Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Ráno vstáváme před osmou. Rychlá snídaně při spekulacích. Nejvíc se nám líbí ta, při které by se přestřihl klínek na náboji. Juvi jede s píchlou pneu. Opět oceňuje ruční pumpičku. V podstatě čekáme, až odjedou a půjdeme do města pro peníze a nějaké zásoby. Ještě na nás zkouší nějaký čičmunda, že si musíme pronajmout dva pokoje. Prostě to jinak nejde a nabízí nám levnější. Co se dá dělat? Si říkáme a už začínáme počítat, jak dlouho tady asi budeme. Mezitím ještě domlouváme místo na opravu. Recepční nám ukazuje na hlouček černochu a říká: „Ptejte se tamtoho černocha.“ Poled na sebe, na něj a smích. Pochopil a taky se začal smát a radši nás k němu dovedl.

(Poznámka: Nacházíme se v areálu Babtistické misie. Je to na místě něco jako učňák pro mechaniky.

Kluk ze včera se diví, že chceme pokoje, když jsme ho přemlouvali na stan. Říkáme mu o čičmundovi a on nám za to nabízí přespání v místní modlitebně. Malá místnost s židlemi a místo pro dvě karimatky. Od 8-20 musím být volná. Tomu se nebráníme. Levné a my už jsme zvyklí spát kdekoliv.

Juvi se vrací, nastává focení a loučení. Mysleli jsme si, že podobné cestovatele budeme potkávat aspoň jednou týdně a ono ne. Za tyhle dva jsme ještě o to více rádi, protože vedle nás zastavili kousek před zblázněním. Loučení je, je to prostě tak, dojemné a je mi až líto, že odjíždějí. Přiznám se, že mě Míšovi nebylo od včerejška moc do řeči. Byl jsem trochu naštvanej, nešťastnej a i chvilku zoufalej. Vše umocňoval fakt, že jsem nevěděl co tím vehiklem je.

(Poznámka: Od jisté doby sledujeme ve městech přítomnost DHL. Zde jsme jí objevili záhy, což nám také zvedlo náladu.)

Po odjezdu prověřujeme první teorii. Ta se nepotvrzuje. Jdeme do města. Děláme si potřebnou procházku.  Je to fajn a po krátké chvilce se dostáváme, hlavně já a celá expedice, do potřebné pohody. Procházíme kolem pneuservisů, které se skládají z jednoho chlapa, dvou montpák, ručního zouváku, odněkud vedoucí hadice se vzduchem a pár starých pneumatik. Paráda. Až Klaudie pojede tak sem zajedeme. Pokračujeme podle průvodce do míst, kde by měly být bankomaty. Jeden nejde, druhý má grafiku jak hra na dobu kamenou z počítače Atari, u třetího je 500 metrů dlouhá fronta. Ondra zůstává a já jdu k poslednímu asi půl kilometru dál. Sláva. Dává peníze a je zde jen osm lidí. Sice jsme svědkem toho, jak se různě předbíhají, ale to je mi jedno. Ondra doráží po sms za chvilku. Vybíráme a jdeme nakoupit. Cestou jsme zahlídli fajn melouny a ananasy. Asi se musíme smířit s tím, že Kamerun je o poznání dražší. Třeba meloun, který jsme kupovali za 600 CFA, tady stojí 2500 CCFA. Nechce se nám ani věřit a cenu nemůžeme usmlouvat. Meloun nebude. U ananasů nejdřív přichází od prodavačky nabídky k sňatku. Toho trochu zneužíváme a cena jde celkem dolů. Nic, ale neslibujeme. Jen bychom tady mohli být déle, než chceme a levnější ananasy by se hodily. Nic než ananasy v tom nehledáme.

Cestou zpět navrhuju naplnit břicha. Čeká nás dnes to horší. Montování a hledání příčiny nepojízdnosti Klaudie. Máme štěstí a paní je velmi příjemná a jídlo výborné. Už nám nic nebrání jít na to.

Kroužek techniků: Přicházíme k autu a vedle něj je nalepená nějaká velká Toyota a má zvednutej čumák. Jeden kluk montuje, dva okolo něj ležej a dalších pět se opírá všude kolem. Žádají nás o posunutí Klaudie. Na to, že vedle ní bylo 5 metrů místa už ani nereaguji. Posouváme Klaudii a začínáme s diagnostikou. Sundáváme tunel nad převodovkou. Ondra startuje a zařazuje pro jistotu čtyřku. Kardan se točí. Aha. Převodovka je OK. Zvedáme jedno pravé zadní kolo. Točíme a zdá se v poho: Lehám si pod auto a přes těsnící manžetu zjišťuju otáčení poloosy. OK. Zvedáme levou stranu a je jasno. Poloosa se netočí! „Ahaaa!“ Na to Ondra. Je jasno. Naše pravá poloosa je na dvě půlky. Co potom přišlo, byl koncert. Kluci se mohli i něčemu přiučit. Víme, že automechanici jsou placeni od hodiny, ale po chvilce vymezování si prostoru s nimi už jsme šli natvrdo po našem cíli. Vidina zítřejšího odjezdu zvítězila nad ohleduplností. Respektive jim to nevadilo a nám potom už taky ne a my tu stáli první. Vše jako na drátkách s malou komplikací. Nešel nám vyndat šroub ze třmenu a závit dostal trochu na prdel. Ondra se toho ujímá a kupodivu pomáhají i kluci. Měli by končit ve čtyři. To je dvě hodiny do tmy. Zjišťujeme i proč nám vadly brzdy. Ze zavřeného ložiska díky teplotě tření rozlomené poloosy vytekla vazelína a to kus i do brzdového bubnu. Vazelína je napeklá na paknách a tak přichází ke slovu pilník. Vše, tedy výměna poloosy, odvzdušnění a doladění exentrů cca 5 hodin. Nejvíc nám vždy trvá ve zdejších podmínkách usadit auto tak, abychom se nebáli pod něj vlézt.

Jsme unavení. Následuje sprcha a domluva, že si dnes zasloužíme něco dobrého. Oboustranný souhlas. Vyndáváme mikiny. Je tady hrozná zima. Jsme celkem vysoko a je tady asi 20°C. Zachumlaní se vydáváme za hlukem přicházející z nedaleké ulice. Krátký průzkum plničů a už si objednáváme u kluka s červeným kulichem něco jako ovar. K tomu přidáváme vedle u holek omeletu se špagetami a hranolky. To vše zaléváme místním pivem, bohužel nám rozuměl ne z lednice, značky 33. Celkem dobré. Sedíme proti nějakému klubu. Ovar je trochu tuhý, ale dobře ochucen. Omeleta zase báječná. Během tohoto koncertu sledujeme asi 3 strkanice a 2 bitky.

(Poznámka: Za celou dobu jsme už viděli pět ostrých bojů mezi černochy. Vždy vyklízíme zorný obzor a stáváme se menšími. S nimi nikdy nic. Oni se umějí krásně spojit proti bílému muži, který chtěl někomu třeba pomoci.)

Po jídelním koncertu si pořád k nám sedá nějaký ožralý blb. Snažíme se ho ignorovat. I majitelka hospody mu vynadala. Když už mám jeho hubu asi 5 cm před očima, nevydržím. „Ty cápku! Koukej vysmahnout!“ Dal pokoj asi 5 min, než na to zapomněl. Ondra se směje. Nakonec nás dostává pohled na tři maníky, co nakládají rozbitou nepojízdnou motorku na jinou.

(Poznámka: Motorka je zde věc na přepravu naprosto unikátní. Od čtyř dospělých, Jednoho dospělého a čtyř dětí, přes 3 metry dlouhé tyče naštorc, stůl, postel, prase, slepice byla nuda, dvě ovce, ale motorka na motorce nás dostala.)

Řidič motorka a týpek, co tu motorku drží. Vykuleně koukáme, jak po chvilce tento hlavolam mizí ve tmě. Dojídáme a něco by to ještě chtělo. Míříme k našim oblíbeným špízkům. Trochu dražší, ale není síla. Naštěstí je síla v čelistech a zubech. Hužvy, které nejdou drtit, ale jenom přežvýkat, vycucat a spolknout postupně za smíchu dojídáme. Jdeme spát.

Po příchodu zjišťujeme, že se tak, tak vejdou naše karimatky do prostoru v modlitebně. Dopisuju deník, vybírám fotky. Ondra už spí. Je ticho a klid.

Uf, UF. Ráno při pohledu na sebe je nám jasno. Děsná noc plná komáru, lochtání čehosi, narážení do židlí a poslouchání šustění někde pod židlemi. No jak zmlácení vstáváme. Do 8.00 musí být volno. Snídáme a snažíme se trochu vzbudit. Doplňujeme vodu. Vyrážíme s kolem na opravu.

To bylo parádní. Za cca 20 Kč máme opraveno během asi 15 minut. Vyrážíme na cestu. Těžko plánovat kam se tady v Kamerunu dá dojet.

Vyjíždíme vysoko nad město. Otevírá se nám nádherný pohled na město obklopené zelení. Trochu se kocháme a už, už vyrážíme vstříc kamerunským dálkám. Cesta kupodivu ubíhá moc dobře. Stoupáme do hor. Tu klesáme do údolí. Už je vidět i rozlehlé planiny odlesněných kopců. Cíl pro dnešek je kemp doporučený od našich kamarádů. Cestou kupujeme opravdu velký ananas na večer. Musím Ondru trochu nutit do nakupovaní ovoce. Třeba banány zde mají senzační chuť a vždy si z toho děláme srandu, ale nic na plat. Zde je to utržené přímo z trsu.

Po dobrém dni nacházíme směr na kemp. Opět se doptáváme. Co nás trochu rozptyluje je fakt, že se přestalo mluvit anglicky a přešlo se tvrdě na Francouzštinu. To se stalo vlastně během 200 Km, kdy obyvatelstvo už nemluví dvojjazyčně. Dostává nás i to, když jsme zastavili u místňáka pro radu na cestu a řekli „Bon Jour“ a on jen odpověděl a šel dál. To se stalo ještě jednou a tak jsme změnili zdvořilostní fráze na „promiňte Villa Luciola?“ to už se chytali a neignorovali nás. Zase oceňujeme jejich nezájem.  Cesta ke kempu je děsná. Sice oproti cestě za přechodem to je balzám, ale přeci jenom čnějící ostré kameny z cesty. 2:2. Dofukuji kolo pro dojetí. Naštěstí jsme za 5 minut na místě.

Ráj jak z dob kolonizace. Úplně je tady atmosféra jak například z filmu Vzpomínky na Afriku. Klid. Mír. Jsme tu sami. Přichází obsluha a domlouváme spaní. To je zde zadarmo. Už víme proč. Pivo je na oplátku 3x dražší. Jdeme do místnosti pro hosty. „Aaa! Tamhle za tím křovím je něco chlupatýho.“ „Kde?“ Na to Ondra. A hle. Vyskakuje na nás malá opice. Makak. Je přátelský. Oblíbil si hned Ondru a dělají spolu divadlo. Nejdřív ho jako laškovně kouše do tváře a potom chce Ondrovo pivo. Tam trochu narazila. Vysvětluji hrozně důležitě, Ondrovi, odkud přichází Ebola. Došlo to tak daleko, že si navzájem vybírají vešky. Dáváme si tedy to pivo a odpočíváme. Následuje výměna kola.

 Potom procházíme areál. Je to tu milé a příjemné. Fascinuje nás malý bazének, který se nachází uprostřed bambusového háje. Dovedeme si tady představit velký věci. Potom procházíme kempem nahoru. Nachází se zde asi čtyři kruhové chatrče jak z doby kamenné, ale velmi sympatické. Nad tím vším je zahrada, kde se pěstuje od rajčat, zelí a brambor ještě mnoho různých věcí.

 Dovolují nám si postavit stan na trávě. No. Ono to vypadá jako u nás pýr, ale i tak sundáváme boty a je to úžasné. Stavím stan a připravuju ležení a Ondra mezitím vaří glutamáty. Nic velkého už se neděje, a my v osm zalejzáme úplně mrtví.

Ráno nás probouzí kmitání obsluhy kolem chatrčí. Vaříme čaj, sprchy a líné balení. Dnes přesun směrem k moři. Přichází i Ondrův mazlík, opička. A hle! Nedáváme mu něco, co chce a ten zmetek kouše Ondru do ramene. Naštěstí nic velkého a ne do krve. Dostává sodu a už na nás řve jen z dáli.

Cestou zpět přes město se tradičně zastavujeme v pneu servisu. Kluk asi neuměl ani číslovky nebo to na nás zkoušel, ale první varianta je asi pravděpodobnější.

Kroužek techniků: Kolik může mít duše děr při jednou obyčejném defektu? Tři pánové a dámy. Neuvěřitelné. Oprava. Nákup baget a hurá na cestu. Plán je takový se dostat v neděli do Yaunde (hl.město)  a od pondělí zařizovat víza do Gabonu.

Cestou navštěvujeme krásný vodopád. Vtipně průvodci nerozumím, když říká, že normálně to je jen jeden. My koukáme na jeden velký a bokem trochu menší proud vody. Fotíme plyšáky, kocháme se. Přecházíme nad vodopád. Průvodce ukazuje, kam až sahá hladina, když je plný stav vody. AHaaaaa! Potom se to spojí a je to fakt asi velkej (druhej největší v Africe) vodopád. Po příchodu do vstupu si dáváme kolu a zkoušíme paní s baru, jestli by nám nedoplnila naše sady mincí.

(Poznámka: snažíme se udělat vždy dvě sady mincí. Od Akry tři ještě pro Martina, ale obáváme se, že tady to bude oříšek. Třeba mince s hodnotou 500 jsou tři druhy.) Nakonec z ní něco vydolováváme a jsme spokojeni a paní se evidentně dobře pobavila.

(Poznámka: vždy, když je nějaká atrakce, jsou zde lidé zvyklí žebrat. Na tom by nebylo až tak nic divné, ale když kolem vás jede maník na motorce a nastavuje ruku a dělá gesto, že potřebuje na jídlo. To se nám nelíbí.)

„Zastav! Viděl jsem hada.“ „Ne!!!“ „Byl mrtvej.“ Tak tedy zastavuju, ale moc se mi nechce. Pomalu přicházíme do míst, kde Ondra zahlídnul hada. Bere do ruky klacek a já foťák. Je to černý had asi 2 metry dlouhý. Brrrr. Chvilku si s ním „Hrajeme“ a už zase radši na cestu.

Cesta ubíhá dobře a bez velkých tlaků jak na nás tak na Klaudii. Projíždíme rozsáhlými plantážemi banánů, ananasů, papají. Až nakonec dorážíme do kaučukových hájů, kde se rozhodujeme přespat. Jak to tak vypadá, tak vzhledem k situaci bychom si mohli trochu odpočinout u moře.

Zajíždíme do hájů plných kaučukových stromů. Je to skoro jako u nás v lese. Jen s tím rozdílem, že jsou vysázené v přesných řadách a rozestupech. Dále se liší od našich stromů malým kalíškem připevněným na kmeni, jazýčkem a jizvou vedoucí k jazýčku bílý tekutý kaučuk.

Ondra vaří a já píšu. Relaxujeme. Tento večer je poklidný a zajejzáme do stanu už po sedmé.

Ráno nás budí sběrači kaučuku. V pilném tempu vyškrabují jizvy, aby strom zase dával kaučuk. Nazval bych to „Stromy pláčou pro člověka“. Je to zajímavý rituál. Pro sběrače asi nudná rutina. Kolem nás se míhají asi tři a několikrát se vracejí v pravidelných intervalech. Jsme v chladném stínu. Nic nás nežene vpřed a tak fotíme a filmujeme. Zkoumáme stromy, a jak to vlastně dělají. To nás drží asi půl hodiny. Poté se sbíráme a těšíme se na koupání v moři. Dojíždíme do města Limbe.

Nic extra a je nám jasné, že s koupáním to taky nebude sláva. Jako vždy pláže zadělané a moře plné pytlíků. Korunu tomu dává plynárenská plošina uprostřed zálivu mezi krásnými ostrůvky.

To koupání nás mrzí. Jdeme do prvního Íčka (turistické info), které potkáváme. Je, jak jinak než, zavřené. Nějaká paní posílá Ondru k nějakému velkému černochovi v červeném triku. Dostává nás odpovědí na otázku, jestli je z Íčka. „Ne, ale vím všechno.“ No tak jo, proč ne. Sháníme nějaké levné ubytování. Posílá nás do místní botanické zahrady.

(Poznámka: zprvu nám to přišlo dost absurdní. Tady v Africe a botanika, ale jak se ukázalo, založili jí tady Němci, ale nemuseli moc daleko chodit.)

Jedeme k zahradě a tam se nás ujímá jeden z obsluhy. Po pár větách zjišťujeme, že mu to myslí skoro normálně. Ukazuje nám nocleh. Hm. V Čechách by to zavřeli. Bez diskuse, ale tady se to zdá jako fajn. Sice je v kuchyni vše zplesnivělé, jak tady dlouho nikdo nebyl, ale samotná budova je umístěná nad malou zátokou. Prostě potenciál tohle místo opravdu má. Trochu to tady na mě působilo jako z filmu Tarzan.

Ondra odbíhá platit a já se pouštím do ananasu, který nám pěkně voněl pod nos. Marně hledám nějaké nádobí, s kterým bych se dohodl a tak volím radši naše. Ondra po chvilce doráží a je jasno, že tady ne. Paní vedoucí botanické zahrady si vymýšlí 12 000 fňufníků. „Blhost. Za tenhle humáč? Ondro, nedám.“ Měl jsem trochu víc času to prozkoumat. U ananasu se shodujeme nad plánem. Zkusíme to za 8000 a uvidíme. Jedinou výhodou je vaření.

(Poznámka: mám podezření, že si z misie v Bamendě vezeme nějaký zvířátka ve spacákách. Ondra pořád pokousaný nohy a já měl rameno.)

Cestou za šéfkou potkáváme chlapíka a říkáme mu o ceně. Kroutí očima a říká ještě menší cenu, kterou by byl ochoten za to zaplatit a to nás dost překvapuje. Velmi rozumný člověk.

Šéfka samozřejmě neslevila na požadovanou sumu a tak si asi během 15 minut nacházíme hotel za 7000. Čisto, mají pivo a kuchyň. Domluveno, zaplaceno a vyrážíme do města. Cestou jdeme přes trh. Nevím, jestli to neumíme, nebo je něco špatně, ale ceny se nedaří skoro vůbec usmlouvat. Sice se jedná o korunové záležitosti, ale i tak to je boj. Nakonec se shodujeme na faktu dobrého pobavení a u prodavaček vyluzujeme úsměvy a smích a i občas tedy něco dostaneme se slevou. Řekli jsme si, že si uděláme pohodové odpoledne a to taky děláme. „Hele špízky.“ „Hele další.“ Hele pekárna.“ Hele kroiasanty a máslo.“ Prostě si užíváme jako správní gastrosexuálové a za korunové ceny. Nakonec sedíme proti velkému stromu uprostřed kruháče, na kterém řádí žlutí ptáci. Samečkové mají, na to jak jsou malý, asi půl metru dlouhý ocas.

Mont Kamerun se nám po celou dobu mrcha neukázal. Jedná se o horu sopečného původu a výškou 4095 m.n.m. Pláže jsou zde černé díky vulkanické činnosti. Škoda toho koupání.

Potom pozorujeme páření ještěrek a to už se vydáváme k místní architektuře. Jedná se asi o jediný dům ve městě. Zde žil misionář. Opět tristní pohled na moře a už se odebíráme zpět.

(Poznámka: dnes nám začalo blokovat pravé přední kolo, co se zase děje?)

Cestou zpět procházíme místními čtvrtěmi. Nikdo si nás nevšímá. Jo a zase se mluví anglicky. Docházíme do hotelu a dáváme sprchu. Po chvilce jdeme na večeři, kde je i obchůdek s internetem. Tam mě trochu nasrali. Dáváme si místní jídlo. Slečna, ač pohledná, tak úplně natvrdlá. Dvakrát jsem se jí ptal, zda je v tom jídle ryba. Není. Je v omáčce. Není. Hádejte. Byla v omáčce.  Kráva. Vyjídám jenom kostky tvrdé krávy se smaženým banánem. Omáčka klasika cítit po rybách. No hrůza. Ondra dělá statečného, ale taky toho nechává poměrně dost. Následuje internetové šílenství v podobě dvou a půl hodiny připojení na obou našich pc.  Deník poslán a tím je hlavní cíl splněn. Mejly jsou takový bonus. Okouknutí stránek a vůbec. Ten náš stránkař. Co říci. Mě osobně to vadí hodně. Jinak je to fajn kluk. Ondrovi to je jedno.

Poté jdeme na špízky a pivo v hotelu. Zajímavost: dávám si whisky kolu. Míchaný nápoj rovnou v lahvi. Debatujeme o všem možném. Je pohoda a tak si to užíváme. Uvidíme jak, co bude dál.

(Poznámka: Některé věci radši nevědět. Ondra gůglí a vygůglil fakt o hadovi s kterým jsme se kamarádili naštěstí až po jeho smrti. Je to tak. Byla to Mamba Černá. Místňák co šel, okolo, tomu říkal black snake. Trochu nás zarazil jeho respekt k hadovi. To z prvního dojmu nepřineslo klid do dalšího stanování. Prý se plazí nejrychleji ze všech hadů a to až 20 km/h. Umí se vztyčit do úrovně očí oběti. Já osobně nechci potkat Mambu, co mě Míšovi bude koukat do očí. Dorůstá 4 metrů. Úmrtnost téměř 100%. Jeho charakteristickým znakem je černá tlama. Další fakt dobrá rada, když vám po uštknutí zbývá pár minut života ho poprosit, aby vám otevřel papulu, a vy jste si potvrdili, že papa. Ahaaaaa.)

Dnes nevíme jak začít. Začátek byl pohodový. Snídaně v hotelu. Omeleta, čaj, bageta. Odjezd směr Douala. Vše probíhalo tak jako normálně. Pohoda. Potom zastavení na Impuls a pokračování dál. Čekalo nás cca 90 km a posléze setkání s Čechem, který tady bydlí už dlouho. Kontakt jsme dostali na ambasádě v Abuja. Když v tu chvilku, den nabral úplně jiný směr. Vjíždíme do Doualy, když v tom mi Ondra povídá: „Je mi špatně a chce se mi zvracet.“ Zastavuju hned, jak to jde. Bude to mít chlapec i s diváky. Jeden bezruký už se na nás hrne, další podivná existence se opírá o pouliční osvětlení a dva mladíci s nějakým zbožím už jsou taky na cestě. Bezrukáče odpálkovává Ondra takovým způsobem, že mi je jasné, že mu opravdu není dobře. Sice to bezrukáč zkouší ještě u mě, ale to už Ondra strká prst do krku. Ještě mu něžně naznačuji, jestli by nechtěl jít kousek od auta, ale jeho odpověď beru: „Je to moje území.“ Zvuk telefonu k protinožcům, vomitování nebo jednoduše zvracení odradil i kluky se zbožím a já si tak v podstatě užívám klidu. Za chvilku už radím Ondrovi, ať to nenutí. „Ono to půjde samo, jestli to je špatně.

Ondra úplně odpadá a s hlavou v okénku vypadá jak mimo sebe. Paráda. Občas na něj sáhnu, ale teplotu nemá. Aspoň něco. Hm co teď. Ptám se ho jak mu je a je jasné, že v úvahu připadá jen nějaký hotel. Po chvilce ježdění a odpálkování nějaké kontroly už zajíždíme na dvorek Aera Hotelu. Co to bude? Se ptám sám sebe. Ještě než vylezu z auta už z Ondry padá vše, co v něm bylo. Ani nechápu, jak se stihnul takhle naskládat z okénka. Prostě seděl a najednou je po pás z okna a bleje. Vše špatné ven, pomyslím si. Jen to entré mohlo chvilku počkat. Dojednávám ubytování. Dražší, ale v tonhle stavu nemůžeme jinak. To už je pizza pod okénkem zahozená nějakou hlínou. Beru Ondru, vodu a lékárničku a jdeme do pokoje. Zase asi nějaký frendly hotel. Ondra do sprchy a lehnout a já ještě zaplatit a zařídit čaj. Slečna na recepci je totálně tupá. Po všem co řeknu nebo se zeptám, říká: „Prosím?“ přijdu si, jak kdybych mluvil tatarsky. Vše opakuju třikrát a velmi důrazně. Na oplátku ona mluví pomalu a nedává to smysl. Snažím se klást jednoduché otázky typu. „Hot water? Yes, Tea.“ Je to děs. Sice nejsem kovanej angličtinář, ale přeci jenom jsme se domluvili všude, tak proč ne tady. Po chvilce už sedím vedle Ondry a zkoumám jak na to je. Dnešek bude probíhat zde. V posteli a v klidu. Pouštíme televizi a čumíme na debilní programy, jako bychom nikdy televizi neviděli. Ondra spí a já píšu a taky odpočívám.

Ondrovi není hůř a naopak se to lepší. Čaj zklidňuje břicho a tak nasazuji mé oblíbené černé uhlí. Přeci jenom výčet věcí co jsme včera sežrali. Od, každý jednoho piva, dvou palačinek, 4 špízků, 1x Kroasanu, bagety s máslem, Piva, rybou páchnoucí večeře (já vyjedl jenom maso a tady mám podezření) 4x špízků se zeleninou (ta je taky v podezření) a dvou piv na závěr a to vše během 4 hodin, se nedivím, že jsme se někde trochu sekli.

Už je to tak daleko, že mu dovoluju banána okolo 9.00. Má chutě a to je dobré znamení.

Postupem času Ondra začíná zplynovávat, jak on říká a je to aspoň cesta k lepšímu. Tedy jak pro koho. Sledujeme kanál o přírodě, ale znechuceni z reklam končíme den s Patem a Matem a vražděním komárů. To nás drží asi do 12.00.

(Poznámka: Hledali jsme rozdíl mezi levným hotelem a drahým hotelem. Sprcha v drahém hotelu měla legrační koncovku ve tvaru Kačenky, které ze zobáku teče špatně a ještě studená voda. Jo a fungovala televize, ale zase klimatizace ne a při otevírání oken mi zůstala klička v ruce. Ondra se při druhé sprše baví pozorováním čtyř šuk kabinek kde se střídá jeden zákazník za druhým. Nedělají si s tím moc starostí, jak zjišťujeme druhý den. Místo dveří tam mají jen korálkový závěs. Make love po Africku.)

Dobré ráno. Dobře vyspalí a hned kontroluju Ondru. Ten na první pohled jak rybička a budí se svým obvyklým způsobem do nového dne. Dva tři hleny z krku. Krk, prd a je připraven. Bude to ok, mi je jasné. Já to mám o poznání méně pestré. Jdeme na snídani. To už se s pomalou slečnou seznamuje i Ondra. Trochu se diví, že jsme tady vůbec spali, když vidí tu domluvu.

„Se z toho poseru, zase jí tam dali. Do prdele. Proooooč?“ V Omletě, kterou jsme si dal, je zase ryba. Ondra se málem skácel pod stůl. Sonduju omletu a snad to je jenom sardinka z konzervy.

(Poznámka: ryby mi nevadí. Mám je i rád, ale nemusím je mít všude a hlavně maskovaně všude.)

V pohodě vyrážíme a zastavujeme v centru. Foto a pryč. Nikam se neženeme. Dnešních cca 260 km je jenom přesun do hlavního města, kde budeme mít odpočinkový, nákupní, servisní, procházkový, prací a nevím jaký ještě den a dále zde budeme čekat na víza do Gabonu. Cesta ubíhá dobře. Přes krásně chaotický výjezd z Doualy, kde si užíváme šrumec.

(Poznámka: dlouho přemýšlíme jak popsat řízení v Africe a ještě ve městech. Je to jako hra na pc. Musíte sledovat cca až 30 objektů. Úrovně se postupně zvětšují, jak vjíždíte hlouběji a hlouběji do města. Ze začátku nějaké to auto a motorka. Posléze přibývají prodavači v kolonách před městem. Do toho vám do okénka funí nějaký kamion to, co nikdo nikdy v Evropě neviděl co tady těm náklaďákům lítá z výfuků

(Poz. po poznámce.) Vše se zahušťuje. Lidé, lidmi, kteří nejsou v noci vidět, kárky, víc motorek. Silnější jede. To už jsme taky pochopili. My využíváme hlavně překvapení z Klaudie. Nejvyšší úroveň je výjezd z města za tmy. To je nářez.

Dokonce se držíc prsty za okénko beznohý invalida s námi vezl asi 50 metrů. Míša se snažil různými hmaty vypáčit jeho prsty ze dveří, ale byl jak gekon. Ondra jenom hlásil rychlost a ptal se: „Ještě visí? Tahle ten sloup to jistí. Zmetek se nepoveze zadarmo.“ Nakonec se pouští a zajíždí se smíchem do pangejtu. Vezl se na nějakém dřívku s kolečky. Musíme uznat, že se na to pohybovali, žebrajíc, fakt rychle. Lehká nevýhoda nízkého auta.

Míša už jel taky jeden kruháč v proti směru, ale na to se přišlo až záhy. Někdy mají kruháče zvláštní tvary. Ano dále někdy pro nás nesmyslně řešené křižovatky a někdy do toho všeho veprostřed stojí policista. Dnes jsme vymysleli další teorii. Teorii splynutí. Musíte se vcítit do každého plechu Klaudie a proplouvat mezi překážkami jako pstruh, když proplouvá v plné rychlosti mezi kameny. Někdy prostě zatnete zuby a čekáte ránu. Zatím se držíme.)

(Poznámka: kouřivost některých náklaďáků se nedá popsat. Prostě ani nevidíte, kam jedete. Nejde předjíždět. Teda sešlápnete plyn a jedete. V kolonách si to užíváme. To nás až škrábe v krku.)

Po lehkém bloudění na jednom kruháči nabíráme směr na ubytování. Doporučeno od pár cestovatelů. Přichází takový seschlý francouzský děda, který neumí ani zbla anglicky. Na náš vkus dražší a co se nám nelíbí, tak zavírá soc. zařízení v 18.00. Jinak stanujeme u zajímavého domu. Tráva je příjemná změna a jdou do ní zapíchnout kolíky. To oceňuje hlavně Míša. Jdeme nakupovat na ráno. Vše potřebné máme blízko. Stavíme stan. Ondra vaří. Pohoda. Klid.

Po večeří předčítání deníku a povídání. Těšíme se na kutě, ale jak to tak vypadá, bude asi zima.

Po dobré snídani jdeme na vše, co nás čeká. Je to seřízení ventilů, promazání přední nápravy, vykydání hnoje odkudkoliv, zkusit najít GPS a vyprat. Vše jde jako po drátkách a za chvilku máme obložený trávník dobrých 10 metrů okolo auta. Opět vyndáváme asi 10 kilo bordelu. Po hodince je auto zase jako ze škatulky. Jde se na ventily a potom praní, aby se trochu vymydlily ruce.

A hle problém. Děda na mě bez nějakých obtíží spustil plynně francouzsky. Jen díky naší jazykové multifunkčnosti jsem pochopil, že prát v domě nejde. Potom se přidává nějaká krabice. (Poznámka: všechny ženy nad 30 jeví známky kredencoismu. To jest přizpůsobování se jejich těla do rozměrů kredencí. Hrůza.)

Je nám oběma postupně vysvětleno, že dům je starý (120 let), že zde žije 17 lidí a není možné, abychom zde vevnitř prali. Jo a jeden kýbl na praní je 200 fňufníků. Potom to vystoupení rezignuju, obracím se a s křečovitým úsměvem říkám: „No problem. Zařídíme se jinde.“ Ze služeb na tomto hezkém místě jsme trochu rozpačití. Za takové peníze a člověk si po šesté večer nemůže dojít ani na záchod apod. Popravdě si Míša asi s pánem nepadli moc do oka. Ondrovi to je jedno.

Po úklidu následuje oběd v podobě krásné glutamátové polívky a odpočinek. Večer je v plánu kabaret. To nás zaujalo a jsme zvědaví, jak vypadá kabaret v podobě afrických umělců. Do města se vydáváme něco po páté. Zase pohoda a nikdo si nás nevšímá. Zastavujeme až v jedné hospůdce jako mezi přistání na pivo. Barokní anděl a to i s kudrnatými vlasy a kolem zadku asi 2 metry nás dostává do kolen. Domluva jak s dítětem, ale bavíme se tím. Jako jídlo dostáváme bagetu s nakrájeným horkým vajíčkem bez ryb. Chutná nám to. Posléze se vydáváme kolem nějakých bezdomovců ke kabaretu. Tam začíná program až po deváté. Zjišťujeme ceny a je jasno. Tady bychom na ty dvě hodiny čekání neměli. Jdeme na jídlo jinam. Potkáváme restauraci evropského typu. Příjemná atmosféra a hlavně mají točené pivo!!! Obsluze se nemusí nic říkat dvakrát a vše přinášejí hned napoprvé. Krása.

Jde se do kabaretu. No. Je neděle večer a tak jsme nečekali nic světoborného a to se potvrdilo. Nejdřív muzikant s kytarou hrající Loise Amstronga a potom jsme se bavili. Kapela co nastupovala po něm se opravdu slejzala jak švábi na pivo. Bylo to zábavné. Prostě přišel basák, připíchnul uprostřed písničky basu a začal hrát. To samé předvedl kytarista, bubeník, bongař a kupodivu i zpěvák. Poslouchali jsme se zaujetím, jak bez velkých technických problémů vše hrálo jak má. Poté začal Míša trochu protestovat, jelikož začali hrát písničky z 80. Let. Na to nemusím do kabaretu.

(Poznámka: na kabaret jsme měli už jenom 8000 a to jedno pivo třetinka stála 2000.)a cucat tady jednu kolu. Rozumně jsme odhadli, že tady už se nic víc dít nebude a koukat se na olezlé staré žabožrouty co se sápou na mladá těla. Ble.

Cesta domů skýtala také náznak dobrodružství. Po asi 50 metrech to začalo. Tři kurtizány. Já udělal úhybný manévr na druhou stranu. Ondra jenom naznačil, že jde se mnou a potom se vrátil na svojí stranu. Bylo jasno. „Jdou po nás!“ „JO!“ A to už se Ondrovi na ruku připlácla dvě ňadra. Zde váháme co, se dá a nedá prezentovat ze široké nabídky, co jsme dostali. Míši se trochu báli a nechávali si odstup, ale nabídky nebrali konce. Nakonec začaly žebrat a to nás dostalo. Nohy na ramena a pryč. Tedy naším loudavým tempem. Budíme strážného, který je trochu vykulený.

(Poznámka: Strážný si včera v noci povídal sám se sebou a v noci hrozně chrápal. Pořád spekulujeme, co tady ty ochranky ochrání. Jestli třeba začnou aspoň řvát, když budou utíkat.) V noci je příjemný chládek.

Vzpomínka: Když jsme před týdnem douklidili po sváření a opravách a po zaplacení všichni zmizeli, najednou se ozval zvuk. Buch, cink, cink, klep, klep. „Ty krávo co tam děláš?“ Hulákám na kluka s tyčí co nám buší do Klaudie. „Do pr…! On je Ondro slepej.“ Postavili jsme auto tak, že asi půl metru čouhalo do silnice a ten kluk, který tady chodí roky z kostela, nemohl tušit, že nějaký trubky z Prahy tady v neděli zaparkují. Hluboce jsem se mu potichu omluvil. Asi byl i hluchej, protože ani necek, obklepal Klaudii a mizí v dáli. Ondra se během toho válí a snaží se utlumit záchvat smíchu. Já tedy nakonec také. Ale je vidět, že Klaudii chráníme slepec, neslepec. Nakonec nás ještě bourá nějakej mopedista, ale to už jenom mávám rukou a Ondra také.

Fotogalerie