláme Serge, když už tady ten pacholek je.“ „Ok.“ Ješte se ptáme pro kontrolu, zda Mutamba mluvil se Sergem, tak jak byli domluveni. „My si porád voláme.“

„Sergi. Jsme v porádku v Kinshase a máme tady Mutambu. Mluvili jste spolu?“ „Ne. On mi to nebral.“ Zní jasná odpoved. Dáváme telefon Mutambovi at si kluci popovídají. Vše je domluveno. Mutamba nic nemá, jak tvrdil a navrhuje cestu pres Zambii. „Sergi, to je nesmysl. My tam Klaudií neprojedeme. Takže poslední možnost je Dolisie. Potom už není cesta a my pojedeme domu.“

Prichází Fredy a kroutí hlavou. „Špatný, špatný.“ „Co se deje?“ „Dnes vám koncí víza.“ Marne se jim snažíme vysvetlit, že až v pondelí. Mutamba se, ale smeje a bere si pasy k sobe. Dáváme mu ješte peníze na prodloužení a jdeme za ním. Vede nás hlavní branou. Nikdo se na nás ani krive nepodíval. Pred Mutambou salutuje pulka prístavu a my jak ocásci plandáme za ním. Ani nám to nevadí. Tím, že jdeme s ním, si na nás nikdo nedovoluje. Nikdo.

Cestou probíhá celkem vrelá komunikace. Mutamba je táta peti detí. Rozebíráme jak je to nákladné a vše koncí naším: „Je to investice do tvojí budoucnosti.“ Mutamba se smeje a kejvá a obcas na nás sáhne. Kamarádi?... Pred hotelem se loucíme s tím, že se uvidíme v pondelí, když prinese pasy.

Vyhlížíme Klaudii. „Kouká na me!“ Vykrikuje Ondra. „Na me taky!“ A už se k ní ženeme. Potom se k nám ženou zamestnanci a lidi, co ješte známe v hotelu. Nakonec to vypadá, že Klaudie byla nejzabezpecenejší vec v Kinshase. Každý nám ríkal o každodenní kontrole. Poté jsou, ale zklamáni zjištením absencí víz v našich pasech. Ale jsou rádi, že jsme v porádku.

Poté deláme zásadní rozhodnutí a to je premístit se za hotel, jakoby blíže k rece. Vepredu nás ráno budil kohout a pres noc spínal nejaký agregát.

Kupujeme pivo jednomu zamestnanci a je to dobre. Vyrážíme na jogurt a shawarmu. Cestou koukáme na Kinshasu a meníme penízky. Snažil se nás natáhnout, ale ubránili jsme se a tím jsme u nej stoupli. Vtipne kupujeme masku. Je velká a Míša bude mít zase problém kam s ní. Jídlo je fajn a tak si dáváme nášup. Tímto se prejídáme, ale po dni na ceste to je odpustitelné.

Stavíme stan a jdeme na internet. Zase tam je nepríjemný deda, a když vidí, že si neseme rum a žádáme kolu, je evidentne ješte nerudnejší. Vecer plyne pohodove až do okamžiku, kdy vchází jedna paní, která nás už delší dobu štve svými komentári k naší situaci. Poté prichází její parták a jedna cernoška.

Ptají se co a jak. Když jim ríkáme o plánu a ponechání vecí v Dolisie, pán sedící a koukaje úplne mimo, jenom tak prohazuje: „Dream on, dream on.“ Ani se k nám neotocil. Potom si vesele povídá s cernoškou a smejí se nám. Bohužel už preci jenom máme za ty mesíce žabožroutštinu v uchu a je to o nás. Je to dost nepríjemné a paní do nás porád šije. Vrcholí to poznámkou o špatném podporování místní byrokracie. To už Míša nevydržel.

Nejdrív jsem chtel, aby jí Ondra rekl neco o snech a poslední šanci, ale jak mi vbehne trochu adrenalin do žil, jde to samo. „Jak jste tady dlouho? To už nemáte žádné sny? Vy jste nikdy nescestovala? My máme sen dokoncit naší cestu. Nesnášíme cernou rasistickou byrokracii, ale je to poslední možnost, tak neríkejte tyhle veci. My tady cekáme kvuli úrednické šikane už dva mesíce a vy se nám tady jenom smejete.“ Paní kouká. Asi si to k téhle vyschlé sebevedomé fuchtli nikdo ješte netroufl.

Potom se jen já a Ondra nemužeme shodnout, zda to bylo ode me „zase“ agresivní, anebo logický a rázne recený záver. Každopádne zmlkla cubka. (poznámka: je nám jedno co si oni myslí. Každý nemuže souhlasit s naší cestou a naší filozofií, ale at se aspon chová slušne. Pán evidentne umel anglicky. Kdyby se otocil a rekl: „Jste nic. Jenom plýtváte cas a peníze.“ Clovek by asi mohl souhlasit, ale arogantní gesta a smích? Ano jsme už trochu podráždení. Hlavne Míša. Ne mezi sebou, ale pro to co si k nám dovolují cizí, ostatní. Ostatní, kterí nás soudí bez toho, aniž by znaly nás a naší situaci.)

Potom už je ticho. Máme aspon možnost si dodelat svoje veci. Do stanu se dostáváme pred pulnocí a je celkem sranda. Zase se musíme srovnat ve stanu. Zase musím dofukovat karimatku po astmatikovi Ondrovi. Zase se loví komári…

Den zacíná trochu zvláštne. Už se chrujeme a obcas na sebe koukneme jako jestli už nebo ješte ne.

8.12. Prásk! Stan se zachvel. „Aha. Co to asi bylo?“ „Hm. Snad nejaká nehoda v prístavu.“ Lezeme ven. Snažíme se nespekulovat. Plán je dnes nabitý. Musíme vyprat.

Bum. Kolem nás projela talková vlna. Následují zvuky skla dopadajícího z hotelového okna. Obsluha hotelu bere nohy na ramena. „Ty vole to byla šlupka.“ „Co budeme delat?“ „Odkud to vubec jde?“ Snažíme se zorientovat. Musí to jít od prístavu. Zacínají se ozývat i menší exploze. V tom na nás už mává kamarádka ze strechy a ukazuje na Brazzu. „To je kráva.“ Trousíme soucasne. „Co to je? Válka? Prevrat? Dyk jsme tam vcera byli!“ Z druhé strany sílí zvuky výbuchu. Jsme na dvorku za hotelem. Jsme sami. Kam jít? Co delat? Preci jenom místní mají vetší praxi s temito situacemi. Postupne nekdo vylezl a my se ptáme co se deje? Nikdo logicky ješte neví. Jen, že se v Brazza neco deje.

Buuuuum!!!!! Projíždí kolem nás další a nejsilnejší tlaková vlna. Klaudie se kymácí a my si jenom instinktivne sedáme na bobek. Rincení skla a pul oken hotelu letí k zemi. Zápach síry a zvláštní kyselo v puse. Cekáme, co na nás priletí, ale jsme celkem daleko a tak v pohode. Jak na sebe tak koukáme, uvedomujeme si spoustu vecí. Napríklad to, že se schováváme za stan. To se už smejeme, uvolnuje se trochu atmosféra. (Poznámka: je to zvláštní pocit. Kolem lítají tlakové vlny, co rozbíjejí okna a my se krcíme mezi autem a stanem. Jen my dva a z druhé strany Konga pricházejí neco jako zvuky války.) Blízkost prístavu nás moc neteší.

Premýšlíme co delat. Je to zvláštní situace na rešení cehokoli. Je nám jasné, že ješte nikdo nic nebude vedet a ujet není kam. Snažíme se chovat jako místní. Je zvláštní ticho. Nikde nic nehouká. Proste nic. Já jsem nervózní. Ondra sice delá, že on ne, ale jeho otázky smerující k místním lidem jsou dukazem opaku.

„Jdeme vyprat.“ Velím a zalézáme do sprch. Nejsou tam okna a tak nám porezání nehrozí a budeme krytí pred prípadnými dalšími vlnami. Jít ven s prádlem a povesit ho je jako jedna mise do válecného pole. Sic je to trochu asi nepochopitelné, ale nám to pomohlo preckat první zdešení z nové situace. (Poznámka: asi už i veríme nekterým scénám z filmu, které ukazují, jak normální lidé procházejí mezi bojujícími vojáky. Co mají jiného delat. Zvyknout se dá jak videt na vše.)

Je to sobecká myšlenka, ale je dost jasno. Pokud je to válka, musíme samozrejme pryc a sen koncí. Kašleme na pasy a peníze. Musíme se dostat do bezpecí.

Je cítit napetí ve vzduchu.

Po vyprání, které bylo nejvetší za celou expedici, bereme to nejnutnejší a jdeme na druhou stranu hotelu. Koukáme na zprávy. Je tam pouze jeden rádek ve smyslu: „Tri exploze v Brazza.“ Tuto vetu posíláme na preklad a už voláme do Abuji. Zase budíme Luboše. Poznámka o tom, že slyšíme detonace Luboše, ale dostává do tempa. Ríkáme mu o Kryšpínovi. Ten nám dluží ješte hodne a tak, kdyby ho zkusil a domluvil s ním možnosti našeho ústupu. Nám se tady už nechce být ani minutu. Luboš prislibuje pomoc. Potom dochází preklad od Irci a ten nová fakta neobjevuje. Behem toho volá Luboš a ríká nám nové informace. Horí sklad výbušnin. V tom píše i Irca a potvrzuje Lubošova slova. I vláda Konga vydala prohlášení a uklidnuje situaci na obou brezích Konga.

(Poznámka: prý to hlásí v TV (První co asi vypadne, je proud a ne všichni mají TV) a uklidnují obyvatele jak Brazzy, tak Kinshasy. Hlášení bylo ve stylu: „Nejedná se o válku ani státní prevrat…“. To nám prijde vtipné. Hloupé je, že mají válku v živé pameti. Také si myslíme, že bohužel nejdrív strílí a potom se ptají.)

Jako jediní máme tuto informaci a tak jí rádi distribuujeme dál. „Hurá! Není válka!“ jsme také zaslechli od jednoho starešiny v hotelu.

Jdeme na snídani. Pri té prilítla poslední vetší vlna. Obchodem zaznelo jen tak ustrašene: „Brazza.“

Jdeme na obhlídku mesta. Nakoupit vybrat a vubec. Potkáváme našeho kamaráda. Ten si suše ríká o cokoládu. Pribíhají další a další. Mizíme v obchodu a nakupujeme. Nejdéle jsme u regálu s výprodejem. Tam se dá relativne nakoupit za normální peníze.

Zpet jdeme v obležení detí, ale jsou celkem v pohode a neprudí. Akorát nás kamarád porád chytá za ruku a nevypadá, že jeho kuže je úplne ok. Potom se zastavují deti na hrane brány kostela. Loucíme se s nimi a hurá na pivo.

Den koncí a my jsme z toho trochu unavení, ale aspon není válka a naše mini šance žije. Z Brazza se ješte sem tam ozve detonace. Ve stanu ješte debatujeme o tom, který debil vmyslel municní sklad uprostred mesta. Nechceme ho najít, ale myslíme, že jich tu je dost.

Zprávy hovorí o 200 úmrtí a 1500 zranených. Tak jak známe Brazzu, dovolíme si odhadnou, že to bude mnohem horší.

(Poznámka: 3.3. budete mít slunce presne nad Kinshasou, pri jeho návratu k nám. Tzn. V pravé poledne nulový stín. Tak znela zpráva od kamaráda. Slunce prímo v nadhlavníku, jsme potkali asi nekdy, když jsme se blížili do prístavu v Brazza. Ted už se mu budeme jenom vzdalovat.)

Fotogalerie