Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Tento deník je trochu o našem životě v Brazza, žádný zázrak. Moc se toho neděje. Teď už jenom ubíjíme čas. Chtěl jsem napsat co je zajímavé, ale hold to nejde úplně říci kde je to nej. Fotky jsou hlavně pro Kroužek techniků. Zapózovala Klaudie.

První den boje za překování byrokracie. Vstáváme tak trochu po ranním mlácení v posteli. Oba jsme na sebe koukali už tak kolem 6.00. Co bude? Jak to bude? Kam se hneme?

Ani nesnídáme. V tom se objevuje Serge. Uf aspoň něco. Budeme mít dnešní den pro zařizování. Nechceme ztrácet už ani den. Ptá se nás, co jsme vymysleli a jak jsme si užili týden v Brazza. Bavíme ho naší návštěvou ZOO a vůbec našimi výpady do města. Směje se, až se za břicho popadá.

Domlouváme zteč Ambasády Angoly. Jedeme rychle dotisknout dokumenty. Zdá se, že máme vše a téměř neprůstřelné. Po tomto se oblékáme do „gala“. Je teplo a tak byrokratický den slibuje i zážitek fyzický.

Za 15 minut jsme na ambasádě. Za chvilku přichází přísná paní. Žádá si naše dokumenty. Serge má velmi milé a slušné vystupování. My mu zezadu jenom strkáme papíry pod ruku. Paní vypadá spokojeně. Jen musíme donést neostřižené kopie pasů. Tuto buzeraci přecházíme. (Poznámka: mají rádi barevné papíry. Čím víc tím líp.) Není problém jim v tomto vyhovět. Tedy trochu je. Sehnat barevnou kopírku není tady taková sranda. Nakonec Serge domlouvá okopírování na Ministerstvu energetiky. Vtip? Ne. Má tam naštěstí kamaráda. Vtipné je, že dnes má novoroční projev ministr. Všude plno aut a lidí a do toho my s pasy. Jdeme do budovy. Serge jenom tak hodí: „Tam dole je skladiště obohaceného uranu.“ „Cože?“ Odpověď je stejná. Oba kulíme oči a zadržujeme smích. Tedy snad potom nebudeme svítit. Ondra si dělá srandu, že to jediný nonstop osvětlený dům ve městě. (Poznámka: není radno v Africe obecně jezdit výtahy. Proud zase nejde.)

Bohužel máme z toho dobrý pocit. Když už si ty papíry paní chce vzít, znamená, že se zde vízum dá získat.

Vcházíme do kanceláře a Serge se velmi vřele vítá s nějakým mužem. Mají takový zajímavý rituál, který jsme už párkrát viděli. Jakoby si drcají do hlav. Takové berany, berany, duc. Hlavička zprava, zleva a pak čelo o čelo.

S námi si asi ani nechtěl podat ruku, ale když už jsme mu jí nabídli, přijímá. Poté na chvilku zmizeli a už nás Serge volá, ať jdeme. Vypráví nám, jak to tady na ministerstvu chodí s kopírováním.

Prý si tenhle šéf geologického průzkumu musí sám kupovat barvy do tiskárny, protože ministr bere moc peněz a na fungování ministerstva a chod budovy nezbývají peníze. No jo drahý ministr. Nás tahle informace moc nepřekvapuje. Prcháme zpět na ambasádu. Po chvilce čekání už předáváme vše, co máme. Nejdřív přichází na řadu proces schvalovací. Tady něco jako jestli vůbec budou uvažovat o tom, jestli nám ty víza nakonec dají. Paní se tváří, že jsme jí dali vše a odchází. Během toho tam asi bohužel sedí trochu opotřebovaný a páchnoucí Švéd. Motorku jsme zahlídli venku. Dělá tam dusno. Serge jenom přes rameno: „Snad nám to nepokazí.“

Pokazil, nepokazil. Paní je až nezdravě rychle zpět a vše háže na stůl. Poté ukazuje cosi na zvacím dopisu od Člověka v tísni. Tímto moc děkujeme. My se jen snažíme zachytit z rychlé francouzské komunikace, jak to vypadá. „NO.“ Říká paní a odchází. Ticho. Koukáme vytřeštěně na Serge. „Co se stalo?“ Sedá si pomalu vedle nás a pomalu říká: „Něco je prý špatně.“ „A co?“ Ptáme se nedočkavě. Nakonec z paní dostal, že nám chybí nějaký dokument. „Jaký a proč a co?“ Nevíme nic. Prostě ne. Koulíme zlostně očima. Tedy hlavně já. Jsme už z toho unavení a nechápeme, proč to dělají. (Poznámka: Angola prý objevila velká naleziště ropy a stane se bohatší než Nigérie. Jestli se stane s lidmi v Angole to co s lidmi v Nigérii… Máme teorii, že do 20 let se do Afriky nebude dát dostat. Normální země se snaží otevřít světu a turistům. Můžeme jenom spekulovat o tom proč je to v podstatné části Afriky naopak. Nechceme ani domýšlet, kdybychom vytáhli na světlo pojem černý rasismus. Bohužel. Bude to i tím, že se před světem schovává špína, kterou tady provozuje pohádkově bohaté vládnoucí třída.)

Serge se ještě snaží dostat k velvyslanci. Je mu jen suše řečeno, ať si zítra přijede pro formulář a zažádá si o audienci. Fakt síla a na to nemáme čas. Nejde odhadnout, zda ho přijme dnes nebo za měsíc.

A už zase máme málo času na rozhodování. Pán tajný na druhé straně potřebuje vědět do půl hodiny, jak jsme na tom a kdy budeme brodit do DRC. Říkáme, ať mu řekne, že předpokládáme středu jako čas pro zdolání prvního zádrhelu.

Jedeme na nákup, ale mají až od tří a tak ustupujeme tradičně po prohrané byrokratické bitvě na kuře. Zřejmě naposledy. Už nám to ani nechutná.

Překvapuje nás kluk z obsluhy a říká, co budeme chtít. Mile nás to překvapuje, a že by si přeci jenom něco pamatovali. Bohužel ne. Sice i tak jsme mu před tím opakovali objednávku, stejně čekáme na druhou porci kuřete

(Poznámka: dle informací byl náš zastupitelský úřad i v Brazza a my jsme na něm. Žije v něm teď Serge. Pořád jsme spekulovali proč má takovou obrněnou residenci.)

Nákup probíhá tradičně. Sice jezdíme pořád do jednoho obchodu, ale vždy to je úplně všechno jinak. Podle toho jak jim co přijde. Vtipné, ale už nemůžeme najít výborné buráky, co jsme chroupali celej tejden.

(Poznámka: dle zpráv Serge bylo uvaleno na dovoz jídla 60% clo. Teď už se to snížilo celkem dolu, ale třeba toustový chleba tu stojí 120Kč.)

Kola, rum, jogurt. Voda a nějaký sýr v akci. Oplatky. Jedeme dom. Sdělujeme Sergemu naše rozhodnutí. Zdá se mu taky rozumné. Rozhodnutí zní. Přebrodit ve středu do DRC. Hned si prodloužit víza. Budou i multivstupní. Takže odpadá stres s možností odmítnutí dostání víz do Angoly na hranicích. Dále získáme čas pokusit se vyřídit poslední dvě víza. Namíbie a Angola. Sice zase zaplatíme za prodlužování, ale budeme mít čas a klid i popřípadě možnost zařídit ústup. I podle Serge by to z Kinshasi bylo levnější. Domluveno. Trochu to komplikuje Serge, který musí zítra odletět. Ale ještě nám otevírá cestičku k možnému získání víz do Angoly v Kinshase. Poté by nám zůstával jenom přechod Matadi a to se nám moc nelíbí. Dáváme hned po příjezdu kolu s rumem. Je nám zase už trochu líp, Máme vizi. Možnosti a popravdě jsme nečekali, že bychom tady ty podělaný víza dostali. To nás trochu uklidňuje.

Povídáme ještě se Sergem. Je unavený. Musel s neteří minulou noc do nemocnice a moc toho nenaspal. Dlouho ho netrápíme a myslíme, že to potřebuje vyspat. My si stahujeme filmy o básnících, které jsme náhodou objevili u Serge na pracovním stole. (Poznámka: Ondru trápí střevní potíže. Prostě se rychle vyprazdňuje jak Amina. Já zatím držím, ale to co tady v tom malém prostoru předvádíme, není pro děti (ani pro děti Šreka.) To je přímo ze života expedice.) Jeremi na nás kouká, jak se my koukáme na Básníky. Trochu nás nechápe, ale to víc lidí tady. Koukal na nás celý týden jak občas ležíme u kompu a posloucháme nějaký chlápky, jak si povídají. (Poznámka: dnes jsem se Jeremimu hodně nasmáli. Makal jak „barevnej“, jak se objevil šéf. Pořád něco ryl lopatou na dvoře a skoro nechodil, ale lítal. Přitom se tady celej týden jenom tak plouží.) (Poznámka: Myslíme si, že pořekadlo „makat jako barevnej“ nemá už asi reálný podklad. Nebudeme spekulovat, kde vzniklo, ale víme, že nefunguje.)

Po básnících se snažíme usnout, ale moc nám to nejde. Ondrovo bolavé břicho a můj taky trochu vnitřní ne standard nás odsuzuje k mlácení se na posteli.

Den „D“? Uvidíme. Ráno jsme připraveni asi na vše. Serge nás vyzvedává. První úkol je poslat peníze na druhou stranu. Moc se nám nelíbí, že platíme celou částku najednou. Serge nás, ale uklidňuje. Člověka na druhé straně dobře zná. Prý už po něm bude něco chtít za protislužbu. Peníze odcházejí. Jsme o 600USA lehčí.

Do toho se ještě dozvídáme neuspokojivou zprávu. Ten Švéd co nám to asi zavařil včera, nedostal vízum do DRC. Aha. To tedy opravdu není sranda se tam dostat. Trochu zadostiučinění. Trochu obavy co nám to přinese. Teda zatím to odneslo a ne málo.

S vidinou na brzký odjezd vyrážíme přeci jenom ještě dokoupit nějaké zásoby. Kontakt na druhé straně má zatím zajistit náš hladký průjezd.

Čekáme a čekáme. Další básníci a další čekání. Občas se Serge u nás v brlohu objeví a řekne, co a jak se zatím řeší. Ještě posíláme kopie pasů a zase čekáme. Ondra spí. Nasadil jsem mu ráno zatím to nejslabší, co máme a to je Endiaron. Nechci mu hned cpát silnější věci. Zatím to není nic vážného a potřebuju, aby fungoval. V úvahu ještě přichází tabletka proti parazitům. Nějaké příznaku tu jsou. Počkáme.

Čekáme dál. Já se bavím zajišťováním cestovního pojištění. To staré už skončilo. Je to celkem legrace. (Poznámka: Když pojedete v džungli, třeba v Thajsku, na slonovi, protože tam nic jiného nejezdí a náhodou spadnete a zlomíte si nohu, nic nedostanete. To je to samé jako rozdíl mezi vytopením a záplavou. Nebo jak to bylo? Zase absurdní věc. Musíte si připlatit sportovní připojištění pro jízdu na slonu.) Překvapivě má nejmenovaná pojišťovna ve své nabídce i země, které snad ještě navštívíme směrem dolu. Zajímavé. Sjednáváme pojištění a cítíme se trochu lépe. Vidina brzkého odjezdu nás trochu nabíjí.

Poté zase čekáme a tak trochu ubíjíme čas. Serge dnes odlétá a ještě slíbil, že to vše dohodne. Jen, aby kvůli nám nezmeškal letadlo.

Kontakt nevolá a Serge musí odejít. Je 15.30. Omlouvá se, ale on nemá za co. Moc mu děkujeme a omlouváme se za vzniklé komplikace. (Poznámka: prý neviděl Čecha už dva roky. Naposledy expedici Martiny a jejího přítele s autem Aničkou.) Loučíme se a slibujeme si pivo u Fleku. Sice mu popisujeme, jak to dnes u Fleku chodí a jaká to je komerce. „Tak půjdeme k Vejvodům.“ Zní moudrá odpověď. Zase čekáme. Ondra vypadá trochu nemocně, ale prý je mu celkem ok. Jí jenom bagetu. Snažím se z něho dostat, jestli se mu vrací chuť na jídlo, ale marně.

Čekáme a mně to dost vadí. Telefon. Je 16.30. „Tak kluci problém.“ Já jenom mlčím a klepu se co se zase dozvím. „Z nařízení vlády si vás ještě musí prolustrovat přes Interpol, zda nejste ti žoldáci. Mám poslat peníze zpět. Neubývá vám moc času na JAR?“ „Sergi, jak dlouho?“ „Dva, tři dny. To můžete zkusit ještě tu ambasádu Angoly.Nebo ty peníze nechám poslat…“ „Sergi, ale my se tam chceme dostat. Dva, tři dny, týden to ještě jsme schopni vydržet. To už uneseme.“ „Ok, jsme ve spojení a telefon do Libreville máš. Dám vědět, jak to pokračuje.“ „Děkuju Sergi.“ Konec rozhovoru. Ondra jenom kouká a čeká, co ze mě vypadne. Sedám si trochu zdrceně na expediční židli. „Musí si nás prolustrovat přes Interpol.“ „Hm. Takže to opravdu není sranda se tam dostat.“ Zní Ondrova odpověď.

„To musíme dát vědět klukům motorkářům.“ Mně napadá. Jestli získali víza do Angoly a teď se nedostanou ani do DRC to bude pech.

Snažíme se vyspekulovat, jak to prověření asi funguje. Trochu nás to uklidňuje. Je jasno. Balení zpomalujeme na minimum. Respektive Ondra pořád leží a já si čtu.

Zapnuli proud. Ondra začíná vařit a ochutnáváme sýr, co jsme si koupili včera ve slevě. Je už na pochodu, ale je báječný. Ondra ho zamíchává do těstovin. Jíme potichu. Po té další díl Básníků. Jeremi mě po pravdě začíná trochu štvát. Začal bejt pěkně oprsklej. Nejdřív se ujistil, že nám nic u filmu nechybí a potom nám zapnul vodu, abychom se mohli umýt. „Si dělá srandu ne? Teď?“ Já, ale hned na to začínám filtrovat. Je to jasné a vytvářím si domněnku o tom, jak oni koukají na filmy. Také proto jsou jejich televize zaplněny jen seriály. Nikdo by u toho sedět nevydržel. Na jednu stranu dobře, ale my si spravovali náladu. Ok voda počká. Na to si sedá za dveře a začíná vyluzovat různé zvuky. To už pomalu vstávám, když Ondra jenom: „Filtruj.“ Pomalu si zase lehám. Jeremi se chová jak malé dítě a žádá si pozornost. Ne nejdřív film. Film končí a já jdu do vln. Zase překvapivě studená. Už zase slyším, že se Jeremi hlásí k Ondrovi. Po sprše vycházím. Leží mi na posteli a už ho nekompromisně ženu ven. „Dormir a mazej. Bonui.“ Jen zamrkal očičkama a dělá jak je hrozně unavený. Ondra mu založil mailovou adresu. Chvilku spekulujeme, co s ní bude dělat. Zřejmě rozesílat svoje fotky. Těch má nejvíc. Manekýn.

V noci má Ondra intermezzo a já už vyndávám dospělé prášky. Už to trvá dlouho a jak vidět, tak Endiaron a černé uhlí nezabírají. Naštěstí jsme se v Akře vybavili.

Venku prší a je krásně na zbytek noci. Na telefonu jsme dali hlasité zvonění. Co kdyby! Ondra je trochu rozbitej. Já bych zase sežral všechno co, vidím. Nervy asi přeci jenom trochu pracujou. Je pod mrakem a vzduch je svěží. Otevírám naše doupě. Vzduch se rychle vyměňuje. Ondru okřikuju, ať nekňourá.

Tento čas je už fakt za trest. Čekání se tu protahuje na nemilosrdnou dobu. Z domova chodí zprávy typu: „Jak je v Kinshase?“ A podobně. Odpovídáme suše: „Čekáme na lustraci v Interpolu.“

Následují motivační sms o nevzdávání a podobně. Vypnuli nám proud a tak poděkujeme, až naběhne.

„Takhle ne!“ To se ve mně probouzí odpor už k válení a rychle vymýšlíme plán. „Pojedeme se podívat na obrazy, potom na plněnou bagetu a koupit neplněný.“ Ondrovi se nechce, ale musím ho dostat trochu do tempa. Rozkaz na přebrodění může přijít v následujících 3 dnech kdykoli. Ondra je zase trochu oblbnutej léky.

Vyrážíme k poště. Tam je centrum prodavačů obrazů, sošek, tretek a různého haraburdí. Jsme na místě. Už se k nám jeden hrne. Klidně ho odmítám. „Dej nám čas a prostor.“ No. Ne úplně to respektuje, ale necpe nám každý obraz, u kterého zastavíme. Obrazy a jejich motivy se opakují. Některé jsou, jak kdyby je tiskli. Ondra si dělá z několika srandu, že máme stejný doma. Ten je z Angoly, ale stejný styl, ale odvážím si tvrdit, že před tím to nebylo tak na kšeft, ale jak to bylo, nikdo neví. Prostě tady prodávají obvyklé motivy. Na jedné straně ulice nás, respektive mě zaujaly pouze dva asi ze 40 obrazů a na druhé pouze dva Ondru. Jeden s helikoptérami, který jsme už fotili. Druhý, ale ten je roztomilý. Ani se neptáme na cenu a asi po 20 minutách odjíždíme a překvapivě nikdo nám nic netlačí do hlav. Jen mávneme a oni s úsměvem také.

Bagety do pytlíku a jedeme pomalu na základnu. (Poznámka: včera se nám zakouřilo z přístrojovky a přestal fungovat přerušovač na blinkry. S tím jak jsme tady sledovaní, když vyjedeme, tak nic moc. Je to přeci jenom úkon navíc.)

Zase nabídka na koupi Klaudie u chlapíka, kde si kupujeme bagety, kterou překvapivě už asi po osmé odmítáme a už parkujeme. V podstatě tento výpad vznikl kvůli Míšovi. Klaudie stála čumákem k vratům. Bohužel už i minule, když takhle stála, tak se opuštění Brazza nepovedlo. Pověrčivost? Člověk musí tomu štěstíčku trochu naproti.

Proud už nejde 6 hodin. Pomalu se převalujeme na posteli a občas uděláme výpad na bagety a nějaké jídlo. Ondrovi povoluju, když má chuť jíst vše. Jeho břicho se trochu uklidnilo a tak je veseleji.

Jediná dobrá zpráva přišla s probuzením. Ondrovi je lépe a už tak nespěchá na onu místnost. To byla vlastně i poslední dobrá zpráva tohoto dne. Jenom moje mamča se diví proč pořád nejedeme. My bychom strašně rádi jeli dál.

Den plyne jako všechny ostatní. Už to trochu drhne v hlavách. Teď už je to jenom holé čekání. Vše je prohlédnuto a vše poslechnuto. Tedy máme ještě jedny Básníky, ale ty si šetříme. Nehádáme se, mluvíme spolu normálně a spíš se pořád smějeme, ale už potřebujeme být zase na cestě. Cítíme to hodinu od hodiny silněji. Pořád jak se odkládá řešení je to náročné. Píšete nám a pomáháte ani nevíte jak. Nechceme to vzdát. Neměli bychom konec. Příběh bez konce. Z hlediska cestovatele by se až tak nedělo a nepovažujeme to za prohru, ale někde v hlouby to tam sedí. Jsme cca 6000 kilometrů od cíle nejrychlejší cestou. Co to je proti tomu co máme už za sebou a stejně by nám chyběl konec.

Ondra je ukolíbanej jak mimino a pořád by spal. Plánujeme aspoň nákup. Do tří se budeme válet. Je to náročné i z toho pohledu, že přes den nejde proud. To se opakuje tři dny. Nikdy není jistota, že večer půjde. Tím pádem se šetří baterky a noťasy, telefony a veškerá zařízení necháváme v klidu. Co je možná horší je netekoucí voda. Ono se ráno opláchnout po upocené noci je fajn, i když je studená a večer se vymydlit. To už je dva dny zpátky a začíná to být cítit. Další věc je, že co bylo vypráno, už zase není a s vidinou třeba přebrodění mě to jako „manželku“ výpravy také netěší.

No dáváme míchaná vajíčka a je to paráda. Užíváme si to. Jeremi nám jenom kouká do papul, ale nechce a mě to popravdě ani nevadí.

Poté nastává první focení modelingové agentury Dlavak. V nějaké slabé chvilce a s vědomím, že Ondra založil Mistrovi (Jeremimu) email a slíbil jsem nafotit tohohle modela. Samo, že se nezapomněl připomenout. Tonoucí, se stébla chytá, a tak s Ondrou vymýšlíme strategii. Nakonec je z toho pěná půlhodinka srandy. Teda pro nás. Ten čičmunda má takový pózy, že jen stěží držíme smích. Pořád se ho snažíme uvolnit, ale je to těžký. Pod tíhou módních časopisů zaujímá pózy, jak Naomi Cambel. Nejvíc nás dostávají jeho nohy. Vždy předsune levou před pravou špičku a vytočí špičku ven, takže to vypadá, že má jenom jednu noho a ještě se u toho předkloní. Harapes a labutí jezero. „Rekax ty vole! Komprompa? Relax.“ A ukazujeme mu, aby se uvolnil, zaskákal. Korunuje to Ondra, když mu ukazuje pózu myslitel od mistra Augusta Rodina. Hle! „Co mu to tam vylezlo?“ „Panděro.“ Na to Ondra. Nechápe a ne a ne ho zastrčit. Nakonec přicházíme na to, proč nemohl zvednout nohu na nárazník auta a u myslitele je takový zakloněný. Má totiž jak je teď móda rozkrok u kolen a nemůže dělat široká gesta. Nakonec už to Ondra nevydržel a ukazuje mistrovi jak na to a musím říct, že ho strčil do kapsy během dvou póz. Prostě bourák Ondra.

Po focení zapínají proud. Aspoň něco.

Potom přichází další, tedy druhá zpráva dne. Volá Luboš. „Jak jste na tom. Volal mi Serge, že na vás ztratil telefon. Máte mu zavolat.“ Potom stručně popsal, co se dozvěděl.

Voláme Sergemu. Výsledek je ani nevíme jak to popsat. Dvě zprávy. Jedna dobrá a druhá ne úplně špatná, ale… „Do DRC vás může převést příští čtvrtek.“ A hned na to navazuje: „A hned dostanete víza i do Angoly. Na ty je potřeba 6 dní a oni to už začali zařizovat.“

(Poznámka: jestli je udělají, tak jenom na základě kopií našich pasů. Žádné zvací dopisy, žádné motivační dopisy a dopisy od ambasády. Nic. Jestli to sfouknou, bude to krása. Bohužel, my dokud je nebudeme držet v rukou, tomu moc nechceme věřit.)

„Tak je to domluveno. Počkáte? Jestli máte ještě čas, nebo mám nechat poslat peníze zpět?“ Chvilka ticha. Koukáme na sebe s Ondrou, ale je jasno. My to vzdát nemůžeme, i když to příští den může být jinak. „Sergi počkáme, my tam chceme. Kór, když je to takhle. Jestli to klapne, bude to boží. Ano počkáme.“ Ještě vyzvídáme, jestli sem dorazí, ale neví. Není zrovna teď pánem svého času.

Procházím se kolem konzulátu. Ondra je v zápalu připojení. Ještě týden tady být. Nikde nic. Všu už jsme už byli. Do kompletace místních restaurací nám chybí už jenom dvě.

Jaká je jistota, že to klapne? Žádná. Je to jenom o tom, že nám nic jiného nezbývá, když to nechceme vzdát, chceme věřit a chceme dojet do cíle. Cíle! Střelkový mys. Je dál, než ve skutečnosti je. Nemůžeme to vzdát, když je šance. To je to, co nás podporuje v dalším čekání. Padá i návrh jet na gorily. Jako jet se na ně podívat do parku cca 2 hodiny od Brazza. „Měsíc v prdeli jménem Brazza.“ I to se smíchem lítá vzduchem. Hlavně, že už je Ondrovi lépe a my se nudit nebudeme. Už přicházejí i první nápady a plány. Po chvilce se zklidňujeme. Nechceme to vzdát a tak počkáme.

Pouštíme poslední Básníky. Večer se vleče a hle je půl třetí.

Ráno výheň. Na poprvé se nám Impuls nedaří. Hrozně to v telefonu chroupe a tak to odkládáme. Ono i pro nás to je lépe. Urovnáme si myšlenky. Snídáme bez čaje. To bychom se uvařili. Ve 12.00 se opakuje Impuls, ale že by to bylo z naší strany lepší to není.

Den se tentokrát vleče. Je pařák a pro změnu nejde proud. Přes to posloucháme mluvené slovo. Po pozdním obědě přichází Jeremi a připomíná mi slib, že se mu kouknu na ten vřídek, podle na bedrech. Dělali jsme si sradnu, že tam má bedra.

Přichází a já si připravuju operační sál. Prostě jsem si dal před sebe barel, na kterém bude sedět a Ondra si vzal foťák. Pro lékaře amatéry: Usazuju ho na barel a koukám na už fakt pěknou bouli, z které cosi bílého čouhá. Beru si kus ustřiženého sterilního obinadla a lehce mačkám bouli. „Ahaaa! Ondro ono se to hejbe. Je to červ jak kráva.“ Snažím se mluvit klidně, abychom nepolekali pacienta. „Do prdele.“ Říkám s rozvahou jak mozkový chirurg a Ondra fotí. Beru do ruky pinzetu a hbitým hmatem už držím venku pěkného macatého červa, s kterým bych se nebál jít na ryby. Ukazuju to Jeremimu a nevypadá ani překvapeně. Rána je hluboká a pěkně okousaná. Je až do masa. Prolejvám ránu desinfekcí a Jeremi reaguje. Tak aspoň, že ta desinfekce funguje. Z rány jde i trochu krve a tak se nebojím hojení. Kdyby to zhnisalo, máme nějaké antibiotika do rány. Lepím na ránu kus fáče a je hotovo. Ještě fotíme červíka Pepíka a Jeremi se tváří spokojeně, děkuje a odchází. My si sedáme na židle a kulíme oči. „Ty vole! To nechci!“ „Fuj. To je hnus fialovej.“ Na to Ondra.

Začínají spekulace. Víme něco o těchto parazitech, ale přeci jenom podle velikosti červa usuzujeme o velikosti maminky, že to nebude žádná malá muška, ale pěkný hovado. Beru si triko. Ještě si chvilku povídáme a já jdu na panáka. Ondra zatím nemůže. Spekulujeme o tom, jak je to tady asi běžný parazit. Podle reakcí celkem normálka, ale přeci. Sakra. Tahat ze sebe něco takového. To jsme se bránili ošetření dva dny, takže to nakonec vypadá, že jsme čekali na ten správnej čas. Každý zlo je na něco dobrý, ale příště dříve.

Máme černou hodinku. Celá Brazza svítí, ale naše čtvrť se topí ve tmě. Sedíme venku a pomalu se k nám šine bouřka. Další důvod proč by neměl jít proud.

Bouřka se nekoná a okolo deváté blik. A už sedíme na počítačích. Dobíjíme a doufáme, že to chvilku posvítí. Já se jdu opláchnout hrnkem a je to fajn. Ondra zatím brouzdá na mejlu.

Poté si pouštíme Cimrmany a chvilku po půlnoci zalejzáme.

Dnes je plán. Jaký vlastně? Ondra se rozhodl rozbít náš jídelníček a zkusí udělat guláš. Africký guláš. Po snídani čekáme na Impuls. Musíme říci, že Matěj, který s námi dělá většinu vstupů, udělal z toho našeho blekotání opravdu div. Poté vyrážíme tradičně na nákup. Vrcholem je nákup masa na mňamku. Nespěcháme a pomalu projíždíme regály a často se vracíme. Tu sáhneme ještě pro to, či ono.

Po příjezdu si dáváme bagetu s máslem. Taková naše odměna. Poté už jenom čekání a válení. Jsme už trochu zpruzelý. Do toho přichází Jeremi a bez jakéhokoliv gesta na mě vystrkuje záda. To prskám a on jenom směje. Rána se tomu pacholkovy hojí rychle. Pacholkům se tady obecně hojí rány rychle. Mají asi rychlejší metabolismus. (Poznámka: podle toho co jsme si přečetli, je průměrný věk třeba v Angole 49,5 roku. To snad radši se budeme hojit trochu hůř a vydržíme dýl.) Rána se zavřela a otok zase trochu splaskl. Jenom se bojím, aby se mu to nezanítilo. Přeci jenom to bylo tak 2 cm do hloubky. Do masa. Červeného masa pod tmavou kůží kde vylejzalo podkožní vazivo. UF.

Bez skrupulí musím říci, že mě ten tydýt už pěkně štve. Ondrovi to je jedno, ale jeho samozřejmost rychle stoupá a už se mi válí i po posteli a ani se nehne, když přijdu. Já ustupuji s notebookem na židli ven a píšu. Zatím co se mu Ondra snaží rozšířit trochu naivně obzory Dvořákem, Prahou, Havlem, poslechem hudby, krtečkem, ale největší úspěch Ondra zaznamenal s pornem.

Následuje Ondrovo vaření. Já si po dlouhé době čmárám svoje ptákoviny do bloku a je nám fajn. Poté přicházejí na řadu hody. Guláš se povedl na jedničku a my máme boule za ušima. Maso ze sprinterských krav měkoučké a chuť sametová. Nabíjí nás to energií pro další čekání.

Nejde proud. Máme další černou hodinku, černý týden, ale v Africe se to snese. Jeremi pořád někde kolem domu vejská. Potom zase přijde a sundá si košili, píchne u nás mobil do nabíječky a Míšo starej se. Zrovna jsem byl rozepsanej. Ale tohle už jsem okomentoval náležitě hlasitě. „Si sem přijdeš, žadný exmusea, ani sorry a vystrčíš na mě záda.“ A divoce u toho gestikuluju. Jenom se směje. „Hm a ještě se tomu řehni. HAHAHA.“ Poté rozebíráme, jestli oni vůbec mají aspoň nějaké podobné návyky. Argumentuji, že třeba před stařešinou by tohle neudělal. (blbý přirovnání a už některé slyším…no jo stařešina.) Každopádně mě to trochu ta samozřejmost naštvala. (Poznámka: Ondru má na zábavu a mě na potřeby.)

Posloucháme Cimrmany. Po rozjetí proudu asi kolem 11.00 se koukáme na poštu, ale brzy odpadáme. Už dva dny zase neteče voda.

Ráno se jen těžce aktivujeme pod sluníčkem, které se dere dovnitř, a sbíráme sílu na nějakou aktivitu. Čaj, rozteklé máslo a bageta.

Ráno jsme slyšeli jak Jeremi umyl nádobí. Co se děje?

„Musíme se už hnout.“ „To musíme. S prázdným, nebo plným bříškem?“ Na to Ondra. Domlouváme, že po pozdním obědě, který u nás probíhá tak kolem třetí až čtvrté vyrazíme na procházku.

Ondra využívá klidu na tomto místě ke kulinářským kouskům v našich kotlíkách. Mě to vyhovuje.

Jdeme tentokrát úplně na druhou stranu. Město je v nedělním odpoledni lenivé a moc lidí venku není. To nám celkem vyhovuje. Bloudíme pomalu městem a občas musíme ze sebe setřást děti. Nemáme toho moc sebou, ale kdyby se jim něco povedlo vzít, nebylo by to příjemné. (Poznámka: To je speciální odrůda dětí. Jsou většinou dvě a hned se na vás začínají lepit. Šahat po rukou a držet se za ně a postupně se začnou tulit k nohám. Poprvé jsme se s nimi setkali asi v Bamaku. Člověk je musí trochu hruběji odmítnout a oni dají pokoj. Na dalším rohu čekejte další.) Na tyhle toulky máme akorát pasy u Ondry v tajné kapse, pár peněz a vypnutý mobil a Ondrův malý foťák.

Po té dloho sedíme ve venkovní kapli vedle basiliky. Povídáme a vymýšlíme různé ptákoviny.

Po procházce kotvíme v Randaru a dáváme limču a kolu. Druhou rundu zkouším, Primuse, jestli se něco nezlepšilo. „Nějak ti nešmakuje.“ „Je to ten samej hnus, co jsme tady pili předtím. Už si ho fakt nedám.“ Odpovídám Ondrovi dost rezolutně. Tentokrát jsme si sedli dovnitř a byl klid od naháněček a vůbec.

Poté kupujeme bagety. Spotřeba trochu stoupla, co jsme si koupili máslo. Pán nám opět dělá nabídku na Klaudii. Jak teď řídím, když Ondra bere prášky, musí pro ně vybíhat a tenhle pán ho vždy pobaví. Je ze Senegalu a pořád mluví. Mluví o sobě, o nás, o Klaudii. Prostě si pořád něco říká, ale bagety má dobré.

Po návratu na základnu si dáváme sváču a zapínáme kompy. Proud překvapivě jde a tak aktivně odpočíváme na netu.

Už tři dna neteče voda. Ještěže jsme si trochu nachytali na splachování, když pršelo. Máme už jenom jeden barel čisté užitkové vody.

Chodíme spát déle a déle. Ondrovi se už zase vrací chuť a tak kolem 12.00 připravuje parádní plněné bagetky. Po té už velím do hajan. Ondrovi sice svítí očíčka, ale souhlasí. Usínáme.

Fotogalerie