Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Míša to v půli noci vzdává a padá na zem. Ondra za ním v přátelském duchu hází vše, co by mohl potřebovat.

Ráno Ondra jak kdyby spal na mámině bříšku, ale ne tak svěží. Míša otlačený úplně všude. Vstávání se tomu nedá říkat. Spíše budíček v gerontologickém ústavu. Máme, ale úctu ke stáří, ale na tohle se fakt netěšíme. Po naší tradiční snídani čekáme na šéfa Marca. Měl tady být a pomoci nám s domluvou 4x4, ale jak se ukázalo, musel obchodně, neodkladně do Franceville. Jaká náhoda. No nic čekáme dál. V poledne se rozhodujeme a startujeme k hranicím. Hezká jízda po krásné asfaltce. Přijíždíme k závoře. „Halt! S tímhle vás tam nepustíme. Ucpete nám hranici.“ Asi by neměli co dělat. Později zjišťujeme, že četnost je tak 1 auto denně. Ještě něco naznačuje o poplatku, ale to už mizíme v dáli. Tedy zpět do hotelu. Cestou, ale neleníme a zkoušíme štěstí sami. Moc se nedaří, až do chvíle kdy nám přichází pomoci nějaký muž. Mluví anglicky. Už jsme tenhle dialekt slyšeli, ale sháníme auto. První muž si říká nesmyslných 1000 USA?!? To s radostí odmítáme ještě při pohledu na jeho závodní, okruhové obutí (úplně sjeté). Jen Augustýn si na nej bere číslo. Augustýn. Náš pomocník a fajn chlap. Má prý v placu ještě jednoho kluka, ale že mu máme dát vědět a zítra ráno by to šlo. To zní dobře. Ještě procházíme „městem“ a kolem projíždí auto, když z něj: „Gud mooorning.“ Okamžitě ho zastavujeme a je jasno. Večer do hotelu za námi přijdou dojednat podmínky. (Poznámka: nakreslili jsme si pomůcku jak pro malé děti. Viz foto. Myslíte si, že fungovala?)

Jdeme zpět na hotel. Není šéf, není morálka. Obsluha se s námi prostě nebaví. Stěží nám donášejí dvě piva. Hnus. Nakonec je neplatíme, protože to nikdo nechtěl a Marco, šéf je prý nemocný a že neví kdy přijde. Výmluva hodná prvního stupně základní školy v našem myšlení. Jediný kdo se o nás straral je hip hopující kuchař. Fakt dobrej blázen.

Opravdu před osmou přichází Emanuel a jeho syn. Ten prý policista si nás hned proklepává. Vtipné. Ukazujeme obrázky a vysvětlujeme. Vše se zdááááá být naprosto, 100%, prostě tutovka. Ještě tedy musíme zajít za prezidentem vesnice, jestli to auto můžeme použít. Ano! Teď to je jasná věc. Prezident nám to odsouhlasil. Jdeme zpět do hotelu. Pivo už ani nezkoušíme a drze si stavíme stan venku. Míšovi začíná být trochu nedobře.

Budí nás jak jinak než déšť, slejvák a hrozná bouřka. Zavíráme, co se dá a vše putuje na karimatky. (Poznámka: Karimatky smrdí. Smrdí tak strašně, že to je na blití. Zkoušíme je mydlit, práškovat, vonět, ale prostě když je špína zažraná. Humus a nejde s tím nic dělat) Kupodivu je ráno až na zafuňené tropiko vše relativně suché. Dáváme čaj a kus bagety a už se řítí Emanuel. (Poznámka: Emanuel: úředník na místním zemědělském úřadě.) podává nám submisivně ruku a svým podbízivým jednáním nás ujišťuje, že vše je jak jsme se dohodli. Ani ne za 10 minut je zde auto. Prý o co jde? Trochu nechápavě se koukám na Emanuela. Kouká jinam. (poznámka: černoši obecně nevydrží přímý pohled a hlavně, když ví, že je něco špatně. Zvláští jev je při placení, kdy se na vás klidně nekoukají vůbec, nebo jsou nejlépe otočení úplně někam jinam a telefónují, nebo zrovna říkají něco zajímavého kolegovi. Nějak nevíme co, tím vlastně chtějí dokázat za postoj vůči nám jako bílým.)

OK. Jdeme to vysvětlit znovu řidiči. Ten rezolutně hned odmítá: „To nejde?“ V tom se přidává i Emanuel: „No to opravdu nejde.“ Koukáme na něj jak na věc co vidíme poprvé. Přidávají se další a další až se nám v podstatě smějí jakou blbost to chceme udělat. Míša dává před oči Emanuela blok s malůvkami ze včerejška: „Nejde? Tys říkal žádný problém, a že jim to řekneš.“ „Ne tohle není možné, aby vás táhl.“ Nebudu to natahovat. Míša to vzal trochu na sebe a už tam na ně v podstatě křičí. Chceme jenom vědět jak je to dlouho, co tam kdo jel a co by nám radili, ale oni jenom tupě koukají a mezi sebou si vysvětlují malůvky typu piktogramů v MHD, nebo pro děti mateřské školky. Emanuel se najednou začíná vymlouvat na svojí angličtinu, kterou se včera chlubil. Na jakoukoli otázku kamkoli je nám nejdřív odpovězeno „Hmmm“ potom si důrazně říkáme o odpověď, tedy zdůrazňujeme, že to je otázka, dostává se nám „VI“ a po zopakování otázky „NO“.

Příklad: Kolik to je kilometrů do Mbie? Hmmm. Otázka tupče kolik, kilometr (následuje gesto rukama). Vi. Kolik kilometrů do Mbie. No. Přátelé v této situaci je to trochu na palici. Míšovi je trochu jako chrpička. Ondra už taky zdůrazňuje otázky, ale nikdo se nechytá. Po chvilce si bereme šoféra stranou a už, už to vypadá, ale přimotává se Emanuel. Šofér volá někam a po chvilce odjíždí.

Koukáme na sebe a kroutíme hlavami. Jak děti a my nevíme, jestli to je tím, že nám včera nerozuměli nebo nechtěli, nebo neodhadli situaci. Závěr je, že ani pomoc z nejvyšších míst nám nepomohla. Jde o ten jejich přístup. To jak vás neposlouchají co jim říkáte a nakonec si stejně nic nepamatují. Žijí prostě teď, ale cenu věděli přesně a řidíč stejně chtěl 3x tolik.

Balíme a já se s nimi ani neloučím. Nakonec jsem na ně naštvanej a křičel jsem na ně a Ondra jenom zvedá ruku a jedeme za Augustýnem. Tam máme v placu dva. Jeden asi nebude moc, když jsme nedali vědět a druhý chtěl 300 USA.

Augustýn jak se ukazuje je kluk z Kamerunu. Má syna, kterého chce poslat do Ameriky studovat a má celkem velké, ale reálné plány. Je šéf vedoucí na stavbě hotelu. Jeho práce spočívá v tom dohlížet na 5 lidí. Včera vypadalo, že jim i pomáhá, ale dnes se tam válí v trávě.

Jede s námi za první možností. Už odjel, zní verdikt a vrátí se až večer. Stopuje první 4x4 co vidí a hle. Kluk by byl ochoten. Jen si musí domluvit auto. Mě je už fakt asi zle. Teplota, mdlo, ale ne od břicha. Čekáme ještě asi 40 minut. Kluk pořád kolem jezdí, ale nemá auto. Nakonec na něj jedeme čekat k Augustýnovi na stavbu. Já zapadám pod palmu, ale tak, aby mi nepomohl nějaký kokos otevřít hlavu a Ondra debatuje s Augustýnem.

Jeho angličtina je velmi pomalá a o to ještě úspornější. Po chvilce u něj domlouváme spaní. Dokonce můžeme spát v nějaké místnosti a Klaudie bude mít střechu nad hlavou. Tu měla naposled na chalupě. Já ulehám přes smradlavou karimatku na nějakou matraci a snažím se usnout. Ondra odbíhá. Dešť, větší déšť, slejvák, ceďák, to si říkám, že to jsem ještě neslyšel, ale potom to pořád sílí, totální nevím ani co. Ondra přibíhá hned potom. „Co to bylo?“ „Tos měl vidět. Nebylo nic vidět. Ale máme nabídku na 4x4 za 230 USA za hranice do první vesnice, ale teď hned.“ (Zhodnocení situace: čas 16.30. Za hodinu a půl je tma. A nás čeká 26 km po asfaltu a 20 km terénem na laně a jak to tak vypadá i ve tmě.) „Ok. Jdeme na to!“ „Jak ti je?“ „Blbě.“

Řídí Míša. Jede s námi totiž bubák. Takovej fajn střízlík. Mají to jako fajn atrakci a my se tomu nebráníme. Potáhne nás nějaký Ford. Ještě se musí dotankovat a my máme jet napřed. Augustýn nám nabídl pomoc a jede s námi. Jsme rádi. Jinak je nás dohromady na tuhle srandu 7 kusů.

Dorážíme na hranice. Celnici už byli na odchodu, ale byli tak „hodní“ a vrátili se a s úsměvem na tváři.

„Koukáme 4x4. To vás pustíme. Dáte nám 20 000 fňufníků.“ Přiznávám, že je mi opravdu nedobře a jsme podrážděný. Ptám se proč. Na to je mi samozřejmě odpovězeno 20 000. Grrrr. Zvyšuju hlas.

Pomáhá nám i Augustýn a jak to tak vypadá, tak se diví i místní proč to platíme. 20 000. V tom tam někdo řve a chce účet nebo aspoň zápis, nebo šéfa, nebo aspoň vysvětlení proč. Aha je to Míša. Byli tam i nějaké náznaky proč to platí bílí, to prý platí všichni, rasizmus. Vrcholí to tím, že mu Míša říká zloději.

Šel jsem do něj. Musel jsem to zkusit. Potom co vám úředník na hranici přizná, že to není oficiální poplatek, tak i to, že by vám řekl na co to je, tak se to třeba nepochopitelně dá pochopit, ale takhle? Popravdě nevím, co dělal Ondra. Byl jsem v ráži a ještě před nemocí. Koukli jsem na sebe a rychle zhodnotili. Musíme jet, světlo končí a my nevíme co tam je. Plácám mu 30 USA na stůl a nějaká gesta jsou zbytečná. Výjimečně zvítězili. Čubky orgánový.

Bojovně naladění vyrážíme vpřed. Koukají a tak jim ještě salutujeme. Mají vyděláno. Po dalších 2 km dorážíme k místu, co jsme viděli. Písek a písek kam až dohlédnete. (Poznámka: Krajina je opravdu nádherná, asi se opakuju, ale spekulujeme, jestli tady byly pralesy nebo to tu je tak pořád. Rozlehlé travnaté pláně, ale vše z písku. V podstatě zarostlá poušť.)

Poutáme Klaudii, přendáváme, co se dá na Forda a Míša si sedá za volant. Flákal se dost. Poslední instrukce. Klaudie se má nechat jenom vest. Ok to nám vyhovuje, ale kluci tady s taháním moc zkušenosti nemají tak jako my s Ondrou.

Málem jsem se ani nerozjeli. Kluk zapomněl zapnout přední náhon. Klaudie se potom v tom ďolíku po něm málem zlomila. (Poznámka: hodnocení Klaudie si necháme na později.) Po asi 200 metrech prásk a z Fordu se valí dým. Jdou na mě mrákoty. Změna instrukcí zní pomoci, když to bude drhnout. Roztáčím Klaudii. Po dalších 200 metrech zastavujeme znova. Berou nám naší voda a chladí s ním to monstrum. Kluk už zapíná i redukci. Ono to půjde. Po dalším kilometru se trhá lano. Chci mu pomáhat, ale je to těžké a ještě s tím jak nám vadnou v tom písku brzdy. Nabízí výměnu. Já za 4x4 a on do Klaudie. To odmítáme a posílám čerstvé síly do Klaudie, Ondru. Sedám si na Forda. Kluci zase chladí naší vodou. Bereme aspoň dvě lahve a schováváme si je do auta. Jedeme dál. Už je tma tmoucí.

Cesta písek a jenom písek, tu mělčí tu hlubší sem tak kaluž plná písku. Cesta tak nějak plyne. Prásk. Lano definitivně povolilo, ale Klaudie neztrácí. Ondra se chopil příležitosti ukázat co v tý naší „bábě“ (je to naše ladná laň?) je. Normálně tlačí toho cápka Forda před sebou. Paráda. Tak to jde dlouhou dobu, ale nakonec se zadrháváme. Musíme vytáhnout lano záložní, 40 m, a udělat z něj kvalitní roup (Poznámka: Míšovi se líbí používat pro tažné lano slovo rope „roup“.) Dáváme lano dvojitě. Vyrážíme. Zase ubyla další flaška.

K Ondrovi nasedá na kolotoč další černoch. „Já bych jel radši sám.“ Na mě ještě s pohledem štěněte haleká, ale to už vlaje. Kluci se baví tím, jak jedeme rychle. Klaudie vlaje a já čekám do zátylku švihnutí od prasklého roupu. „Zpomal vole!“ Křičím na řidiče. Ondra má plné ruce práce a nemůže ani zatroubit. Klaudie se ocitá na dvou kolech. To už buším do kabiny. „Slouli, slouli.“ Zastavují a chladí a potom už to jde. Asi se chce klukům taky domů.

Po chvilce zastavujeme uprostřed cesty. „Co se děje?“ „Fakt nevím. Teď nás asi tady zakopou.“ Následuje křečovitý smích. Augustýn nám vysvětluje jak to je. Teď nás tady už opustí, pokud nepřiplatíme. Jinak to je do první vesnice 5 minut z kopce. Nám nic nezbývá a souhlasíme. Teď to bude mazec s věcmi. Máme na Fordovi v podstatě celou výbavu. Kluci začínají nosit a my jenom jezdíme očima. Prý si to máme rychle schovat, že zde jezdí lidi na motorkách a mohli by nám něco vzít. Vše cpeme do auta, jak to přijde pod ruku. (Poznámka: systém v autě je už zaběhlý, ale problém nastává s tím, když se musí něco použít v terénu a je to špinavé. Není to kam dát. Třeba prkna s námi jela v autě a taky to tak vypadá. Rozmotané lano je taky 3x větší. V tomto je to boj.) Vše je v autě a nastává placení. Dáváme smluvenou část a nic víc nikdo nechce. Loučíme se. Augustýnovi moc děkujeme za pomoc a loučíme se přátelsky. Nic nechce. Hezké.

Jsou pryč. „Myslíš, že máme všechno?“ „Fakt netuším, ale vypadá to dobře.“ Míša na to.

Lezu do auta, jsem ko. Ondra vymýšlí plán. Zakempujeme. To beru a už zajíždíme do trávy. Stavím stan a padám na karimatky (od teď na smrady). Beru do ruky lékárničku a čtu příbalovou informaci pro antimalarika. Ano nasazuji antimalarika. Jsme někde, zpátky to nejde a jak to bude dopředu, to uvidíme až ráno. Ani nejíme. Ondra si musí nohy ošetřit sám. Už se to lepší. Snažíme se usnout.

Ondra má narozeniny. Zobák jeden!!!

Spaní nám moc nejde. Mě je zle a běhají nám, jak zjišťujeme oběma myšlenky, co bude dál. Je ráno.

Ondra je pln humoru. Vždy, když je mi špatně pořád mluví. (Teď se tomu směju) Vaří čaj a dojídáme kus bagety, co nám zbyl. Kus tvrdé hnusné bagety s ještě hnusnějším sýrem. Sklízíme stan. Mám úplně promočený spacák a karimatku. Musí dovnitř a schnout.

Vyrážíme celkem brzo a plni očekávání. Míša tedy spíš obrácen do sebe a hlavně ne někde Klaudii dostávat z písku. Cesta není nic moc. Před námi je sešup dolu. Koleje jak prase. Jdu to tedy Ondrovi omrknout. Naštěstí se to dá objet a už jsou oba pod kopcem. Já dorážím záhy a rovnou docházím k první závoře celního úřadu.

Jsme v jiné době. Všichni na nás koukají a ani nic. Nepozdraví, neopoví na pozdrav a děti se při sebemenším rychlejším pohybu rozutečou. Zvláštní. Vítá nás takovej čičmunda. To je prostě přesné vystižení toho člověka. Pečlivě a pomalým písmem vyplňuje naše iniciály do velké knihy. Jsme v chýši. Asi o 20 minutách pečení v této chatrči odcházíme a ouřada se zubí. Zvedá bambus a my jedeme ke druhé závoře. V podstatě to samé. Mladík, který to vyplňuje se nám zdá divný, ale potřebujeme jet a tak emoce necháváme stranou. Tak divně na nás kouká. Co mě trochu znervózňuje, jsou tři uřízlé polyetylénové trubky hozené pod takovou lavici. Asi domlouvalo. Jo a jsme ve zděné budově a v plastových židličkách. Hotovo a přecházíme do další místnosti. Musíme, ale počkat. Muž si jí zametá. Takový hromotluk. Vypadá, že by si i povídal, ale ty zvuky, které vydává, prostě nejdou přeložit, ale ptá se nás na děti, jestli máme a jestli jsme ženatí. Hrozně se diví. Poté hotovo. U auta už je asi 7 kluků s lopatama. Jsme sice vjeli ve vesnici na asfalt, ale když ukazují k obzoru. BUM. Míša se „skácel“. Je tam kopec. Je na něm vidět asi 10 cest různě se klikatících přes sebe. Je jasno. Dál to taky nevede.

Kluky odmítáme a jedeme na průzkum. Po asi 1,5 km krásný asfalt končí v písku. Tedy v kolejích. Bezmoc a zoufalství. Teď už je jasno. Nemůžeme tam ani zpět. Budeme tedy bojovat vpřed. Jedeme pro kluky. Je to hodně na Ondrovi. Já občas hodím nějaký slovo, nebo když si myslím, že už je to moc nebo málo. První jejich nabídka je na 65 km s námi. To je až do Okoyo. Tam je prý bezpečně asfalt. Koukáme trochu bezradně na sebe a potom na ty kluky. 5 lidí minimálně 3 dny a ještě je živit? (Poznámka: posléze zjišťujeme, že by se nedalo nikde ani nic koupit.) Domlouváme tedy 20 km. Vždycky říkají, že je potom dobrá cesta. Ano vždy ve vesnici a kousek je fakt super asfalt, ale potom končí. Vyrážíme. Chtějí se nacpat na střechu. „To nejde!“ Křičím a Ondra jednoho už stahuje ze střechy. Blázinec. Kluci nakonec souhlasí a jdou po svých. Dojíždíme před písek. „Co tohle bude?“ „Nevím.“ „Ale jdeme do toho.“ Tvrdíme svorně.

Hned vyjíždíme mimo cestu. To už s Klaudií známe. Velké drny a jednička = přehřívání. To co to musí být pro podvozek ani nemluvím. Řídí Míša. Přeci jenom jestli to je Malárie, tak by měl být tak nějak v klidu. Ondra musí občas poběhnout a hlavně ukázat. Jeden z kluků vypadá fajn a baví se s Ondrou. Sice nevím o čem a když se ptám Ondry, tak on taky ne, ale vypadají spokojeně.

Cesta plyne pomalu a ještě s občasnými chladícími přestávkami, ale jsme v Kongu. Máme málo vody, ale klukům dát občas musíme. Vypadájí neskutečně houževnatě. I takový cvalík je schopný běžet před Klaudií celý kilometr. Střídají se. Mě se pořád zdá, když vidím cestu, že by to šlo. Ondra si to myslí taky a tak najíždím. Pohoda a jedu po cestě. Vždy ujedu kus, tak lehnu na sedačky a čekám. Je to ulevující. To se opakuje asi celý den. Najednou se objevuje asfalt. Kluci chtějí zaplatit. Cena výkon dobrý, ale měli to spíš jako pěknou procházku, ale my bychom tu cestu hledali těžko. Občas odbočka, křižovatka, jeli jsme prostě přes kopec. Dobré. Nemáme moc prostor pro manévrování. Chtěli jsme ještě dva sebou, ale to už se jim nechce. Prý tam seženeme další, a že už je dobrá cesta. Hovno. Hned za zatáčkou písek až do vesnice, ale je to kousek a Klaudie v pohodě. Kroužek techniků: brzdy vadnou čím dál víc a dveře se začínají vzpouzet. Je utržená maska. Motor kupodivu jak hodinky.

Dorážíme do vesnice a snažíme se komunikovat. V tom se na kopci mihl kamion. „Za ním!“ Klaudi jak raketa vylítla fakt hroznej kus.

Už začínáme smlouvat. Vylézáme oba. No problém, ale cena je 4000 na naše za 45 km na laně. To chceme snížit, ale řidič prostě zakroutil hlavou, nastartoval a odjel. Čučíme jak puci na mizející kamion. „ Ty vole, viděls to?“ „Jsme mu totáč u prdele.“ Nastupujeme a jedeme za ním po 50 metrech máme problém se i otočit. Vracíme se na křižovatku. Parkujeme a mlčíme. „Viděls to staveniště?“ „Jo.“ „Půjdu tam a zeptám se.“ Nabízí se Ondra. Já se nebráním a ulehám na sedačky. Chvilka klidu. Odpočinek. Dání prostoru práškům, aby dělali to, co mají.

Ondra na cestě a já slyším děti. Víc a víc dětí. Sakra. Aktivuju se. Je jich tam asi 20 a šéfuje jim asi 13 holka s břichem a jedním baby na zádech. Snažím se jí vysvětlit, že mi není dobře a jestli by nemohli odejít. Já bláhový. Byla to zkouška mého filtrování situací. Když už šahali po druhé petce, tak jsem musel zavřít. Po chvilce zatahuju i okénko troubím a potom co visí za stěrače, vybíhám. Jsou ode mě 20 metrů a jeden má už plnou hrst kamenů. Řvu: „Purkva? Purkva?“ Kluk je zahazuje a utíká a ještě mu občas někdo vlepí lepáka. Když jsem venku tak si dodržují odstup. Vrací se Ondra: „Máš ležet a ne si tady hrát s dětma.“ Smějeme se. „Tak co ty?“ A je jasno. Číňané jsou čubky, ale jeden černoch nám zkusí domluvit odtah a je tam voda. Dáváme lahve do batůžků a jdeme pro zásobu.

Je to asi 2 km a pro mě to je trochu peklo, ale dá se. Na místě ještě zkoušíme dostat víc z někoho. Číňané se na nás ani nepodívají. Při pozdější analýze jsme si tam oba přišli jako hoooodně podřadní. Bavili se s námi jenom přes tlumočníka a to za ním musel ještě daleko. Nemohli jsme jít my za ním. Divný, ale snad pomůžou. Odcházíme s vodou a jde s námi i překladatel. Povídá o Číňanech jací jsou a je to asi tak jak si myslíme my. Dřou je, peníze nic moc a ještě jak se zvířaty. Jediný projev zájmu uděl jeden, když jsme klukům černejm ukazovali auto na fotce, tak se jakoby náhodou ochomejt, aby viděl.

Jsem zpět. Jdu na stan a spaní a Ondru prosím o nějaký glutamáty. Vaří čočku. Paráda, ale dávám jenom pár lžic a nemůžu. Ondra dojíždí a jdeme spát.

Ráno nás probouzí hlasy. Ondra vyskakuje potom, co jsme zaslechli slovo kamion. Prý tady dneska jede do Okoyo. Paráda. Bereme ho za cokoliv. Moc nám toho tady nezbývá. Vše je celkem sbaleno standardně. Čekáme. Opravdu přijíždí. Sice jiný a jede jenom do Ungali, což je vesnice za kopcem, ale my ho bereme. Prý potom už bychom to mohli dát. Sice víme, že to je krávovina, ale jedeme s ním. Ondra sedá za volant a mě si řidič posazuje vedle sebe. Je to parádní svezení. Truck jede, jak kdyby žádnou Klaudii netáhl, a písek v pohodě dává. Vše to korunuje krásnou plynulostí. Na Ondru nevidím. Jenom doufám, že tam je. Projíždíme mnoho míst, která bychom nedali, a nebojím se říci, že by to byl konec Klaudie. Nikdo by jí už nevytáhl. Důkazem jsou auta různě, tak jakoby jenom odhozená do boku, když překážela dlouho a nedala se objet.

Jsme v Ungali. Ještě si domlouváme s řidičem jak co dál. On tady dnes končí a zítra, když dá počasí pojede až do Okoyo. Máme ho do zálohy. Sympaťák. Prý tady má jet ještě jeden mu říkáme. Z Gabonu a on kýve. Odjíždí. Zase jsme se posunuli. Kolem nás je šrumec, ale všechny to za chvilku přestává bavit a my máme klid. Asi tady budeme přes noc to tak vypadá. Po asi 20 minutách přijíždí čínský kamion. Zastavuje a já letím na řidiče. Ondra okupuje druhou stranu. „Odtáhneš nás?“ „Podle šéfa.“ Leze do kabiny. V zadu za ním sedí 3 Číňané. Jeden jenom bez hnutí brvou kroutí pomalu hlavou, že ne. Křičím na něj prosím, ale opět kroutí hlavou, aniž by se na mě koukl a kamoin odjíždí.

Zůstáváme s Ondrou stát proti sobě na silnici. Nevěříme. Závěr je ten: Číňané jsou pěkný čubky a je nám jedno co kdo namítne.

Vyndávám karimatku a Ondra stoličku a usazujeme se pod blízkým stromem. Život ve vesnici je sledujeme se zájmem. Tedy já ne, ale baví mě poslouchat Ondrovi závěry. Chlapi celej den seděli pod stromem a hráli hry, zatím co ženy tloukly mouku, chodily do řeky pro vodu a vůbec makaly. Děti se honily a skákaly gumu nebo honily obruče. Poklidný den v konžské vesnici.

My po chvilce vyrážíme k řece. Zkusíme dostat aspoň trochu ten smrad z karimatek. Řeka čistá a koupou se tady dvě puberťačky s dětmi. My drhneme a drhneme. Sušíme a kocháme se řekou a hup jedna je nahá v řece. 14 po dvou dětech nic moc komentuje Ondra. Druhá na něj křičí ať se nekouká. Vyrážíme zpět. Karimatkám to nepomohlo. To je děs.

Přes vesnici projíždí opačným směrem sanitka. Hned si s ní domlouváme při zpáteční cestě rande. Prý OK a tak už máme dva v záloze.

Přijíždí nějaké auto do vesnice a parkuje u jedné chýše. Vyrážíme. Hledáme řidiče a zkoušíme to. Prý ne a my nabízíme peníze. Ne nejde to. Po chvilce se dostáváme k jádru. Autu nefunguje 4x4. „Ahaaaa.“ Neodpouští si Ondra. Cestou zpět jdeme kolem mega ananasu. (Poznámka: Ondra se konečně dostal do chutí Afrického ovoce. A chce ho občas i koupit.) Ptáme se kolik a pán odchází s „20 Kč“. „Asi dobrý ne?“ Říká Ondra, ale pán se vrací a sype mi do rukou ještě nazpátek. Takhle velký ananas a za 300 fňufníků je neuvěřitelné. Hrneme se k autu, že si ho dáme hned.

V tom přicházejí dva kluci, že nás vezmou do Okoyo. Koukáme na sebe s Ondrou. Ondra se jich ptá, jestli vědí kudy a oni, že jo. Už sedím za volantem a hrneme to. Je něco po 16.20. Už sice ve vesnici zapadáme, ale kluci, musíme uznat, že zvládaj a vědí. Za chvilku nasedají a ženou nás kolem koryta jak blázen. Za chvilku zase do něj. Ukazují, kudy mám jet a cesta celkem odcejpá. Občas nějaký zádrhel, ale buď zastavuji, nebo oni mě a tak si Klaudie nesedá až tak na břicho. 37 km nás čeká. Jde to celkem dobře. Až máme strach, jak a kde to skončí. Poté zase Klaudie ukazuje věrnost a písek kouše tak jako vše dosud. Brzdy už skoro nebrzdí. Stmívá se.

Dojíždíme do míst, kde dostáváme razítko do karnetu. Vše za jedna a my vyrážíme do tmy. Blbé je, že začínají být místy velké kaluže a kluci si zvykli, že Klaudie nejí žádný máslo a jede i místy, které jsme ze začátku objížděli. Jedeme, jedeme. Když před námi jsou projeté koleje od buldozeru, který jel před námi a ty koleje jsou plné vody. Kluci ukazují ať jedu. Rychlost máme, a jestli to máme projet, nejde teď zastavit. Je to asi 100 metrů sraček. Klaudie jede jak o život. Vlastně ano. Hází to s námi a nejde to udržet. Tu sklouzne do koleje, tu vyjede, ale je to boj. Pomalu ztrácíme rychlost už ani za jedna a šplouch a levé zadní je v koleji. Ještě se snažím vyškrábat na prostředek, ale stojíme. Jen zvuk výfuku zpod vody je slyšet. Je jasné, že nemůžeme zastavit motor. Kluci sedí a nic. Ženu je ven. Ondra to okukuje. „Jak to vypadá?“ „Sedíme na bříše, ale asi hodně.“ Naší kopáči se trochu přepočítali. Jako Klaudie je super auto, ale ne obojživelník. Ondra zastavuje přívod vody k výfuku a kluk odkopává výfuk. Zhasínám motor. Ticho. Druhý mizí ve tmě pro pomoc.

Za 10 minut tady je parta nepočítaná. Smějí se mávají a už se hrnou pod auto. Po chvilce na mě ať to zkusím. Ještě pro upřesnění. Ne, že bych nechtěl z auta, ale nemůžu a přes spolujezdce já nic moc. Klaudie se nehne ani o milimetr. Dozadu mi ukazují a taky nic. „Bacha na vejfuk.“ Na mě křičí Ondra z davu. Není třeba. Pohybu není.

Zasmějí se všichni a kopou dál. Ještě přiskakuje asi 6 k předku a trhá předkem do boku. Úplně trnu, který blatník jim zůstane v rukou, nebo rovnou celý čumák. Šoupou Klaudii jako vlak na koleje. Nasazují levou stranu do koleje. Zbytek odkopávají. Znovu startuji. Všichni tlačí a hurá poskakujeme o těch zbylých 10 metrů. Ano zapadli jsme 10 metrů od dobrého úseku. Děs.

Platíme opět, ale tentokrát je to za něco co jsme potřebovali. Celkem dobré a těm naším kopáčům domlouvám, že takhle už ne. Klaudie není 4x4, i když se tak chová. Kývají. Kaluž. Zastavuji. Oni se dušují ať jedu. Ne a koukejte nám ukazovat. Po chvilce vidím za námi světla. 4x4 jak vyšité. Skáčeme mu pod kola a domlouváme cenu za odtah. Pán je evidentně pod parou. Ondra se chápe řízení. Přeci jenom možná malárie nepřidává rychlým reakcím a náš krátký špagát, který nás spojuje s tím monstrem.

Uvazují náš roup. Je přivázán nerovnoměrně. (poznámka: koupili jsme 40 metrů nějakého pevnostního lana. Pro tahání ho dáváme dvojitě a nemá s tím problém. Jediný problém je v tom, že po uvázání nemají trpělivost s rozvazováním uzlů a rovnou je řežou. Takže z lana už máme řezanku.) Jedeme. Kluky mu nakládáme na korbu. Jede jednou tak, chvilku tak. Evidentně nejede normálně, ale my jsme rádi i za tohle.

Po přetržení našeho roupu vyndává kurtu, která stejně nejde k ničemu přivázat. My jí roubujeme na náš a on to dává za řetízkem, který drží rezervu. (Poznámka: Nechápeme, proč nemají tyhle auta vzadu normálně oka na tahání. Pokud nemá auto kouli, tak si neškrtnete. Kdo to konstruuje?) Klaudie začíná chcípá. Dojíždíme do Okoyo. Při placení je to dobré divadlo. Pán si žádá částku o nulu delší. Nic na to neříkám a dávám mu to smluvené. To se mu nelíbí. Hezké je, že nám pomáhají i ty dva a říkají mu, co napsal na zem, než jsme se přivázali. Nevěří. Už na něj zase řvu. Kluci nás rychle odpojili. Prostor pro vyjednávání. Jinak by nás vláčel na tý kurtě, až nevím kam. Je trochu agresivní, ale já nemám náladu. Trochu se napřimuju a ono nějak to celé vyprchává. Odjíždí. Uf. Oddychli jsme si.

Vyplácíme kluky a zrovna na nich bychom šetřit nechtěli, ale dáváme jim jenom málo. Oni i tak spokojení. (Poznánka: Pletou si tisíce a statisíce. Asi příště ty kresby do toho písku budeme fotit.)

Ptáme se na hotel, který nám doporučil Ray. Nikdo neví. Je okolo 20.00. Další cesta by měla být už po asfaltu. Prvotní, jsme z toho venku, střídá, co bude dál? Nekecali s tím asfaltem? A podobně. Nic, vyrážíme dál. Prý v dalším městě jsou hotely tři. Pěkná asfaltka nás dovádí za hodinku do města. Je to jak v hororu. První ozářené město lampami, ale nikde nikdo. Doptáváme se až u nějakého kontejneru. Když už nás posílají potřetí zpět, tak vyrážíme naším dalším směrem. Projíždíme asi starým centrem. Všichni totálně na mol. Pryč, tady by nás ještě vysáli.

Za městem zpomalujeme a hledáme kde sjet do křoví. „Něco za náma jede?“ „No a?“ „Bliká to baterkou.“ V tom nás předjíždí motorka a na ní řidič a maník s kalachem. Zastavují u krajnice. Pomalu si je nadjíždíme a koukáme, že opravdu ho má. „Policie, musíte se vrátit. Musím vás zapsat.“ Ok. Jedeme zpět. Vtipné. Policista nás pochválil, že jsme se vrátili. Jde si obléknout služební košili. To nám cukají koutky, ale odoláme. Pak si nás posazuje před sebe na židle a žádá si pasy. Otevírá knihu a vše si píše na papír vedle. Proč asi, se každý ptáme. Když dopisuje, žádá si 20 000 fňufníků. „Proč?“ Se ptáme. Poplatek za vyřízení formalit. Víme, že to je totální nesmyl. „Ne. Nedáme.“ „Musíte. Všichni to tady platí.“ „Ne.“ Na důkaz otevírá knihu a tam jsou napsáni nějací Belgičani. „A? Dáš nám potvrzení?“ „Dejte mi 20 000!“ „Ne.“ Jsme fakt v klidu. Překonali jsme něco co zpětně ani nechápeme, jak se nám to povedlo. Tenhle smeták nás teď rozhodně nedostane. Jdu si ležérně sednout do pohovky, co tam mají asi pro odpočinek. Z vězení na nás kouká a pokřikuje nějaký mladík, co se prý popral a tak to tady vylehává. „Volám šéfa.“ Zkouší na nás zostra. Později zjišťujeme, že to byl jenom pokus. Přes řvoucí rádio, které si tlumí, když volá další hovor, by šéfa asi neslyšel. Koukáme na sebe a uculujeme se.

Zavírám oči. Začíná psát další lejstro. „Ondro vem ty pasy.“ Jen tak šeptnu. Ondra je svižně bere a cpe do kapsy. Jde ke mně a už zavíráme oči oba. „Pojedete za šéfem.“ „Nikam nejedeme. Jsme na policejní stanici. Ty jsi nás tady chtěl a my nikam nejedeme.“ Ještě povezeme peníze někomu do chřtánu, ne? Ať si pro ně přijede, když je tak chce. Jsme opravdu vyčerpaní a jen tak posedáme a klimbáme na pohovce. „Dejte mi pasy!“ „Proč?“ „Musím tady něco dopnit.“ „Ne. Všechno máš.“ Další pokus selhal. Dát mu teď pasy, bylo by zle. „Kolik tomu dáme?“ (čas 23.10) „Do půl si odfrknem a potom jedeme.“ Demonstrativně posílá mopedistu pro šéfa.

Usedáme hlouběji do sedaček a klimbáme. „Ondro je čas.“ „Ahaaaa.“

„Hele, tak my jedeme.“ Mu suše oznamujeme. „OK. Šéf spí.“ Startujeme Klaudii a odjíždíme. Dá se to pochopit? Ne a ani se nesnažíme. Jedeme tmou a je jasno. Dnes spíme v přírodě. Parkujeme v trávě. „Dneska to bude drnovej tanec.“ Říkám Ondrovi při stavění stanu. Ondra kuchtí. Něco po dvanácté se podává večeře a po večeři ještě ananas. Míša odpadá do stanu. Ondra hned za ním. Spíme jak miminka.

Závěr: Tento čas, tento úsek, toto vše co nás za poslední 4 dny potkalo, bylo to nejtěžší, co máme za sebou. Pot, písek, hlad, tma, nervozita, nemoc, déšť, vysílení, komáři, Číňani, drny, koleje, horko… to vše dohromady je kombinace pro naše už tak vysílená těla velkou zkouškou. Kousli jsme to. Nejde říct asi nic výstižnějšího než: „Jedeme dál.“

Kroužek techniků: Klaudie, je to až trapné, ale opět posunula svoje hranice. Tím způsobem jak překonávala další a další úseky pro ní i nás nesjízdné je to neuvěřitelný stroj. Tank. Gazela. Sice dveře už nejdou moc zavírat, ale je to jenom kosmetika. Dokud se motor a všechna čtyři kola točí je vše, jak má být.

Vstáváme a dojídáme ananas. Balíme. V tom začíná boj. Slítává se na nás asi milion pirana mušek. Malé sotva znatelné mušky, ale zůstává po nich krvavá díra do vašeho těla, která neskutečně svědí. Míša ještě než tohle úplně začlo, byl na záchodě a teď ho svědí celá prdelka. Děs a hrůza a rychleji jsme zatím neojížděli.

Míša si dnes trochu zarputile vysnil dorazit do Brazzaville. Plán smělý, ale bez brzd to bude trochu adrenalinové. Přijíždíme do první vesnice. Dáváme snídani a vyhlížíme plac na brzdy. Klaudii parkujeme u benzinové pumpy, které šéfuje ostrá žena. Vše vysvětlujeme přes prostředníka, ale je nám v pohodě vše umožněno. Míša se pouští do brzd. Jasno. Všude je písek a rozedírá brzdnou plochu tak, že jsou chlupaté jak liška (bez urážky šéfe). Proto to brzdí, jak když šlapete na molitan. Vše očištěno a trochu doufáme v obrnění této plochy. Vše je zpět. Ještě Ondra dává zpět objímku na výfuku, co se uvolnila. Do Brazzaville to je optimistických 450 km. To se zdá zvládnutelné. Tady věc relativní. Den nebo týden. Hlavně jedeme po dobrém asfaltu a ten by měl být až do města. Víme své.

(Poznámka: Silnice mají i zde označení. Z hlavního města většinou vede jednička. Něco jako obdoba naší D1, ale je to tak, že tato silnice se budovala někdy, kdysi jako první a tím pádem se dá dost dobře předpokládat její totální katastrofický stav. Potvrzeno z vlastní zkušenosti.)

Cesta ubíhá klidně a rychle. Už i Míša občas sleduje krajinu. Ondra jede jako vítr. Klaudie je i potom nářezu na spodek ve formě. Daří se nám dojíždět do místních cílů i tak jak si řekneme. Opět projíždíme krásnou krajinou a kocháme se a i zastavujeme na focení. Jediný problém je, že ani já nemám dobrý výhled. Kolem silnice roste vysoká tráva až 2 metry a udělat hezký záběr je někdy nemožné. Kus před Brazzaville se střídáme a přesosáváme. Do města dorážíme před západem slunce. Krásně padáme do sluníčka, které zapadá mezi kopci. Hezké pohledy, ale musíme občas omezit a hledáme díry na silnici v proti sluníčku. Nic moc.

Do kempu dorážíme v pohodě. Trochu nás zaráží jak to tady vlastně je. Je zde pěti hvězdičkový hotel s vyhlášenou restaurací a jako na parkovišti se můžeme ubytovat my, cestovatelé. Šéfuje tady tomu Francouz. Příjemný kluk. Má ženu asi Thaiku a žijí tady ještě asi tři rodiny. Docházíme zrovna k němu, když v restauraci začíná raut. Stoly se prohýbají jídlem. Pití teče proudem. My 4 dny pořádně nejedli. Sprcha, záchod. To nám stačí, jen nejsou kam zapíchnout kolíky. To řešíme nakonec květináči. Vítají nás tady i kluci motorkáři. Když nás vidí, jsou evidentně překvapení. Prohazujeme několik vět, ale jsme použití a musíme smrdět na dálku. Po sprše zjišťujeme, že kluci jsou už pryč. Jdeme na obhlídku města. Dáváme bagetu a potom i nějaké rychlé občerstvení. Zaplňujeme prostě bříška. Stan a spát. Ještě debatujeme o zítřku. Je přeci Ježíšek a my nemáme brambory.

Noc děs. Auta, kravál a do toho nám občas u hlavy štěkne pas. Haf! To se člověk lekne a jen tak neusne. Míša se dost zvláštně potí. Vždy tak jednou za dvě hodiny se vzbudí celý mokrý. Otře se a spí dál.

Míša ráno říká Ondrovi, že se cítí lépe a Ondra na oplátku říká Míšovi, že se cítí hůře. „Doprdele.“ Jako zdravotník výpravy mám hlídat i komáry, ale uhlídat Ondru. Když se to zlo děje mě tak aspoň vím co a jak, ale s Ondrou jak s dítětem a to vím, že se opakuji. Startujeme Klaudii a vyrážíme na šopink. Město slibuje mnoho této aktivity. Ondrovi nařizuju aspoň čisté triko.

Míša se holí. Za prve se na Ježíška vždy holí, za druhé už to je děs a ráno vypadá jak vzteklá veverka, za třetí v těhle podmínkách to prostě někdy zapáchá. Ondra dodává, že za čtvrté už je to velký kluk. Nechápu.

Den začíná nedobře. Jedna věc je, že hotel se až do 2.2.2012 zavírá, ale to se nás netýká a druhá věc je, že hraniční přechod do Angoly, jediný možný pro nás a to Matady je zavřený do 9.1.2012. To je pro nás šok. Další rána přichází, když se dovídáme o neposkytování víz Angolskou ambasádou v Kinshase. Předposlední možností získání víz. Poslední je právě v Matady. To nám totálně bourá už tak rozbořený harmonogram.

Oliviér, šéf, nám dává i test na malárii. Ten si schováváme a koupíme si jich pro jistotu více.

Vyrážíme do města. Nejdříve se informujeme na trajekt do Kinshasi. Vše je snad jasné. Být zde brzo a mít čas na papírování, kterého bude asi požehnaně. Cena se zdá být také dobrá a máme jí potvrzenou od více zdrojů. Vyrážíme nakupovat. Kupujeme vše, co by se mohlo hodit. V podstatě se odměňujeme. Máme vše a hlavně máme brambory na salát. Paráda a jsme spokojeni. Teď ještě ovoce, které jsme viděli na trhu. Dorážíme na trh, když v tom Ondra zavětřil. „Ha! Kuřata!“ A už stavíme u stánku s grilujícími se kuřaty. Vzpomínáme na Accru, ambasádu a hlavně taťku Jakuba a už si objednáváme.

Po asi 20 minutovém koncertu se vyvalujeme na židličky. Kupujeme manga. Pěkně probarvená, ale ještě na omak tužší. Budou se jako desert hodit.

Vyrážíme pro cibuli a zpět do kempu. Ceny se dají už zase stahovat na polovic. Paráda.

V kempu začíná Ondra dělat přípravu a já píšu resty v deníku a připravuji ozdoby na stromeček. Takhle dlouho jsme deníky vyhnít nenechali, ale okolnosti tomu tak chtěli. Začíná se stmívat, ale zde se vánoční atmosféra dostavuje jen velmi, velmi pomalu a těžko. Je horko, jsme na betonu, auta pořád jezdí a kolem nás si hrají thajské děti a dva psy. Ondra finišuje se salátem a já s přípravou štědrovečerní tabule. Je vidět jak je Ondrovi ne dobře. Po tomto nařizuji klid a uděláme test. Je to velmi primitivní a za dvacet minut je jasno. Čeká se jak u těhotenského testu. Byli jsme jak dva rodiče. Ano. Ondra zřejmě má to co já a tím je malárie. Tím testem se potvrdila i moje. Rozhodnuto a Ondrovi rovnou dávám prášky. „Hezký“ dárek. Ten jsem mu dávat nechtěl.

Přichází i paní od Oliviéra, aby nás pozvala k jejich stolu. S díky odmítáme. Ondra zrovna začal servírovat předkrm. Máme pršut, máslo, tvrdý sýr a bagetu. Mlaskáme si. Jíme na improvizovaném stole a ubrus nám dělá čistý ručník. Vedle toho stojí nějaká kytka v květináči ozdobená jako náš vánoční stromek. Je to slabé, ale naše.

Druhá fáze nastává. Salát a opečený salám. Je to lahoda. Chuť brambor. Chybí nám koledy a pohádky. Večer se nese v pohodové atmosféře. Nedá se ani říct jestli je vánoční. Jsme moc daleko a máme toho na tuhle akci moc málo. Voláme domů. To nás trochu vtahuje do reje Vánoc.

Uklízíme a prohazujeme pár slov s Oliviérem. Jdeme spát.

Ondra je totáč. Začal boj. Je, ale jasno, že nejdříve musíme sehnat vodu. Nemáme co pít. Vyrážíme brzo, abychom byli zpět a Ondra mohl ležet. Nakupujeme v ještě větším centru než včera. Ondra v montážním triku a já ve spacích trenkách. Nějak si s tím neděláme hlavu. Když lezeme z obchodu ještě nám nějaká žena cpe nějaké ovoce. Vždy hodí 3-4 do igelitky a zvedne cenu. Říkám, že je toho moc, ale nerozumí, tedy rozumí, ale obráceně a pořád přihazuje a teď už začala i snižovat cenu. Říkám jí, že toho je hrozně moc a šahám pro 2 kusy. Jsou to takové žluté koule jak z nějakého molitanu. Žena se nedá odbít. Pořád mi cpe do rukou další a další, až nemůžu nic. Chvilku kouká, když pochopí. Nemůžu ani platit. Vyndává igelitku a já platím. Byli jsme zvědaví, ale ne, že si toho budeme odnášet půl igelitky.

Jedeme do kempu. Ondra zapadá do stanu a já rozmýšlím co je potřeba. Jdu prát. 8 trik. Celkem to jde. Potom ještě oplachuji Klaudii a potom už si sedám kousek od Ondry do stínu a začínám psát týdenní rest. Je pohoda a i teplota je v celkem slušných mezích.

K večeru aktivuju Ondru tím ovocem. Asi to musí uzrát. Ondra to vzdává, ale já ne. Dávám si to do hrnečku, zalívám vodou a cukruju. Ale už jde. Domlouváme internet a já jdu na připojení. Ondra se tohoto vzdává a leze do pelechu.

Zkouším posílat deníky a fotky. Ty trochu drhnou. Vzdávám to a věnuju se ostatním činnostem. Docházejí kluci motorkáři a přinášejí víno a jídlo. Přišli na večeři. Komunikujeme a pijeme. Po jídle odcházejí a já si chvilku skypuju se Šáry. To je do doby, kdy mi přes rameno začne koukat chlap s ochranky. Snažím se mu něžně naznačit tíhu okamžiku. Nic. Důrazně. Nic. Bere si židličku a sedá si. Loučím se se Šáry a jdu spát do našeho smradlavého budníku.

Fotogalerie