Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Pondělí. Jedno z mnoha zde v díře světa. „Čekáme“ se stalo naše další jsoucno, i když jsme se dlouho bránili. Mozek si už zvykl a je vypnutý. Je to občas příjemné a blížíme se meditačním stavům. Ondra začíná pomalu jíst. Je to, ale boj ho uhlídat. Žral by vše, na co přijde. Plánujeme procházku, ale Míšovi se fakt nechce. Serge mlčí. Věc už je zamotaná a už přemýšlíme, že si to schéma nakreslíme. Snažíme se nějak zabavit. Ondru trochu nutím naplánovat cestu ve zbývajících zemích. Ondra to jenom suše komentuje: „To abychom věděli, o co přijdeme.“ „Hm.“ Já na to a už se nořím do svých aktivit.

Prostě Míša si kreslí do bloku svoje nápady a Ondra poctivě projíždí průvodce a plánuje zastávky a čas. Ten je pro nás klíčový. Musíme mít aspoň hrubý odhad, když se hneme, jak dlouho nám to bude trvat k dosažení cíle. Je jasné, že předpokládáme dobrou formu Klaudie. I já se koukám do průvodců a jezdím prstem po mapě. Ondra to zase zvládl na jedničku. Vše je pěkně na cestě s minimem zajížděk. Už zase říká to svoje: „Když už tam budeme.“ Snad.

Nákup. Klasika. Už zkoušíme i normální jídla pro Ondru.

Večer už začínáme trochu řešit. Popis naší situace je následovný. Se Sergem se domlouváme. Prý pán začal trochu komunikovat a měl by se vrátit v úterý nebo ve středu, ale prý bude náš problém už řešit po telefonu. Všichni se shodujeme, že mu nevěříme. Serge se nám omlouvá. Je slyšet rozčarování nad jednáním jeho obchodního partnera a už prý z toho vyvodí důsledky. Volá i Luboš z Abuja a ptá se na situaci a vlévá nám kousek naděje do žil. Pořád zkoušíme pana Murtazu. Konzul pro DRC, ale zatím se nevrátil. Situace začíná být trochu napnutá.

Ondrovi je, ale lépe a tak je to trochu lepší.

Sluníčko nám ráno pere do našeho domova v Brazza jak o život. Vůbec se nám nechce do té výhně. Plánujeme, co dneska podnikneme. Nečekáme totiž, že dnešek bude zlomový. Čekáme klidně na 11.00, kdy si Ondra bere prášek a vyrážíme velmi pohodově na procházku a vejlet do okolí. Vrchol plánujeme do Mandarina na čaj a krokant.

Vyrážíme samozřejmě v tom největším vedru. Je na padnutí, ale my přeci jinak ven nechodíme. Jdeme úplně jiným směrem než obvykle a máme v plánu točit na kameru. Když už jsem tady měsíc, tak by si město zasloužilo nějaký širší pohled. Cestou potkáváme zde první popelářské auto a možná v Africe vůbec. Zázrak! Jinak procházíme kousek od centra mezi hořícími hromadami odpadků a není to libá vůně a ani pohled.

(Poznámka: každá rodina má doma ekologickou továrnu na zpracování odpadů. Je to barel, do kterého se skladují odpadky, které až se barel naplní, pěkně spálí. Zbude jenom popel a plechovky, které se vysypou za vrata nebo na pozemek. Velká paráda.)

V restauraci Mandarin je jako vždy pohoda a naštěstí ne takový chlad jako obvykle. Čaj, ovocný salát a krokanty. Občerstveni vyrážíme dál. Dokupujeme prášky na střevní problémy a trapně už nemáme hotovost na repelent. Paní u pokladny na mě kouká jak na nějakého žebráka, ale i tak se omlouvám a usmívám se. (Poznámka: maminka mi totiž psala, ať na ně už nekřičím a jsem diplomat. Prý na to mám. Když to říká maminka…)

Ondra si hraje na kameramana a je hlídám policajty a vojáky, aby nelezli do záběru, aby nás následně nezatkli. Ondra také praktikuje slušnost v praxi. Jde o to, když si chceme něco natočit a jsou tam policisté se jich slušně zeptat a oni jsou většinou tak zaskočení, že souhlasí. Jen nesmíme točit je.

Procházíme známými i neznámými ulicemi, ale těch známých je většina. Když přicházíme k basilice, s nadšením vykřikuju: „Je svatba!“ Ondra mě jenom suše uvedl v realitu: „To není svatba, ale pohřeb.“ Takže jsme byli v Brazza i na pohřbu. Jediné co bylo hezké na této situaci, byl živý zpěv účastníků tohoto aktu. Barevnost oblečení nás také překvapuje a proto ta první reakce, že svatba. Všichni jsou v podstatě hezky barevně oblečení. Ženy mají krásné dlouhé šaty všech možných barev a na hlavách něco jako turbany ze stejných látek jako šaty. Muži mají dlouhé barevné košile zasahující až do půli stehen. Napadá nás už použitý pojem „Barvy Afriky“.

Musíme počkat a tak čekáme ve stínu velké sosny. Po asi 15 minutách je po všem a Ondra točí basiliku a vůbec vše co ho napadne. Potom se pro vytržení z šedi ulic rozhodujeme domů vrátit po kolejích. Kousek kolem konzulátu jezdí vlak a lidé tady běžně po kolejích chodí, protože to je v podstatě jedna z nejkratších cest ve městě.

Po sestupu z mostu se na chvilku zastavujeme u budovy, kde to evidentně žije. Sestra v akci hadr. Nádherný gospelový zpěv se rozléhá po okolí. Ondra chce jít dovnitř, ale Míšovi se moc nechce. Venku je také pěkně slyšet. Vše umocňuje holčička, co když nás viděla, utekla. To nás přesvědčuje o tom jenom tiše poslouchat.

Jdeme tedy po kolejích dál. Jdeme kolem místního slumu. Nejvtipnější na tom ne úplně příjemném pohledu je plot u jedné chýše z vraků automobilů. Pokračujeme dál. Když se snažíme jít po kolejích a tak nějak se smějeme a hrajeme si, tak nás místňáci berou jinak. Zkouší nás napodobovat. Je tak jakoby cítit pohoda. Žádné podezřívavé pohledy. Prostě pohoda ve slumu.

Docházíme po kolejích až do Randaru. Chceme si dát kolu, ale ouha. Je jenom teplá fanta. No, ble to bylo. Šéfová si nás moc nevšímá. Vypadá to, že jsme přišli, byla zde nějaká rada místní smetánky. Žádná přátelská atmosféra.

„Ty kráso koukej!“ „Co je?“ „Tatra.“ A Ondra natahuje ruku a druhou se snaží vyndat kameru. Tatra. První Tatra v Africe co vidíme. Zázrak! To tady byli skoro všude. Evidentně nemá už svojí korku, ale zvuk je nezaměnitelný. Musíme přiznat lehkou hrdost. „Tatra nezná bratra.“ Mi vždycky říkal táta.

Jen si vedle mě sedá nějaký sjetý mládenec a chce si povídat. Jen jsem se otočil na Ondru a trochu nešťastně řekl: „Já si s ním nechci, ale povídat.““Tak si s ním nepovídej.“ Není nad dobrou radu od kamaráda. Ne, že bych si občas nechtěl povídat, ale ono není o čem a s těma jeho pár slovíčkama angličtiny to je mrzuté. No vydrželo mu to vykřikování anglických slovíček do doby, než jsme odešli. Jeden si zase nezapomněl asi 3x říci o pivo. Ach jo.

(Poznámka: dnes jsme potkali rodiče s dítětem v náručí a nebylo mu moc do života. Chtěl peníze. Člověk je už zblblej a nepozná, kdy opravdu bližní potřebuje pomoci. No nedali jsme mu a hned na to jsme museli odmítat žebravé děti což mě celkem vyléčilo. Je to věčná otázka.)

Po vypití horké fanty a koupení baget už jsem zase na základně. Potom se začali dít věci. Volá Luboš: „Sehnal jsem Murtazu, pošlete mu podklady a domluvte se, se Sergem jak to vypadá.“

Popis situace je už na vypracování postupného diagramu. Ve zkratce je to takhle. Domluvili jsme se, se Sergem, že počkáme zítra do 12.00, jestli se pan Mutamba z imigračního v Kinshase vzpamatuje a udělá něco s těmi vízy. Píšeme vysvětlení celé situaci pan Murtazovi. Trochu se mi nepovedlo přesně přeložit myšlenky. Prostě to bylo blbě a pan Murtaza ještě prosí o vysvětlení. Začíná mi být nedobře. Ondra to upřesňuje v mejlu, když v tom volá Serge, že už nemá v Mutambu důvěru a máme to hrnout přes pana Murtazu. UF. Posíláme vše jak si pan Murtaza přeje. Posléze domlouváme s Lubošem taktiku. Jako jak na koho tlačit a tak. V tom nám právě pomůže ze své pozice Luboš. Vše tedy bere jiný směr a přehazujeme vyhybku na Murtazu. Serge se nám zase omlouvá.

Cena „volo“ víz je prý podle Murtazi 100-120 USA. Koukáme na sebe s Ondrou jak puci, ale shodujeme se, že je pro nás v tuhle chvíli nejdůležitější posun vpřed. Ne, že bychom odepsali našich drahých 600USA, ale ruku na srdce. Je to trochu naivní si myslet, že je dostaneme zpět.

Míša nasazuje prášky na potíže. Přišla i teplota.

Pan Murtaza nás už předem upozorňuje, že toto vízum do DRC nemusí uznat, když není vydáno v rodné zemi. Už zase. Je to patová situace. My se shodujeme, že nám „volo“ stačí a DRC jenom profrčíme do Matady, kde dostaneme jenom tranzitní víza, která si prodloužíme, jak to udělal Ray s Avril.

Ještě odpovídáme cestovateli, který se chystá také do Afriky. No snad jsme ho neodradili. Byli jsme vtipní a hlavně napsal v době, kdy nejsme úplně nadšeni Afrikou, ale půjdeme na pivko a tam to napravíme.

Noc pro mě nebyl ta, na kterou bych chtěl vzpomínat. Koupal jsem se po paralenu ve vlastní šťávě a břicho sem tam zabolelo. Ráno ani nevylejzám. Jen Ondrovi podávám totálně mokrej polštářek, aby dal na sluníčko. Jenom se ozvalo: „Fuuuuj.“

Ondra už najíždí na normální stravu a mně vzali tu poslední zábavu, která mi pomáhala přežít. Jídlo. Dolaďujeme ještě pár mejlů a taktiku s Lubošem jako podporou.

Podle reakcí pana Murtazi, ale doufáme, že se jedná o opravdu normálního člověka podle vtipu a narážek na můj první mejl.

Tento den se opravdu nic neděje. Míša poprvé má možnost si užít nemoc relativně v klidu a tak se válí a Ondra průběžně taky. Netujeme a vymýšlíme vše možné. Třeba i pořádnou cestovatelskou hospodu, která by zahrnovala minulost i budoucnost českého cestovatelství. Plánování by nám šlo. Design hospody máme v podstatě už vymyšlenej.

Ladíme i pomyslné naše mnohatero zásad cestování v Africe. Zde ochutnávka

1.Měj vždy plnou zásobu paliva a vody. (voda min 5 dní pokud nejsi hotelový typ, ale i tak to je na zváženou)

2.Jediná platná informace je ta, kterou sám uvidíš, ucítíš, ohmatáš si, ochutnáš nebo uslyšíš přímo na místě.

Po proflákaném dni já mám rozsekané záda a Ondra neví, co by sežral. Musím ho pořád krotit. Už mu dovoluju, ale přeci jenom. Přichází i mistr Jeremi a prorokuje nám, že do tří dnů brodíme do Kinshasi. Smějeme se, ale už chceme věřit. Už to nejde. Není žádný problém, ale už to nejde. Na druhou stranu si říkáme, že po tomhle měsíc nastoupit rovnou do práce by bylo smutné. U mě vyhlídka roku bez dovolené mě také moc neuklidňuje. Radši přijedeme rozsekaný z cesty než z čekání.

Večer paříme onlie hry. Takhle jsme nepařili léta, shodujeme se.

V noci zvuky hrůzy z koupelny. Nechce se nám ani pomyslet co se tam děje. Naštěstí zvuky utichají a my usínáme. Ondra mě blbec budí ve chvíli, kdy dostávám víza do Angoly. „Sakra! To si nemohl počkat? Už mi je podával.“

Břicho se mi trochu zlepšilo a je hned veseleji. Ondra zahajuje s prášky znova. Dnes nás čeká klasický den. Nákup a procházka. Plánujeme si to jak v nějakém sanatoriu. Ve městě je pozdvižení. Ne proto, že jsme vyjeli. To je jenom v naší ulici, když vyjedeme. To na nás všichni už halekají. To ve městě začali rekonstruovat ulici. No a policajti mají žně. Mrskáme na každé křižovatce blinkrem jak tydýti. Řadím jedna už dlouho před každou křižovatkou. Nákup probíhá tradičně. Tak jakoby automaticky. Prodavači už na nás mávají a je zde přátelská atmosféra. Poté Ondra kupuje u naší dvorní ovocnářky banány. Už na něj z dálky gestikuluje. Potom chceme ještě koupi jablka, ale 80 Kč za dvě jablka fakt nedáme. Kupujeme opravdu nabušenej repelent. (poznámka: stížnost. Když nejsem trochu aktivní a to jsem nebyl, když mi nebylo dobře, tak se Ondra prostě nenamaže. Proto sprej abych ho mohl poaerosolovat.)

Následuje vývar z masa a kosti co jsme koupili a pro naše břicha to je balzám. Odpoledne se nutíme udělat aspoň pár kroků. V podstatě obcházíme blok. Jestli se tomu tak dá říci. Takhle jsme u nás, v Dejvicích nachodili kilometrů, než jsme začali chodit na kulečník a potom do hospody. Ale když nebyly penízky, chodili jsme.

Večer se ubíráme do světa her na internetu. Jde proud a my se snažíme odreagovat. Jdeme spát pozdě. Někdo vyhrál. Jiný ne.

Přiznání: Musíme si přiznat, že už stín pochybností zahaluje naše veselé tváře. Skončit po měsíci čekání naší veselou expedici s konstatováním, že to nejde dál, by bylo smutné. Tedy. Věděli jsme, že to může přijít a v podstatě tak s tím trochu počítáme od nastartování u nás doma. Klaudií to, ale asi nebude. O to, to bude smutnější. Ta obstála a my také. Systém a byrokracie má bohužel na vrh a vítězí. Bude smutné se vracet do práce. Každé nesplnění cíle sebou nese zklamání. My, ale budeme hledat to pozitivní. Nevdáváme to do vyčerpání poslední možné šance na to pohnout se byť jenom kousek.

Dnes se opravdu kromě chvilkového zapinkání nic nestalo. Den byl prostě čekání na něco, co by nás nabilo.

Shodujeme se, že jakákoli zpráva bude dobrá. „Jde to!“ Hurá a jedeme klidně hned. „Jde to, ale ,lžou vás vrátit.“ Jdeme na to. „Nejde to.“ Zařídíme kontejner pro Klaudii a hurá domů. To vše je v nás už delší dobu. Ano pořád řešíme cestu vpřed, ale všeho je jednou moc. Jakýkoli posun bude vítězství.

Jediné co přišlo, byla zpráva až kolem 21.00 od pana Murtazy. Tedy jediné. Víme, že nic nevíme. Slušně dal vědět, když slíbil, že dá vědět. To oceňujeme. (poznámka: Vůbec oceňujeme věci, co nám přišli normální a všední v naší společnosti, ale k tomu se ještě dostaneme.)

Šli jsme spát pozdě. Ve výru her jsme se dostali ze zajetí obrazovek až pozdě po noci. Smutné. Jsme v Africe a měli bychom být na Safari, koukat na chýše a místo toho jsme v díře a paříme. Úpadek.

Ráno trochu Míša vstával pozadu, ale brzo ho to opouští. Přichází první zpráva dne. Píše pan Murtaza. Z jeho zprávy nám není chvilku moc do řeči. Věc se má tak.

Věc nespadá už tím, co se stalo (deportace) pod imigrační v přístavu, ale musí se hnát přes ministerstvo zahraničí. Proto to bude složitější.

V rychlém sledu přichází další zpráva. Ta zní ve smyslu: „Všichni v přístavu včetně šéfa si podle všech informací na vás pomatují a nejde absolutně zaručit, že se situace nebude opakovat.“ (Deportace nebo něco hůř)

„Uf!“ Oba si odfukujeme a padají nám brady. Ještě se ptáme Murtazy jestli by bylo vhodné se ptát tady na víza, ale je nám odpovězeno ať počkáme, jak to dopadne. Je zcela jasno. Varianty jsou asi:

1.Buď dostaneme tranzitní (Volo) víza a projedeme.

2.Dostaneme tranzitní víza, neprojedeme. Průser!

3.Zkusíme dostat víza tady v Kongu. Ty my, podle všeho, nedostaneme.

4.Uděláme vor a doplujeme až do JAR.

Zítra se nic dít nebude. Oba se na to těšíme, protože to je čas kdy se nesnažíme čekat. Je to takovej timeout v tom blázinci. (poznámka: Každá neděle je hodně o pohodě pro nás. Žádné čekání na zprávy, telefonáty, nic. Klid a pohoda.)

Vyrážíme na nákup. Ještě před tím volám zdravotní podporou domů, Lucce, a ptám se jí na naše problémy a domlouváme plán obnovy. Je jasno. Mléko se s antibiotiky nemá rádo a je vysvětlena ranní Ondrova epizodka a já si nadává. To jsem blbec zapomněl. Nadávám si jako špaček. Dále je jasné, že z jídla které jíme, se naše bříška moc neopraví. Z konzervované, mrtvé stravy to není ideální. Ovoce a zelenina stojí majlant a maso se musí vařit 3 hodiny. Máme seznam, s kterým vyrážíme směr lékárna. Tam už nás taky znají a už se k nám hrne holka, co umí aspoň trochu porozumět. I tak nás stejně předbíhají dva lidi. Prostě jsme pořád Evropané. Potom si na tvrdo stoupáme k pultíku a čekáme. Stejně mi ještě jeden proklouzl v podpaždí. Je to vtipné a my jsem v pohodě. My máme čas. Lékárník si bere papírek s názvy a už běžíme k regálům. Máme lacto bacily a ještě další léky pro naše vybité vnitřnostmi. Hurá!

Večer koukáme na naší hromadu prášků, pro zlepšení našich vnitřních pochodů. „Ty vole. Potřebujeme ty krabičky, jak mají starci, co si nic nepamatujou.“ „To dáme.“ Říkám a píšu časový rozvrh dávkování. Vychází to na pěknej kalup hlavně večer, kdy začínám já v 20.00, a končíme společnou dávkou v 1.00.

(Poznámka: Jeremi je už pěkně oprsklej. Včera přišel a řekl si o tašku na nákup. Skřípu zubama. Potom si dělá samozřejmě srandu ze „silvuple“, ale to přecházím. Včera jsem musel obejít konzulát, abych se uklidnil. Ten zmetek přišel večer. Ukázal na vařič a ukázal vajíčka a koukal netrpělivě, až se někdo z nás zvedne. No já to nebyl.)

Ráno příjemný chládek. Ráno proběhlo upřesňování si prášků. Ondra něco snědl, abychom potom zjistili, že snědl něco mě a že si to vzal obráceně a já si nevzal ráno vůbec nic. No scéna jak s Holcmanem. „Ty krabičky by se hodili.“ Už i já uznávám funkci krabiček na léky. Ovšem my bychom potřebovali k ní ještě orloj a velkým zvonem a prášky na paměť.

Zkoušíme, co moudrého řekneme do rádia, ale při našich dlouhých mozkových vlnách to už nejde. Po zavolání Matyáše jsme, ale ve střehu a snažíme se být normální. (Poznámka: rozhovor šel tentokrát až hodně pozdě odpoledne. Musíme smeknout před Matyášem, co s tím naším koktáním dokáže udělat. Je to těžké. Dřív se dělo 100 věcí denně a my mohli vybírat. Dnes to lovíme v nefungující paměti a potom co se vlastně nic zajímavého neděje to jde jen velmi těžko.)

Odpoledne Ondra velí na procházku. Půjdeme k ZOO na kolu. Vyrážíme v opět horkém popoledni. Krom toho, že Míšu pokousala nějaká havěť, ne komáři, se nic zvláštního neděje. Vyrážíme zpět a vybíráme jinou cestu, která nás zavedla do zajímavé čtvrti. Přes trochu strašidelné zákoutí jsme se dostali mezi zajímavé domy. Celá ulice je postavena ve stejném stylu a ještě celkem zachovalá. Ondra si všímá cedulek s daty výstavby. Stavby byly postaveny od 1913 – 1942. Vypadalo to jako buď nemocnice, nebo ubytovna pro raněné vojáky. Každopádně to mělo zajímavou koloniální atmosféru. Jak vidět, bylo to postaveno poctivě, když to ještě stojí. (Poznámka: celé město je plné vojáků. V podstatě kolem centra jsou jenom kasárna různých Batalionů a Oddílů a všech možných i nemožných složek armády Konga. Ostatní nám přijdou, že se na tomto jenom živí.)

Cestou zpět kupujeme bagety u našeho prodejce a opět dostáváme nabídku na prodej Klaudie. Je to vždy legrace a pán se vždy směje a je snad i rád, že nás vidí. My s tím jak jsme přešli na jedení baget, tak máme celkem spotřebu a je to i levné (Poznámka: Bageta 6Kč, je to teda objemově něco jako 4 rohlíky.)

Jeremi jde večer na modlení a baví nás svými ohozy. Vždy se přijde zeptat, jestli mu to sekne. „Kašpar.“ Ho vždycky s úsměvem odbudu a aby se neřeklo, srovnám a košili. On spokojený odchází na modlitbu.

Večer tradiční. Nějaký ten mejl, zprávy. Míša už má pokreslený celý blok a Ondra se stal šampionem ve hře SRDCE. Vyndal si i žolíkovky a mastí Pasiáns. Já na něj koukám a je to celkem zábava. Večer občas některý najde nějakou zábavnou hru a tak to hrajeme spolu a radíme si.

(Poznámka: už jsme taky vymysleli pár čekacích levných her. Uděláme seznam.)

Fotogalerie