Brazzaville (Kongo) -> Brazzaville (Kongo)
Den 26.12.2011
Hned po snídaní se vrháme na net. Cpeme deníky a fotky jak vzteklý na server. Vše jde. Už konečně Míša stáhl zmenšovač na fotky a tak to s tím jak se teď připojení horší snad zlepší. Rozmýšlíme vůbec co dál. Do 9.1. máme čas. Nejde jet do Angoly. Nakonec se domlouváme, že zítra vyrazíme do Kinshasi. Voláme ještě pro představu jak to je v DRC kamarádovi co jsme dostali kontakt v Abuja. Vše je ok a doporučuje vzít trajekt, když zrovna funguje. Ok to se nám líbí a začínáme s přípravou. Jedeme nakoupit zásoby. Je už odpoledne a tak začínáme večeří v místní picérii. No nebudu se v tom pitvat. Já si dal pizzu a Ondra lasagne. Čekali jsme asi hodinu, ale dočkali jsme se, najedli se a rovnou si řekli, že si budeme muset opravit někde chuť. Po nákupech ještě dotancováváme a vybíráme z bankomatu. Jdeme spát brzo. Net nám radši vypnuli.
(poznámka: Ondra je vyléčen a tím máme oba za sebou prozatím zážitek s Malárií za sebou. Kupujeme hned na to další prášky a i testy, které jsou k dostání v pohodě skoro v každé lékárně. Potvrzujeme, že místní léky se dají sehnat bez problémů a za ceny nesrovnatelně nižší než u nás doma. Jsou i nepochybně lepší a my za 3 dny byli z Malárie venku. Tím můžeme potvrdit tvrzení dalších cestovatelů o to brát, nebo nebrat pravidelně pokrývající prášky. My nebereme jako ostatní. Příznaky jsou lépe čitelné a může se hned začít s léčbou. Na test v nemocnici chceme jít než pojedeme do DRC.)
Den 27.12.2011
Vstáváme s 20 min zpožděním. Potom to odcejpá a po promenádě městem už parkujeme před přístavem. Začíná zařizování. Do odjezdu prvního trajektu máme cca 2 hodiny. To dáme.
No nedali jsme. Kancelář střídá kancelář. Tu otevřená tu zavřená. Karnet nám vyřizuje bez mrknutí oka nějaký vyšší kápo. Paráda a my se nebráníme. Pasy se vyřizují taky celkem rychle. Teď už jenom koupit lístky. Jeden pro aut, řidiče a pasažéra. Tady už nám to trochu drhne a za chvilku koukáme, jak trajekt odjíždí bez nás. Úředník se směje a ukazuje nám, že ve dvě jede další. Paráda. Máme lístky a za tu cenu co nám řekli. Nejdřív říkali vyšší, ale my jim cpali, že máme malé auto a ono to dopadlo dobře.
Čekání krátíme bagetami a pitím. Vyhlížíme a vyhlížíme. (Poznámka: pod tíhou dnešních dní se hodně špatně píše deník. Je to frustrující. Ještě když to píšeme zpětně nebo když se to děje a já bych to měl popsat optimisticky, když nevíme, co bude zítra. Je to těžké, ale my se nedáme. Slibujeme. Bohužel to vypadá teď všelijak a nevylučuju brzký návrat domů. Uvidíme.)
Koukáme na malé lodě, jak připlouvají a odplouvají. Je zde mumraj. Jak to tak vypadá jsme asi v místě, odkud odjíždí jakoby normální vrstva lidí. Toho čeho jsme byli svědky jakoby v vzadu, kde byl lidský mumraj, tady panuje takový klid. Jen Míša je nervózní, abychom nepropásli ten správný čas pro najetí na trajekt. Jak to tak vypadá, moc aut tam sice nejezdí a o to míň je míst. Posedáváme tu na klandru, tu na lavičce, když hle blíží se trajekt. Míša běží pro auto. Už ho i pouští s autem k molu. Ondra zatím okukuje situaci. Jedeme dvě auta. Jeden Mercedes a my. Když to zvládne on, my taky. Je to pěkný hup už na nájezdu na molo. „Drc a skříp.“ Hup. Jsme před lodí. Trochu jsem se opotil. Je to prostě jenom taková kocábka bez zábradlí. S našimi brzdami je to trochu adrenalýnek. Hup. Přední kola na lodi. Hup a drc a jsme tam. Pomalu manévrujeme ke kraji lodi. „Stop!“ Křičí obsluha a já poslušně zastavuji. Ondra kontroluje, jak jsme na tom a následně dohlíží na zabezpečení Klaudie na trajektu. Naloděno. (Poznámka: je to obyčejná loď a my jsme najížděli z boku. Prostě vyčištěná paluba pro přepravu čehokoli.) Loď se odpoutává a my se hýbeme z místa směrem dopředu. Po chvilce přistáváme ještě u doku, kde stojí další dvě stejné lodě. Poutáme se, ale jak chápeme, všechny tři lodě pojedou spolu. V podstatě tvoří takový ponton, kam se toho vejde víc.
Probíhá i kastování cestujících. Ti chudší jsou vyháněni za svistu bičů zpět na dolní palubu, zatím co majetnějším je drsněji ukázáno směrem na horní palubu.
Potom následuje divadlo jak z dob velkých mořeplaveckých objevů. Lidi jak mravenci zaplňují balíky, koši, pytli každé volné místo na palubách pontonu. Lidští mravenci kupí a kupí, až se nedá na palubě hnout. Zůstali jsme u auta a trochu ho bráníme. To se jeví jako dobrý nápad do doby než odrážíme a na nás začíná prát sluníčko. Fotíme. Všichni, z těch asi 1000 lidí co jedou s námi, vypadají spokojeně, že se dostali na trajekt. Jsme i svědky přeskakování lidí z mola na loď, nebo i plavecké vložky.
Všemu tady na pontonu šéfují ostří hoši s takovými omotanými lany, které používají jako biče. Když někdo neposlouchá, dostane. A musíme říci, že se s tím vůbec nemazlí a chvilkami na palubě houstne atmosféra. Chovají se jako otrokáři.
Kocháme se řekou Kongo. V některých partiích teče až překvapivě rychle a ponton má co dělat jet proti proudu. Věříme, že to nedělají poprvé. Řeka je špinavá a občas na ní plave něco jako ostrov. Kus zelené trávy. Zajímavé.
Blížíme se k naší cílové stanici. Nastává nervozita. Lezu radši do auta. Ondra hlídá okolo. Na molu stojí asi 20 policistů a dalších 5 s podobnými biči jako mají ti na lodi. Přirážíme a nastává chaos. Všichni se snaží vystoupit co nejrychleji. Zrcátka drnčí a my se bojíme, že zůstanou zasekla v nějakém balíku a my budeme bez.
Opět jako ti mravenci sem a tam se čistí loď a druhou stranou se zase plní.
K nám se snaží dostat nějaký úředníček. Chce pasy a Karnet. Jako vždy se bráním, ale po chvilce už mizí s pasy a karnetem. „Ondro za ním!“ Marně křičím na Ondru. Ten, ale chápe a mizí v davu. Čekám, že ho někdo v tom bordelu taky přetáhne někdo bičem. Teď je řada na mě. Už mě tlačí z lodi pryč. Známý scénář. Buch, křáp, buch křáp a drncání na výjezdovém molu. Odhrnuji lidi jak pluh sníh. Je to děsné. Lidi jdou sem a tam. Do toho ty balíky. Hurá jsme venku a najednou je klid. Ondra už mě naviguje na parkoviště. „Kde jsou pasy a karnet?“ Se ptám. „Zmizely v davu.“ A sakra. Musíme je najít. Probouráváme se k dalším a dalším úředníkům. Najednou mě někdo tahá za ruku a hle je to ten co nám to vše vzal. Ondra následuje karnet a já sleduju pasy. Dobrou hodinu se nic neděje. Občas se potkáme na velkém dvoře a prohodíme: „Tak co neztratils?“ „Ne mám lokaci. Co ty?“ „Mám tak pa.“ Po další půlhodině se potkáváme a vzdáváme to. Jdeme se napít a čekáme. Za další půl hodinu se jedeme zeptat na nějaký posun. „Nemáme razítko.“ „Prosím?“ „Nemáme razítko. Musíte počkat.“ Úsměvné. Ok. Není to poprvé a ani naposledy kdy čekáme z absurdního důvodu. Po další hodině je na dvorku shon. Prý samotný šéf nás chce vidět. Kdybychom věděli, tak bychom tam nešli.
„Máte neplatná víza.“ Na nás spouští od pohledu svině v kravatě. „Ne my máme dobrá víza.“ Zkrátím to. Míša po chvilce na toho ubožáka řve a to nebylo dobře. Rozhovor končí ve smyslu. Kdo to je, že na mě křičí a je to korunováno totální arogancí. Prý se s námi nebude bavit a zítra jedeme zpět. Po chvilce zhodnocujeme situaci a jdeme znova za ním. Omlouvám se mu a vysvětlujeme mu, kdo jsme a co tu chceme, No naprosto zbytečně. Problémy si pán vymýšlí jak na běžícím pásu. Prostě se rozhodl s námi zatočit.
(Poznámka: situace v DRC se uklidnila, ale podle zpráv co máme od krajana, bylo Kongo na pokraji války. Teď si prostě všichni honí triko, aby se zalíbili.) Prý máme špatnou barvu čísla víza. Má být červená a my máme černou. Dále, že jsme si měli víza vyřídit u nás doma v Čechách. Argument, že u nás DRC zastoupení nemá, neslyší. Bohužel ani my nejsme úplně silní v kranflecích. Koukáme jak puci, zatím co si ten hajzl žoviálně povídá se všemi, kdo tam jsou a jen tak občas na nás hodí pohled, že mě Ondra musí držet, je nám všelijak. Je to bezmoc. Normálně jsme svědky, kdy jeho podřízení dva metry před ním srážejí patky, kloní se a koukají do země. Až se na ně koukne, tichým hlasem k němu promluví o, co jde a odváží se po natažení šéfovi ruky přiblížit.
Ondra si všímá kulometu namířeného na most vedoucí od lodi. Brrr. Nepříjemné.
Klidně tady nechá spát dva lidi a sám si jede spát do postele. Chování řeznického psa je lepší. Je to šéf placu 40x40 metrů kam 2x za den přijede trajekt a 2x odjede. Má funkci a je to velice respektovaný hajzl. Všichni se před ním plazí až se nám zvedá žaludek. Jenom tím, že má kravatu a nějakou funkci. Kde jsou nějaké lidské hodnoty? V prdeli vážení. Zde tvrdě rozhodují peníze a moc. Ta na nás tvrdě dopadla a hraje si s námi.
Nepustili k nám ani našeho kamaráda, který by třeba pomohl. Ani my za ním nemohli, jakoby se báli, abychom mohli získat nějakou pomoc.
Šéf odjíždí a my se rozhlížíme, co budeme dělat. Je něco před sedmou. Klidně vyndáváme židličky a chvilku si pinkáme uprostřed dvora s míčem. Nálada sice není nejlepší, ale přeci musíme dál fungovat. Je jasné, že boj nás čeká zítra. Postupem času přicházejí první zvědavci. Mezi prvními jsou vojáci. Jsou legrační. Přijdou nám jako jednotka pro boj ve vysoké trávě. Mě jsou po pas. Ale jsou usměvaví a komunikativní. Chtějí se i fotit. Je to sranda. Celou Afriku nesmíme ani pomyslet na focení čehokoli vojenského a tady ještě ke všemu na hranicích se o to perou. Vyndávám stativ a už pózujeme. Loučí se a jsou až takoví pokorní a pořád děkují. Asi, že jsme je nevyhnali. Jaká armáda, takový stát?
Po chvilce Ondra zažíná vařit. Rozhodli jsme se pro menší, ale o to chutnější zážitky. Začínáme osmahnutými bramborami, co nám zbyly od Vánoc. Kečup, majolka, hořčice a sůl. Paráda. Následuje pauza a čočka s párkem. A hle objevují se dva, respektive tři a začíná konverzace. Jsou to policisté z emigračního oddělení, toho co nás dnes nepustilo do země.
Jeden umí dobře a druhý celkem taky. Ptají se, proč jsme tady a že šéf je tvrdý. Hm to víme, ale co tvrdý si každý domyslí sám. Celkem pohodová konverzace. Jeden asi jako volá šéfovi a jakoby nás uklidňuje. Prý nebude zítra problém. (Nebyl) Asi jim chceme věřit. Po chvilce přichází první voják a doslova nám předhazuje kurvu. Nedá se to jinak napsat. Prostě nám nabídl jako prvním zboží co přivedl. Kulíme oči a prskáme pod fousy. I ty kluci co s námi sedí kulí oči a zadržují smích. Holka, asi 20, puštěný mobil, žvejká a tváří se jako kdy už se něco bude dít. Rychle vytahuji fotky a vůbec. Kluk pořád ať jdeme na věc. Nechává jí tam a odchází. Hrůza. Naštěstí si jí po chvilce odvádí. Jsou na ní čtyři a tak snad to zvládne. Konverzujeme dál a i nalíváme kus desinfekce. Kluci jsou fajn, ale víme, že od nich pomoc čekat nemůžeme. Sice se tváří, ale my víme.
Nejvtipnější je, že máme přístup kamkoli. Jen nás varují před molem. Prý je nebezpečno na něj chodit v noci. Jsou tady krokodýlové a občas i naštvanej hroch. To respektujeme. Teče tady i voda z nakopnuté trubky. Šéf je tak hodný a zavírá klukům na noc i záchod aby je asi nerozptyloval od spánku. Děs. Je to prostě vůl.
A hle holka už chodí po place jenom v nějakém hadru kolem těla.
Jdeme spát. Přemlouvají nás, abychom šli s nimi do takové chodby. Souhlasíme a za chvilku ležíme a je celkem sranda s dáváním si dobré noci.
Den 28.12.2011
Ondra nás baví v noci hlasitými projevy. Už, už ho chci vzbudit, ale tím křikem se probouzí sám. Kouká jak vyoraná myš a neví co, nebo kdo ho budí křikem.
Tam kde ve dne bychom těžko hledali nějaké lidské hodnoty je v noci a ráno klidné a celkem hezké místo. Přes den se tady lidská důstojnost 4x denně stírá za svistu biče a snahy dostat se vše kamkoli a dostat z toho pro sebe co nejvíce.
Budíme se poštípaní, unavený a opocený jak jsme se snažili uchránit komárům. Ach jo.
Ráno je krásné. Chodíme po molu s kartáčky v ruce a koukáme na mohutné Kongo. Kolem proplouvají rybáři. Klid a chlad od vody. Myjeme se, uklízíme a něco snídáme. Nechceme, abychom vypadali moc drze. Vojáci vypadají jak po šichtě. Koukáme jak holka tak jakoby zvláštním krokem odchází. Smějeme se. Potom se smějí Ondrovi a jeho nočnímu halekání a snaží se ho napodobit. Vtipné.
Připlouvá první loď. Je to starý tlačný remorkér uzpůsobený pro přepravu nákladu a lidí. Začínají se rojit kluci. Začínají na loď nosit nějakou tyčovinu. Je to nekonečná řada dvojic s tyčemi na ramenou. Odhadem to může vážit tak 80 kilo železa. Někteří mají co dělat, aby zůstali na nohou. Tempo je vražedné. Naložit na ramena, popoběhnou 100 metrů na loď a vyložit. Čím více se otočí, tím více dostanou. Všemu velí nějaký otrokář. Má tužku a blok. Když kluci jdou okolo, nahlásí jméno a otrokář udělá čárku. Občas kluci zahodí závaží a křičí na šéfa. Ten se ožene bičem a jede se dál. Navzájem krom těch dvojiček si nepomůžou. Spíš si občas ještě podrazí nohy a potom se skoro poperou. Tento mravenčí shon nekončí naložením tyčí, ale pokračuje ještě dobrou hodinu nakládáním balíků všeho možného. Ponor lodi se evidentně posunul o notný metr dolu. Už se zavřela i brána vedoucí k nám. Prý i šéf je na místě. Zkoušíme si u něj vyjednat audienci. Brrr. Vychází na obhlídku svého panství a tak ho odchytáváme a prosíme o rozmluvu. Brrrr. Prý je svolný pro to nás vyslechnout.
Sedáme do kožených sedaček. Šéf si ležérně skládá prsty rukou a opírá se o lokty. Na tváři má potutelný úsměv typu, tak co máte chlapci.
Ondra mu trpělivě vysvětluje, co jsme zač a co bychom chtěli. Snažíme se mu vnutit myšlenku nás pustit. Potom všem a po vyřízení asi deseti hovorů nám říká: „Můj šéf říká, že musíte mít víza z vaší země. Když to nemáte, příštím trajektem odjíždíte zpět.“ Vše. Víc ani muk a gestem nás odvelel ke dveřím.
Jako opaření stojíme venku a koukáme na sebe. Bohužel se otáčíme a zrovna doráží trajekt, který by měl být ten náš. Co teď? Snažíme se zoufale najít nějakou spřízněnou duši. Tu nacházíme ve starém úředníkovi. „Přineste pasy a já to nějak udělám.“ Bohužel ty jsou zavřené v šuplíku nějakého čičmundy. Poprvé se uchyluju k vyndávání peněz. Ukazuju mu deset dolarů. Jen na mě opovržlivě háže pohled a říká, ať to schovám. Peníze nechce a prý ať to ani nezkouším dál. Jsem zdrcen. Děláme něco, co dělat nechceme a ono to stejně nefunguje. Děláme něco, když víme, že máme vše v pořádku. Je to zmar. Už stojíme u auta a úředník má v ruce naše pasy i s nějakým dopisem. „Co je tam napsáno? Můžeš mi to ukázat?“ „Ne.“ Zní nekompromisní ortel. Co teď? Jsme zoufalí. Zkoušíme 50 dolarů. Je jasné, že samotný šéf je nadržený nás deportovat a nikdo si netroufne nás pustit do DRC.
Vyrážím ještě k šéfovi. Ten se mi jenom vysměje a gestem ruky mě káže z kanceláře a ať už neotravuju. Nestačí, že se k nám chová jak k tomu největšímu póvlu, ale ještě si to vychutnává.
Jdu zpět. Ondra už na mě z dálky gestikuluje a nevypadá úplně v pohodě. „Buď nás deportují teď, nebo vězení.“ „Sakra.“ Ustupujeme. Ondra nastavuje auto proti nájezdovému molu. Kolem nás je eskorta. Ano jsme deportováni z DRC, jako nějací banditi nebo teroristi. Je nám všelijak. Je to jako špatná parodie, u které se smějete jak je to špatné natočeno. Je nám slíbeno dostání pasů na lodi. To se samozřejmě nekoná. Úředník naše všechny 4 pasy dává kapitánovi pontonu. Jsem fakt rozčilenej a Ondra mě musí krotit. Za chvilku se přetahuju o dopis, který jde s námi. Než, ale nám je umožněno si přečíst aspoň řádek, je mi odebrán. Čičmunda na mě kouká, jak kdyby nevěřil vlastním očím. To opovržení, to dokazování si moci. Jsme na lodi. Muž s bičem nás vykazuje do vyšších pater. Už se nebráníme. Koukáme se na rej mravenců co plní zase loď až po okraj.
Dostáváme se až k můstku. Kapitán nás vítá a ukazuje, ať jdeme nahoru. Tomu se nebráníme a za chvilku se koukáme ještě z větší výšky na ten mumraj. Je to jak v mraveništi. Kapitán je evidentně na mol. Jsme svědky, jak mu jiný kapitán dává naše pasy. Snažíme se ho přesvědčit, aby nám je dal, ale marně. Ondra jde pro foťák. Zjišťujeme, že Klaudie už skoro není vidět a ještě musel Ondra sundávat nějaký blbce, co seděli na kredenci na střeše. Je mi to nějak jedno. Po další cca půl hodině odrážíme směr Brazza. Lidé skáčou přes mezeru mezi lodí a molem, poté skáčou do vody a snaží se doplavat trajekt. Některým se daří a někteří obracejí zpět. Snad příště. Vtipně zkoumáme zboží, které se vozí mezi městy. Je to jako v blázinci. 20 plastových židlí sem a 30 zpátky. 30 beden piva tam a 50 beden limonády zpět.
Já mlčím a koukám se na Kongo. To si jen tak tiše plyne. Naplňuje mě to klidem. Ondra také mlčí. Honí se nám hlavou mnoho scénářů a bohužel reálně i ty nejhorší. Sledujeme kapitána. Ten se baví s nějakou ženou. Co nás fascinuje je obrovské kormidlo. Do místa kde jakoby řadí rychlosti, strká nějaký drát. Jeho úkony byly za celou cestu do prvního zastavení dva. Jeden byl zařadit a otočit kormidlem doleva a po 20 minutách otočit kormidlem doprava. Vtipné
Přirážíme k prvnímu molu, kde se vykládá zboží. Je pravda, že na straně DRC to mělo určitý řád, ale tady je to holý boj o vyložení všeho a všech. My jenom koukáme a občas někoho napomene, když ubližuje Klaudii. Je to marné. Za chvilku už nějaký kluk cosi zvedá a dává na haupnu. Je to rozbité zrcátko. Fajn. Jakoby toho už nebylo rozbitého dost. Jenom krčí rameny a my v podstatě také.
Je to neuvěřitelné, ale loď a hlavně prostor kolem Klaudie se pomalu vyprazdňuje. Jsme svědky nakládání balíků, který mají co dělat zvednout 3 chlapi a dávají ho na ramena jednoho a ten jej odnáší. Nikdo mu neuhne. Spíš do něj někdo strká. To se opakuje do nekonečna. Občas i koukáme, jak prostě někdo vezme nůž a z balíku si vezme to nebo ono. Občas je chycen a dostane bičem, ale většinou to je něco jako daň. Občas nějaký balík skončí ve vodě. Tak se vytáhne a život jde dál. Z lodí zboží mizí všemi směry. Jedna cesta je na molo a druhá je malými lodičkami bůh ví kam.
Kapitán si nás žádá, ať jdeme s ním. V podstatě jenom předává naše pasy s tím dopisem nějakému úředníkovi. Prý potom si je máme vyzvednout. Fajn.
Naše loď odráží k druhému molu. Kapitán je opravdu na mol a my koukáme, jak Klaudie poskakuje po palubě sem a tam. „Ještě dva drci doleva a je ve vodě.“ Konstatuje Ondra. Naštěstí drci se střídají a Klaudie poskakuje kolem neutrální polohy.
Přiražení k druhému molu je opravdu drsné. Všichni sebou hodili a vykulili oči.
Loď přivázána a už se shánějí pojezdy. Hup a drc, hup a drc. Klaudie je na suchu. Začíná administrativní boj na téhle straně. Kupodivu Klaudie je do země puštěna úplně v pohodě. Aspoň něco. Ondra u ní zůstává a já jdu po stopách pasů. Má je úředník, který nás vyprovázel odsud pryč. Je u nich i ten dopis. Opět vyplňujeme modré dotazníky. Je nám suše řečeno, že dostaneme jenom tří denní vízum na opuštění země. Vtipné je, že je stejně drahé jako 15 denní. Prostě z nás chtějí vymáčknout co nejvíce. Jsme v situaci, kdy si nemůžeme úplně vybírat a tak to bereme. Míša vyráží pro peníze. Naštěstí bere více. Samozřejmě pro nás platí ta vyšší cena. Koukáme, jak úředních chce roztrhat dopis, který šel s pasy. Když jsme projevili zájem, okamžitě ho schovává a že prý šéf řekl, že ho nesmíme vidět a že je to úřední dokument. Argument typu „dyk si ho chtěl roztrhat“ vůbec nebere. Prostě jsme projevili zájem. Ani kopii nám nenechali udělat. Další věc co nás vytočila je fakt, že nám k tomu třídennímu vízu napsali Gabon. Ptám se proč a to už mi Ondra tiše říká „Nekřič na něj.“ Tím, že nevíme, co bylo v tom dopise je to těžký s nimi bojovat. Asi tam nebylo nic hezkého, když nás rovnou chtějí odlifrovat do Gabonu. Ještě se ujišťujeme o tom, když přineseme papír o platnosti víz, že nás pustí na trajekt. To se dušují, že není problém. Asi jim chvilku věříme.
Odjíždíme z přístavu. Je nám všelijak. Máme 3 dny na to zjistit, co se vlastně stalo a jak to budeme řešit. Radíme s Markem. Ten navrhuje jít na ambasádu DRC tady v Brazza a zeptat se jak to máme řešit. Zatím necháváme Abuju a kamarády spát. Jen dáváme vědět kamarádovi v Kinshase o tom, co se stalo. Dnes se ještě neuvidíme. Ani se nediví. Prý proč jsme nepodmázli. Nikdo nechtěl, mu odpovídáme a také se diví.
Je jasno. Nejdřív se musíme najíst. Parkujeme u grilovaných kuřat a dáváme si do nosu. Jídlo je naše jediná záchrana pro tenhle blbej čas.
Jedeme na katolickou misii. Potřebujeme se už vyspat v normální posteli. Zkoušíme najít i Dominika. Motorkáře co tady zůstal a čeká také na otevření hranic do Angoly. Nacházíme ubytovnu. Zdi plesnivé půl metru do výšky, ale milí lidé a i nám vyhovují a já spím na matraci na zemi. Pohoda až na hrnkovou sprchu. Je jasno. Vrátíme se do Hipokempu. Je to zadarmo a doufáme, že se odsud dostaneme brzo. Usínáme vzápětí.
Den 29.12.2011
Noc proběhla v pohodě a už vstáváme. Musíme dnes toho hodně zařídit. Chvilku přešlapujeme kolem auta a snažíme se napít a něco najíst. Vyrážíme. Oblékli jsme se trochu slušně. Máme kalhoty a čistá trička. Už sedíme v nějaké čekárně a vysvětlujeme, co se nám stalo. Vypadá to dobře a všichni tvrdí, že víza jsou v pořádku. No aspoň něco. Dostáváme se až ke konzulovi. Vypadá to, že všichni se diví co se v tom přístavu děje. Trochu to přibarvujeme popisováním situace. Jako bez záchodu a přístupu k vodě a nelidské jednání.
Už se žhaví telefony a po chvilce je nám suše řečeno: „Jeďte. Vše je zařízeno.“ To se nám nezdá a chceme aspoň nějaký papír na toto tvrzení. Dostává se nám stejné odpovědi a utvrzení přítomnosti člena ambasády zde v přístavu pro bezpečné nalodění. Zní to dobře, ale bůh ví, co bude zítra.
Odcházíme s telefonními čísly a nějakou africkou zárukou. Nedá nám to a aktivujeme kamarády v Abuja. Luboš se nestíhá divit a přislibuje pomoc. Také aktivuje místního konzula. Zjišťujeme totiž, že máme špatná čísla. Už jsme ho zkoušeli, ale s tím jak se tady někdy dá dovolat, nám to ani nepřišlo divné. Na ambasádě DRC si navíc ještě vymýšlí zvací dopis. To je velká novina, ale na to máme také kontakty. Prosíme kamaráda Dalibora o zvací dopis. (Poznámka: tak neradi někoho otravujeme s naší věcí, ale tady to prostě někdy jinak nejde, pokud se chcete posunovat vpřed. Tímto jim moc děkujeme a těšíme se na naše budoucí setkání třeba u piva.) Ten ochotně na tom začíná pracovat. Luboš nám posílá vyjádření k požadavku mít víza z domoviny. Prostě to nejde, když toto zastoupení nefunguje. Budeme se snažit dostat na tento papír razítko. Vyrážíme na net do místní picérie. Tam se zabydlujeme na dlouhou dobu a i jíme. Následuje výpad na tisk. Vše klape. Potom volá Luboš a říká nám snad první pozitivní zprávu o tom, že se s námi sejde náš konzul. Místňák a umí česky.
Cestou ještě zastavujeme na místním nákladním nádraží a zkoumáme možnosti ústupu pro Klaudii. Vše jak se zdá je možné. Rýsuje se i trochu romantická cesta. A to je dva dny spát u Klaudie na nákladním voze. Pěkná tečka si říkáme. Neházíme však flintu do žita. Jen musíme být připraveni. Přeci jenom 72 hodin není moc.
Kupujeme ovoce a ustupujeme do Hipokempu. Tam se vedoucí ani nediví našemu návratu. Prý se to stalo nedávno dvěma motorářům. To nás také moc netěší. Dáváme mu přečíst dopis od naší ambasády a líbí se mu. Uvidíme.
Postupně likvidujeme obří krásně zralé mango, banány a velký ananas. Konzul doráží kolem osmé. Ještě jedeme tisknout dopis. Není, ale ani podepsán a po chvilce si s Daliborem vše vyjasňujeme. Jeho paní musí ráno jít na ministerstvo a potvrdit ho. To by neměl být tady už problém a ona ho doloží hned po našem zakotvení.
Konzul přijíždí. Dále už jenom Serge. Je to sympaťák a mluví dobře česky. Paráda. Studoval v Československu kolem roku 1989. Vypadá na šikovného obchodníka. Jedeme na pivo.
Popisujeme situaci. On už mezitím kontaktuje nějakou cestičku. Přichází ono pověstné, úplatky. (Poznámka: je to hrůza, když víte, že máte vše v pořádku a musíte prostě dát. Pocit zmaru, ale na druhou stranu jde vše.) Jedná se o první velký úplatek. Domlouváme plán a my se rozhodujeme podpořit naše správné dokumenty i touto cestou. Není čas na hrdinství a už v tom lítá moc peněz a pendlovat tady trajektem sem a tam na to dlouho mít nebudeme. Zítra to bude zase nabitý den. Zatím to vše směřuje k našemu zítřejšímu odjezdu. Vše domluveno. Zítra sraz na snídani. Odváží nás domů do stanu. Usínáme jak, když nás do řeky hodí.
Den 30.12.2011
Ráno vstáváme. Vše balíme a hurá na místo srazu. Serge už je na místě. Má tam nějaké jednání a potom přijde na řadu naše věc. Dáváme si velkou snídani. Příjemné prostředí, příjemný čas začátku zřejmě nepříjemného dne.
První úkol je poslat peníze na druhou stranu. Zajištění náklonnosti. Vše klape.
Dorážíme na DRC ambasádu. Jak jsme předpokládali. Vypadá to, že nás vidí poprvé. Grrrr. Sergovi je vysvětleno několik věcí, které jsme údajně včera nepochopili. No zkrátím to. Čubky. Prý nechtěli po nás zvací dopis, i když si s Daliborem povídali naším telefonem asi 5 minut, ale chtěli potvrzení od naší ambasády protáhle přes DRC ministerstvo zahraničí o naší bezúhonnosti a toho, že nejsme žoldnéři. UF! Koukáme na Serge jak vyoraný myši. To už je dost.
Jdeme zpět do Mandarina restaurace, kde jsme snídali. Je tu i wi-fi. Serge nám říká, ať čekáme. On si něco vyřídí, ale vše je v běhu. Po asi hodině nás doráží úplně. Prý naše drahá víza získaná v Abuja jsou zneplatněna. Tím cena stoupá až na 600 USA. Zahazujeme vše, co máme v rukou. Prosíme ho, ať přijde co nejdříve. Je jasno. Teď se rozhodne, jak to vlastně s námi bude. Doráží záhy a my máme sakra málo času na rozhodnutí. Upřesňuje informace. Prý vláda vydala rozhodnutí o nepouštění cizinců v tuto vrtkavou dobu na území DRC. Ano levá neví, co dělá pravá a tak některé ambasády dále schválně nebo nevědomě vydávala víza dál. Proto se kluci divili, že my víza máme. Tím se naše možnosti rázem zužují. Ještě podstatná informace je taková, že dostaneme víza „volo“ jen na sedm dní. To znamená si připlatit další dny do 9.1. Tuto cenu už nám není v tuto chvíli schopen ani ochoten sdělit kontakt na druhé straně. „To je průser.“ Shodně pronášíme. I Serge je z té ceny zaskočen. Hodnotíme bleskově situaci. Serge nám včera nabídl ubytování na konzulátu. Hloupě dnes odlétá za rodinou do Port Noir. Vše je napnuté jak kšandy.
Rozhodnutí, které nám schvaluje i Serge. Počkat do 9.1 na konzulátu. Cestička snad zůstane otevřena. Získat víza v RK by neměl být problém. Potom jenom projet DRC rovnou do Angoly. Ještě až se Serge 9. 1. vrátí, zkusit získat víza do Angoly zde v Brazza. Jen zase budeme nejistě čekat. (Poznámka: nejhorší je, že když to píšu, tak to zase prožívám a některé věci bych ani nemusel.)
Rozhodnutí je zastavit, abychom se mohli zase dát na cestu. Jsme připraveni i na „nejhorší“ a tím je návrat domů. I s tím musíme počítat.
Doráží nám i brutálně ověřený pozvánkový dopis. Paní od Dalibora s tím měla hodně lítání a sdělení Daliborovi, že to dneska nechtěli je trochu nepříjemný, ale chápe to a i tak se na nás prý těší. Tedy hlavně na Klaudii.
Závěr: Dostali jsme víza, které jsme ani dostat neměli. Ta nám byla bez mrknutí oka zneplatněna. Byli jsme deportováni pod hlavněmi samopalů. Máme dost drahý kanál jak se tam dostat a získat v podstatě tranzitní víza. Snad se do 9.-11.1. tento kanál nezavře nebo nezdraží až tak, aby to bylo neúnosné. (Poznámka: O2 je firma na hovno. Ondra už 5 států nemá vůbec signál a tím pádem nemáme přístup k jeho kontu a tím pádem nemáme přístup k půlce peněz. Pěkné!!!)
Musíme, ale pořešit další problém a tím je konec naší 72 hodinové trpěné přítomnosti zde v RK. Serge říká, že to není problém. Musí jen poslat sváteční lahvinku a potom vyřešit náš problém. Zabydlujeme se na konzulátu. Tuhneme na posteli s nohama na zemi. Ani nevíme, že nám přinesl tři krásná velká manga, co tady rostou na velikánananském stromě. Potom už nás budí a zve na panáka. Na panáka domácí slivovice a vypráví smutný příběh, jak musel nechat sedm lahví na letišti, když začala platit přísná pravidla na vození tekutin. Smutný příběh sedmi lahví domácí slivovice. Dali jsme si na ně dalšího panáka a domluvili zbytek. „Zítra v 8.00 pojedete s mojí sekretářkou pro víza.“ Balí se a odjíždí. Cena víz dohromady prý 70 000. Co se dá dělat.
Zabydlujeme se a uklízíme. Potom vyrážíme na obhlídku okolí. Nic zajímavého však nenacházíme. Pár barů a lidí u grilů, kteří buď nasazují nesmyslné ceny, nebo jsou trochu tupý, nebo se spíš stydí. Nakonec nacházíme pěkné masíčko a dáváme si do nosu. Ochutnáváme také další místní pivo. (Poznámka: už se nemůžeme dočkat našeho piva. Dobrého, řízného. Ach jo.) Brzy jdeme spát. Bojujeme trochu s komáry, ale vyhráváme.
Den 31.12.2011
Silvestr a my nevíme, jak to s námi bude. V 8.00 jsme nastoupeni, ale nic se neděje. Kolem 8.30 voláme Sergemu, ale nebere. Prekérní situace. Ondra se kouká do kanceláře. Sedí tam dvě holky. Jedna se tedy zvedá a naznačuje, že bychom měli jít na vyřizování víz. Bereme taxi a po chvilce zastavujeme u velké administrativní budovy, asi ministerstvo. (poznámka: skoro na každé velké budově je naspáno ministerstvo. Vtipné). Mramor a novota. Chvilku čekáme. Poté přichází starší obtloustlejší černoch. Chová se familiérně. Mluví na nás plynně francouzsky. Když už mu potřetí jemně naznačuju, že opravdu neumíme žabožroutsky trochu zvyšuju hlas. Od té chvíle mám klid a vše jde přes Ondru, na kterého se snaží mluvit anglicky. Vtipné. Vtipné je i cena víz, která se vyšplhala na jenom 120 000… „Ondro!?!“ „Ahaaaa.“ Je to jednoduché. Jsme zde nelegálně a to znamená málo prostoru pro proti akci. „Tolik u sebe nemáme.“ „Hm. Tak quickly, very quickly.“ Si vyslýchá Ondra. Opravdu mě úplně ignoroval a najednou mu šlo mluvit anglicky. Asi už fakt vypadám nasraně. Teď to ještě vysvětlit úplně tupý holce. No snad to chápe a my míříme k bankomatu a rychle zpět.
Platíme nehoráznou sumu, na kterou dostáváme i překvapivě účet. Máme 3 měsíční víza na tuhle prdel a to ještě multivstupní. Paráda. Ano aspoň máme kam ustoupit pro případ nedostání se do buď do DRC, nebo Angoly. Pokud nám je při výjezdu nezruší. Paradox.
Odjíždíme zpět na základnu. Slečna dostává na taxík a má pasy vyzvednout kolem 12.00.
My se vydáváme na nákupy. Musíme se jako vždy gastronimicky vybavit na večer. (Poznámka: nikdy bychom neřekli, že nakupováním budeme zabíjet čas.) Cestou plánujeme, co budeme vlastně čekací týden dělat. Nakonec to vypadá na pěknou porci věcí, co musíme udělat jak na autě tak objevit ve městě. Jak to tak vypadá, znovu vyzkoušíme ZOO.
Slečna nám donáší pasy i s vízy. Aspoň něco. (Poznámka: Vtipné bylo, jak nám úředník říkal o různých platnostech víz a 30 denní tam rozhodně nebylo. To prý neexistuje. V pase máme tyto dvě víza, jedno na 30 dní a druhé na 3 měsíce hned za sebou. Jak absurdní.)
Kroužek techniků: Plánovaná je velká údržba Klaudie. V plánu je promazání přední nápravy, seřízení ventilů. Teď jsme natankovali opravdu sračky. Kucká ještě po vypnutí klíčku jak tuberák. A hlavně musíme pořešit nebrzdící brzdy. Oni brzdí, ale není to žádná sláva. V plánu je dát nové pakny na předek a vzadu přejet pakny šmirglem a otočit je. Nebýt toho písku, tak by byly v pohodě. Zrovna to tak pěkně brzdilo a exentry byly opravdu pěkně naštelovaný. Dále bude následovat porovnání blatníků a výroba lízátek pod halogeny na střeše, aby lépe plnily svojí funkci.
Do toho vyprat a vykydat celé auto. Bohužel jsme nestihli vánoční úklid. Ve městě hlavně chceme navštívit jedinou výškovou budovu, tady pokud to jde. Během toho se důkladně krmit.
Po nákupu odpočíváme. V plánu je jíst a pít a trochu si zvednout náladu. Nejdřív odpočíváme a pouštíme si mluvené slovo. Kolem páté vše začíná. Máme úžasný sýr, který v teple dozrává před očima.Ondrovi je líto, že mluví jen francouzsky. Parádní zážitek. Máslo, salám. Dobré jihoafrické víno. Vtipně po tomto uleháme a vstáváme až před půlnocí. Krom řevu z přilehlého agitačního placu za boha je město úplně mrtvé. Žádný hlomoz ani takový jaký jsme zažili včera večer. Asi všichni chlastaj doma.
Koukáme nad město a nic. Prostě nic. Ani jedna rachejtle. My boucháme tedy aspoň šáňo. Přípitek je takový, jaký je. Ani moc toho neříkáme. (Poznámka: většinu přípitku směřujeme na přítomný okamžik. Nikdy se neopakující se, jedinečný. Ať jsme v pohodě nebo ve sračkách. „Na teď!“)
Chvilku přemýšlíme nad tím někam jít na průzkum, ale pod tíhou únavy oslavy vzdáváme. Důvod na to se napít si najdeme vždy. Člověk má slavit, když má náladu a tu my popravdě moc ani nemáme.
Den 1.1.2012
Až do svítání řve tady na božském placu hudba, do které řve nějaký boží posel: „Haleluja! Amen.“ A snaží se napodobit film Sestra v akci. No děs. (Poznámka: mají tady i rozpis časů kdy se tady agituje za boha. Je to každý den od 16.30 do 18.00. Asi nás čekají zábavná odpoledne.)
Vstáváme opravdu na nás pozdě okolo 10.00. Ležíme dál. Dnes jsme si řekli, že kromě jídla, pití a poslouchání mluveného slova nic dělat nebudeme. Času na to vše bude dost a dost. Začíná s námi komunikovat i místní strážce konzulátu. Takovej kluk s vyčůraným pohledem, ale nosí nám manga. Ondra s ním komunikuje a já si dávám s komunikací trochu pauzu. Po poledni zapínáme povídku Cesty na sibiř. Vtipné je, jak autor popisuje zážitky. Občas se na sebe s Ondrou koukneme a zasmějeme. Ono to bude na celém světě hodně podobné.
Snídaňobědovečeře je v tradičním duchu a my máme čočku. Penízky by se hodily. O tom žádná, ale nám postačí se za týden hnout a potom snad pořád. Posloucháme dál a dál mluvené slovo. Je klid. I ze zdejší agitátorského placu zní jenom ticho.
Tento bláznivý týden pomalu končí. Další je, ale za dveřmi. Doufáme, že ten přežijeme příjemně a dobijeme baterky a vrhneme se do další jízdy.
Fotogalerie
Brazza z vody
Čistě šílenství
Fanoušek
Kapitán RUM
Katedrála Brazza
Kongo ráno
Mango
Narušitelé
Náš apartmán na konzulátu
Náš cíl v Brazza
Pošta Brazzaville
Řeka Kongo
Trajekt pokus 1
V obležení
Zapovězená Kinshasa
Zatím to jde