Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Ráno se nám nechce, ale zkoušíme, jestli nebude otevřeno dřív. Po snídani zkoušíme přihlášení auta a je nám jenom suše řečeno: „Dyk jsem vám včera říkal, že až v 9 hodin.“ Vyrážíme směr imigrační. Tam Po domluvení se co vlastně chtějí za kopie, jde vše dobře. Zase vyplňujeme nějaké formuláře. Trochu mi začínají lézt na nervy, ale už se celkem dobře vyznáme v tom, co chtějí. Tady si z dvojjazyčné formy moc starosti nedělají. Vše je žabožroutsky tak se snaž, ty jenž neumíš.

Jdeme Pomalím krokem k razítku na karnet. Ještě obhlížím nějakou tu plněnou bagetu, ale Ondra zase nemá hlad. Už jsem na něj chvilkami naštvanej. Sedí tady už více lidí a začínáme komunikovat. Po chvilce jde Míša do kolen. Prý máme jet těch 30 km zpět na hranice, že tam dostaneme razítko. „Proč, když nám řekli, když jsme tam včera přijížděli, že se vše dělá tady?“ Říkáme svorně, jako bychom nevěděli, že úplně zbytečně. „Ne, vy musíte na hranice.“ „Ne, oni řekli, že tady.“ Naštěstí se do toho vkládá chlap, který trochu ovládá angličtinu. Po chvilce je jasno a všichni se smějí. Tím jak prostě neposlouchají je to těžké. Koukli se na auto, které bylo čumákem k hranici a ty chytrolíni si řekli, že jedeme pryč. Ano měli jsme auto k hranici, ale jen proto, že to bylo z kopečka a Míšovi se nechtělo točit klikou, ale chtěl jenom drcnout do Klaudie z kopečka. Smích. Naštěstí všichni i ten ouřada.

To, ale neměnilo nic na faktu čekání na vrchního šéfa s razítkem. Měl tady být na 9.00, ale je to boss. Přijíždí něco málo před půl desátou. To je cca 3,5 hodiny po limitu, kdy to šlo ještě stihnout do Libreville.

Máme vše a vyrážíme. Cesta slibuje zase plno zážitků. Máme info o sjízdných úsecích a o problémových. Začátek je krásný. Stoupáme a klesáme uprostřed pralesů Gabonu. Sledujeme silnici, jak se zakusuje do kopců a jak člověk zařezává nekompromisně svojí linku do krajiny. Neskutečné srázy se mění v příkré svahy nad silnicí. (Poznámka: Pochopili jsme konečně, jak to tady chodí se silnicemi. Vybuduje se krásná nová cesta. Paráda. Je to štěstí jí stihnout, když je krásně nová. Následuje používání, občas odstranění nějakého toto stromu přes cestu a nějakého toho sesuvu. To je, ale vše. Potom začíná silnice chátrat. Nikdo se o ní nestará. Buduje se nová někde jinde. Potom to vypadá, jak to vypadá. Následuje dání cedule před špatný úsek, jak dlouho se bude opravovat. Dlouho…) Potom následuje onen špatný úsek před, kterým nás varoval Ray. Nechceme se vytahovat a myslel to opravdu dobře, ale jestli tohle byl špatný úsek, tak ho litujeme, co ho čeká. Ano museli jsme zpomalit a občas i zastavit, ale vše je nahrazeno pohledem na řeku pod námi. Je to krása. Kopírujeme průběh řeky. Její zakusování do krajiny, její zákruty a slepá ramena. Je to opravdu nádherný pohled. Projíždíme pod obrovskými trsy bambusů, které dělají úplné Portály pro vjezd a výjezd z pralesa. Pořád kolem nás a proti jezdí kamióny plné dřeva. Obrovské klády. Neskutečná podívaná. Nezlomný důkaz toho, že jsme opravdu v pralese. (Poznámka: když si vzpomeneme na ghanský prales tak se vždy zasmějeme. Těch 7 stromů s lávkami. To je tady jeden kamión. Teď jsme v pralese. V nádherném zeleném světě.)

Je jasné, že dnes do Libreville nedojedeme ani omylem. Zbývá nám 250 km. To je na 2 hodiny světla sakra málo. Ndyane. Sjíždíme do města u řeky. Zde musíme najít ubytování. Nejdříve sjíždíme do města. Na Míšův vkus budíme přílišnou pozornost. Ondrovi to je jedno. V hotelu nám říkají nesmyslnou cenu. „Jeli jsme kolem kostela…“ „Ok zkusíme to.“ Odpovídám Ondrovi a už vyjíždíme kousek nad město. Paní co tu má na starost něco jako maminkovskou poradnu bez zaváhání souhlasí s naším přespáním u kostela. Krása, paráda. To, že to je zadarmo je jen bonus. Dostáváme i dvě lahve vody. Dokonce dostáváme i klíč ke ke kohoutku pro večerní umytí. Bude očista. (Poznámka: Klaudie už má za sebou dva velké, opravdu generální úklidy... Je to vždy po prašných cestách. Kdy prach je opravdu všude. A to je opravdu všude kromě kredence na střeše. To je jediné místo, které je vodě a prachu odolné. Pokud to půjde takhle dál, čekají nás další velké úklidy.)

Dáváme plnící polívku a jdeme obhlídnout sympaticky vyhlížející město. Procházíme a vše okukujeme. Vybíráme dobré maso a smažené bataty. Něco jako brambory. Sedáme si v jedné knajpě na pivo. Jíme jídlo a povídáme. Po jídle se zvedáme a chceme platit a hle. Jeden čičmunda nám posílá pivo. Trochu nevěřícně nás to hodilo zpět do plastových židlí. „Ty vole. Co to zase bude za akci, tohle?“ „nevím. Jsme ve střehu.“ Odpovídám s úsměvem Ondrovi. Sedíme dál. Zase chceme zaplatit a hle další runda, ale od někoho jiného. Upozorňuje mě, že mi z kapsy kouká 500 fňufníků. Děkuju mu a zase si sedáme zpět. „Chtěj nás ožrat to je jasný a Potom…“ „Klíče když tak zahoď.“ Já na to.

Sedá si k nám černoch. Je to zajímavé. Nejdřív chtěl asi nějakej kšeft s náma. Potom se do nás opřel, že jsme bohatá cházka a ukazoval co má v kapse on. To nevěděl, že Ondra měl v kapse zálohu na dnešek 10 000 fňufníků. Po pravdě já jsem se s ním omítl bavit, protože neposlouchal. Ondra ho, ale po chvilce donutil k zajímavé diskuzi. Poprvé jsme řešili politiku a volby. Kde on z demokratů moc radost neměl. (Poznámka: v Africe ať si zvolí kohokoliv, vždy je z toho diktátor. To je skoro fakt.) A všechny svoje názory obracel k bohu. Až trochu nepříjemné. Potom jsme ho překvapili tím, když jsme mu vysvětlili princip pomoci Africe. To je žádná pomoc. Afrika si musí umět pomoci sama. Pomoc se otáčí vždy proti ní. A nejtěžší bylo mu vysvětlit, jak jsme na tom my jako EA11. Pořád si myslel, že jsme bohatí cápci. To vyvrcholilo tím, že nás odváží k autu. Jinak jsme zaplatili opravdu jen to, co jsme si objednali my, a zbytek platili jiní. Asi si dokazovali, že mají na to kupovat bílému muži pivo.

Až, když stál proti Klaudii, zřejmě pochopil. Zaprvé byl už hodně unaven a za druhé Klaudie je trochu otrhaná a prostě, když jim vysvětlíte, že to není drahé auto tak vykulí oči a tím to končí. Nejde jim toho hodně vysvětlit, ale tohle bylo evidentní. Také pochopil proč nespíme v hotelu.

My stavíme stan a lezeme do něj. Zítra musíme dojet do oběda na ambasádu Angoly a zkusit víza.

Ráno jde tak jak má. Snídaně, očista a hurá do reje děr a výmolů. Čeká nás kousek dobré cesty, ale potom před Libreville to je špatné. Míjíme malé sesuvy na silnici, které jsou v pohodě, ale míjíme i takové které zasahují do druhého pruhu. Nejvtipnější jsou na tom dvě věci. První je transparentní tyč, které čouhá ze sesuvu, jak tyč u nás ze závěje a druhá věc je, že sesuv je už celý znovu zarostlý rostlinami. Asi si tady s tím moc nedělají. Uháníme, co to dá. Jde to. Občas to bouchne, ale v mezích. Ondra je na tohle precizní. Blížíme se k hlavnímu městu. Silnice se zhoršuje, až jedeme krokem a jsme opět v dírách až po prahy.

Do Libreville dorážíme něco po půl druhé. Jedeme rovnou na ambasádu Angoly. Krásně jí nacházíme a hurá na ty mrchy. Zvěsti o získávání víz do Angoly jsou legendární. Jsme unavení. Ne úplně čistí, ale v normě. Hned za branou si nás žádá ke stolku nějaký pán. Prý co chceme a tak. My, že víza do Angoly. Aha. Tak to až zítra a takhle nemůžete přijít. Je nám naznačeno, abychom zítra přišli slušně oblečeni. Jako kalhoty a košile. Jdu do mdlob. „Co to bude za čubky?“ „Sakra nemáme kravaty.“ Ondra na to.

Vydáváme se sehnat ubytování. Máme pár typů. První je u Modrých sester. Nacházíme to celkem dobře. Opět si trochu nerozumíme a domluva končí až po napsání sumy za spaní. 10 000 za jednoho. „Cože?“ „Ondro to je moc.“ „To teda.“ Omlouváme se a odcházíme. Tohle je jako 4 noci na Kribi. Pani nám ještě Posléze říká, ať přijedeme Později a místo pro stan nám dá, ale je to zase o tom pozdě přijet a brzo odjet. Děkujeme, ale nejspíš to neklapne. Máme jeden typ na kultovní místo cestovatelů a to místo na mysu Esterias. Je to 30 km za městem. Jíme v místní sympatické jídelně kuře s rýží a spekulujeme, že to vychází levněji, než co vaříme pro sebe. Asi tohle budeme vyhledávat častěji.

Vyrážíme k mysu. Cestou jenom kupujeme bagetu. Cesta je dobrá a my si stopujeme na zítra čas. A ouha. Silnice asi 10 km v rekonstrukci. Hlína, koleje, hrby jak od velblouda. Míšovi se ten nápad přestává trochu líbit, ale jede se dál. Kdyby věděl. Po dalších 10 km dobrých nastává klasika. Sem tam asfalt jinak díra na díru. Jedeme krokem. No, takže 30 km jsme jeli hodinu a čtvrt a to musíme počítat s ranními kolonami. Paráda. Po nějakém tom ptaní jsme u kempu. Ahaaa. Zavřeno. Ptáme se v nějaké hospodě kousek u kempu. Prý zavřeno a prý tu byli dva motorkáři, ale odjeli. Hm paráda. Vlečeme se sem a ono tohle kultovní místo nefunguje. Jedna holka, hlídačka majáku, někam volá a nabízí nám nocleh pod dohledem u majáku. Tomu se nebráníme. Za chvilku se, ale objevuje týpek, kterému volala. Francouz asi 40, architekt. Kemp je zdarma a není problém. Paráda. Dáváme pivko a jdeme se ubytovat. Vše je nám ukázáno. Hezké místo, ale zeje prázdnotou.

Po stanu jdeme rovnou na pivku, že se potom najíme. No, to se, ale nestalo. V družné atmosféře si tak nějak povídáme rukama nohama s místňákama a frantíkem. Hlídačka je vojanda jako blázen. Dává se tam s námi i do řeči jedna, která nám už od začátku pomáhala a hledala pro nás místo kde přespat. Trochu umí anglicky a je to sranda. Teda hlavně pro místní chlapy a za chvilku víme i další název pro make love: čop, čop. Dělají si z ní srandu. Ano tentokrát nejde po Ondrovi, ale po Míšovi. Teda jde. Je to normální rozhovor, jen ti chlapy ho překrucují. Nakonec, když říkáme věk je totálně zklamaná. Prý jsme děti. „Uf! Ještěže tak!!!“ To už jsme se museli začít dekovat.

Jdeme spát za rachotu dieselového agregátu. „To vypnou.“ Slibuje mi Ondra. Nevypli.

Tento den vlastně začíná hned Po ulehnutí. Šli jsme spát asi v deset. Spát? Převalovat se při vrnění motoru. Hrůza. Když už, už jsme oba zabírali. „Ondro, začíná pršet.“ „Přeháňka.“ „Ok.“

To, ale nebyla přeháňka. „Ty vole začíná fakt pršet!“ Na mě Ondra. To už jsme oba ze stanu a natahujeme bleskově tropiko. Počkat ještě 10 minut, bylo by zle. Bouřka jak hovado. Po hodině jsme si říkali, že to už asi skončí. Ne. Ceďák nad ceďáky a to trvalo až do 7.00. Hromy, že jsme nadskakovali nad karimatkami. Blesky, že jsme viděli jak za dne. Rána za ranou a déšť neustával. Vyčerpáním, při snaze udržet vše na karimatkách jsme občas usnuli. (Poznámka: ve snaze ušetřit jsme měli dvě varianty. Buď vzít Ondrův stan, který má své už za sebou a teče do podlážky a Míša se do něj nevejde, nebo Míšův stan, do kterého taky teče podlážkou, ale Míša se do něj vejde. Nevýhodou Míšova stanu je fakt, že se musí kolíkovat. To jsme už taky párkrát obelstili něčím těžkým. Poučení z toho všeho je koupit dobrý stan na podobnou cestu. A to Míša byl na výstavě stanů a tam jeden byl. Pěknej, ale nechtělo se mu ničit nový stan v Africké divočině.) Nastává problém co s ambasádou. Cesta slibuje zážitek ze zapadnutí nebo uvíznutí někde v nějaké louži. Aspoň přestává pršet a my se rozhodujeme jít na zteč s cestou i ambasádou. Vyrážíme po krátké přípravě. Necháváme si vše špinavé ne sobě. Jestli tam dojedeme, tak se převlíkneme.

Vyrážíme. Díry jsou zaplněny vodou. Je to hezké. Jsou i takové zaoblené, měkké a nedávají Klaudii zabrat tak jako včera. Kolem cesty občas teče slušný Potok. Několikrát brodíme. Dostáváme se až do míst, kde začíná oprava silnice. Nejdříve to je jenom trochu bahýnka. Potom nás trochu znervózňuje Jeep, který zastavuje pře dalším úsekem. „Nad čím tam dumá.“ „Radši nechci vědět.“ Odpovídám Ondrovi. Rozjíždí se a my za ním. Bahna až po prahy. Tady prostě nemůžeme zastavit. Už bychom se nerozjeli. Oni by nás sice tady na tom hlavním tahu stát nenechali, ale bylo by to nepříjemné. Projeli jsme. Potom už jenom úsek s blátíčkem a občas bazénem. Dojíždíme k ambasádě. Převlíkáme se. Jdeme dovnitř, kde nás děda ze včera chválí za oblečení. „No to jsme rádi.“ Vyrážíme směr nějaká recepce. Přijímá nás vyfešákovaný typ tvrdého manažera. Začínáme jazykem. „Big problééém, big problém!“ Pořád opakuje, že je problém, když neumíme žabožroutsky nebo Portugalsky. Říká to způsobem hodným Hamletovským: „Být, či nebýt?“ Je to směšný a Míšu to sere. Ondra jedním pohledem, ale vše obrací. Ptáme se jak s vízy. „Ne tady si víza udělat nemůžete. Už rok se tady nevdávají.“ Jsou tak hodní a dávají nám faxové číslo na ambasádu do Konga. Míša nasazuje tichý vysvětlovací anglický tón. Najednou mu ten vyfintěně cápek rozumí. Vtipné, ale víc než ten absurdní fax z něho nedostáváme. Ještě si dovoluji Poznámku, že si pamatuju přátelské lidi v Angole a tohle tomu moc neodpovídá.

Vylejzáme ven. Bez víz a budeme muset žádat až v DRC. Poslední možnost nabízí hranice, ale to nechceme riskovat. To by nás tam stáhli z kůže a my mohli tak maximálně zavolat o Pomoc. Nic v DRC to prostě získáme nějakým způsobem. (Poznámka: vtipné je, že víza do Angoly se získávají velmi obtížně a jsou drahá a nakonec dostanete jenom nesmyslně krátká tranzitní, které se musíte potom někde zase za úplatu prodlužovat. Ach jo.) A hle. Kamarádi motorkáři. Všichni tři. Nakonec jsme na tom všichni stejně a jdeme s prázdnou. Loučení a je víc než jasné, že se budeme potkávat asi často.

My máme plán nakoupit, najíst se v naší známe kantýně a jet se trochu zkulturnit do kempu. Na večer máme objednanou rybu. Vše v poklidu realizujeme. Míša je trochu zpruzelej a to je vždy když je unavenej. Po dobrém jídle nakupujeme. Zase dražší ovoce než u nás. Hrůza! Nakonec kupujeme aspoň ananas a chci Ondrovi představit papaju. Něco jako ananasový meloun, ale chutnější. Vyrážíme zpět. Cesta je téměř suchá a tak jsme za chvilku zpět. Dáváme vše ven a sušíme. Potom asi 30 minut leháme na karimatky. Jsme KO.

Moře. Musíme jít do moře. Až do Angoly ho neuvidíme. Je mělké a teplé. Dlouho, ale v něm nevydržíme. Úklid a lehká sváča v podobě papaji. Dobrá práce. Vyrážíme na rybu. Snažně jsme je prosili, aby to byla jenom ryba a my, že si přineseme bagetu. Míša prosil o absenci všeho rybinovitého vyjma té ryby samotné. Uvidíme.

Čekáme při studeném pivu. Holka od majáku s námi komunikuje. Jak to tak vypadá, včerejšek se povedl a všichni jsou unavení a evidentně ještě někteří na mol a sosají džus. My v Poho. Čekáme. Prý mamka je na předvolebním mítinku a čekají na ní. Užíráme si bagetu s magi a majonézou. Ha nese se ryba. Odhadujeme něco jako makrela, ale taková víc placatá. Pouštíme se do ní. Dobré a chutné a bez sosu z ryby. Koukají pořád na nás, jak to jíme. My už si zkušeně pomalu vychutnáváme dobrotu.

Vtipně přichází i mamka a ona a ty dvě si dávají jednu rybu, jako máme my. To zase na ně hledíme vytřeštěně my. Oni to až na pár kostí z hlavy zbouchaly komplet s kostmi a mají něco jako hranolky. Spekulujeme o tomto receptu. Osmaženou rybu, samotnou asi vůbec neznají. Pořád k tomu cpou tu rybynovatou věc. Ble. Hnus zelenej a občas červenej. Mlaskáme si. Dáváme ještě pivko na zapití. Ryba musí přeci plavat. Je to příjemné a tak nějak si připadáme zapadle. Pohoda. Někdo občas přijde a zeptá se jak víza. Jsou překvapeni faktem našeho zítřejšího odjezdu. Čekali nás tak tady na týden a my odjíždíme. Popravdě už i Míša se s tím smířil a tak nějak přijmul tento fakt. Protože po tomto místě to už bude až do Namibie asi úprk s občasným zádrhelem na hranicích. Takhle to vypadá na přejezd z Konga do DRC, který bude zajímavý díky trajektu, který nejezdí moc často a problém s volbami. To uvidíme. Každopádně to bude hodně o volantu. Jdeme spát poměrně brzo a zítra nás čeká 600 km. Oba víme, že to je nesmysl, ale držíme se toho. Ono nám to ráno pomáhá se dostat lépe do tempa. Za blafání agregátu spíme v suchých věcech. Spíme?

Ráno se nám daří. Snídaně. Úklid a pryč. Přijde nám, že se s námi všichni koho potkáváme loučí. (Poznámka: vůbec to tady je nejpřátelštější země spolu se Senegalem. Až je to unavující. V podstatě všichni vykřikují a mávají. Ano občas někdo natáhne ruku, ale je to spíš vyjímka. Po Nigérii je to úplný opak.)

Cesta do města je už poměrně suchá a tak to jde od ruky. Ještě se stavujeme v obchodním centru evropského typu, kde kupujeme ještě nějaké potřebné živiny. Čeká nás cesta do Lastoursville. Město kde se budeme stáčet k hranici do Konžské republiky. Cesta probíhá dobře a víme co jsme jeli. Překvapují nás Policejní kontroly, kterých se zase urodilo, ale cestou zpět už nám jenom mávají. Žádné zdržování. Cestou náhle koukáme na dva naše kamarády na motorkách, jak se objímají s nějakou tyčí. Mávají a my zastavujeme. Brzdy zatím ok. Kluci tady slaví překročení rovníku. Není zde už ani cedule jakou jsme Potkali my. Přejeme si a fotíme se. Následuje loučení, už několikáté, s tím, že se potkáme někde cestou.

Projíždíme známou krajinou, ale na druhou stranu. Poté přejíždíme přes most. (Poznámka: Pohybujeme se opravdu už v hluboké Africe. Most je tady jenom linka někde v pralese přes řeku širokou jako Dunaj v Bratislavě. Měřítka pro nás známá tady už neplatí. Za mostem začíná jenom praška. (Poznámka: pračka alias prašná cesta, která se nezřídka mění na gravel, což je kamenitá cesta. Uježděné kameny. Zní to blbě, ale je to prostě směs kamenů různých velikostí vyplněných uschlým blátem a prachem. Když máte štěstí, jedete i 40 km/h.) Ze začátku to jde, ale po chvilce se to horší. S bláhovým cílem jsme se rozloučili už, když jsme to vyslovili. Lastoursville je úplná krávovina. Pojedeme kam, až dojedeme. Problém, ale pro nás až tak ne neřešitelný je ten, že cesta vede územím nikoho. Žádná města, vesnice.

Ondra jede, co to dá, ale tachometr neukazuje víc než 30 km/h. Roleta pro Klaudii prostě moc není. Je to ještě pořád do kopce. (Poznámka: roleta je něco jako na dně oceánů, nebo na poušti takové vlnky od větru. Podle toho co na té dané silnici jezdí, mají vlny velikost. Pro Klaudii jsme zatím nenašli rychlost, aby frekvence vyhovovala jí i nám. Když najedeme nepřipraveni do rolety, tak to prostě vypadá, že se rozložíme. Pozorovali jsme to nezávisle na sobě. Přistrojovka má svojí frekvenci,haupna, sedačky, volant, botník, kredenc na střeše, flašky, Ondra, Míša také každý svojí. Nepředstavitelný virvál odkudkoliv. Vypadá to, že nás to rozloží na atomy. Jedem, ale krásnou přírodou.

Začínáme, jak stoupáme, se dostávat do míst, kde jsou louky a mýtiny. Krajina se otevírá. Za 4 hodiny se ocitáme na vyvýšenině. Je zde nádherný Pohled do krajiny. Ondra šeptne: „Tady bych zůstal.“ A už hledáme místo na spaní. Po chvilce parkujeme na kopci nad cestou. Nádherný Pohled na okolní kopce. Fotíme a filmujeme. Závěr dne naplňuje pohodou a odpočinkem. I večeře slibuje zážitek. Koupili jsme něco jako sekanou a bramborovou kaši. Po chvilce kochání Ondra začíná jeho koncert. Já píšu a průběžně se kocháme.

Chvíle kochání přerušuje známý zvuk. Zvuk motorek. Jede první a tak máváme. Nic. Ondra se rozebíhá k cestě. Já pořád mávám. Ondra chytá až poslední motorku. Vrací se a sděluje informace. Kluci shánějí vodu. Je zde kousek řeka. Kouknou se i poležení, a když nenajdou nic tak se vrátí. Trochu přemýšlíme, jestli bylo dobře na sebe upozorňovat. Potom co jsme měli možnost nahlédnout Pod pokličky jiných cestovatelů, nám tihle kluci přijdou trochu suchaři. Tedy až na Henriho. To je kluk podle našeho gusta. Ondra finišuje a užíváme si něco jako chutě domova. Sekaná s kaší. Chybí nám jenom okurka.

Kocháme se, ale hle. Kluci se vracejí. Vítáme se jako staří kamarádi a už víme, že je to dobře. Oceňují krásné místo a za chvilku už vaří. Jen Henry se ztrácí a za chvilku přitahuje kus dřeva. Nakonec mu Ondra jde pomoci s naší sekyrou. Po chvilce už v našem táboře praská oheň. Je pohoda. Je na nás všech vidět, že jsme unavení a zmožením dnem za volantem, nebo řidítky.

(Poznámka: Porovnání mezi cestou na motorce a Klaudií. Kluci dají v terénu tak 200 km za den. 350 když to jde a 700 je jen na krev a na dálnicích. V podstatě v tomhle jsme si hodně podobní. Jen je rozdíl, že my se můžeme vystřídat. Sice jak naše zkušenosti pravý, tak ani po vystřídání si neodpočinete. Terén s vámi mlátí. Dáváte pozor na věci kolem auta. Musíte se občas i pěkně držet. V tom má řidič výhodu. Drží se volantu a vždy tak nějak ví, kterou díru vymete. V podstatě jsme mezičlánek mezi motorkou a offroadem.)

Nejvtipnější bylo, když Dominik vylejval olej ze sardinek do ohně. Míša jen pronesl: „Co to dělá? Nevim, co budu dělat, až mu tam spadnou.“ A byly tam. Vtipné komentáře nebrali konce. Oni vůbec nemají pestrou stravu jako my. Tedy když si nezastaví v hotelu.

Večer se pomalu chýlí ke konci a postupně chodíme spát. Příjemný večer s fajn lidmi někde v Africe, mimo civilizaci.

Po zalehnutí máme alarm kvůli dešti a nasazujeme tropiko. Henry dělá totéž a doprovází to svým typickým smíchem.

Ráno se nám daří vstát před ostatními. Chceme fotit a filmovat rozbřesk, ale počasí nám nepřeje. Potom trochu děláme chutě klukům při naší kontinentální snídani. Následuje loučení jako vždy. Pevné stisky rukou a vůbec. Prostě chlapi. Roztlačují nás. Klaudie chytá po ránu výborně a žádná ostuda se nekoná.

Vyrážíme jako první vstříc podle Henryho 270 kilometrům dle gps. Nám se to nezdá, ale tak nějak to je lepší informace než 320 km. Pěkná praška bez rolety. Parádní jízda nahoru a dolu Po kopcích Gabonu. Přijdeme si jak na rally. Řežeme krásně klopené hliněné zatáčky. Zadek občas ulítne, ale tak jako decentně. Něco ve smyslu: „Chlapci to už je nahraně.“ Příroda, občas most, sesuv, kamení, strom přes cestu. Jednou za hodinu auto nebo kamion. Jede se opravdu dobře a občas Klaudie uhání i 60 km/h. Kolem 50 je to ideální. Trojka se osvědčuje i při šetření brzd. Cesta pěkně plyne. Po přejetí jednoho z mostů se, ale situace mění. Roleta je strašná a Klaudie ne a ne jí přijít na chuť. Zkoušíme jet rychleji. Na jednom rovném úseku to pálíme i 80, ale v zatáčce nás to odhopkává přes jeden levý pruh až do krajnice. Opět zpomalujeme. Potom následuje Policejní kontrola. Pořád něco chce. Drze mu potom Míša už říká: „ My jedeme, Otevři a orevuár.“ Tak nějak kouká, ale otevírá a šlapeme na plyn a hurá v dál. Cestou jsme potkali za asi 200 km tři baráčky. Jedeme nejopuštěnějším místem za celou dobu trvání expedice. Je to až trochu děsivé. Máme, ale pojistku. Za námi jedou tři motorky. To bude, ale jenom dnes. Kluci jedou kratší cestou, která není pro Klaudii.

Nedá nám to a pořád zkoušíme, jestli nám to na té roletě půjde. A jde to. Musíme jet, ale nad šedesát. Potom se Klaudie ustálý a tak nějak zklidní. Ano pořád najíždíme do úseků, kdy si myslíme něco o rozkladu atomů, ale je to o najetí do zatáčky. Jsou tam místa, kde je naházený prach a tam to jde rychle. Nejhorší je najet do rolety ve 30-40 km/h to je o zuby. Nakonec nacházím určitou harmonii. Tu nám jenom občas hatí kamión, když se člověk trochu roztáhne v zatáčce. Těch kamiónů není moc a o to je to zrádnější, když se člověk vžije do souznění s Klaudií.

Střídáme a dáváme sušenky. Po chvilce zastavuje znovu a přetankováváme. Kdyby nás někdo viděl, tak si myslí něco o dvou býlích bláznech. Tolik pohybu jsme neměli ani nepamatujeme. Vše způsobuje přítomnost včel, které na nás dorážejí. V afrických rytmech se vlníme tu u držení hadice, tu u držení kanystru. Děs. Ani nedotankováváme a ujíždíme. Celkem to dopadlo dobře až na dva zásahy do Ondrových nohou.

Ondra chytá blbější úsek. Po asi dvou hodinách spekuluje: „Kde jsou ty doby, kdy jsme tyhle díry objížděli krokem.“ Bum, prásk. „Jak kdo Ondro.“ Prásk, bum. Polemizujeme, co je pro Klaudii lepší. Jestli prostě občas díra nebo být na cestě o hodiny déle a stejně jednou za čas jednu trefit. „Když to má upadnout, tak to upadne.“ Končí diskusi Ondra. „Letiště tady je, to je pravda.“ Dodává Míša.

Dojíždíme do Lastoville. Opět mávání a prst nahoru. Pomalu se plížíme městem a domlouváme nocleh tam, kde máme typ. Slečna tupá, ale tak nejak se domlouváme. Jen se sprchou je problém. Potom se ukazuje druhá a hle, jde to mnohem lépe. Když si Míša čuchá k triku a dává jí, aby si taky čuchla a oba ukazujeme úplně červené nohy od prachu, povolují obě. Máme sprchu! Ještě domlouváme vyprání prádla. Domlouvání času se nám trochu nezdá, ale akceptujeme. Ještě na nás zkouší vyšší cenu, ale s tou si Míša poradil. Jdeme na pivko. Místní je celkem dobré. Sice slečna je absolutní horor pro obsluhování, ale máme ho. Ptáme se ještě na jídlo, a že prý později. Hm. Dopíjíme a jdeme do města. Bloudíme městem. Tedy jednou ulicí asi 300 metrů dlouho, kde se děje vše podstatné v tomto městě.

Procházíme i kolem internetu, ale bohužel končí za hodinu. To je pro nás nepoužitelné. Jak to tak vypadá, pošleme vše až tak z Brazaville v Kongu.

Nejdříve nás oslovila pečená stehýnka. (Poznámka: od té doby co jíme špízky, jsme se setkali pouze s hovězími, chrchro nebo nějaké vnitřnosti. Až tady v Gabonu mají zase jen kuřecí. Už jsme si včera dávali křídla a byla moc dobrá. Tady tedy stehna s bagetou. No. Nebylo to špatné, ale nějak nás to neupokojilo a tak brouzdáme dál. Kupujeme ještě zásobu desinfekce a nacházíme lidovou kantýnu. Míša ještě odskakuje pro pivo. To se trochu nelíbí obsluze, ale toleruje nám to. Po malých neshodách, kdy nám donášejí rybu, kterou jsme výslovně nechtěli, nám servírují kuře s rýží. Dodávají majonézu, magi a papričky namixované do takové hmoty. Pálí jako čert. (Poznámka: až tady v Gabonu a částečně v Kamerunu se najednou vyskytuje majonéza. Pálivá pasta je přítomná vždy a magi taky zaujímá v chuťovém žebříčku vysoké místo. Je prakticky všude.)

Po uspokojení chutí jdeme postavit stan a spát. Tráva je krásně měkká.

Budíček na 6.00. Děs. Budíček v 6.10 už nás aktivuje. V noci proběhl jeden lov komára, jinak se nic podstatného nedělo. Je nám trochu jasné, že bude problém v získání vypraného prádla zpět. Hm a taky, že je. Míša přemítá, jestli bylo dobré platit předem. Jsme sice v hotelu kde podle toho, co vidíme, bydlí ne jen tak úplní chudáci, ale jsme v Africe. No, zkrátím to. V asi 8.30 Ondra donáší prádlo. Mokré a zatuchlé. Vaří se mi krev. Za tohle jsme zaplatili něco kolem 100 Kč. Ano byli jsme trochu líní a byla to hromada a domluva s těmi trdlama byla děsná, ale přeci jenom jsme čekali aspoň, že použijí prášek nebo, že to aspoň po vyprání pověsí, nebo nám mohli říci a už by se to sušilo. Takhle rozkládáme po autě trika, ponožky a fusekle a s vidinou nějaké prašné cesty si o čistém prádle můžeme nechat zdát. Míša polyká jedovatou slinu a filtruje. Ondra jenom připomíná: „To je Afrika.“

Vyrážíme. Až se nám zdá, že ještě spíme. Krásná asfaltka. I nové čáry. Po asi 20 km nastává trochu vystřízlivění. Shrnutí. Asi 180 km je silnice ve výstavbě. V podstatě projíždíme všemi etapami výstavby. Ale je to připravené a Klaudie s tím nemá problémy. Jen jsme natankovali zase nějakou mňamku a tak v kopcích trochu trucuje a to ještě vzhledem k plné velké nádrži, kde máme cca 75 litrů se jí taky moc nechce. ( poznámka: včera jsme jeli takzvaně nalehko. Věděli jsme o pumpách a tak jsme měli ve velké nádrži jen jednu rezervní náplň, což bylo cca 40 litrů. Kroužek techniků: je zajímavé jak se dá krásně hrát s vahou i u těchto strojů. Jsme jak u formule jedna a pro včerejšek se to vyplatilo.)

Krajina se mění. Je to příjemná změna vidět dál než na 300 metrů do další zatáčky. Jsme poměrně vysoko. Vysoké kopce. Holiny. Krásné scenérie. Před Franceville projíždíme několika hornickými městy. Ano svojí slávu mají už za sebou a připomínají jí už jenom vstupní brány do měst. Těžila se tady železná ruda a uran. Ve Franceville přestávka a jídlo a dotankování. Ondra si vymýšlí defilovat s Klaudií před místní tribunou. (Poznámka: v každém, byť by se nedalo říct, městě mají tribunu pro přehlídky. Na některých místech to je komické. V podstatě se jedná o dva zastřešené schody v barvách Gabonu.)

Krajina se otevírá a připomíná spíš africkou step. Jen více stromů a vše je krásně zelené. Rozlehlé louky nás lákají přespat někde v lůně přírody. Trochu nám to hatí mraky a bouřka se slejvákem. Zase prší a podle zpráv co nás čeká za hranicí asi 200 km, je to více než nepříjemné.

Dojíždíme, ale překvapivě k závoře. Aha hranice. Imigrační. Policista nás zastavuje a nutí nás zaparkovat za závorou. Chce pasy, které mu dáváme. Následuje hodina pošťuchování. Policista nám v klidu říká, že hranice je zavřená a otevřená bude až v pondělí. Razítka nám dá zítra. Aha zase to jejich tomorow. Hádá se hlavně Míša. Nechceme tady nechat pasy. To je přeci divný. Když žádáme papír o nechání pasů, tak se s námi odmítá bavit, že neumí anglicky. Máme počkat na šéfa. Ještě se mu snažíme vysvětlit tu věc, že když nám ty razítka může dát až zítra, tak proč už ne dnes. (Poznámka: něco ve smyslu už zítra je včera.) Ne. Blbec jsem. Chci po černochovi v uniformě logiku. Nakonec si to přeříkáváme znova. „Ahaaaa. Volby jsou přeci v Gabonu a proto jsou zavřený hranice.“ „Ahaaaa.“ Je jasno, ale pořád má naše pasy. Máme podle něj buď tady nechat pasy a jet do města kde chceme spát nebo se s pasy vrátit zpět. „Ne a ne a ne. Já mu tady ty pasy nenechám.“ Drží si svou Míša. Nakonec přichází další policista a vše probíhá znova, ale tak jako na upřesnění. „Opravdu dorazíte zítra?“ „Ano jistě.“ „Tak zítra nashledanou.“ Ještě nás zase upozorňuje, že Klaudie není dobrý stroj pro překonání hranic. Děkujeme a vyrážíme do Leconi. Vítězíme naší jedinou zbraňi a tím je trpělivost. Projíždíme Leconi. Po chvilce dojíždíme ke konci asfaltky. „Ahaaa.“ Prší. Je jasné, že budeme muset do hotelu a ne do stanu. V tom bychom se asi utopili. Snad přestane a my budeme mít aspoň sucho. (Poznámka: jak jsme zjistili, cesty vysychají dost rychle, ale musí přestat pršet.)

Nacházíme hotel a domlouváme ubytování. Trochu dražší, ale zase jsme teď tři noci spali téměř zadarmo. Objednáváme i večeři. Je to podvědomé shánění síly na asi zajímavou cestu. Ještě je tady k vidění nějaký krásný kaňon, ale to sakra potřebujeme mít hezké počasí. Zítra uvidíme, jak to vůbec bude s tou hranicí. Probíhá velká hygiena, ošetření Ondry a stříhání všeho co jde a už toho není málo. Postel vykazuje známka značného opotřebení a snad se neprobudíme na zemi.

Jak a kde začít dnešek? Těžko říci.

Začneme s postelí. Podle prohlášení Ondry by se na ní nevyspal ani paragraf. Párkrát jsme ho sprdnul ať k tý chudince bere ohledy. Vždy sebou fláknul tak, že jsem se málem poroučel pryč. Uprostřed byla vyvýšenina, kterou neúspěšně chce dobýt jeden nebo druhý. Oba se ráno shodujeme, že každý se tak 2x ocitl na hraně a měl co dělat ubalancovat pád z postele. Celý tento boj nám umocňují bujaré oslavy místních při vítězství jejich strany u voleb. Co dvě hodiny přijíždějí na parkoviště hotelu automobily. Dle odhadu cca 10 kusů plných lidí, kteří tancují, řvou, skandují, tlučou do všeho, ale snad ne do Klaudie a dělají vyrvál jak na Silvestra. Co by, který český politik za to dal, aby to takhle vypadalo po jeho zvolení. (poznámka: Tady se vše slaví s patřičným kraválem a nadšením. Vše a vždy.)

Ráno se probouzíme z mrákot. Chceme dojet co nejdále a děláme proto maximum. To je, že jsme vstali a uvedli se do chodu. Vyrážíme. No, co se dělo potom je těžko komentovat. Hráli jsme si na dva krtečky s lopatou. Tak nějak nevíme proč, ale nabrali jsme směr. Nějaký. Normálně se 3x ptáme, ale tentokrát vyrážíme, tak nějak za nosem. Asfalt končí, jedeme dál. Jakš takš cesta končí, ale my pořád jedeme dál. Zastavujeme se až před kopečkem, který se zdá být takový podmočený. Ondra vyskakuje a ujímá se navigace ve složitém terénu. Vlevo se shodujeme. A už se hrnu. Jde to, až do okamžiku kdy zadní pravé kolo sjíždí do koleje. Stojíme. Ondra vyndává lopatu a odhazuje kus od každého kola. To se opakuje ještě 2x. Během toho spíláme na fungující startér. Čubka jedna. Při zhoupnutí zpět se ucpává výfuk. Blaf, blaf a konec. Klika už také jeví známky opotřebení a tak točení už nepřináší takovou radost. Daří se a asi po 20 minutách se Klaudie odlepuje od mokrého písku a vystřeluje jako šíp a už je na kopečku. Kdybychom věděli.

Bude to formou vyprávění. Sjíždíme po táhlém kopci a jedeme pěkně po prostředku a levém břehu cesty. Koleje se začínají zvedat a měknout. Hup a už jsme jak vláček na kolejích a nejde se vyškrábat nahoru. 2x se musí řadit až za jedna a plný plyn zaručuje nějaký posun vpřed. „A sakra.“ Pronáším a už zpomalujeme a konec. Stojíme a ležíme pěkně na bříšku. Následujících 15 metrů nám bude dělat zábavu následujíc hodinu. Odkopat Klaudii, podložit kola prkny a hup zase na břicho. To se opakuje 4x. Jsme jak krtečkové. Tu jeden s lopatou, tu druhý. Pěkně se střídáme a hledáme jak z téhle sračky ven. Ondra prošel okolo a napadla ho spásná myšlenka. Vyjet na drnovou louku okolo cesty. Nápad dobrý, ale stejně 2x zapadáme. Jsme zmožení, ale mimo cestu.

Kroužek techniků: Naučili jsme Klaudii tvrdší bahno, naučili jsme jí gravel, naučili jsme jí roletu, ale písek jí nechutná. Snaží se, ale prostě to nepůjde. Naše úzké nápravy, užovkojdní kola a přetížená záď nám nedovolí překonat měkký navlhlí písek. Vždy ztroskotáme na podhrnutí písku pod zadní část.

Vyjíždíme mimo a dáváme sváču. Jedeme dál. Jeden běží před autem a hledá cestu. To měníme v okamžiku, kdy se Míša naštval a nastoupil Klaudii na střechu. Hle, ono to jde. Pěkně se vezeme a ještě víme kudy. Střídáme, ale náklon auta je trochu víc a Ondra seskakuje zrovna v okamžiku, když jede kolem auto. Už z gest je mi jasné, že něco není v pořádku. Ano jedeme úplně někam do prdele. To znamená, že celé to pachtění bylo totálně k ničemu. Smích nás zachraňuje. Obracíme a chceme co nejrychleji zpět.

Vození na střeše zdokonalujeme o špičkovou navigaci. To znamená, že podle natočení špičky levé boty Klaudie nabírá nejlepší směr. Vše jde až do okamžiku, kdy přejíždíme staré políčko. Hrůza a děs. Klaudie uhřátá a musíme zastavit. To se opakuje ještě 2x. Dostáváme se do míst, kde by šlo už celkem jet po silnici, ale není kde sjet. Zase nám někdo pomohl. Zastavuje kousek od nás 4x4 a ptá se, jestli potřebujeme pomoc. My jako, že hrdinové říkáme ne. Poslední úsek Klaudie proskakuje, ale jak se snaží dostat na silnici posledním skokem nastává nic. Prostě jsme zůstali stát na velkém drnu. Zadní kola jsou nad zemí. Kluci přistrkují čumák a hravě nás vytahují ven. Paráda. Jedeme zpět. Pomalu, ale jistě překonáváme místo prvního zahrabání a už jsme u hotelu.

V hotelu je celkem jeden normální a tak se s ním radíme. Ptá se dál a všichni mu říkají, o našem nemožném projetí.

Až na škodu máme moc informací od známých. Vši nám doporučují tuhle cestu, ale sakra pořád teď prší a jak víme, nejaktuálnější informace jsou až ty, které získáme na místě. Přítel na telefonu Marek nám radí jet se podívat a potom rozhodnout. Domlouváme ještě návštěvu jednoho místního přírodního úkazu a vyrážíme. Zastavujeme se u kaňonu, který je nádherný. Hraje barvami a v dáli za ním je krásně třpytící se jezero s kajmany.

Následuje obhlídka hraniční cesty. Až k hranici vede nádherná asfaltka, ale potom je to totéž s čím jsme zápasili celé dopoledne. Závěr je takový: Když dají normální cenu, tak si vezmeme Hilluxe (4x4) sebou na procházku. Mohlo by se zdát, že to je známka nedůvěry v Klaudii, ale my jsme jí už vykopávali. Když dají nesmyslnou cenu, tak prostě pojedeme a oni nás nenechají tuhle cestu blokovat dlouho. Uvidíme zítra. Každopádně informace o cestě nejsou zrovna úplně optimální.

Navracíme se zpět a přemítáme co s tím. Během toho se nám daří opravit startér. Dneska se potvrdila jeho nutnost pro překonávání terénu, s tím jak se Klaudie hřála. Ono, když jedete pořád na vytočenou jedničku nebo dvojku… Sem tam nějaký ten motýl v chladiči nebo tráva, Nic moc.

Dáváme véču a zmožení čekáme, až aspoň trochu poleví déšť, abychom si mohli dojít pro věci do auta.

Padáme do postele, a samo po koupeli, nás čeká zase dobývání postele.

Fotogalerie