Tetouan(Maroko) -> plaze za Casablancou (Maroko)

Den devátý 20.9.2011

Ráno nás dostalo do tempa pár kapek deště. Přišlo akorát od Ondry: „Spíš? Prší!!!“. A už jsem to hrnuli do auta. I když jsme to zvládli rychle., navlhli jsme. Čekali jsem asi 20 min a bylo po dešti. Začali jsem s úklidem a nějakou tou snídaní. Opět prošlo pár místních, kteří jen nechápavě koukali po našem: „LA BAS“. Naše výslovnost je v pořádku. Po srovnání se ve vlhkém autě jsem se vydali směrem k našemu prvnímu cíli městu Tetouan. Hezké město pověstné šizunky. Začlo to dobře. Nějaký pán na motorce nás doprovodil na místní parkoviště (k tomuto se ještě dostaneme jako k mnoha hodnocení informací z průvodce, kamarádů a našich zkušeností). Pán nic nechtěl jen jednou pozvat na kolu. Úžasné… a potom to začalo. Parking hlídaný. Tzn. Bude placené. To nám neva, máme auto plné věcí a těch pár fňufníků (v tomto případě Dihramy, jinak označení místní měny) obětujeme. Hned se k nám přimotává Ahmed. Muž, věk okolo 50, příjemné vystupování, a že nám ukáže vstup do mediny (staré město). Nebráníme se. Ahmed mluví celkem obstojně, ale plyne z tohoto další poučení: nejdřív cena a potom práce. Nic. Vydali jsme se do úchvatné spleti mediny. Obchůdek na obchůdku, vůně střídá zápach a naopak. Plán je jasný. Projít městem, naplnit bříška něčím místním a sehnat internet.( To už byste měli poznat) Vše šlo jako na drátkách. Obchůdek střídal obchůdek. Všude toho pacholka znali. Vodí jim sem kavky asi každej den. Nejdřív bylinkářství. To bylo zajímavé a pán sice konstituce mouchy a komunikací pluta, ale zajímavé a zábavné. Nic nekupujeme a odcházíme. Pořád po nás nikdo nic nechce. Cestou se ptáme na slovíčka běžné komunikace… jde nám to. Před vstupem do dalšího obchodu jsme důrazně upozorněni, abychom pozdravili zřetelně „Salam Alejkum“ a chovali se slušně. Hm. Tak proč ne. Jsme kluci vychovaní… potom to začlo. Ujal se nás obchodník, zřejmě velice respektovaný, ale s chováním řeznického psa. Jasně dával najevo kdo je tady pánem a my jako „jenom“ zákazníci budeme poslouchat. Ok chceme se učit tak nás učte. Naběhl pomocník a celých 10 min lítal od čerta k ďáblu po obchodě a rozmotával před nás od ubrusů, podnožek, běhounů, koberců 10 m2 až po dle nás ručníků. Bylo nám ho líto, ale to jsme nevěděli jak ho Míša nakonec odmění. Pili jsem k tomu poručený čaj od bosse a snažili jsem se vypadat nad věcí a vtipkovat. To, ale bylo hned, ne mírněno, ale vysvětleno, že tohle není hra. Během toho kdy muž, poskok běhal jak čamrda a my rozvíjeli teorie jak to je asi namáhavá nám opět striktně bylo vysvětleno, že to je jeho práce za níž je placen. NO dle našeho spíš otrok. Občas jsme ještě zkušeně osahávali přinášené zboží, a říkali obchodním hlasem: „ty vole, nic nekupujeme, jak dlouho to bude trvat“.

Když vyskládání skončilo, bylo nán vysvětleno „La „ jako ne odnést, a „Vacha“nechat u nohou budeme si povídat o ceně. Po tomto jsme byli rozděleni. Ondra byl odveden za roh, ale pán se vrátil v cuku letu. No nic přiznám se, že se mi jeden kousek líbil. Nic. Jeho cena napsaná na papírku byla 350E…AHA. Co teď. Improvizuju a snažím se donutit ho do mrákot. Píšu 50E. Jak vidno už to chvilku dělá. Nechal přinést menší, řekl: a, student“. Přitakal jsem. Nic za tenhle chci 200E. Píšu mu 20E a říkám, že jsem nízkorozpočtová expedice a že se nám to nevejde do auta. Nakonec to je za 80E. Problém druhý. Nemáme ještě vyměněno. Nabízím 30 USA a 5E. Je vidět, že pána už nebavím. Bohužel, nebo bohu dík nacházím dárek od paní Otrubové naší sousedky… celých 100 USA. Je vymalováno. Boj o kurz končí na 88 dolarech, ale jelikož nemají nazpátek a já tolik litoval poskoka, tak těch 12 USA bude pro něj. Ondra mezitím znásilňuje o patro níž dalšího poskoka a chce polštářek. Z vizáží místního trhana, ale výrazem manažera chce poskoka ukecat 50 E na 10 E. Neúspěch. Šupák zůstal po turistické sezoně bez kšeftu. Ondra sice má, ale závidí Míšovi jeho dva) Beru koberec a mízíme. No… ale mě se hrozně líbil a Ondra mi nevynadal. Plníme si sny. Takže kdyby někdo chtěl poradit jak na kupce v Maroku tak už víme, ale projede se…. Odlehčujeme. Na oplátku za koberec musím sežrat dvě plechovky leča.

Pokračujeme po medině a říkáme Ahmadovi, že chceme nějakou fajn, normální lidovku mezi Marokánce. Of kozzz. A vede nás do nejdražší restaurace v okolí. Couváme a je vidět, že i on začíná být z našeho“ my nemáme“ (no budget) trochu v rozpacích. Nic, krotí hlavou a vede nás do prima „hospůdky“. Dáváme kuře v nějaké dobré kejdě a jejich dobrý chléb, který kupujeme teď už pořád. Po naplnění bříška za 70 fňufníků míříme na net. 5 pc na kterých jsme začínali před 10 lety. Kluk, frajer pracující z pc, ale ani ň anglicky celou dobu stahoval a vypaloval jak vzteklí cca asi 10 dvd. Prostě cyber museum. Připojení funguje a my sypeme info na web. Snad to tam už máte. Tak. Průvodce hodinu čekal a já začal být nervózní, co za to bude chtít. Hm ještě, že nás dovedl k autu, o kterém si celou dobu myslel, že to je Moris a že to je nejdražší auto v Maroku, a že to mají jen ti největší pracháči a nám bylo jasné, odkud vítr vane. No řekl si o 350 fňufníků. Dali jsme mu 250 a já byl nasupen. Kdybychom se takhle učili každý den to, co nám za ty dva dny přineslo klidné Maroko…

Závěr: takhle ne. Takhle bychom rychle přišli na buben. Hned jsme se tím začali řídit. Je jasné, že ne vždy to bude 100%, ale učíme se.

Následoval přesun do královského města Chefchouenu. Tam už to vše zvládáme sami. Vyhýbáme se placenému parkovišti pro turisty a parkujeme mezi místními na zákazu stání. Odcházíme do mediny bez nabízejících se tutově originál guide. Krása. Vychutnáváme si atmosféru, kterou jsme zhruba před 3 hodinami zaplatili. Je to zážitek. Dáváme si místní maroko whiskej, tedy čaj, v místním baru mezi domorodcema, kteří nás přijali bez povšimnutí. Obecně jsem jim tady jedno. Doufáme, že to tak zůstane. Máme, co roh ulic nabídku na haš, skaf a bůh ví co ještě. Všichni mladší nám přijdou zmaštění… všude hraje rege.

Nejlíp se nám komunikuje s dětmi. Bez narážek. Zkoušejí si na nás komunikaci. Je to fajn a opětujeme to.

Poučení: pokud za vámi jde tlupa marockých dětí. Stačí zajít za roh, počíhat a vyndat na ně foťák a jsou fuč.

Po siestě se přesouváme do terénu. Nacházíme klidné místo kousek od vzrostlých fíků a granátových jablek. Sice trochu koláče od krav, ale nejsme žádní cucáci. Všude jsme doma.

Poučení: v Maroku je vlhko ze zdola a strašně tady pořád fouká.

Sice víme, že tohle je „Evropa“ a že mumraj přijde, ale je to dobrá příprava.

Story: cca 3 hodiny v noci. Ondra šeptem: „ spíš a máš čelovku, pomalu se otoč, něco velkýho nám sedí na autě…slyšíš?“ Pomalu se otáčím a šátrám po baterce. „Mám na to posvítit?“ Ok jdeme na to. A hle moje sušící se kraťasi. Hm. Dostávám políček a čučíme další půl hodinu na krásné hvězdné nebe… Nějak jsem na to zapomněl, že suším.

Den devátý 21.9.2011

Ráno klidné. Vaříme čaj a jíme chleba s medem. Vyrážíme směr město Fes, vyhlášené zpracováním kůží. Míříme neohroženě do centra navzdor všem možným naháněčům na parkoviště. Parkujeme téměř u vchodu do mediny. Necháváme opuštěnou Klaudii a míříme se do hlubin středověku. Sami. Odmítáme ofik guides a děláme dobře. Sice v témže okamžiku, co vcházíme, Ondra suše pronese: „asi tudy.“ „asi?“… po pár desítkách metru jsme ztraceni. Snažíme se jako správní pionýři určit polohu slunce. Marně. Budovy míří vysoko, úzké uličky a kompas zůstal v autě… Nic, jdeme, kam jde dav. Je příjemné, že jsme zde brzo a davy turistů ještě spí. Ochutnáváme od pána na rohu dvou nor (ulice fakt ne) něco jako šáteček, ale je smažený a má v sobě rýži. Sladké, ale dobré. Orientujeme se až podle Kairuánské mešity a její knihovnu, které jsou jeden ze čtyř pilířů islámu…kterou jsme také hledali, ale na druhé straně. Vidíme bránu a na chvilku opouštíme medinu. Kluk asi 8 chce dirham. Dáváme se s ním do řeči a já si připadám jako angličtinář. Míříme zpět do reje obchůdků, lidí, naložených koňů a oslíků, lidí s kárkami. Všichni hluční, rozevlátí a někam utíkající. Koželužny. Máme dobrý směr a ujímá se nás proti mé vůli klučina, že nás tam dovede. Zase peníze za nic si říkám a je to tak, ale mluvíme a je to celkem fajn. Blížíme se. To podle zápachu. Když lezeme do domu nad koželužnou, dostáváme do ruky mátu. Už vím proč. Jak když kopne kůň a to si myslím, že vydržím hodně. Ondra dělá hrdinu, ale oba se shodujeme, že ještě chvilku a bůh ví… Koukáme na několik stovek let zpět. Lidé máchají kůže v hliněných bazénech. Zbytky hází do přilehlé řeky, která je už jenom stoka. Odcházíme a hledáme kde si dáme čaj a kávu. Namáčkli jsme se do malé místnosti a už se nám dělá čaj a káva. Sedíme a Ondra zmerčí nějaké pamlsky. Už ochutnáváme. Zase vesměs smažené kousky, omatlané v cukerném medu. Mňam. S obdivem sledujeme pána, co luští křížovku v arabštině. To už snad vyhrajeme ve Sportce. Dopíjíme a hledáme Klaudii. Čeká tam, kde jsme jí nechali. Ondra se rozhod, jak jinak, než vycouvat jednosměrku. Dle něj přesně podle místních zvyků. Říkám ok a už mu ukazuju. No neobešlo se to bez troubení, ale jsme cizinci… Mimo jiné se k nám hrne muž v reflexní vestě. „Co chce?“ „Platit za parkování“… to už mě zvedlo mandle a jak je mým zvykem začnu plynně anglicky. Ondra kouká a čeká. Říkáme muži, že nikde žádná značka a ještě jsme stáli na zákazu stání… ale trvá si na svém. Najednou jde kolem kluk, co umí anglicky. Po chvilce mé gestikulace říká:“ velcom Maroco“ a mávne rukou. „Jeď“ říkám a už se řítíme pryč. Ušetřili jsme 1E.

Mno poučení je, že všude v Maroku jsou zpoplatněná stání ve městech, ale jak jsme to mohli vědět, Od této chvíle smlouváme o ceně na parkovišti dopředu. Dá .

Vyrážíme směr Rabat a už se koukáme po bydlení. Poučení: když vidíš něco u cesty a máš na to chuť, zastav a kup si to. Takhle jsme projížděli krajem cibule, granátových jablek, oliv a oleje, vajíček, hroznů. No, a když jsme minuli hrozny, tak si Ondra vzpomněl, že by si dal granátové jablko.

Naštěstí, když jsme sjížděli k noclehu, tak tam prodávali vše. Koupili jsme dvě granátová jablka a meloun(cca 13 Kč). Ha, sjezd po tvrdém písku do místa spaní. Vyskakuji z auta, že to natočím. Ok… Vyrážím, točím. A ouha. Klaudie se začíná bořit a zapadat. Ondra duchapřítomně sundává nohu z plynu a zastavuje. Ufuf. beru do rukou lopatu a v klidu odhazuju od každého kola tři lopaty. Ondra se zvolna rozjíždí a zase. Hm. Znova couvání. Radíme se a zkoušíme až…Ok vyjeto. Najíždí jinou stopu a už je za kopcem.

Poučení: Klaudie ač expediční vozidlo, tak se svýma „žiletkami“ (kola) a plným kufrem není ideální stroj do písku. Jinak stoupavostí a náklonem se vyrovná i leckterému offroadu. Jen se nesmí vydrncat kabel od cívky… jedna z drobných závad do zajímavostí do Kroužku techniků.

„Co to tady prská a hučí?“… spíme pod vedením asi 10 MW. Jsme zvědaví, jestli budeme svítit. Ondra vaří. Zápis a jdeme spát…

Už tři dny likvidujeme zásoby, dárku od safety caru a odlehčujeme. Ondra tomu říká glutátové bomby a musíme občas srknout s přilehle louže, abychom měli potřebu jako každý normální člověk.

Den desátý 22.9.2011

Dnes vyrážíme do Rabatu. Čeká nás první zkušenost s administrativou v podobě víz do Mauretánie a Senegalu. I když jsme vyrazili v čas, chytáme ranní špičku na předměstí. Vyndáváme naší spásu v podobě online gps. Ta nás dovede celkem včas k zastupitelskému úřadu Sengalu. Tam nám suše dají lístek s adresou konzulátu v Casablance. Přejíždíme k Ambasádě Mauretánie (okénko do ulice), kde už je malá fronta. Vysílám Ondru do boje pro formuláře. Místnost je tak malá, že už by se tam další brontoDlask nevešel. Ondra vítězí a už držíme v rukou dva formuláře. A ouha. Ani kousek angličtiny. Že já vůl víc nechodil na Francouzštinu. Nic, vyndáváme slovník od maminky a luštíme. Když si myslíme asi po 30 minutách, že je vše ok, jdeme k okénku a je nám vysvětleno, že takhle ne. Ujímá se nás mladík, který si nás získává už tím, že do kolonky, kde budeme bydlet, píše hotel Sindibát. Koulíme očima a on jenom mávne rukou. OK. Pokus číslo dva. Zase nic a to už místní popostrkovač od Mauretánie na nás nasazuje větší kalibr a to chlapa, který umí anglicky. Ten nás doprovodí k bankomatu a během cesty doplní potřebné údaje…zadarmo. Odevzdáváme pasy, formuláře i peníze a děj se vůle. Prý v pondělí kolem třetí. No uvidíme. Co teď? Casablanca? Konzulát Senegal? Chytáme zbloudilou wi-fi a zkoumáme adresu. Kdo by si byl myslel, že to funguje jako u nás, tak by dopadl jako my. Jako město, ulice a její číslo? Ne. Něco nacházíme a rozhodujeme se… ok jedeme a zařizujeme. Vtipné je, že na oficiálních stránkách Senegalu je pouze jméno nějakého šejka a Casablanca.

Poučení: ono to samo nepůjde. I když se s Klaudií trochu obtížněji plánuje a my počítáme s nejhorším, pořád nějaký plán je lepší než žádný. Příště lépe.

Do Casablanca, brány Afriky vjíždíme celkem brzo, že by se dalo uvažovat nad zařízením potřebného víza, ale další okolnosti celkem snadno zhatí naše smělé plány. Zjišťujeme, že to co fungovalo, nefunguje (dobíjení pc) a my se ocitáme v sedmi milionové (i s periférií) Casablance bez navigace. Ukázat někomu mapu znamená, že uteče. Neznají mapy. Asi nebyli pionýři. Když už by někdo pomohl a odprostíme se od francouzské bariéry tak prostě neví. Ruku na srdce. Kdo znáte všechny ulice i tam kde bydlíte. Ale princip adresování by znát mohli. Neznají. Zkoušíme taxikáře. Ten pacholek si řekl a 150 fňufníků. Sice sympaťák, ale tohle je pro Míšu moc. Usmlouváme ho na 70. Vyrážíme. Po asi 10 minutách začíná i taxikář váhat. Nic držíme se jako stín. To umíme od Safety caru.

Poučení: internet bývá volně u ambasád.

Nakonec zastavujeme kolem 17.00 u konzulátu. Vyndáváme smluvené peníze a taxikář si drze bere o 20 více. To si Ondra slíznul. Prý mu to vytrhl z ruky. Tvářím se na taxikáře hrozně zle až se snaží nám jako ještě poradit. Ale je to fakt milý chlapík a tak ještě debatujeme.

Bereme naivně za kliku konzulátu. Nic musíme to zkusit zítra.

Vydáváme se na jih. Nemáme vodu. Zastavujeme u Mekáče. Tak tady voda bude. Ondra bere flašky a říká: „Zkusíme to.“ Já jak je mým zvykem trochu opatrně: „ tak to okoukneme“… bereme každý dvou litrovou flašku a jdeme. Po delší době si přijdeme jako nikdo. Všichni nastrojení, čistí, takový povýšení a my sice veselý, ale přeci jenom trochu použití. Ptáme se místní ochranky, jestli si můžeme nabrat vodu a on vědom si své funkce nám to dovoluje. Další kolo s flaškama bylo už parádní. Plný baťoh. Máme plnou zásobu vody a Míša je spokojen. Sice voda nic moc, ale máme.

Jedeme za město a hledáme kde se upíchnout. Stavíme na jídlo, které nás láká už dva dny. Něco jako gyros a špíz dohromady. Ňamka. Zastavuje se u nás pán, a jak jinak se vyptává na Klaudii. Vypadne z něho, že bratr studoval v Praze. Poučení: tady má každý někoho kdo byl Praze. Příjemné povídání korunované dárkem v podobě banánů a navedení na kemp. To bereme. Už je to třeba. Prý asi 2 km. Po dvou km zastavujeme u pumpy, kde nám říkají dalších 5 km. On tam opravdu byl. Vtipné bylo Ondrovo, už v kempu: „ zajeď ještě za roh.“ Zajel jsem. Byli tam tři vlčáci. Ale byli to mazlové. Po ubytování přišlo první praní. Fakt bahno. Dobrůtka od Ondry v podobě vytuněných glutamátů. Občas fungují venkovní zásuvky u stání v kempu a tak dobíjíme, co se dá. Jdeme spát. Každou hodinu studený čumák do obličeje a ukradené odpadky, ale bylo fanj.

Den jedenáctý 23.9.2011

Už zase. Ráno nás z pod otevřeného nebe dostává do obrátek zase déšť. Složit prádlo, spacáky, karimatky. Už to máme celkem zmáknuté, ale jsme zase navlhlí. Ani nesnídáme a vydáváme se směrem k senegalskému konzulátu. Vstupujeme jak jinak než s úsměvem na tváři. V recepci sedí příjemná, ale na první pohled hrdá Senegalka. Snažíme se trochu jí rozvázat tu její roli, ale marně. Jediné v čem jí trochu znejišťujeme je, že na ní mluvíme anglicky. Říká, abychom se posadili a že za chvilku si nás zavolá. Úplně jiná úroveň než na mauretánské ambasádě. Za chvilku přichází a podává nám formuláře pro víza. „Hurá“ jsou v angličtině. Žádné nečitelné kopie jako minule. Hbitě je vyplňujeme a odevzdáváme. Zase čekáme. V tom Odra, že má telefon. Posílám ho ven, aby nerušil místní posvátný klid. Ten tydýt si stoupnul za dveře a tím jak je hluchej řve jak pavián. Obsluha na recepci se začíná dívat kdo tam není a já dělám, že tam nejsem. Jinak vše jak na drátkách. Ještě Ondrův telefonát ohledně očkovacích průkazů a už platíme a opouštíme konzulát.

Poučení: už jsme odevzdali i druhý pas a nedostali tentokrát žádný papír. Příště musíme lépe.

Vyzvednout si máme, snad, víza v pondělí ráno. Potom přejezd do Rabatu pro mauretánská a tradá směr Západní Sahara a první kontakt s pouští a polykáním mnoha kilometrů bez civilizace.

Míříme do Casablanca a jsme v očekávání. Nakonec staré město nic moc. Pár koloniálních budov, jinak nic. Zmatek, čurbes, dopravní blázinec. Ne nadarmo sedmi milionová (i s periférií) Casablanca je větším přístavem, než jako je Hamburk nebo Marseille. Spíš už jde o evropské město jen nebýt druhého největšího shromaždiště muslimů na světě v podobě mešity Hassana II. Jde o stavbu, která do dnešního dne přišla na 750 miliónů dolarů. Je to nejvyšší budova v zemi se svým 200 metrů vysokým minaretem a je opravdu impozantní. Byli jsme u ní asi hodinu a snažili se to pochopit. Dílo je postaveno na břehu Atlantiku, který ho omývá. Opravdu zážitek.

Zajímavost: je to jediná mešita v zemi kam může nahlídnout kdokoli. Vejde se do ní 25 a na nádvoří 80 tisíc lidí.

Po tomto jsme si zašli na čaj. Nafotili plyšáky v rámci projektu pro nejmenší a vydali se za výzvou, kterou jsme objevili den předem. Jednalo se o pár stánků v blízkosti staveniště. Byly to stánky s vařenými šneky. Zastavujeme u příjemné paní a jdeme na to, ale ouha. Míša nemůže vystoupit. Asi jsme blízko chodníku. V tom přiskakuje žena a jednou rukou odendává asi 50 kg podstavec od dopravní značky a mírně se u toho zacvulí. Facku bychom nechtěli dostat. Ptám se francouzsky: „Ecarpo“… přikyvuje ok, tak dva krát. Sedáme si na připravené stoličky a dostáváme instruktáž. Paní vezme párátko, moje, napíchne vařeného šneka, vytáhne a nehty odštípne to, co se nejí a zamlaská. Párátko mi vrací. Koukáme se na sebe trochu vykuleně, ale jdeme na to. Bereme si z auta chleba, to pro jistotu a jí se ke všemu. Za chvilku lítají prázdné ulity sem a tam, Ok dojedli jsme a musím říct, že už asi zase chvilku šneky nemusím. V tom přiskakuje paní s nášupem. S úsměvem jí říkám česky: „ale to být nemuselo.“ Ale už jsme v tom a musíme. Dala nám k tomu i vývar. Opravdu vypít? Gesto je neúprosné. Vzhledem, že u stánku zastavují i místní, počítáme, že jsme dobře. Po asi 15 minutách odjíždíme od stánku a snad poprvé večer nevaříme. Zato si dáváme desinfekční kalvádos v přiměřeném množství vzhledem k množství šneků. Tentokrát i otrlý Ondra naléhá na postavení stanu potom, co zde lezou brouci jak krabičky od sirek.. člověku zaskočilo. O udušení ani nemluvě. Stavíme pouze spodek. Píšeme deník, debatujeme. Pro biology: Později zjišťuje Ondra, že brouci při kontaktu s ním prdí zelenou vodu, která smrdí. Se mnou jsou fajn. Dále Ondra zjišťuje, že nejdou usmrtit zašlápnutím, jen se na jejich haupně objeví promáčkliny.

Samozřejmě okolo třetí hodiny ranní nandávám tropiko, protože prší…

Den dvanáctý 24.9.2011

Počet ujetých kilometrů dnes 0. Měli jsme odpočinkový den a bylo to dobře. Dopolední procházka po pláži nás vyhecovala k vyzkoušení rybolovu na náš, jak jsme zjistili dost malý prut oproti tomu, co mají za klády místní. Když se jeden rybář, chystal nahodit Ondra obdivně pronesl: „On jde skákat o tyči, nebo zná Špotákovou?“ Prudký švih a návnada letí, bůh ví kam. „Co dáme na háček?“ „Zkusíme šneky..“ Vzpomínám na uzle pro navazování návazců. No, nějak jsem to namotal. Nevypadá to ani zle. Jdeme na to. Ondra drtí prvního šneka a já napichuji. To se opakuje ještě dva krát a jdu na lov. Ondra mastňácky vše sleduje z křesílka, která jsme si přinesli na břeh. Nahazuji a už vím, proč rybáři chodí až po pás do vody a snaží se přehodit vlny… Po chvilce se návnada zaseká, asi o kámen. Chodím po břehu sem a tam a povedlo se. Nandáváme další návnadu a předávám prut Ondravi. Dle hesla hloupější sedlák… Ondra to vzal z gruntu a eliminuje velikost našeho prutu tím, že je ve vodě až po krk a občas ho nevidím vůbec. Kleju, co bude s navijákem. Ale moře vyslyšelo a Ondra se ocitá u mých nohou jak velryba. Po chvilce se historie opakuje, ale to už jsme nuceni návnadu utrhnout. Snad příště. Sedáme si do křesílek a klimbáme, čehož hlavně já potom lituju. Už jsem zase Hellboy. Co tak, ale sledujeme, nikdo nic nechytil. Asi blbej den.

To co se dělo posléze vystihuje jedna naše odpověď. Jsme Gastrosexuálové. Po vydatné glutamátové večeři Ondra prohlašuje: „Šel bych na pivo.“ Po chvilce přemlouvání svoluji. Vyrážíme směr hlavní silnice. Nacházíme zde stánky s masem a mezi nimi vchod do restaurace. Ptáme se na pivo a je to spíš jako urážka. Dáváme si čaj a koukám, že zrovna začíná volejbalové utkání mezi Marokem a Kamerunem v rámci Copa Afrika. Obdoba ME. Koukáme a je mi jasné, že aby se Ondra nenudil, bude potřebovat zábavu. Nechávám ho vybrat jídlo. Sice jsme se zděsili, jestli na to máme, ale jo. To co následovalo, byl koncert pro Oňu, Míju a dva tradiční talíře Tajini. Směs kusů masa, brambor a cibule. Absolutně tradiční jídlo podávané na speciálních talířích. Prostě mňamka. Následovala vtipná scéna s tím, že jeden řezník chtěl od Ondry vyfotit a abychom mu poslali fotku. Když jsme po něm chtěli adresu tak nám jí vyťal v arabštině. To už jsme šli do kolen. Všichni se seběhli, smích a plácání po ramenou a hledání aspoň jednoho co umí latinku. Našel se jeden. Takže tady máme další projekt na poslání fotek Mohamedu Khaitovi. Takže až na to, že Maroko prohrálo, to byl krásný večer. Následovalo postavení stanu zatím co Ondra krmil glutamáty místný krabičky od sirek(broky) a to ještě stihl uskakovat před neosvětleným mopedem. Jdeme spát.

Už třetí noc trávíme na jednou místě a místní potom, co nás přehlíželi nás zdraví, ženy nás neobchází 50, ale jenom 1 metr a děti s námi laškují a okukují naše vynálezy. Pohoda.