Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

První pondělí nového roku. Počasí nás šetří. Je pořád pod mrakem a je příjemně. Nic nás netlačí a tak akorát po snídani ­vyjíždíme směr nákup. Musíme dokoupit vodu a nějaký mlsání. Míšu honí pořád mlsná.

Řekli jsme si, že pojedeme na oběd do města. Opravy a vše přesouváme na zítra. Po návratu pokračujeme v poslouchání a relaxaci. (Poznámka: ani to nechci psát, ale předpokládám nejkratší deník od začátku expedice.) Strážce konzulátu už nám nenosí manga. Asi jak tady jsou sekretářky, nejsme pro něj zajímavý. Přichází až večer. My se tady placatíme a pijeme rum s kolou. Naše oblíbené večerní pití. Nakoupili jsme hodně pochutin a tak občas něco zboucháme a pokračujeme v lenošení. Ondrovi nejde připojení a tak honíme vše přes našeho prcka. Musím Ondru večer vyhodit z postele, protože do tý klávesnice hrozně buší a matrací se to nepříjemně nese. Chápe to a odchází do tmy. Daří se nám dobře bojovat s komáry. Večer vystříkáme a hlavně obstříkneme všechny možné skulinky kde by mohli ty mrchy vlézt a ono to funguje.

Den oprav. Ondra pronáší návrh, že by uvařil něco jako rajskou. Po snídani vyrážíme směr opět nakupování. Vše probíhá dobře a už se nám zase daří i něco usmlouvat. Kupujeme maso. Ondra se obává tuhosti místních vytrvalostních krav. Kupujeme vodu a vracíme se na základnu. Míša si připravuje Klaudii. Ondra začíná kuchtit a Klaudie je na třech kolech.

Kroužek techniků: první jde na řadu pravé zadní. No nebudu to pitvat. Písek je i v prasátkách a obě strany tečou. „No potěš.“ Pronáším při představě ještě podobně vypadajících třech kol. Vždy náběhová pakna je jak kdyby jí někdo vydrápal. Nejde to ani sešmirglovat. Proto vyndáváme náhradní a ty nejhorší pakny měníme za nové. Celkem to jde, ale přichází nemilé zjištění. Nejde proud. Tím pádem ani voda. Fajn. Kolo za kolem sundávám a Ondra mi mezitím dává ochutnat vývar na omáčku. Balada.

Ondra volá k obědu. Pěkně jsme si pochutnali a připomněli si chutě domova. Maso je měkké a omáčce skoro nic nechybí. Je to prostě africká rajská. Není jako od maminky, ale je to paráda.

Nakonec bylo to nejhorší to první kolo. Nejlíp na tom bylo kolo, co se půl hodiny máčelo v pískové kejdě. Neuvěřitelné. Vyměněno, poštelováno. Ondra jede jako čistší na kontrolní jízdu. Bylo mi jasné, že nové pakny si budou muset sednout, ale Ondrovo: „No stejný, ale ono si to sedne.“ Mě moc netěší. Voda pořád nejde. Aspoň proud už se rozeběhl a bude možná i připojení. Tím jak Ondra jel na zkoušku brzd, tak se zahřál motor. Jdu tedy promazat přední nápravu. Je úžasné, že jsme během těch peripetií v písku ztratili jenom jednu ochranou čepičku na maznicích. Něco neuvěřitelného.

Další co dostalo ránu je pant na Mantě 1. Je prostě prasklý, ale vše drží při namontování zpět celkem slušně jako před tím. Na autě je ze spodu neuvěřitelná hmota. Kompaktní a musí se do ní opravdu hodně šťouchat šroubovákem, aby povolila. Manty jsou ucpané tímto materiálem a tím se dá i vysvětlit trochu horší chlazení motoru. Snažím se to vyšťourat, ale asi pomůže až nějaká drncavá silnice. I tak pod autem zůstává pěkná hromádka písku.

Motor nechladne a tak práce se přesouvají na zítra. Voda pořád neteče. To mě netěší. Ondra mi pomáhá omýt a sedáme si na záhrobec k večernímu rozjímání. Kola, rum a klid. Mango. Bageta s paštikou. Pohoda.

Posloucháme hudbu a jdeme spát na nás dost pozdě. Je příjemný chládek.

Ráno slunce na celou oblohu. Déšť, jak nás varoval hlídač, se nekonal. Jedna věc je jasná. Dokud nepřijdou mraky, nejde na té výhni pracovat na autě. Snídáme a pouštíme Cimrmany. Je horko. Během hodiny je dům a přilehlé okolí rozpálené do běla. Ven vycházíme jen pro to nejnutnější, jinak jsme zalezlý a potíme se. Jediné, pokud nepřijdou mraky, je naše večerní návštěva Hipokempu na večeři. To oceňuje hlavně Ondra. Už vypadá, že se mu chuť k jídlu trochu vrátila a to oceňuji hlavně já.

Voda pořád neteče. Místní pomocnice nám odpoledne přináší dva barely vody. Asi už smrdíme a je to cítit až do baráku. Ondra zkouší nalít z barelu vodu a je překvapen jeho tíhou a ta paní přinesla dva a ani nezaváhala. Ondra musí ukázat sílu. Nakonec vítězí, ale pěkně se u toho potí.

Po tomto se omýváme ve sprše hrníčkem a hážeme se do gala. Džíny a košile. (Poznámka: je třeba pro morálku mužstva mít občas zájem se trochu zcivilizovat. Hned nám to lije známý, trochu zapomenutý pocit do žil. Civilizace. Ne, že by nám to moc chybělo, ale je to prostě potřeba.)

Vyrážíme směr restaurace. Je to cca 1km a tak je to i hezká procházka. Slunce zapadá za budovy a my si pěkně vykračujeme. Po chvilce u nás zastavuje auto. Ani se neohlížíme. „zase nějaký taxikář.“ Prohlašuji a ukazuji, aby jel, ale pořád stojí. Ondra najednou vyjekl: „Jééé! Olivier.“ Francouz provozující Hipokemp. A už jsme v družném hovoru a večer si popovídáme více. Docházíme do kempu a už bloudíme v menu. Švédské stoly se konají bohužel jenom v pátek a sobotu. „Sakra!“ „To sem budeme muset jít asi znova.“ Navrhuji a Ondrovi jenom svítí očička.

Jídlo je korunováno polívkou Ondry. Je to asi 2 litrová mísa plná nudlí a černých hub. Moje je o poznání menší. Oba si, ale mlaskáme a máme oba boule za ušima. Druhý chod je v thajských chutích. Mlaskáme si. Korunujeme to dvěma místními pivy Primus. (Poznámka: vše jsou lahváče. Točené pivo zde neexistuje.)

Přichází i Oliviér a debatujeme a trochu se směje, že jsme ještě tady. Prý i viděl další dva motorkáře, jak jeli do DRC. Měli víza z domova. Smutně pokyvujeme hlavou. My jsme prostě tady už profláklý a budeme solit. Zní naše odpověď. Po jídle jsme dost použití. Unavení a přejedení se odebíráme zpět. Je hezký večer a už i teplota padá na normální hodnoty. Mejlujeme, ale bez nápoje. Kola není.

Přichází hlídač s evidentně nafouklým břichem a stěžuje si. Už i já jsem s ním začal komunikovat a tak se snažíme s Ondrou z něho dostat co mu je. Prý snad jenom, že je nafouklí. OK. Otevírám náležitě dramaticky s úctou naší expediční lékárnu a chvilku se v ní pohrabuju. Už od začátku mého snažení je jasno. Dostane černé uhlí. To mu neublíží. Podávám přes Ondru čtyři tabletky a říkám pevným hlasem. 2 tabletky teď a dvě ráno. Vypadá, že rozumí.

Po vyvraždění komárů se snažíme usnout, ale na dvorku řve nějaká žába jak splašená. Je to krávál, že nejde spát. Řve jak kráva dlouho po půlnoci. Nakonec se daří usnout.

Ráno slibuje, že bude příjemně počasí pod mrakem. To se plní. Vstáváme už později a později. Ondra kolem 10.30 podává čaj v klidném tempu. Přichází i evidentně splasklý hlídač a usmívá se a ukazuje na břicho a zvedá palec. Ondra na mě: „Myslíš, že to je tím uhlím?“ „Ne.“ Zní rezolutní odpověď. Oba krotíme smích, ale jsme rádi. Nic mu není a usmívá se. To je důležité. Přináší Ondrovi za odměnu avokádo. „Hm, ale že by Míšovi přinesl mango to ne pacholek jeden.“ Čertím se na oko. Ale mohl by pacholek nějaké donést. Strom je obalený a některé plody slibují nádherný zážitek. My máme už jenom jedno ke svačině. Sice by den, dva ještě potřebovalo, ale je víc než jasné, že ho zboucháme.

Nic naplat. Jdu do akce. Ondra se chytá záhy. Připravuju seřizování ventilů a Ondra se chápe přilepit světla.

Kroužek techniků: S hrůzou jsme zjistili, že levý přední reflektor drží ani nevíme jak. Prostě šroubek nešroubkuje a světlo jen tak visí na gumě. Možná je to i vysvětlení někdy nesvítícího světla. Ventily dáváme opravdu natěsno. Osvědčilo se nám to. Motor potom pěkně ztichne a zkultivuje se mu chod. Prostě si jenom vrní. I blatníky už zase nedrnčí. Ondra provádí lehké karosářské práce. Na levém Ondra přitahuje o otáčku držící drát. Na pravém přidává právě držící drát. Je to proto, aby nám nevlály jako slonovi uši.

Dále máme pořád lehké problémy s elektroinstalací. Máme tam nějakou bludnou chybu. Přepalování pojistky jsme už vyřešili dáním větší, ale problém koluje dál. Občas přestane svítit přístrojovka, občas nesvítí pravé přední světlo a nakonec to bylo korunováno přepálenou žárovkou v blinkru. Za což si nás vychutnal policajt, ale naštěstí se to obešlo bez pokuty. Vůbec jedna křižovatka ve městě je nám trochu osudná a vždy nás tam za něco zastaví. Asi budeme jezdit jinudy. Pořád čekáme, až se konečně něco odpálí a budeme vědět co je špatně. Uvidíme.

Následuje generální úklid. Tradičně vše ven a vše dovnitř. Ondra si pochvaluje díry v podlaze. Lépe se vymetá čurbes z auta. (poznámka: těch děr by už více být nemuselo.) Já se vrhám na kredenc. Bohužel se nám už unavili těsnění kolem víka a tak už bohužel občas zateče voda a občas se dovnitř dostane prach. Zjišťujeme i prazvláštní věc. Když Ondra vybýrá naší tajnou schránku na peníze, volá mě do Klaudie: „Poď sem. Tady je něco divnýho!“ Zahazuji věci a už strkám hlavu dovnitř. Je za chvilku jasno. Klaudie se pot tíhou kredence a cestovního zatížení roztahuje. Pravá zadní sedačka už není úplně namáčklá na boku auta, už se polohovací kolík ani nedotýká o zarážku na podběhu a botník, který lícoval s podběhem zadního levého kola už také dost nelícuje. „To není možný!“ Je Míšova odpověď. Chvilku na to koukáme jak puci. Buď máme už pokřivené vidění s některých patoků, ale asi se opravd auto v zadní části jakoby zploštilo. Vše tomu dodávají i fakta špatně se zavírajících dveří a víko zadní skrýše už taky pěkně nesedí a spíš vylejzá.

„Hm to nám stejně neuvěřej.“ Zní moje odpověď. Ale je fakt, že se kastle prostě nějak hnula. I přední maska je prasklá mezi blatníkem a maskou. No uvidíme, co snad další kilometry přinesou.

Takže uklizeno, poštelováno. Hloupá je stále netekoucí voda a dneska ještě k tomu nejdoucí elektrický proud.

Vše až na lízátka pod halogeny hotovo. Pozdě odpoledne teče voda a proud už taky nahodili. Paráda a můžeme vyprat. Ondra vaří a já peru. Jde nám to od ruky. Za chvilku Ondra volá k večeři. Máme kaši s opečeným salámem. (Poznámka: koupili jsme šišku salámu. Tím, že nemáme lednici je jasné a má to spočítané.) Jako předkrm si dáváme salám s octem a cibulí. Následuje opečený salám a ta kaše. Fakt žranice. Vše hotovo a snědeno a zase máme co na sebe.

Došlo nám mluvené slovo. Sedíme v klidném, ale teplém večeru venku a rozjímáme. Poté následuje opravdu horká noc, ale ne vášnivá.

Výletní den. Pomalu vstáváme. Po snídani ještě lenošíme a kolem 11.00 se vydáváme na vejlet. První nás čeká prohlídka basiliky sv. Anny. Vybudováno 1943 a charakteristická je zelená střecha. Je to krásná stavba a chvilku se kocháme.

Následuje věž. Přicházíme a je jasno. Nás tam nepustí. Je to administrativní budova a my jsme ti žoldáci a tak se otáčíme na podpadku a vydáváme se směr ZOO. Trochu se bojíme, co nás tam čeká. Dáváme lehkou sváču u kuřat a je fajn, že už nás znají. Získali jsme si je snědením celého kuřete.

Poté jdeme kolem Konga s vyhlídkou na Kinshasu. Město nám snad zatím zapovězené. Ne budeme bojovat.

(poznámka: když už jdeme kolem nějaké budovy, která vypadá trochu zachovaleji, je to nějaké ministerstvo. Dnes jsme šli kolem asi 7 ministerstev.)

Procházka už začíná být trochu dlouhá. Nakonec se dostáváme až k ZOO. S neočekáváním jdeme dovnitř. V podstatě se situace opakuje jen s tím rozdílem, že naštěstí tady je ještě méně zvířat, tak aspoň jich netrpí tolik. V podstatě se jedná o cestičku v trávě okolo starých oprýskaných klecí. Tady jsou jenom opice. Nejvíce nás zaujaly dvě věci. První bylo to, že jsme našli pouze jednu tabulku, na které bylo napsáno: „Lion“, ale v kleci byla nějaká opice a druhá věc je opice s úplně modrejma varlatama.

Po chvilce courání travou si sedáme na napití v přilehlém baru. Bar je zajímaví tím, že stolečky jsou v průměru od sebe vzdáleny cca 15 metrů. Cekem to oceňujeme. Máme klid.

Po chvilce se dáváme znovu do pohybu a vyrážíme zpět ke Klaudii. Cesta ubíhá a nikdo si nás ani moc nevšímá. Přicházíme jakoby z druhé strany. Potřebujeme ještě bagetu, ale zde je jenom umění. Ondra rozhoduje jít po kolejích až na druhou stranu, kde normálně přijíždíme ke konzulátu. „OK.“ A jdeme. No jdeme korytem obloženým odpadky. Vůně fakt pro otrlé. Jinde než mezi kolejemi se jít nedá. A občas přiletí další sprška odpadků. Korunuje to černoch s mega jointem a směje se. Cesta trvá asi 5 minut a už jsme u známého pajzlu Cafe Randar. Jen jsme na sebe jukli a už si hledáme místo. Obsluhuje nás, chvilku přemýšlíme, žena. Vše ok. Jen na nás zase začínají mrkat nějaký ženštiny. První pivo si opravdu vychutnáváme. Klid, občas někdo mávne, ale pohoda. U druhého už začínají tlaky. Dvě, jak je nazvat, si přisedají a je konec klidu. Chtějí, abychom jim objednali pití. To odmítáme.

Kupujeme prozřetelně jenom obsluze. Vyklubalo se z ní fajn děvče, které nás tak trochu chrání. Figuru na to fakt má. Hloupá je jazyková bariéra. Rozmýšlíme co dál. Jestli ustoupit nebo ubránit svoje pozice. Líbí se nám tady a určitě až se budeme vracet, rádi zastavíme. Tlak se stupňuje. Jedna celkem rozumná, ale prsk a vlepila mi pusu. To jsem celkem hrubě okomentoval a holka se stáhla. To Ondra bojuje s druhou a s její rukou ve svém rozkroku. Také, ale vítězí a za chvilku se naše osobní buňky zase rozrůstají. Vítězíme a získaný prostor využívá ke komunikaci s obsluhou. Trochu sem tam něco anglicky a my už taky pochytili žabožroutská slovíčka. Je už zase pohoda a smějeme se. K holkám. Jedna je prý zpěvačka a pořád se nám ukazuje na obalu CD. Má dvě děti a musíme uznat, že holčička je roztomilá. Otec, ale nikde. Prý to skončilo. Taková nešťastná existence, kterých potkáváme 12 do tuctu. Druhá je od pohledu protřelejší a chce najíst. Nabízí vše, co může. My, ale jenom pijeme to děsný pivo a pozorujeme. Po setmění se zapíná hudba a barmanka se vlní s dětmi. Příjemná atmosféra trochu povadá, když přichází kravaťák a začíná ukazovat kdo je tady pánem. Posunky zjišťujeme co to je za čumbrka. Prý je od policie a nikdo ho nemá rád. Sice vyrostl z nich, ale hraje si na víc než co je. Známe takové.

Po chvilce odchází a zábava se opět rozbíhá. My obhájili pozice a páté pivo fakt už ne. Jsme na sebe hrdí. Snad budou mít ještě bagety. Mají. Dáváme ještě bagetu s nutelou. No nic moc, ale do prázdných pivem roztažených žaludků je to balzám.

Dorážíme „dom“. Jeremy se nám směje. Prý ví o našem sosání. Tady prostě o nás vědí všichni. Ani nestačíme dosednout do křesel a už drnčí zvonek.

Jeremy podle toho co slyšíme, dost hrubě odmítá někoho u dveří do konzulátu. Přichází v křeči smíchu. Prý se už na nás dobývaly nějaké holčiny. „Ahaaaa.“ Na to jenom Ondra. Já si ulevuju a děkuju mu, že je na nás nepustil. Děláme si čínskou polévku. Dáváme i Jeremimu, ale nedává to. Je to na něj moc pálivé. Za chvilku přichází a opět naznačuje potíže. „Aha. Průjem. Chjo. Tak já mu něco dám.“ Rezignuju a dávám mu na dva dny Endiaron. Je to to nejmenší co my máme a snad to s ním nesekne. Zapadáme do postele a už jsme v limbu.

Noční honění švába se proměnilo v lítý boj a hon. Nejdřív se ozvalo: „Ty vole. Něco po mě leze.“ „Hm.“ „Už zase. Co to je?“ Křičí Ondra. Už rozsvěcím. A hle něco mi lehce sjelo po ruce na podlahu.

„HA! Šváb!“ A už na něj pálím ze spreje. To se mu nelíbí. Ondra mě povzbuzuje s postele. A už je ve smrtelné křeči. Neulehčujeme mu to. Něco takového vám vlézt do pusy a neštěstí je na světě.

Opět na nás útočí sluníčko. Nic dnes v plánu nemáme až na večerní hody. Den plyne a my se potíme. Občas na nás hodí oko náš mistr Jeremy. Už se otrkal a musíme ho trochu krotit. Začíná i místní blahořečení boha. Ať nám nikdo nemá za zlé, ale nedá se v tom kravalu nic dělat. Dan s trabantů nám předvádí perfektní administrativní podporu a za chvilku nám na mejl přilétávají zvací dopisy a dopis s důvodem naší návštěvy v Angole. Tímto moc děkujeme.

Na naše stránky se dostává i vzkaz od našeho kamaráda. Motorkáře co ulítnul dom a čeká, až se otevřou hranice v Matadi do Angoly. Hlásí nám zajímavé zprávy a to, že zbylí dva získali víza do Angoly, ale na takovém místě, že se nám to nezdá a ještě na ně byli hodní. Kroutíme nad tím hlavami. Je to místo, kde je jenom vlak. My se tam nemáme autem ani jak dostat. My počkáme na Serge. Bohužel, ale kamarád nechápe naše problémy dostat se vůbec do DRC. Uvidíme, řekl slepý.

Už se zase hážeme do gala a vyrážíme směr Hipokemp. Čekáme, co to bude za lahůdky. Doufáme v absenci rybiny. Dostavujeme se o trochu dřív a kocháme se přípravou jídel. Čeká nás 13 podnosů a nějaká zelenina a vůbec. Sliny se nám sbíhají. Potom přichází deset šiknovokých a bez varování se vrhají na jídlo. My poslušně čekali na nějaký startovní výstřel, ale tohle nás vyburcovalo. Radíme se jak takticky na ty krásné pochoutky. „nesmíme se utavit hned na startu.“ Radím zkušeně. „Vezmem to zleva pěkně postupně.“ Na to Ondra a už si neseme první talíř. Stoly kolem nás se začaly pomalu zaplňovat, ale to nám už nevadí. Do tempa jsme se dostali pěkně pozvolna. Začátek byl zeleninový. Poté následovala v rychlém tempu masa na různé způsoby. Ryže, nudle. Vše moc dobré. Po čtvrtém talíři to vzdáváme. Kompot už fakt drhne, ale oba jsme ho do bříška ještě dostali. Oba koulíme očima a nadáváme si. „Volové jsme! Takhle se přežrat. FUJ!“ „Hm. Souhlas.“ Jen tak odsekl Ondra. Cesta domů je za trest. Nejsme prostě v tempu a naše zlenivělé vnitřnosti bojují. Padáme na postel, funíme a za občasných nadávek usínáme.

Ráno se to o moc nezlepšilo. Zvedá se jenom spotřeba toaletního papíru. K polednímu Ondra vaří čaj. Pomalu ho pijeme a už se to zlepšuje. Plán na dnešek je „jenom“ dokoupit zásoby pro případ opuštění města. Peru ještě nějaké věci Ondra dělá přehled zásob. (Poznámka: nad karimatkami opravdu vítězíme a už jsou z nich zase voňavky. Snad už to do konce vydrží. Se spacáky to už nějak doválčíme.)

Dávám také dohromady podklady pro Ambasádu Angoly. Už se nám toho sešlo opravdu dost. Dnes by to bylo fajn vytisknout. Budeme připraveni.

Přisedává si k nám Jeremi a je sranda. Ondra mu ukazuje fotky Prahy a vůbec všeho co ho napadne. Jeremi je z Kinshasi a je fanda do Jaksona. Pouštíme mu, co máme a je spokojenej tak, že přináší už zase i Manga.

(Velká poznámka: Afrika vs. Česká republika

Po povídání si s lidmi, kteří žijí dlouho v Africe a není jich málo, po vlastních zkušenostech našich i mých z dřívějších pobytů zde, hodně věcí nechápeme. Je to obraz naší země nebo jenom špatné rozhodnutí? Přijde nám, že zde je to víc vidět než kde jinde, že je něco v nepořádku. Proč se o tom neví veřejně?

Hlavní naše otázky zní asi takto: Proč vyklízíme obchodní pozice v Africe? Proč opouštíme prudce rozvíjející se ekonomiky a trhy? Proč tam kde by měli být narvané ambasády obchodníky a tlačit české výrobky všem a všude, jsou jenom směšná zastoupení, jak personálně obsazená tak i geograficky? Proč přepouštíme pozice jiným, dnes především Číně? Kde jsou drahokamy našeho českého průmyslu jako Tatra, Liaz, Zetor, Škoda Plzeň, Škoda auto a mnoho dalších, které měli a bůh ví proč ještě dnes někde dobře znějící jméno? U podniků typu Tatra, Jawa a Zetor to je víc než jasné konkurenční vymazání z mapy. Zbytek vytunelován, zničen.

Dá se napsat milión věcí proč to tady vzdát, a proto to vzdáváme, ale nikde jsme neslyšeli proč tady zůstat. Tedy až na naše lidi, kteří tady jsou a vidí do zdejší problematiky. Ale ty nikdo neposlouchá. Ano zdejší trhy jsou pořád nestabilní a obchodní jednání složité a neprůhledné a největší aliby je tvrzení, že ten obchod nikdo nezaplatí. Ano proto máme třeba ve Francii 25 lidí na zastoupení, jelikož tam je situace zcela neprůhledná a je třeba klestit obchodníkům cestu velmi složitým prostředím Francie. To se opakuje v mnoha zemích Evropy. Je snad víc než jasné, že se jedná asi o trafiky a zašívárny.

Možná nemáme odpovídající vědomosti nebo možná i vzdělání, ale s normálním rozumem a informacemi, které člověk musí poctivě přefiltrovat, je tady přeci něco v nepořádku.

Proč prodáváme ať už tradiční bašty v Africe v Kinshase, nebo lukrativní budovy a pozemky tam kam se budeme jenom těžko dostávat zpět. Už jenom něco zde za pár let koupit bude nesrovnatelně dražší než si to ponechat nebo třeba pronajmout.

Ale proč prodávat a zamáznout tím nějakou pidi díru někde na nějakém ministerstvu? Tam se bijí do prsou, jak ušetří za provoz a naopak získají nějaké peníze do kasy. Není to krátkozraké? Copak nám rozum neříká: „Tady je něco moc špatně?“

Už i my se setkáváme v našem mikro světě s otázkami typu: „Proč zde nemáte zastoupení, proč už nefunguje Kinshasa? Kde se dá koupit Tatra?“ A podobně. Neumíme odpovědět. Jenom krčíme rameny

Naši lidé se snaží tady udržet zastoupení, které měli jméno a dnes jsou, jak sami oni vědí už jenom pro smích ostatním. Nemají nic co nabídnout, co se týká českých výrobků a firem. V podstatě se stali jenom vízovými pracovišti. Není vlastně proč pomáhat našim firmám. Všichni se bojí nebo nemají na druhou stranu tu správnou ochranu a podporu ve smlouvách, které má právě zajišťovat třeba stát. Je to začarovaný kruh.

Obdivujeme tyto naše lidi zde v Africe. Mají krásně bláznivý přístup a národní cítění. Jsou krásně zapálení pro věc. Také jsme se dozvěděli o rozdělení ambasád. Accra je stupeň „E“ a Abuja „F“. Existuje už jenom „F+“ třeba ambasáda v Afghánistánu. Tito lidé jdou sem dobrovolně. Většinou. Mají snahu zviditelňovat Českou republiku, která na ně vesměs kašle. Musí pořád dokola dokazovat svojí potřebnost, ale tím, že se nic neprodává je to těžší a těžší. Prostě netočí se s tím státem peníze rovná se, zavřeme ambasádu. To přeci nejde. Je zde cítit nesmyslnost?

Všichni se bojí. Dřív to bylo jiné. Byl zájem naší země prodávat. Ano bylo to uděláno centrálně a ano, bylo to komunistické, ale tohle zrovna trochu fungovalo. Kde jsou ti lidé znalý problematiku Afriky?

Na vlastní oči pozorujeme velmoci, jak se zde snaží udržet. Nebo spíš to prostě nevyklízejí. Firmy zde fungují a mají i podporu vlastního státu. Proč ne my a naše firmy? Už i zmiňovaní Číňané dle zpráv nejsou tak levní jak to vypadá a ty silnice, které zde staví údajně zadarmo, jsou vykoupeny velmi draze.

Je to jenom náš subjektivní názor s tím, s čím se setkáváme. Určitě se nechceme plést do politiky a kór té naší, ale také máme nějaké ideály a i přes problémy máme Afriku už pod kůží.)

Naštěstí brzo odpadá a my si pouštíme jediný film, který unikl čistce před odjezdem a to je Králova řeč. (Poznámka: je zajímavé, že každý má přecpané disky vším možným. My doteď nic nepotřebovali, ale teď by se to sakra hodilo. Stahovat nejde a tak pomalu stahujeme aspoň nějaké mluvené slovo a když se to povede, tak si to užíváme. Jedeme Julius Verna.)

Po filmu musíme na ten nákup. Ulice jsou, ale vymetené a my čujeme problém. Taky jo. Vše zavřené a my končíme na hambáči, který jsme si řekli, že už ne.

(Poznámka: po ulicích se toulají takový divní lidé. Je to zvláštní a nikdy jsme to nezažili. Podivíni a policajti.)

Po dojezdu se placatíme na dvorku. Já vybírám fotky a Ondra ukazuje Jeremimu porno. Doufám, že se nebude na nás v noci dobývat. I na chlapy dělá vau.

Tento týden pomalu končí. Naše pocity jsou zase trochu narušeny věcmi očekávanými. Týden jsme si rozvrhli jak jinak než dobře. Jsme relativně odpočatí a Klaudie je taky relativně, až na tu břečku v nádrži, připravená k dalším kilometrům. Snad nám budou umožněny.

(poznámka: fotky obsahují dva kreslené obrázky. První je popis pomoci, kterou jsme potřebovali pro překonání písečných hranic do Konžské republiky. Nikdo to asi nechtěl pochopit. Druhý obrázek si pro porozumění naší cesty zkonstruoval pracovník ambasády Angoly v Libreville v Gabonu. Krásný vývojový diagram naší cesty zaznamenán diplomatem. Prosím všimněte si faxového čísla, které jsem dostali na otázku, kde najdeme ambasádu Angoly v Kinshase. Nakonec jsme mu po vysvětlení, že nemáme fax a potřebujeme adresu, stejně nakonec tomu namyšlenému debilovi poděkovali a odešli středem.)

Fotogalerie