Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Už není v podstatě o čem psát. Jako budeme psát dál, ale je to snad jenom takový překlenovací týden a abychom my sami nezapomněli.

Den 16.1.2012

Krásný spánek ruší Ondrovo: „Nefuň na mě! Mám z toho ufuněnou ruku. Jsi jak matka vlčice.“ Měl štěstí, že jsem nebyl úplně při smyslech. Pacholek drzá.

Ani nesnídáme, Plán jsme si udělali už večer. Na snídani jedeme do Mangarina. Trochu mezi lidi. U parkování nás buzeruje Policajt za to, že jsme nezastavili hned, když na nás písknul. Pravda ještě jsme objeli kruháč a potom jsme drze před ním zaparkovali. Bohužel jsme neměli u sebe kopie dokladů a ten čičmunda na nás ještě vytáhl, že jsem neblikal i a kdesi co si.

(Poznámka: Většina velkých křižovatka je zde kruhového typu. Skoro pokaždé na každém výjezdu stojí parta policajtů. Občas si vzpomene a zapíská. Až na případy, když mají motorku a nebo máme poblíž zastavit, normálně ujíždíme. Dělají to tak i místní. Další věc je, že každý z policistů chce po nás jinak blikat na kruháči. Jeden chce blikat po směru objíždění a při výjezdu ne, další naopak a potom ve všech možných kombinacích. Prostě na nás pískají vždy. Ani si neuvědomují, jaký je problém hmitat rukou na blinkru, cpát se do přeplněného kruháče, řadit a ještě myslet na ne úplně 100% brzdy. Silně uvažujeme o tom, přemístit funkci o změně směru jízdy na spolujezdce. Budeme muset asi zkusit opravit ten přerušovač.)

Po chvilce, ale naštěstí vítězíme naší zbraní a tou je pořád trpělivost. Uf. Říkáme si, oba jací jsme blbci a já uklízím doklady. Zase poučení. Už zase skoro vypisoval bloček a dával doklady do kapsy.

Objednáváme 6 věcí. 1x čaj, 1x káva 2x obyčejný kroasan, 2x sýrová omeleta. Přinášejí jenom 3 a ještě jinak. Krása. Celkem nás to pobavilo, že se nic nezměnilo. Slečna je usměvavá a my se tím bavíme. Ondra si objednal kávu s mlékem. Mléko, ale nikde. Když tuto skutečnost reklamujeme. Slečna mu bere to upité a oslazené kafe, co už má před sebou a odchází. Držíme smích zuby nehty hlavně v okamžiku, kdy mu donáší novou kávu. Samozřejmě bez mléka. S tím dochází jiná slečna asi za 10 minut. To není až tak hloupé a Ondra měl čas kus kávy odsrknout. Já, ale marně čekám na sýrovou omeletu. Sice po plněném krokantu se sýrem, ale přeci jenom. Dostal jsem po urgování nakonec i tu omeletu. Bez sýru. Jo a Ondra svůj krokant nedostal vůbec.

Účet, ale kupodivu sedí a tak pobaveni odcházíme.

Špatné načasování. V našem obchodě zavírají v 12.00 a to je za 10min. „To stihneme.“ Říkám Ondrovi, ale ouha, za námi stojí zaparkovaný nějaký čičmunda. Chvilku obcházíme auto, ale nikde nic. (Poznámka: u nás na Dejvické bylo a doufám, že pořád je, zvykem dávat za přední sklo nějakou cedulku s kontaktem. Tady?) Vtipně koukáme na policisty, kteří si nás všimli a snaží se nám pomoci. My v klidu čekáme a koukáme se, co udělají. Nic. I se nám omluvili. Jeden zkouší auto odtlačit. Poté pozorujeme, jak to vlastně dělají. Občas někoho zastaví. Tedy snaží se zastavit. Kupodivu místní a to především asi vrchní vrstva používá „naší“ taktiku a to, že zastaví tam, kde jsou zastaveni. Jenom stáhnou okénko, usmějí se, zavřou okénko a jedou. Většina z nich u toho měla ještě telefon u ucha. Občas to, ale odnese běžný motorkář nebo taxikář. Většinou to je, jak pozorujeme, za to blikání. Jeden kluk je vysloveně nešťastný. Pomáhají mu už dva další. U jednoho se mihli peníze a už, už je strká policistovi. Ten, ale odmítá.

(Poznámka: jak to tady funguje. Když „uděláte“ přestupek a zastaví vás policista a nemáte, v případě bělocha, kopie, vezme vám řidičák a techniček. Strčí to všechno do kapsy a vypíše bloček, s kterým si dojdete na policejní stanici. Asi nejhlavnější. Tam si to s vámi vyřídí a dostanete papíry zpět. Jediné co nechceme zjišťovat je, jestli se vracíte s potvrzením o zaplacení pokuty na místo činu nebo druhý den na policejní stanici. My každopádně budeme už se zase dostávat do expedičního pozoru a budeme vozit kopie.)

Pořád se nic neděje a my pořád stojíme. Po cca 45 minutách přichází vysmátý chlap a pořád promiňte a promiňte. Já se snažím vychovávat a tak mu radím na příště kartičku. To je, ale samozřejmě úplně zbytečné. Ondra se mi jenom směje. Poté nám policisté uvolňují silnici pro snazší vyjetí a už se šineme. Plán je prozkoumat kostel a školu na kopci kousek od nás.

No moc toho nenachodíme a už sedíme a koukáme na okolní ruch. Je to nějaká katolická škola a je zde takový ten školní čurbes. Nás po chvilce zaujalo něco jiného. Je to dělník, který vyrábí zámkovou dlažbu. Stopujeme, za jak dlouho udělá 5 dlaždic. Prostě si dělá bábovičky, ale z betonu. Jedna vyjde cca na 1 minutu i s technologickými pauzami. Chtěli jsme udělat víc měření, ale jde na oběd. My nacházíme posezení pod stromem a dáváme kolu. Rozjímáme a vymýšlíme kde co.

Poté obcházíme kolem školních budov. (Postřeh: jsme sice čistí, ale třeba Míšovi kraťasy už mají takovou patinu, i když jsou čisté. Vždy, když jde kolem nás někdo lépe oblečený, cítíme jeho pohled od hlavy až k patě. Prostě nás sjede pohledem, jak jsme na tom. Ve většině případů odchází protějšek s pocitem vítězství. Nejsme přeci manekýni, ale tohle je zajímavé. Šaty dělaj člověka, ale to co je za nimi tady nikoho nezajímá. Důležité je se ukázat. I ten náš slavnej Jeremi. Má jenom pár kusů oblečení, ale značky takové, že jsme jenom koukali.)

Poté už jedeme na nákup. Už nás tam znají a tak jako doma. Ondra si vymýšlí udělat něco jako Čínu. Koupili jsme nedávno nějakou ochucenou rýži v akci a tak chce do toho zamíchat nějaké maso.

Po příjezdu na základnu zjišťujeme, že proud pořád nejde. Ondra vaří. Potom, ale zjišťujeme, že se všude svítí kromě našeho domu. I u Jeremiho se svítí. Co ten pacholek zase provedl. Sděluje nám, že je problém v elektroinstalaci v domě. Prostě jsou tam někde ještě pojistky, a jak to pořád vypínají a zapínají, tak něco někde nevydrželo. Další černý večer na černém kontinentu. Voda. To je už nuda. Pořád neteče voda. Už jsme si vlastně zvykli. Jak vidno už bychom se potřebovali hnout. Jdeme spát brzo.

(Poznámka: Je úžasné, kolik vody nám stačí na přežití. Kolik v porovnání proteče odpadem doma než tady. Stačí nám desetilitrový barel na dva dny na pití a dvacetilitrový kyblík denně na vše co se týká hygieny a záchodu. A to se myjeme denně od hlavy až k patě.)

V noci se mlátíme. Jak jsme si zvykli chodit pozdě spát, tak brzké ulehnutí je trochu problém, ale ona nás cesta zase srovná. Bude-li nějaká.

„Aaaaaaa!!!“ „Co je!“ Ptá se Ondra kousek nad rozedněním. „Ještěrka! Byla na mobilu.“ „No a?“ „Jsem si na ní šáhnul, no a moc příjemný to nebylo.“ „Toho naděláš.“ Říká otráveně Ondra a otáčí se na druhý bok. „Bych tě chtěl vidět frajere. Tady vyskakuješ kvůli švábovi. Tohle je jiná liga. C! Ještěrka je ještěrka.“ Se smíchem se na posteli mlátíme dál.

Ondra se krásně nudí a mě to dost vyhovuje. Vymýšlí různá jídla. Padl i nápad na cestovatelskou kuchařku. Padá i návrh na jídlo. „Svíčková!“ „Ty kráso co potřebuješ? Staženýho varana, nebo ocas z krokodýla?“ Je už zase jasno. Vyrážíme na nákup, ale tentokrát pěšky. Musíme se trochu hnout. Cestou jsme naplánovali návštěvu místního nádraží. Nic od toho nečekáme, ale tam jsme ještě nebyli. Míjíme už známá místa, odháníme známé děti a v klidu míříme k nádraží. No skvot hadr. Taková vybydlená budova. Před ní je asi po nedávné rekonstrukci celé náměstí s místní sochou svobody. Akorát je to černoška, bez paprsků na hlavě a má velmi hodně plápolající pochodeň. Samotné nádraží na nás působí jako naše malé v Dejvicích. Mimochodem jedno z nejhezčích. Atmosféra je příjemná, ale budova je značně zchátralá a i vybavení tady vlastně žádné není. Co nás zaujalo je prodej lístků. Pro Míšu by to byl asi problém. Prodavač lístků sedí za sklem, ale ještě půl metru před sklem jsou zatahovací, úzké mříže, které už asi nejdou zatáhnout a tak vznikají dost svízelné situace. Někdo nedosáhne a někomu se tam nevejde ruka. Což by byl Míšův případ. Dlouho, ale svou přítomností neprovokujeme.

Cestou ještě potkáváme nádherné auto, které poznávalo Afriku daleko před námi. Je to stařičká Toyota Land Cruiser. Obdivujeme jí a fotíme. No prostě něco pro nás.

Nákup nemá smysl komentovat. Bylo to raz dva a už si to štrádujeme na základnu. Ondra vaří a já netuju a háži mu titulky, co čtu na stránkách. Bavíme se tím skoro půlku vaření. Maso jak jinak než tuhé a potřebuje trochu vykoupat a povařit. Ondra pracuje znamenitě. Jediné s čím je trochu problém je jak propasírovat mrkev. Nebo jí aspoň nějak podrtit. Je z konzervy a její gumová konzistence nejde ani rozmáčknout. Nakonec Ondra vítězí a já už slintám nedočkavostí.

Výsledek byl báječný. Jediné co tomu lze vytknout je množství. Zase jsme se přežrali. Funíme a oddychujeme za občasných hlášek typu: „Ty vole.“ „U všech čubek.“ „Musíš toho dělat tolik?“ A během toho si ještě přidáváme. Nakonec to dojíždí Jeremi za opravdu hlasitého mlaskání. No něco neskutečného a něco pro Míšu.

Prostě svíčková v podání cestovatele ONDRY byla znamenitá.

Poté nás ještě hodně baví Jeremi. Chci stáhnout videa, ale v tom to zmerčil Jeremi a začalo jeho vystoupení. Zastavil jsem ho a dal kameru Ondrovi. Co potom předvedl, bylo něco, jak to říct, no snažil se a myslel to opravdově, ale já jenom těžce držel smích. Slzy jsem neudržel. Je děsnej, když mu ukážeme jeho fotky. To co dělá je ba pováženou. Máme strach, že se u toho, ani nebudu psát co. Připomíná nám Kocoura ze seriálu Červený trpaslík. Ale kocour byl frajer, ale tohle. No pobavil nás chlapec. Slibujeme mu to vypálit na cd.

Dlouho večer ležíme v posteli a snažíme se vymyslet, jak to bude. Samozřejmě úplně zbytečně.

Ondrovi se zase trochu vrátily problémy. To mě netěší a hlavně už nemám moc co na výběr v lékárně. Vyndávám poslední věc, kterou jsme chtěli stejně už před časem vzít. Je to odčervovací prášek. (Poznámka: je to zase věc názoru, ale prý je dobré jednou za 4 měsíce toto podstoupit. Prostě se pročistit. Já jsee v pohodě a spíš už na mě doléhá čekání, ale u Ondry už to je moc dlouho.)

Ondra polyká prášek a já radši počkám, až co to s ním udělá. Budeme muset třeba fungovat, tak aby aspoň jeden z nás mohl.

Ondrovi moc chutnal: „Jééé, chutná po pomerančích.“ To jsem nevydržel a vzal ho teda taky. Když po… tak oba.

Tím vším si krátíme čas na zavolání Sergemu. Jsme už napnutí. Kolem desáté tedy voláme voláme. Ten se omlouvá, že si zrovna jede pro kredit, aby mohl zavolat do Kinshasi. Uf. Čekáme dál a čas se vleče. „Sakra já už chci vědět, jak jsme na tom!“ Říkám už zkroušeně. Ondra odpovídá tím jeho zachrčením: „Jeeee.“

Serge volá: „Tak prý tam jde odpoledne pro to. A dá vědět.“ Tím končí telefon. Pro co jde? Je to už hotové, když proto jde? Kdy odpoledne zavolá? Co máme dělat? Sakra a do prdele už se trochu z nás sypou. Kolují i ty scénáře. „Hm, takže zejtra zařídíme ten kontejner.“ Ale smějeme se. Prostě to nevzdáme. Ráno budeme připraveni.

Teď ještě řešíme zbytek věcí pro možný odjezd. Jedeme vytisknout nějaké dokumenty. Vybrat peníze a koupit pro Ondru banány. Večer zase dělám pořádek v papírech. Není už co připravovat.

Jdeme spát. Proud stejně nejde a voda neteče.

(Poznámka: je to těžké pro nás tři, respektive čtyři. Klaudii tenhle odpočinek nesvědčí, jak jsme se mohli už několikrát přesvědčit. My se trochu přizpůsobili, ale jak se to pořád natahuje, cítíme potřebu změny. Takhle jsme si to nepředstavovali. Být měsíc na jednom místě. Serge to taky nemá jednoduché. Má svojí práci a starosti a je v Gabonu a má zařizovat věci v Kinshase.)

Ráno budík řinčí už v sedm. Vstáváme po dlouhé době takhle brzo. V terénu to bylo normální. Dáváme ještě 10 minut pro probrání a už to jede. Hrnková sprcha, snídaně a už venku zbývá pár věcí. V půl deváté jsme připraveni. Ani jsme nevyjeli. Serge zavolal, že mu to ten debil nebere. (Poznámka: jestli to je dobrý Sergův kamarád nevíme, ale pro nás to je jasné.) Čekáme a čekáme. Ještě, že židličky zůstali venku. Tuhle pohotovost držíme do 15.00. Potom na to kašleme a vybalujeme.

Večer se musíme držet, abychom mu nevolali. Je to pořád o tom. „Kolik je?“ „Půl šestý.“ „V kolik mu zavoláme?“ „No já bych počkal. Ví, že čekáme na cokoli.“ „Já vím.“ „V půl sedmý?“… Pořád se probírá co a jak. Je to únavné a nemá to konce.

Telefon. Serge. Posloucháme na hlasitý odposlech trhaný hlas: „Nezvedá mi to. Nic nevím. Omlouvám se. Budu to zkoušet.“ Jediný člověk tady trochu chápe naše napětí, které prožíváme. Sám zavolá, aby řekl, že ještě nic neví a nenechá nás čekat. To oceňujeme.

Chápe i mojí ostrou nótu: „Sergi prosím tě, ale tohle nejde. Když mu šlo o prachy tak to se staral.“ Mrzí mě, že to odnáší Serge. Fajn chlapík a můžu říci i kamarád.

Další telefon konstatuje to samé. Ráno se uvidí. Zase další den v prdeli. Zase čekání. Pořád jenom nebere mi to. Počkejte dvě hodiny. Večer, ráno, zítra. Už jsme vyposlechli všechny možné jednotky času. Zbývá už jenom měsíc, ale ten se blíží sám a potom rok. Ten snad ne.

(Poznámka: troch mě trápí Ondrovo břicho. Ať nasadím cokoli, je to buď stejné, nebo občas i horší. Dnes jsem mu nasadil ostrou dietu, i když na práškách se o dietě nepíše a i mě v nemocnici hned říkali ať jím.)

Obhlížíme Brazza jak je ve tmě. V tom nacházíme asi 10 centimetrů velkou kudlanku a už jí zkoumáme. Je to potvora bojovná. Ondra jí škádlí nějakým drátem. Když se pokusila odletnout uskočili jsme oba s vyjeknutím. (Poznámka: vůbec jsme začali pozorovat hmyz, který je tady hojně zastoupen a někdy to je víc zajímavé než cokoli jiného. Onehda nám seděl na Klaudii nějaký pavouk skokan. Kolem něj létaly mouchy. Spíš to vypadalo, že si z něj dělaj srandu. Musíme říci, že jeho manévry byly opravdu rychlé. Po asi 15 minutách to Míša vzdává. Když už se zvedal i Ondra vyjekl: „Ty kráso! Už jí má a táhne jí pod haupnu!“ „Zítra kontroluješ olej ty.“ Byla moje rychlá odpověď. Jinak se to tady hemží, teda tady tolik ne, pěkně vypasenými šváby, lezou tady pěkné stonožky, ale všemu vévodí, ale ne hmyz, ještěrky, které veškerou tuto havěť vesele pojídá v přímém přenose a kousek od židliček. Snad se podaří něco natočit na kameru.)

Zalejzáme do postele. Netradičně nejde proud a tak zalejzáme s příchodem tmy. Já se už snad těším i do stanu a na voňavou karimatku. Ondrovi to je jedno. Po naházení některých zbalených věcí z auta do postele vraždíme sprejem komáry a uleháme. Na to proběhla soutěž v loupání čehokoli v těle. Souboj zůstal nerozhodně, ale byly to šlupy.

Ráno ani nemáme natavený budík. Když Serge zavolá, jsme schopni do 15 minut vyrazit do přístavu, respektive všude, kam bude potřeba.

Serge volá kolem 9.00. „Kluci, dovolal jsem se mu. Ve dvanáct to pošle. Buďte tam a já ještě zavolám. To byste mohli ještě stihnout trajekt. Má pro vás přijet?“ „Ne stačí to poslat a ať je na druhý straně. Sergi moc děkujeme.“ Zní naše optimistická odpověď.

Píše i Morten. Motorkář, že už je zpět. Prý Henry a Dominik jsou už v bezpečí Namíbie. To jsou ti dva, jak o nich mluvil Olivier z Hipokempu, nám bleská hlavou.

(Poznámka: Byli jsme svědky zajímavé věci a tím už i asi je nám jasné, proč jsou kluci už takhle daleko. Totiž, když jsme byli v Gabonu na Ambasádě Angoly, byl Henry velmi vřele vítán a někteří se divili, že on národností z JAR má problém získat víza do Angoly. „Ty jsi krajan a ty nebudeš mít problémy.“ Mu bylo řečeno před námi. Vízum sice nezískal, to až tady v Dolisie. Jiná věc je s překročením hranic do DRC. Dominik se tím pádem krásně svezl. Kluci šikovní a my jim to přejeme. Jen nás mrzí, že nám takhle ujeli. Závěr je takový, že JAR je velmi vážená země v Africe. Zase další zářez co se týká postoje k Evropě. Jen štěstí, že je Henry bílej jak mi, jinak by podporovala trochu probleskávající domněnku zmíněnou už dříve.)

Dáváme židličky do stínu, který tady po ránu u dveří není, a povídáme. Máme čas. Ondra je na tom ne podle mých představ a tak mu zase nasazuju silnější prášky a posílám sms na konzultaci do ČR. Ondra je mimo. Už 4 dny pořádně nejedl a je slabej jak moucha.

Před dvanáctou jsme v přístavu. To co se potom dvě a půl hodiny děje je jak špatnej vtip. Ondra za chvilku už sedí na zemi a funí a trpí. Kolem nás chodí obálek, že nevíme na koho vyzývavě koukat dříve. I občas na někoho houkeme: „Viza?“ Nic. Přijdeme si jak nějací mafiáni. Spekulujeme, jestli kontakt na druhé straně řekl poslíčkovi: „Budou na to čekat bílí.“ Stojí tady tři obálky a pořád někam volají. Koukáme. Máváme a nic. V půl třetí, když vidím Ondru a odjíždějící poslední velký trajekt dneška měknu a volám Serge. Nebere. Po chvilce volá zpět a omlouvá se. Ptám se, jak to vypadá a říkám mu o Ondrovi, který by teď byl nejradši v pelechu. Kontakt na druhé straně mu to, ale zase nezvedá a moc se nám omlouvá: „Kluci mě je to už blbé. Pošlu tam asi sekretářku.“ Zní jeho odpověď. On se omlouvat nemusí.

(Poznámka: i rozhovor pro Impulz, který se předtáčí, jsme museli přesunout na zítra. Ne, že bychom byli pověrčiví, ale jásat, že jsem v DRC a koukat se na ní jenom z Brazza, by byla dobrá blamáž.)

Shrnuto, podtrženo. Čekáme zde bez pár dní už měsíc. Prý jsme měli zde poznávat život. To se nám snad daří. Problém s větším prozkoumáváním je fakt, že jsem 60% času na odjezdu a tak se nám ani pocitově nikam moc nechtělo. Není ani moc kam. Je to ubíjející. Čas je v Africe elastický a teď nám to dokazuje. Jen v Evropě plyne pořád a to nám nehraje do karet úspěšného dokončení expedice.

(Poznámka: Dle veřejné encyklopedie Wikipedia patří Brazzaville 215. Místo v kvalitě bydlení v hlavních městech na celé zeměkouli. Žebříček vystihuje to, jak to tady vypadá. Ten žebříček končí 215. Tedy pěkná díra a pro strávení našeho vzácného času jsem si ani nemohli lépe vybrat…smích!!! http://cs.wikipedia.org/wiki/Brazzaville)

(poznámka: Jeremi u nás teď večer pojídá svojí večeři. To je děs. Prase je proti němu šlechtic a může dostat řád za stolování. Mlaská tak, že má ozvěnu. Něco pro Míšu.)

(Poznámka: Tak jak v noční Praze zvoní tramvaje, šumí Vltava, nebo sem tam projede automobil, hučí v Brazza elektrické agregáty. Přemýšlíme, jak velká loby výrobců agregátů tady musí být, když kolem teče řeka s mnoha megawatty energie. Musí být velká ta loby, když se víc vyplatí prodávat domácí elektrárny než postavit nějaká energetická centra... kde jsou ti ekologové?)

Není jasno, jestli jsou víza hotová, kam se poděl kontakt, kde jsou peníze. Ještě po domluvě se Sergem voláme Dalibora v Kinshase, jestli by se nekouknul na imigrační, jak to vypadá. Má, ale výjezd s prací a tak to padá. Den končí s tím, že nemáme 600USA a víza taky ne a nikdo nic neví, nebo nezvedá telefon. Vzpomínáme na Taťku z Akry, který říkával: „Jsou jako děti a pořád se musejí tepat.“ Je to tak. Pán vrchní, který to měl na starost, si odletí do Dubaje a předá to někomu. Tím jak na něj netlačí, jde to do hajzlu a ještě přes tři kolena. Plán je jasný. Ještě zkoušet všechny telefony, zkontaktovat konzula v Kinshase, který by měl být už zpět, Luboše v Abuja a zkusit s tím ještě něco udělat. Je to hrozný kolik už kolem nás skáče lidí. My dva cápkové na cestě a tolik lidí pořád na něco potřebujeme. To bude drahý v té vítací hospůdce.

Ondru už konzultuju se zdravotní podporou doma. Nechci se chlubit, ale potvrzuje mi nasazení opět jednoho léku jen na dýl a nasazuju opět dietu. Tímto se Ondrovi omlouvám. Jedna z posledních věcí co mě drží nad vodou je jídlo…žrádlo, mňamky. Ondra se tváří, že to chápe a tak občas prostě Ondrovi dělám chutě, i když nerad.

Večer to korunuje Míšovo dostávání se do lososové konzervy. Moc to nejde a olej je všude. Co neudělat pro Ondrovo pobavení.

Den končí spekulacemi, čtením dalšího deníku a prděním.

Míša pokračuje v ne příliš povedeném konání. Vychrstává zbytek vody, tak, že je mokry a okolí taky. Háže slupku od banánu úplně vedle koše. Padá mu otevřená paštika na zem. Citron padá rozkrojením do písku. Prostě fajn začátek dne. Ondra se musel jít utřít, jak se poprskal smíchy čajem. Míša prostě konstatuje problémy s jemnou motorikou způsobenou nervozitou z čekání a několika týdenním nedostatkem pohybu.

Výheň. V 9.30 se shodujeme, že nakoupit dopoledne fakt nestihneme. Oba zpomalujeme na minimální mozkovou kapacitu a to ještě asi přeháním. Prostě se tak ploužíme a ani nečekáme na nějaké zavolání. Nakonec voláme Lubošovi, kterého budíme. Chudákovi se omlouváme a říkáme mu potichu náš plán na útok jakoby z druhé strany. Prostě ho prosíme, jestli by neaktivoval konzula v Kinshase on a vůbec to trochu neprobral. Slibuje pomoc. Přijdeme si jak mafiáni. Ty zavolej tomuhle a ty dej nůž na krk tady. Jestli nebude spolupracovat, koňská hlava do postele, tomu rybu a toho polib. Prostě velká hra. Ne, vše je s prosíkem. Všichni jsou úžasní, ať to dopadne jakkoli.

Na nákup vyrážíme něco po třetí. Vyvážíme Klaudii a kocháme se městem. Pokaždé jedeme jinudy a je to, už pro nás otupělé, trochu zpestření. Krám jako vždy. Jen se blbě nakupuje. Ondra je na dietě. Já ne, že bych neměl chuť, ale parťáka nechci provokovat. Potkáváme i Oliviéra a dáváme řeč. Popisuje jak si Morter vyzvedl motorku a vyrazil směr Dolisie.

Poté jedeme na kolu a rozhodujeme konečně koupit místní simku. Blbci jsme. Sice jsme pořád na netu, ale tenhle měsíc, když jsme začali zařizovat by se levné volání hodilo. Věřili jsme, že to bude rychlé. Přitom už víme jak je tady volání levné a to i k nám domu. No prostě za pár fňufníků kupujeme simku a kredit a nadáváme si. No nedá se nic dělat. (poznámka: do téhle doby jsme projížděli zeměmi bez nutnosti kupovat a těch pár sms jsme měli v rozpočtu, ale tady by se to vyplatili koupit i dříve.)

Spekulujeme o motorářích. Jak se mohli dostat do Angoly. Asi přes Cabindu a trajekt.

To znamená pro nás velkou komplikaci, pokud bychom to chtěli udělat taky tak. Do Port Noir, hlavního ekonomického uzlu, podle všech informací nevede cesta pro nás. Sice spekulujeme o tom, kolikrát nám říkali, že to nepřejedeme, ale tohle je 700 km nezmapovaného terénu. Teda pro nás nezmapovaného. Nikdo tam nejezdí, protože to prostě nejde. Buď se do Port Noir lítá, nebo jede vlakem, anebo tam jezdí kamiony. Prý tam nic jiného neprojede. I Oliviér říkal, že ani 4x4 nic moc. Nejlepší je kamion nebo motorka. Klaudie je, je ale auto a už má trochu naklepáno.

Zase spekulace a Ondra tráví poslední hodiny dne na netu a snaží se nají pro nás cestičku naděje. Ještě lítají mejly a telefony. Konec dne přináší zprávu od Serge. Pošlete přesná jména. Ještě jeden kamarád se tam vyskytl a hned v pondělí ráno koukne na viza a dá vědět.

Jedna pozitivní věc je, že budeme mít relativně pohodovou neděli. Nikdo volat nebude a nikam nepojedeme.

Co napsat o dnešku?

První zpráva dne je o tom, že boss, co nám zařizoval víza, se pravděpodobně vrátí v pondělí. Je to dobrá zpráva, ale tady to nic neznamená. Vše je relativní.

Potom dostáváme klíč od jímky s vodou. Jeremi pochopil, že je lepší, když si vodu nosíme sami a nemusí nám jí nosit on.

(Poznámka: Jinak to tady má chlapec dobré. Nevíme, jestli o tom ví Serge, jako jeho boss, ale mládenec tady kšeftuje s vodou a mangy jak na běžícím pásu. Šikovnej.)

Ondra od rána zjišťuje informace o možnosti jiné cesty. Rýsuje se přepravit se do Port Noir, vyřídit víza do Angoly a buď se nalodit už zde a dojet do Soyo, nebo přejet do Cabindy a trajektem se dostat opět do Soyo v Angole. Víme o špatných cestách, ale šance tu je. Každopádně z Port Noir by se lépe zařizoval ústup pro Klaudii.

Vše je, ale záhy vyřešeno. Potvrzeno a zašlapáno. Dle deníků nějakých cestovatelů a našich informací, není nyní jiný přechod pro auta než v Kinshase do DRC a potom v Matadi do Angoly. Věc se má tak: Když se náhodou povede získat někde víza, tak po příjezdu na hranice vám suše řeknou, že jsou neplatná. To se může opakovat na všech hranicích tady v Africe. U hranic do DRC nebo Angoly to je víc než jisté. Je to takový boj s úředníky a jenom to dokazuje místná poměry.

Cestovatel, cizinec, běloch je zde prostě ždímám jak citrón. Nemá zde žádnou papírovou ani jinou jistotu. Žádné dovolání. Můžete mít papír od samotného prezidenta a je to jako kdybyste měli hajzl papír s hlavičkou. Prostě nic. My teď stojíme před největšími byrokratickými hraničními pevnostmi v Africe.

Těžko popsat situaci. Jsme v byrokratickém mlýnku na zvací dopisy, dopisy tak zvaně motivační (jako proč tam vůbec jedeme), kopií pasů, očkovacích průkazů, víz, karnetu, řidičáků a hlavně peněz a i pro nás nezbytného času. Objevují se i tací co se kouknou na googlemaps a suše řeknou, abychom to objeli. Není kudy pro nás a někdy ani pro 4x4. Potom přijedete někam, kam se hrabete bahnem a necestou 100 kilometrů tři dny, podle googlu je tam dálnice, aby vám s úsměvem nějaký čičmunda řekl: „E,E…to je špatně. To nejde. Musíte zpět. Tohle tady neplatí.“ A ještě vám při té příležitosti zneplatní i to málo platného co máte v pasu.

Ať máte v ruce cokoli, tak to nic neznamená. Jde jenom o tom, koho potkáte. Moc normálních lidí na úřadech nečekejte. S nikým se nedá nic domluvit. Teda dá, ale není to ani relativní. Prostě to jenom jako, když vyjde z úst. Něco jako: „Ahoj, jak se máš.“= „Zítra určitě ve 12.00 to pošlu.“ Je to pocit čisté zoufalství a bezmoci. Tedy dokud trochu nepřivyknete a neotupíte. Absurdistán. Afrika.

Takže buď tomu hajzlovi vysypete další hromadu peněz z vaší tenčící se zásoby, nebo se na to vyserete a necháte auto tam kde je, a odletíte domů. Protože my můžeme, ale ten debil tam bude sedět i za 5 let, bude ho tam kousat komár tygrovanej a bude buzerovanej od šefa. To si vždy řekneme a je nám líp.

Když už ho uplatíte, ale tak je mu jedno, že za 10 kilometrů se nehnete z místa, protože prostě silnice zmizí. (U nás přejezd Gabon, Kongo)

Ondra spočítal, že nás výstřelek pána v Kinshase, že nás nepustil do DRC, stál zatím 35 tisíc Kč. Je v tom pořízení víz v Abuja, která nám byla anulována. Trajek. 3 denní víza do Konga. Prodloužení víz v Kongu. Zařizování nových víz do DRC (mega položka alias úplatek). A zbytek náklady na zbytečný měsíc v Brazza, které jsou 30% z celkové částky. Pěkná pálka.

Zítra máme s Ondrou výročí. Měsíc v Brazzaville. Plánujeme, jak to oslavíme. Jinak nás čeká další kolo boje za naší věc. Luboš, Serge, Murtaza, konzul v DRC, ti všichni se pokusí o to nás tam dostat.

Celý den se nese v plánování. Po zjištění Ondry, že přes Cabindu ne, už jenom brouzdání na netu. Ondra vymýšlí dietní jídlo. Je horko jak v peci. Odpoledne si zpříjemňujeme zapinkáním si s míčem. Za 5 minut jsme jak, kdybychom vylezli z bazénu. U mě je konstatování volejbalových schopností, že to tam pořád je a u Ondry, že má dobrého učitele.

Den si zpestřujeme výukou slušného chování u Jeremiho, které nepadá na úrodnou půdu. Řekl si drze o čaj a Ondra mu ho tedy, ač Míša protestoval, nalil. Potom jenom vyhrkl: „Cukr. Dej mi cukr.“ To už jsem nevydržel. „Já jsem mistr cukr a mohl bys říci aspoň prosím.“ Jakmile jsme řekli: Silvuple.“ Urazil se a doplnil k tomu: „Mesié.“ Vůbec nepochopil a uražený odešel, jako, že se na něj povyšuju. No nemám tyhle situace rád a on mi k srdci taky nepřirostl, ale pořádek musí být. Po chvilce ho voláme zpátky. Samozřejmě přichází až za notnou chvilku a snažím se mu to vysvětlit. Něco v tom smyslu, že je to nemělo být tak, jak to pochopil, ale i mezi kamarády je to slušnost a vyjaření určitého respektu k jeho osobě. Tvářil se, že to pochopil a donesl nám dvě manga. Chvilku nad tím ještě debatujeme, ale je to zbytečné a já se vykašlu na nějakou výchovu.

Posloucháme muziku a relaxujeme venku na židličkách, pomazaný repelentem a za bubnování mang o auta pod stromem. (Poznámka: Jsou to fakt rány jako blázen. Dvě auta, co stojí pod stromem mají vymlácená skla. Manga jsou větší než kokosy a tak 3x těžší.) Je teplo i teď, ale jde to.

Fotogalerie