Brazzaville (Kongo) -> Dolisie (Kongo)

Den 20.2.2012

Hned od rána pracujeme na našem plánu. Ten je celkem jasný. Podle toho co se dozvíme, budeme jednat. Bud zustaneme a budeme verit Mutambojc, nebo spustíme poslední a smelý plán „B“ a tím je zkusit získat víza v Dolisie.

Volá Serge s tím,že se nic nového nedozvedel a prý ho Mutamba spojí s administrátorem z ambasády Angoly. Tím je celkem jasno. Ješte dostáváme nejaký cas na rozmyšlenou. Vše probíráme. Mutambovi neveríme a co tak asi muže ríct Administrátor Sergemu po zamítnutí v Luande.

Po chvilce voláme Sergemu zpet. „OK. Pojedeme do Dolisie a zkusíme to tam. Je to poslední šance.“

Serge je perfektní. Zajištuje nám letenky a ješte nám radí co a jak. (Poznámka: Potkat nekoho jako je Serge v našich problémech bylo jako potkat andela. Sice trochu opálenýho, ale ten kluk pro nás už ted udelal tolik. Je trpelivý a my mu prideláváme akorát starosti. Vzal to i trochu za své, abychom dojeli, a to je pro nás obrovská pomoc a podpora. Dekujeme Sergi.)

Co malinko komplikuje situaci je Sergova cesta do Libreville. Nebude zítra dopoledne na signálu, bude v letadle, ale my se toho nebojíme. Nic, ale prevratného nechystáme. Až zítra. Budeme mít na to celý den se presunout do Brazzy.

Potom to jdeme na jídlo do stejné restaurace jako vcera. Ondrovi udelal rídký jogurt moc dobre a tak proc to nezopakovat. Pekná procházka v pekelné teplote. V podstate se jenom tak plížíme od stínu ke stínu. To samé deláme i cestou zpet. Dokupujeme jen neco malého na vecer.

Serizujeme ješte ventily. Po porade to vypadá, že trochu upravíme i predstih.

Vecer má standardní prubeh. Pocítace, potom si deláme pudink. No. Potom pijeme vlažný pudink a potom prichází raketa Andrea. Je evidentne trochu mimo a neštastná. Poprvé se setkala s tím, že jí v Africe nekdo lhal. Nová situace a chce vedet náš názor.Ty jsou trochu tvrdší a už pred tím jsme si vysloužili kritiku a prý jsme rasisti, ale tentokrát nám dává za pravdu. Smutné, ale je to tak.

(poznámka: nejsme rasisti. Jen se chováme tak, abychom dosáhli pokud možno svého ve zdraví a nadáváme už v podstate porád.)

Jdeme do baru, kde mi trestáme DRC rum a hrajeme prší. Je teplo. Do misie prijíždí nové osazenstvo v podobe 20 Belgicanu. To trestají pivo takovým zpusobem, že na Andreu nezbývá a tak dává náš rum s kolou. Jdeme spát neco po 12.00, protože už nás zase vyhnal z baru nejnepríjemnejší obsluhovac.

Den 21.2.2012

Den „D“. Jdeme do akce. Vracíme se do Brazza.

Ráno vstáváme brzo už kolem 7.00. Pomalu, ale jiste postupne schnoucí veci mizí v Klaudii. Balíme batužky. Dokumenty, foták, kamera a oblecení. Peníze vybereme až v Brazza. Snídane v židlickách pred hotelem. Všichni nás zdraví a prejí úspech.

Stávají se z nás batužkári. Ted to bude trochu o nás, aby mohla Klaudie dokoncit svou spanilou jízdu. Jdeme se za ní a nás pokusit získat grál.

Jdeme za Andreou se rozloucit. Je už v poho a po telefonu se šéfem musí konstatovat, že jsme jí radili stejné veci. Trochu dobre pro naše ega. I když to bude mít holka asi težší, tak jak jí známe, se neztratí. Loucení je dojemné a možná se ješte uvidíme.

Domlouváme ješte, zda muže Klaudie zde zustat zakotvená u hotelu. Trochu nás pobavila otázka správce: „Ale není tam bomba, že?“ Ujištujeme ho, že to je velice pohodový stroj a žádnou traskavinu neukrývá.

Opouštíme zdi misie. Po 30 metrech otácíme k prístavu. Oba se pri pohledu vpred ptáme: „Co nás tam asi ceká?“

Pomalu, ale jiste se blížíme jednomu z míst, které nám zpusobilo nejvetší újmy. Újmy jak financní, tak psychické. Jdeme a snad se ani nebojíme.

Vše zacíná nahánením nahánecu od ruzných prepravcu mezi zememi. Je to pomerne vtipné a vše graduje tím, že já jsem u jednoho okénka a Ondra u druhého a hlásíme si: „Tady to je za 60USA za oba.“ „Mám oba za pade.“ „Oba za 40USA.“ Nakonec vyhrává Ondra. Trochu zmatky u placení, ale máme vše, co máme mít a míríme k první bráne. Platíme, jak jinak než za vstup do prístavu. Zase nás chtejí natáhnout, ale ukazuju mu cástku na lístku a tak se trochu dostáváme na tu správnou hodnotu. Ondra zatím proklouzává. V tom se stává neco, co nám trochu vyráží dech. Mezi temi všemi policisty se objevuje jeden a vyslovuje magickou formuli: „Abdul Mutamba.“ Policisté i naháneci ustupují. On bere pasy a my ho následujeme. Po chvilce nás usazuje k sobe do kanceláre a odchází s pasy.

Nebudeme si nic nalhávat, ale výrazy se nám zkroutily do úžasného vykulení. „Husté!“ „Myslíš, že to klapne?“ „No to nevím.“ Koncíme diskuzi. Kluk sem tam prijde, neco prohodí, naucíme se navzájem nejaká slovícka a zase odbíhá. Slušný, nevtíraví, sympatický. To se trochu mení ve chvíli, kdy nám sdeluje jméno: „Fredy.“ „AAAA. Fredy.“ Dere se z našich hrdel. Vše, ale zachranujeme úsmevem. Potom naštestí odchází. Fredy je totiž spojka, která nám nekolikrát mela privést víza a nic.

(Poznámka: Spíš nám prijde, že je tady nastrcen od Mutamby, aby domlouval kšefty.)

Vtipne nám ríká, že odjedeme za 20 minut, které se protahují na 2 hodiny. Neuveritelne tam letel cas.

Potom už nás vede k molu pro osobní lode. Trochu nepríjemná chvilka, kdy nejaký muž se jal nás prošacovat. Dost neurvale zacal šátrat u Ondry v batohu. Vše pomuchlal a už se žene k mému. Ano já mu trochu nasrane hážu batoh k nohám a ukazuju mu, at delá, co umí. Koukám se, jak se pere se zipy. Potom vyndává foták a chce mermomocí videt i tu nejmenší kapsicku na pouzdre. To už mu za pomoci Ondry vytrhávám z ruky, protože to vypadalo, že to roztrhá. Celý nervózní a nerudný, že neprilétly žádné peníze nás už, už strká pryc, abychom mu zmizeli z ocí. Už nikoho po nás nekontroloval. My se loucíme s Fredym, kterému Ondra dává 5USA, jako investici do budoucna a už se nalodujeme na rychlou lod.

Cesta po vode ubíhá dobre. Frcíme rychle a jen obcas se lod zhoupne na vlne od protijedoucí kocápky. Po asi 10 minutách dorážíme do Brazza. Bohužel zastavujeme u mola pro masy. Tam nám jak jinak, než berou pasy a už zase se snažíme dohonit je.. Opet platíme za vstup do prístavu a zase problém s tím jak to, že nemáme místní menu. My, ale svetácky bereme lístky a v pohode krácíme pryc. Nenechali nás odejít a kluk je fakt nepríjemnej a porád at si vymeníme. Ondra našel pasy a hlídá je a já hodne, ale hodne pomalu vyndávám peníze a pomalinku domlouvám kurz. Kluk už je i pod jeho opálením rudý. Vytrhává mi peníze z ruky a mizí, aby mohl uškubat zbytek lidí z lodi.

Klasicky vyplnujeme modrý papír, který se už zmenil jenom na kopii, a po chvilce jsme venku.

Domove, sladký domove. Brazza. „Naše“ mesto nás vítá peklem. Nikde ani mrácek a teplota hodne pres 35°C. Hlavne, ale to slunícko a náš obvyklý cas na procházku v pravé poledne.

Prijdeme si jako svetáci. Jsme dva kluci uprostred Afriky. Máme jenom jeden druhého a každý batoh na zádech. (poznámka: Ondra má svuj malý batoh, kde jsou plyšáci dokumenty, pocítac a já mám na zádech oblecení na dva dny. Proste borci.) Vykracujeme si ulicemi Brazza a koukáme co je kde nového. Tu shorel stánek s grilem, tu nedodelali ješte silnici. V dobré nálade docházíme do restaurace Mandarín, kde plánujeme jídlo a potom hurá do Randaru na kolu a koupit bagety.

Jídlo se povedlo a my už krácíme známým mestem „domu“. V Randaru nás vítá unavená barmanka. Zrejme se predešlá noc vydarila. Asi tím, že jsme si vynutili kolu se pomalu odvažují dovnitr i místnáci. Pomalu popíjíme, když v tom na nás zase nekdo spouští nejaká slova. Po chvilce zjištujeme, že se jedná o nejakého slavného DJ Afriku. Kluk, rasta. Nabízí hulení, ale to s radostí odmítáme. Potom predstavuje svojí ženu. Rozhovor koncí tím, že nám dá svojí sestru. Prý už jí je na vdávání a je milá a hezká. Za to mu dekujeme a ustupujeme.

Bagetár asi není ani prekvapený. Kupujeme 3 bagety a míríme ke konzulátu do kamrlíku.

Otvírá nám Sergova asistentka. Dokonce na její tvári je neco jako úsmev. Tedy asi na pikosekundu. Poté už z ní pácíme letenky. Paráda. Serge opet nezklamal. Odemykáme místnost a vcházíme do pohrebište švábu. Vymetli jsme jich asi 9. Ble. Tlustých, velkých švábu.

Bagety jsou úžasné a plánujeme pri návratu si jich vzít do Kinshasy asi 1000.

K veceru prichází i Jeremi, ale nemá ani tucha, že jsme na jeho území. To trvá ješte asi 3 hodiny. Chteli bychom na nej bafnout, ale vystrašte hlídace. Co ten asi pak muže udelat. Jdeme na to nežne. Nejdrív po jejich mlaskáním. Nic. Podruhém mlasknutí vstává a jde z konzulátu. Ondra zkouší hit ala Jakson. Vidíme jak jen velmi pomalu Jeremi strká hlavu do dverí zpátky. Když vykoukly jeho vykulené oci, tak se ozvalo jenom: „AAAAAAA!“ A prásk a zabouchly se dvere. „Kam šel?“ Ptám se prekvapene, ale to už leze dovnitr a nastává vítání.

Jdeme spát celkem brzo. Zítra to bude asi dlouhý den.

(Poznámka: všechny bagety jsme sežrali už vecer.)

Den 22.2.2012

Ráno budícek po 7.00. Odbavování na náš let zacíná od 9.00. Chceme tam být trochu drív. Preci jenom nejde o standardní prepravu pro nás. Bereme taxi, které máme levnejší než, co nám ríkal Serge a už frcíme.

Na letišti se dostáváme pres nejaké nahánece do nástupové haly. Dýchá na nás ta nezamenitelná atmosféra letište vonící dobrodružstvím a dálkami. „Hele. Snídane.“ Vykrikuje Ondra a už míríme k jedinému stánku na letišti. Dáváme si nezvykle kávu a kroasaint. Na tabuli svítí dokonce dva lety do Dolisie. Chvilku bloumáme po hale, kde se nedá ani nikde sednout a tak to zkoušíme a jdeme dovnitr. To nám nevyšlo a pres trochu handrkování se domlouváme s jedním z ostrahy, že nám dá vedet.

Najednou mi tuhne úsmev. U prvního letu do Dolisie bliká „Annuled-cancelled. „Ondro!“ Skoro kricím. „Co to znamená?“ Oba na to koukáme jak puci. Serge ríkal, že se lety obcas ruší, ale u téhle spolecnosti, s kterou letíme se to nestává. Ondra si najednou oddechl a já koukám, že je v poho a bystrím na nápis u druhého letu. Aha. Je jasno. Ten náš je zatím v pohode. Jen je napsán místo 11.00 na 11.10. Na letenkách máme samozrejme 11.00. Tak nejak si tady s takovými detaily hlavu nedelají.

(Poznámka: je zajímavé, že krome casu si nedelají problémy ani s vrácením penez. Klidne vám vrátí až o 200 fnufníku víc. Nedovedu si predstavit tohle u nás doma, kdy by nám mela prodavacka, kdybychom platili treba 12 Kc a platili 20 Kc mincí, aby vám vrátila 10 Kc. Nemyslitelné.)

Ha. Signál ochranky a my jdeme do odbavovací haly. Tam vše probíhá normálne a standardne. Poté opet platíme nejaký nesmyslný poplatek a dostáváme kolky na letenky. Pasové skoro ani nevnímáme. Poté jdeme na kontrolu zavazadel. Míša má u sebe šroubovák a klešte a Ondra kapesní nuž. Paráda. Na to jsme trochu zapomneli. Sundáváme po evropském vzoru pásky a nastávají problémy. Ondra nemuže odebírat veci, co projely skenerem, protože si musí držet kalhoty. Scéna jak z grotesky. Snažím se mu pomoc, když už taky chytám džíny. Potom oni nechápou, že patríme k sobe a tak mi berou jeho veci z rukou a podávají je Ondrovi, který si je nemuže vzít. Vše koncí velmi pobavenou obsluhou skeneru. Poté usedáme pred branou 3 a ceká nás 2 hodiny lelkování. To si krátíme další svácou a obcasným odbehnutím na toaletu. Já osobne jsem príjemne vzrušený z letu a Ondra má proste obcas tlaky.

Poté probíhají dlouhé spekulace o tom, cím poletíme. Je to cca 400 kilometru po silnici. Poté klasická africká tlaceníce místo fronty, ale už míríme chobotem k letadlu. Jedná se o normální Boening pro cca 100 lidí. Vše se zdá býti normální. Mužeme si sednout, kam chceme, ale bohužel prední sedacky u okénka jsou už zabrány. Nedá se nic delat a jdeme dozadu. Jsme mezi krídlem a motorem.

Ondra chce mermomocí k okénku. Pouštím ho, ale príšte já.

„Hele netocí se motor!“ Pobavene koukám na stojící motor, když už jsme se dali do pohybu. „No jo.“ Po chvilce spekulací je jasno. Prední kužel je statický. Ale i tak se celou cestu netocil. Sledovali jsme ho.

Jdeme na start. Príjemné lochtání v žaludku stoupá. Zkouška motoru. Popojetí na runway a cekáme na povolení ke startu. Motory zacínají burácet. Brzdy povolují a fyzikální síly na nás zacínají pusobit a zatlacují nás do sedadel. Rychlost stoupá a hlavou se honí tisíce myšlenek. Drncání ustává a my se odlepujeme od dráhy. Hup. Jeden propad. Hup druhý propad. Lehký náklon doprava, vyrovnání a letadlo zvedá cumák ješte o notný kus. Po asi 10 minutách se letadlo vyrovnává. Stevardky dokonce rozdávají pití. Ondra tocí na kameru krajinu pod námi. Kopcovitá zelená krajina. Kopce jsou holé a mají jen na úbocích kroviska a stromy, takže to vypadá jak neholené tváre krajiny.

Po asi 40 minutách, kdy se nám porád zdá, že stoupáme, zacínáme klesat. Koukáme na krídlo, jak vyjíždejí klapky a piloti zacínají vyrovnávat a hledat optimální polohu letadla pro pristání.

Jsme nad dráhou. Prásk. Všichni sebou hodili, jako kdyby letadlo nekdo zespod nakopl. Ondrovi to málem vyrazilo kameru z ruky. No, nebylo to jako pristání do perinky. Proste s tím pilot fláknul o dráhu jak rezník prase. Klapky jsou naplno a brzdící také. Motory hucí na plné obrátky. Brzdíme. Vystupování po africku. My zkušene cekáme, až se letadlo vyprázdní.

Vítá nás hezké letište v Dolisie. Samozrejme nám dvema berou pasy. Ondra nakukuje do kanceláre a já se ho porád ptám, kde jsou naše pasy. Prý to jde celkem rychle když: „Hm. Tak naše si dává stranou.“ Bohužel už pred tím jsem rekl, že cuju nejakou kulisárnu. Už si nás žádají dovnitr a ríkají, at si sedneme. V tom se ukazuje Sarguv kamarád Edo. Prý co se deje. Jak jinak, ale my musíme zaplatit vstupní poplatek. Kupodivu se Edo taky dost divý a chvilku to vypadá, že se s nimi i hádá. Já trochu rezignovane vyndávám požadovanou cástku a hle, už jsme venku. Prý, že jedeme do hotelu. To Eda zarážíme a nejdrív na konzulát. Je chvilku po jedné a to bychom mohli ješte dnes podat žádost.

(Poznámka: v Africe se pracuje Po-St od 9.00-11.00. To je proste fakt. Ješte víc jak u nás platí ct za malý pátek a odpoledne jsou už vetšinou unavení.

Po asi 2 minutách zastavujeme u konzulátu. Opet jak jinak se s námi ani nebaví a jenom ukazují na nejaký papír vylepený na skle. Potom to ani nejde popsat. Zdrcení, zklamání a vztek. To v nás v ten okamžik probehlo. Já mel už slzy na krajícku.

Na papíre stojí neco v tom smyslu, že není možné pro Evropana, když jede na jih do Namibie a JAR dostat ani tranzitní vízum do Angoly. Ani nevím co se deje. Ondra je nekde okolo. Edo kouká, co budeme delat. Zmar. Celou Afriku se mi chce poslat do prdele. Vypadá to, jako kdyby nekdo nechtel, abychom to projeli a uskutecnili si svuj sen o dobytí cíle. Datum je z pondelí a dnes je streda. Hruza a des.

Voláme Sergovi a i ten nám potvrzuje, že už víc delat nemuže. Je to oficiálne. Konec, šlus.

V tom si Serge bere Edo a neco si ríkají. Prý Edo má nejaký kontakt a prý to zkusí zarídit. Bere nás do hotelu a domlouvá jeden pokoj a dobrou cenu. Vypadá, že smlouvá dlouho, ale jde to. Prý zavolá a staví se. Ješte to konzultujeme se Sergem. Ten nám dával najevo, abychom si tady už vše zarizovali sami, ale potom to zjištení nejde jinak. Jestli to Edo umí, musí to zkusit. Treba zmenit datum. Ríkáme Sergovi o naší ochote zaplatit už opravdu velkou cástku.

Po ubytování jdeme do prilehlé restaurace. Pred tím šel Ondra na procházku a prišel se zjištením, že to bude nejaká multi škola pro všechno. Dáváme si pivo a chceme i neco zakousnout. Bohužel to nejde. Mají prý jenom kapra a krevety. Do toho se nám nechce a tak prosíme slecnu, aby nám prinesla jídelní lístek. Po chvilce se vrací s atlasem zvírat a ukazuje nám krevety. Polykáme smích a domlouváme jenom to pití. Atmosféra dobrá. Kousek od nás je velký papoušek v kleci. Sloupy stríšek sezení v restauraci jsou zdobené. Nádhera.

Po pivu už se zase hlásí hlad. Vyrážíme tedy na lov. Edo se neozývá a po zkušenostech s Mutambou, tak nejak necekáme. Bereme hned první kontejner. Dáváme bagetu a rovnou si kupujeme plechovku luncheonmeetu a necháváme si udelat fakt eno neno bagety. Behem toho zacínáme komunikaci s klukama, co tam postávají. Poté už chceme vyjít na procházku. „Hele. Nedáme si panáka?“ A ukazuju na lahev na pultu. Ondra pritakává: „Klukum nalejme taky.“

Tím si je asi trochu kupujeme. Potom se deje neco, co není u nás zvykem. Jsme jak utržení a vrháme se od jednoho stánku s jídlem ke druhému. Kolikrát ani nevíme co je na špejly. Jak se zdá, bude to hodne o rybách, ale naštestí objevujeme i kurata.

Mesto Dolisie se zdá být hezké a tiché provincní mesto. Sem tam se objeví hezká kolonizacní architektura. Nikdo na nás nepokrikuje. Spíš zustávají lidé stát s otevrenými papulami. My jen zkušene hodíme s úsmevem„Bonsuár“ a jdeme dál.

Cestou potkáváme na procházce i kluky od stánku. Nejdríve se chceme nekde najíst, ale porád nás tahají do nejakých drahých jídelen a my trpelive odmítáme. Poté objevujeme smaženou batátu, ale ješte to není a tak prý nás kluci sem po obhlídce super marché dovedou zpet.

Vše je opravdu v pohode a i ceny se dostaly ješte pod to, co známe v Brazza a hlavne to na nás nikdo nezkouší s premrštenou cenou. Proste bageta za 100 fnufníku (Brazza 150), špejle 100 (Brazza 150, když už byly).

Potom se stalo neco neuveritelného. Kolem jde kluk, když zrovna neco zkoumáme. Sundává ze zad batoh a tak jako já vyndávám tenisky na volejbal, nebo Ondra plavky on ze svého batohu vyndává malého pásovce. Háže ho na zem a šlape mu na ocas, aby mu neutekl. Následuje želva celá svázaná, asi aby taky neutekla. Tady zvíre nemá šanci umrít prirozenou smrtí nebo smrtí prirozeného predátora. Tady všechno sežerou lidi.

Následují batáty a koupení pití od kluku. Je to príjemné, ale my víme a to se i tak nejak potvrzuje. Další rundy už jdou za námi. Je, ale od nich hezké, že nás provázejí a ukazují mesto a hlavne se snaží i normálne komunikovat. To ocenujeme. Potrebujeme odreagovat a tohle je to nejlepší. Poté nás berou i do místních klubu. Zatím co první je prázdný v druhém už to trochu žije. To ceho jsme potom svedky, je zajímavé, ale my jsme se tomu jenom smáli, ale tak jako potajmu, abychom treba nedostali. Kolem parketu jsou zrcadla. To je celkem normální, ale tancovat sám se sebou už tak normální není. Koukáme na kluky i holky jak se natrásají pred zrcadly a je jim jedno co se kolem nich deje. Tedy jenom do doby než je nekdo mezi nimi a zrcadlem. To bud odejdou, nebo si trochu hrubeji udelají místo. Vtipné.

Poté už my ustupujeme, ale jich jde s námi dost. Máme hlad a tak zastavujeme na kure a rýži. Jak jinak, tak platíme, ale jde o koruny. Potom nás ješte tahají po nejakém dome a predstavují nás tu tam, tu jinde.

Zapadáme do pelechu s pocitem, že jsme trochu zapomneli na naší situaci a s tím, že to zejtra bude asi bolet.

Den 23.2.2012

Ráno mi Ondra osvetluje nejaké nepodstatné detaily vecera. Já jsem si to užil a vše se mi zdálo fajn. Ondra me v nekterých okamžicích lehce opravil.

Poté kontaktujeme Eda a Serge. Serge nám sdeluje o možnosti a ríká i podmínky. 2x100USA za víza plus 500USA jako odmena. Co se dá delat. Prepocítávám peníze a na to ješte máme. Poté prijíždí Edo a bere si pasy a 200USA. Pomerne korektní. Aspon neplatíme nic dopredu.

Po bagete, kterou dostáváme zdarma u našeho stánku, jdeme koupit letenky na sobotu. Prý se to všechno stihne. Poté na procházku. Bagetík nám ješte ríká o odpoledním fotbalovém zápase. Souhlasíme s jeho návštevou a domlouváme cas.

Procházíme Dolisie. Opravdu pohodové mesto uprostred Konga. Po procházce nás už Bagetík nahání. Bereme taxi a vyrážíme smer mestský stadion. Ten se, ale ješte nekoná a Bagetík nás bere predstavit rodine. Je to vtipné, príjemné, prekvapivé, ale i trochu trapné. My jsme rádi, že se domluvíme s ním a ted tohle. Naštestí to není na dlouho a jdeme na procházku po predmestí Dolisie. Nic jsme necekali a tak jsme mile prekvapeni. Procházíme mezi místními domky a nejsou to žádné slumy, jak jsme videli u vetšiny velkých mest. Proste pohodová zástavba v africkém stylu. Všichni se usmívají a obcas prohodíme nejaké zdvorilostní fráze. My, ale chceme výhled na prilehlé kopce, které lemují ze trí stran celé Dolisie.

Docházíme ke škole, kde si podáváme ruku s reditelem, který je prátelský a potom už jakože opravdu ten fotbal. Cestou se ješte zastavujeme na místní alkohol. No des. Kvasí tady štávu z cukrové trtiny. Humus. Nakvašená bílá voda, která má ke konci cmuk jak nejvetší hniloba. Me jako zdravotníkovi se ježí chlupy všude. Ondru musím brzdit, ale naštestí to je takovej rygól a opravdu se to nedá, že Ondra to sám vzdává. Nakonec jsme oba ochutnali a snad nás to nepoloží. Doufáme spíš v pozitivní úcinky na naše streva. Skoro celou sklenici vracíme s úsmevem Bagetíkovi, který jí do sebe vylil, ani nemrk.

Docházíme k fotbalovému stadionu. Trochu si nerozumíme s placením, které potom musíme trochu nepríjemne rešit vecer.

Na stadion vcházíme za stavu 2:0 pro domácí Leopards. Hostující Olympikos nekladou velký odpor a tak behem druhého polocasu inkasují až na stav 8:0. My pozorujeme místní fans, kterí na opacné strane povzbuzují stylem, že to vypadá, že si prišli zazpívat a zatancit. Rytmus ani zpev neprestává ani po vstrelení branky. Proste si porád jedou to svoje at se na hrišti deje cokoli. Postupem casu si kolem nás sedají menší kluci a obcas nekterý do nás štouchne a dává prst nahoru a ukazuje na Leopards. To prijímáme s úsmevem. Celá tribuna prázdná, jen kolem nás je asi 30 kluku.

Po zápase míríme smerem k hotelu. Už zase s námi jdou dva další. Samozrejme se platí z našich penez kolicka. To už trochu komentuju. Na jídlo zastavujeme v místech jako vcera. Jídlo se teprve pripravuje a kluci by rádi ješte nekam šli, ale my už ne. Ríkáme, že my už tady zustaneme. Tím klukum deláme trochu cáru pres rozpocet nás ješte trochu pumpnout. Nemají trpelivost a odcházejí. My si dáváme limcu a pres ulici koukáme na konzulát Angoly.

Jídlo je zase bájecné a my po nem specháme do pelechu. Sice postel je krátká a má zvedlé pelesti, ale aspon neco.

Den 24.2.2012

Ráno opet probíhá ranní relace se všemi. Prý to pujde, ale musíme dát už ted dopredu 300USA. Eda prijíždí a pres Serge nám sdeluje, že to je tutovka. Je to neco co sice rádi slyšíme, ale už po tech našich zkušenostech, co ríci? Prý to bude v pondelí.

„Aha. Co s letenkami?“ „Aha. Tak je prebukujeme.“ Míríme hned na letište. Nejdrív spekulujeme o jejich úplném zrušení, ale nakonec jsme rádi, že se je darí prepsat na pondelí. Dáváme si obcerstvení v letištní hale a to zrovna, když jde Edo do práce. Ukazujeme mu letenky a ten ríká: „No problem.“ Tak na to jsme zvedaví. Poté se už jenom smirujeme s tím, že tady budeme ješte dva dlouhé dny a hned vymýšlíme výlet na blízké kopce za letištem. Nákup jídla odpocinek a príprava na veceri.

Míríme opet na námi známé místo. Grilované kure, rýže a limonáda. Sledujeme západ slunce do bourkových mraku, které se zaráží o kopce okolo a tam jak to vypadá, zacíná peklo. Naštestí to k nám nedorazilo, až na pár kapek. Potom už jenom spánek za kraválu s blízké restaurace.

Den 25.2.2012

Vstáváme celkem brzo. Už se tešíme na výlet. Snídane, a už se balíme. No, já beru foták a Ondra batužek s vodou a plyšáky. Cestou kupujeme ješte bagety s máslem. (Poznámka: bagety mažou nejakým margarínem z velkých kýblu. Je solené. Predpokládáme, že by nejdrív shnila bageta, než to máslo. Nebo co to je vlastne za atomovou hmotu.)

Vyrážíme. Pocasí nám preje. Je pod mrakem a skoro to vypadá na déšt. Vyrážíme smer letište. Po chvilce už zahýbáme za ním a míríme prímo ke kopcum. Je to jednoduché. Vede sem jenom jedna cesta. Dokonce po které jezdí taxíky. Po chvilce se dostáváme na rozcestí a opet míríme rovnou ke kopcum. Cesta je príjemná a gravelová. Spekulujeme o tom, že pro Klaudii úplne ideální. Kopce jsou krásne travnaté a zelené. Bohužel zjištujeme, že to je tráva jak jí známe už od Mali. Tráva nekdy sahající až po krk. V tom se nedá jít. Tím odpadá šlapat nekde mimo cestu. „Aspon nevyplašíme nejakou Mambu.“ Ríká Ondra. S tím nemužu než souhlasit.

Pomalu, ale jiste se zacínáme dostávat na úpatí kopcu. Potkáváme jednoho staríka a ten na nás „Bon díja.“ Odpovídáme mu a už zase spekulujeme o pohybu místních lidí mezi jednotlivými územími a tím pádem i státy. V podstate jít mimo hlavní tahy, tak by clovek nepotreboval v 80% ani vízum.

Mnohatero:

10. Aspon jednou v týdnu se porádne najez, umyj a vyspi pro dobrou pohodu v týmu.

11. Obcas se koukni na chladic. Efekt motýlích krídel muže zpusobit prehrátí motoru v tu nejblbejší chvíli. To platí i o tráve, kterou projíždíš. Proste ulpí na chladici a brání chlazení. (nejsi hotelový typ a budeš hledat místo na spaní v terénu)

12. Komár, který už si dovolí na tebe sednout je mrtvý komár. Mouchu nech žít. Po víc jak dvou mesících príjemne lochtá. Tedy pokud jedete jenom v mužské sestave. Nikdy nesed u stolu s dlouhým ubrusem. Jsou tam moskyti.

Zacínáme nestoupávat. Naše zlenivelá tela dostávají aspon trochu zabrat potom všem lenošení. Ani Míša nemá cas myslet na bolístky, protože fotí. Ondra se snaží tocit scenérie. Je pohoda. Cca po 3 hodinách svižného tempa jsme nahore. Sice jsme nedobyli ten kopec, který jsme chteli, protože jsme proste nenašli stezku, ale i tak se nám krajina odmenuje nádherným výhledem. Za námi vybraným hrebenem zacíná další pás a tak je to kam dohlédneme. Na kopcích jsou místy takové ostrovy puvodního porostu. Je jasno. Zde všude byl prales. Muselo to být úžasné, ale musíme uznat, že i tato krajina má své kouzlo. Sice už poznamenaná clovekem, ale zajímavá.

Nacházíme vrcholový kámen, na kterém probíhá odpocinek a svacina. Koukáme smerem k letišti, když Ondra kouká na hodiny: „Ted by melo letet nekdy letadlo.“ Hele! Táhle se neco hejbe.“ A opravdu. Zrovna se letadlo rozjíždí ke vzletu. Koukáme, jak se odlepuje od zeme a zacíná nestoupávat. Zvuk k nám doráží až po dlouhé chvilce.

Na chvilku zavíráme oci a uleháme na kámen.

Je cas se vydat zpet. Musíme stejnou cestou. Ješte chvilku pozorujeme krajinu a pomalu opouštíme tohle pro nás vysvobozující místo na naší ceste.

Ondra míjí nejaké krovisko, ale já zustávám s respektem stát pred ním a jen tiše ukazuju. Ondra po nekolika krocích zastavuje a kejve hlavou, jako co se deje. „Ty kráso!“ Prohodí Ondra, když pohlédl na místo, kam smeroval muj tresoucí se prst. Pavouk jak detská dlan hrající všemi barvami. Fuj tajbl. Oba si odplyváváme a opatrne obcházíme všechny následující kroviny.

(Poznámka: cím více barvami hraje místní zvírena tím vetším oblokem se jí vyhýbáme. Nasloucháme barvám prírody. Co je barevné, je vetšinou i jedovaté.)

Zacínáme opet klesat. Porád udržujeme svižné tempo, až se divím. Zastavit se by bylo pro Míšovi kolena asi nemilé. Už zase míjíme letište a už zahýbáme k našemu hotelu. V restauraci dáváme tradicní kolu a už hurá do sprchy. Ondra vtipne po dvou dnech zjištuje, že tece teplá voda. To nás pobavilo. Já osobne ani teplou nezkoušel.

Z obou tece bahno a máme pekne chycený obliceje a krky od slunícka. Jo, zrádné mraky.

Ondra spocítal, že jsme mohli ujít až 25 kilometru. Me tahle cifra uspokojuje.

Po odpocinku míríme opet na vécu do naší oblíbené. Už nás znají a nemusíme už moc domlouvat. Dokonce nám už zakládají lístek a nemusíme platit hned po prinesení objednávky. Postupne si k našemu stolu sedají asi ctyri místnáci. Nedelají si s tím moc hlavu. Jedna žena velikosti almary a tvaru obráceného kvetináce si rovnou ríká o zaplacení nejakého drinku. Ondra jí neslyší a já delám, že nerozumím.

Pri placení, když já jdu dovnitr, to ješte zkouší zase na Ondru a ten jí dává jasne najevo, že ne. Ten její výraz pozoruju, ješte když vycházím z baru a ptám se co se deje. „Nic. Jen jsem jí dal najevo, že ta cubka nic nedostane. To se jí asi casto nestává.“ „S touhle figurou asi fakt ne.“ Dusíme smích a jdeme na kute.

(Poznámka: Tak si predstavujeme hotel. Do ted, když jsme spali v hotelu tady v Africe, jsme se z lepším nesetkali. Uklízejí denne, teplá voda, príjemná obsluha a je v podstate levný.)

Den 26.2.2012

Dnes nevstáváme a Míša trochu stávkuje, co se týká nejakého pohybu. Vtipné je, že když už me Ondra dokopal jít ven, vycházíme do pravého afrického pekla. Slunce na celou oblohu a teplota atakující 40°C. To patricne komentuju a tak vyrážíme jenom na lov nejakého rychlého jídla. To nakonec koncí dvojitou porcí špaget a domu si neseme bagety s máslem. Teplota je nesnesitelná a clovek se ani nepotí, protože to stíhá slunce odparit. I místnáci se jen tak povalují a snaží se nehýbat a nosí deštníky jako slunecníky. Zapadáme zpet do ochrany hotelu a koukáme na nejaké ptákoviny v televizi, které cas od casu prepne centrálne recepcní.

Ven vylejzáme až kolem 6.00. Teplota už padá dolu, ale hlavne slunícku už se kloni k západu. Po chvilce na netu vyrážíme na Batátu. Smažená sladká bageta nás minule oslovila a tak jí chceme opet zkusit. Vydáváme se tmavými ulickami Dolisie a je to celkem dobrodružo, ale nic krome toho že Batáty nejsou a potkání Bagetky se nic nedeje. Poté se ješte snažíme sehnat místní tradicní hudbu, ale trochu marne. Ondrovi se dostává aspon mixu místní populární hudby a já prý dostanu zítra pred odletem svojí tradicní hudbu. Bagetka mi to slíbil.

Ješte s námi chvilku sedí a kouká, jak trestáme další jídlo, ale on nechce. Je videt, jak je unavený.

V tom rána jak z dela a kvílení brzd. Povyk, krik a všichni najednou beží k onomu místu, kde zaznela rána. Otácíme se a už jenom vidíme, jak taxikárské auto pri vytocením motoru mizí v tmavé ulicce pronásledováno pár bežci. Lidé se porád sbíhají. Po chvilce už odnášejí rozbitý skútr. Snad se nikomu nic nestalo a taxikár unik lyncování. Doufáme, že bychom nebyli svedky toho, co nám popisoval pan Kozel (Nabouráš, nekoho srazíš, ujed, i když pres cestu jdou deti. Porád nám to zní v uších. Je jedno kdo za tu nehodu muže. Proste asi ten, který je na tom líp, zaslouží odplatu. Porád si ríkáme, že pojedeme ješte pomaleji, než dosud jezdíme.)

Po placení jde Bagetka ješte kousek s námi. Potom loucení a už zase zapadáme do hotelu. Deník, tývink, ležink a spánek. Už nám trochu zacíná probíhat hlavou, co nás asi zítra ceká za zážitky a kulišárny pri získání víz. Snad se to povede. Když ne, tak hurá do Prahy, domu.