Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

(Poznámka: Náš nový kamarád co nám nabídl azyl: Vašek. Je to vtipná historka. Já na něj dostal kontakt od kolegyně z práce. Prý fajn kluk co pomáhá takhle cestovatelům. Potom jsme přišli na to, že společně známe i Marka a Terku, což jsou naši cestovatelští guru na Afriku a nakonec jsme se smáli tomu, že jsme chodívali do stejných hospod v Dejvicích. Vtipné)

Dnes bychom se radši ani neprobudili. Budík zazvonil v 8.00, tak jak byl nastaven, ale skutečně jsme se probudili až ve 12.00 přesně. Zaspali jsme o 4 hodiny. Nebudeme si nic nalhávat. Trochu jsme se zničili. Vtipně dorážíme do kanceláře kolem jedné a chceme začít pracovat na vízech, ale je nám jasné, že dnešek asi neklapne. Přeci jenom debata kolem lahví čiré tekutiny byla velice destruktivní. Nikde nikdo. Všichni překvapivě na obědě. Sháníme i Václava. Nikdo ho neviděl. Jdeme zpět a dnešek odpískáváme. Po příchodu zpět nám Václav z ničeho nic servíruje snídani ve formě osmahnutých brambor s vajíčky. První pomoc tohoto dne. Opět teď už všichni tři zalejzáme zpět do pelechů.

Skutečně vstáváme a říkáme si dobré ráno až kolem páté. Zjišťujeme, že Václav také na tom není pořád úplně dobře. Dopisuji aspoň nějaké resty a vybíráme fotky. Posíláme s týdenním zpožděním deník a vlastně chystáme hned další.

Večer nám Václav dělá překvapení ve formě luxusního jídla. Objednává Catfish. Je to nějaký druh sumce. Je to asi půl metru dlouhá buclatá ryba s velkou tlamou. Tedy je to nejdřív něco zabaleného v alobalu. Pod touto vrstvou je to ryba obalená v zelenině a jsou tam do toho ještě zabaleny hranolky. Vše je opravdu pikantní a pálivé. Ryba dobrá a není rybinovitá. Je jí opravdu hodně. Po chvilce funíme a koulíme očima. I Ondra odpadá, což je co říct. Václav je ve své živlu a luxuje kostru ryby jak kočka co našla rybu. Je to koncert. Musíme říct, že nám to opravdu pomohlo. Po třech dílech Červeného trpaslíka odpadáme.

Asi nejkratší zápis dne. Jdeme spát.

Dnes jinak. Jsme v 9.00 na zastupitelstvu a už se do nás sypou informace od Elišky a Luboše. Vyplňujeme formuláře k jednotlivým vízům. Rozhodli jsme se pro vyřízení víz do následujících čtyř zemí. Je to zde pěkně u sebe a všichni nám to doporučují s tím, že nám mohou pomoci. Parádní spolupráce. Rychlá a hlavně vše bylo, jak řekli. Lidé na těch místech kde mají být. O tom také později.

(Poznámka: zraje ve mně nutnost se vyjádřit k vývoji situace postoje České republiky k Africe.)

Vyrážíme k první. Jede s námi jeden kamarád. Fajn chlapík s Beninu. První máme v merku ambasádu Kamerunu. Projíždíme přes Abuju. Na první pohled dynamicky se rozvíjející, mladé, hlavní město Nigérie. Na pohled z auta je to celkem hezké město. Jak se potvrzuje, je vše děláno velmi štědře a ve velkém stylu a rozmachu. Důkazem je i letiště vzdálené od centra cca 45 km. Město k němu pomalu směřuje. Zatím tedy jenom širokými bulváry a prostorem, který se začíná pomalu zaplňovat novostavbami a luxusními čtvrtěmi.

Kamerun se k nám postavil ve formě paní na recepci. Asi chytla nigerijský virus. Povýšený úsměv a už to začíná. Nemáte kopii toho a toho. V tom by nebyl problém, ale v tom, že když jsme něco, co nikde jinde nechtěli, neměli, tak Ondra odběhl pro kopie, když přišel, tak si ta arogantní kráva řekla o další nesmyslnou kopii. Tohle se opakovalo 3x. Poté co jsme vybrali velké množství místních fňufníků (Naira) si myslíme, že už nám nic nemůže zabránit v získání víz. Ale ouha. Ta arogantní paní chce zaplatit víza v CFA.

(Poznámka:F CFA to jsou podobné fňufníky co jsou v v západní Africe. Mají podobný kurz, v podstatě stejné označení a platí se s touto měnou v pár státech centrální Afriky.) Měnu, která je v Kamerunu. Uf! Dolary? Ne. OK ty potvoro a už vyrážíme do směnárny. Docházíme do míst, kde směňuje i ambasáda. Centrální CFA nejsou na skladě. Čekáme asi 20 minut a už se snášejí. Během toho sledujeme proudy různých měn sem a tam. Různí lidé přinášejí a odnášejí různě velké balíky peněz. Stačil by nám i ten menší balík. Po získání peněz nám je na důkaz pravosti a možnosti reklamace obchodník orazítkoval vlastním razítkem. Máme a jedeme zpět. Paní nám ještě řekla, že budou víza zítra odpoledne. Hm. Zkoušíme, jestli by to nešlo dřív a nešlo. Vše jsme jí vysvětlili a dělali vše jako normálně, ale tady to bylo úplně na hovno.

Už když vyndáváme a přepočítáváme peníze, paní chodí kolem a říká, že tyhle fňufníky nechce, že chce ty druhé. Ondra já i černý kamarád se na sebe koukáme a říkáme si, že dobrej vtip. Paní však mele svou. „Do prdele!“ „Co s ní? Nastříkat na bílo. Tohle je šikana.“ Naštěstí vylejzá konzul a po chvilce vysvětlování bere peníze, ať jsou jakékoli a zalejzá do své díry. Paní se směje. Vyhrožujeme ambasádou a pořád se směje. OK. Vylejzá konzul a dává tý čůze účtenku. Na účtence je datum ne na zítra, ale napozítří.To už se mnou mává vztek, ale Ondra jenom šeptne: „Filtruj.“ Dobře. Uklidňuju se, beru účtenku a musím ven od toho ksichtu.

I kamarád je z toho všeho rozpačitý a až teď oceňuje, že jsme tak dlouho na cestě a co jsme asi museli pro naši cestu udělat. Dáváme se do řeči a přejíždíme k ambasádě Demokratické Republiky Kongo. Je jasném že už je hodně hodin a další vízum kvůli té paní dnes nedáme.

Je to celkem příjemné a hlídky se nám nevěnují. Pozorujeme tep velkoměsta. Po příjezdu na naší ambasádu, líčíme zážitky a už se volá na Kamerunskou ambasádu. „Tak kluci ve tři bude vízum,“ Zní ortel od Luboše. Paráda. Dáváme sváču a s dalším kamarádem Mirem ze Slovenska vyrážíme. Nebudu chodit kolem horké kaše. Paní krávu na Kamerunském velvyslanectví jsme si pěkně vychutnali. Přišli jsme a už dávala oči v sloup. Sedli jsme si a čekali. Po asi 5 minutách vychází konzul a dává jí naše pasy. Vstáváme. Bereme jí pasy a s milým arogantním výrazem a úsměvem se s ní loučíme. Pomalu se na nás ani nekoukne. Víme, že to byla malá satisfakce, ale aspoň něco. Míříme na nákupu. Václav vymyslel na večer fakt žranici. Kuřecí vývar, lečo a kuře na paprice.

No ceny tady nejsou to, na co jsme sice zvyklí, ale chceme si pochutnat. Je to tu trochu dražší. (Poznámka: Cena benzínu je zde dotovaná. Nevíme, jestli jí máme sdělovat. Hm. Jeden litr benzínu v Nigérii přijde v přepočtu na cca 6,5 Kč.)

Po příjezdu a krátkém odpočinku u Červeného trpaslíka začíná v kuchyni koncert. Míša dopisuje deníky a Ondra je k ruce Václavovi. Během hodiny a půl jdeme k plnému stolu. Je to lahoda. Vývar a kuře na paprice. Lečo je jako desert.

Po večeři jdeme na návštěvu k Elišce a Lubošovi. Příjemné posezení s příjemnými lidmi doplňuje ještě Martin. Povídáme asi 3 hodiny o všem možném. Luboš má za sebou podobnou bláznivinu. Jel s žigulem do Timbuktu. Krása. Také se dozvídáme radosti a strasti práce na ambasádě. Je to zajímavý život, ale ne pro každého.

Jdeme spát brzo. Zítra nás čeká další dobývání pevnosti ambasád pro získání dalších víz.

(Poznámka: Tak jako třeba v Mali si žena před vámi odplivla jak starej chlap, zde v Nigérii dominuje dloubání v nose. Někteří jsou schopní si do frňáku strčit i dva kloubky prstu a přitom se s vámi bavit.)

Ráno plníme plán. Zatím co Ondra dělá snídani, já se vrhám na kola. Je potřeba vyklepat tři ráfky a opravit píchlé kolo. Sundávám poslední nepoužité kolo, které se zatím vezlo na střeše. Po téhle rozcvičce, snídaně a vyrážíme na lov víz. Daří se. Musíme na ambasádu velkého Konga, potom hurá na malé Kongo a Gabon. Na Gabonu nám překvapivě říkají, že si máme víza zařídit až na hranicích. Nechce se nám tomu ani uvěřit. Na velvyslanectví Demokratické Republiky Kongo si vymýšlejí papír od našeho zastoupení. Prý nám musí napsat, že souhlasí s naší návštěvou u nich. Ehm? Co to je? Se ptáme, ale pán je neoblomný. Nedá se nic dělat a žádné argumenty nebere. Ustupujeme na druhé Kongo. Tam překvapivě jde vše úplně hladce, až se nám to zdá podezřelé, ale funguje to. Pán se nám ještě omluvil za svou špatnou výslovnost angličtiny.

Dorážíme domů a říkáme zážitky. Eliška nám bleskově připravuje dopis pro Konžskou ambasádu. Po chvilce odpočinku se obracíme a vezeme dopis. Cestou nazpět opět něco nakupujeme. Nakupujeme i opravdu velký ananas. Je velký jako míč na volejbal, ale trochu šišatý.

Po sváče se vrháme na údržbu auta. Je potřeba vyklepat tři ráfky na sundaných kolech. O dva se postaral Míra. Jedno zůstalo na mě. Ondra si zahrál na modeláře a opravuje zadní světlo. Potom ještě seřizujeme ventily. Doufáme, že je vše v pořádku. Míšovi se zdá, že je pořád slyší. Nevíme jestli to je špatným benzínem, nebo tím, že už jsou chycený.

Večer dojídání zbytků a pohoda u Červeného trpaslíka.

Ráno ten samý scénář jako včera. Daří se nám vstát a jedeme si snad pro víza do Konžských republik. Ano. Obě máme. Během toho projíždíme ještě krásnými čtvrtěmi. Zvláštní je, že čím hezčí dům, tím vyšší plot. V podstatě vše hezké je za zdí, na které jsou kilometry ostnatého drátu. Ten je tady hojně používaná komodita.

Co je potěšující, je fakt přítomnost obou víz v našich pasech. Paráda. Rekapitulace: Máme vízum do Kamerunu, Konga a Demokratické republiky Kongo. Gabon jsme pro jistotu navštívili ještě jednou, ale odpověď byla překvapivě stejná. Hm, tak jo, ale stejně to zkusíme ještě v Kamerunu. Vyřizovat víza na hranicích po našich zkušenostech se nám přeci zdá trochu divoké.

Čeká nás poslední večer doma. Václav je bohužel zavalen prací, jelikož také opouští ambasádu. Jen dočasně. Má dovolenou. Přichází z nákupu. Je to zajímavé. Chce překvapit svou nigerijskou ženu, ktrá je v Čechách a tak jí nakupuje něco jako pamlsky a věci na nigerijské vaření. Rozdíl je v tom, že tyto pamlsky jsou pro našince trochu neobvyklé. Nejvíc nás přilákal, řeknu to tak, jak to bylo, zápach ryb. Jednalo se o sušené ryby, které se zde cpou v podstatě do každého jídla. Potom pár brambor yam. Různá koření, velké zelené banány na vaření a podobně. Zajímavé.

Poslední společná večeře s Vaškem a poslední rady na cestu. Dostáváme i pochvalu za přístup k policistům. Prý to máme dobře nastavené. Snad ne jenom ty policisty.

Nakonec večerní program je mimo domov. Eliška s Martinem nás berou do přilehlého posezení. Bush bar. Dáváme pečené masíčko a smaženou rýžovou placku. Ta oslovila hlavně mě. Povídáme a jíme. Potom přichází kamarád Čech a doráží ještě Milan. Vtipná diskuse probíhá asi 2 hodiny. Poté se přesouváme na ambasádu a to už se přidává i Václav. Eliška vytahuje z železných zásob lahev zelené což oceňuji hlavně já jako volejbalista. Už se zase mísí hovor našich zážitků, života mimo domov a trochu politiky.

(Poznámka: zraje ve mně nutnost se vyjádřit k africkému tématu víc a víc.)

Jdeme spát kolem 12 hodiny. Míša ještě klofe mejly a skypuje asi do 3 hodin. UF. Ondra tohle už má za sebou.

Vstáváme na čas. Chtěli bychom vyjet kolem půl desáté. To se jak je naším zvykem nedaří. V půl desáté jede teprve Ondra s kolem na opravu a já skládám věci do Klaudie. Už je zase připravená na cestu.

Loučení je hezké a snad jsme místnímu osazenstvu moc nenarušovali pracovní povinnosti. Focení, potřesení rukou, poděkování a už vyjíždíme z vrat. „Musíme udělat aspoň jednu fotku.“ Říká Ondra. To by byla ostuda. Zastavujeme na kruhovém objezdu kde je krásný výhled na dominantu Abuji.  Ptáme se přihlížejících policistů, abychom předešli nějakým skandálům, které teď prožívají naši cestovatelé asi v Zimbabwe.

(Poznámka: v Nigérii není radno fotit. Je to škoda. Země to je krásná. Vše je odůvodněno množstvím bombových atentátů za poslední dobu. Například se nesmí tankovat do kanystrů. To se rovná tomu, že chcete sousedovi zapálit dům.)

Souhlasí a už fotíme. Čeká nás přesun ke kamerunským hranicím. Cesta utíká dobře. Krajina se mění z ploché na mírně kopcovitou až po hornatou. Zeleň trochu ustoupila zřejmě lidem a tak je to trochu holé. Čeho si všímáme a shodujeme je fakt zvláštních, ne zrpvna přátelských pohledů na nás. Na „Ojbo“ si zvykáme, ale na tyto pohledy těžko. Je to zvláštní a doteď jsme to necítili nikde v Africe. Už nám moc nikdo nemává, nezvedá palec, když projíždíme. Spíš máme pocit, že by nás nejraději tady neviděli. Co potom Angola?

Dále se shodujeme, že tyto přestávky nesvědčí hlavně Klaudii. Je taková zatuhlá a rozvrkočená. Za plynem jde, to nemohu říci, ale něco zase vrže vepředu.

Kroužek techniků: občas se nám přepálí pojistka na hlavním přívodu. Startujeme, ale nic jiného nefunguje. Přesně tak jako v Togu. Už nad tím začínáme spekulovat. Děje se to vždy když zastavujeme. Potom se nám zdá, že se přepálí, když začneme blikat. Něco nám někde kostří? Na dojezd tam dáváme 25 pojistku. O má shořet to shoří. Hledáme hotel a nacházíme. Je tu takový vykuk. Nejdřív, že nemá peníze nazpět a potom si několikrát říká drze o peníze. Já unavený mu taky říkám, ať to nedělá.

Kuchyně má už jenom jedno jídlo. Je podobné tomu co mě složilo a Ondra musel jíst antibiotika. No. Zkoušíme chutě Nigérie. Vaří se to v kuchyni a jíme příborem. Ta rybina není nejdřív cítit. To až potom co jídlo začíná stydnout. Já si omáčku odpouštím a jím jenom kaši s kuřetem. Přináším i drze kečup, sůl a koření. Slečna se Ondry ptá proč, jsme pryč a jestli mi to chutná. Posléze se vymlouvám na břicho. Dojídáme a jdeme na meloun a já na psaní.

(Poznámka: Dnes nás nezastavila ani jedna hlídka. Nevíme co se děje.)

Kde dnes začít. Ondra sedá za volant a nevíme, co nás čeká. Asi to bylo dobře. Bylo to dobře.

Ženeme to k hranicím do Kamerunu. Zprávy o přechodu se různí. Nejvíc nás uklidňuje zpráva od Milana, který toto jel před dvěma lety. „Za sucha to dáte i Klaudií.“ OK. Jinak zprávy se různí a jsou to spíše mýty. Cesta ubíhá dobře až na pár kontrol, ale odbýváme je. Nejdřív Ondrovou metodou poslušnosti a potom mojí trochu nevrlou rolí. Vše v poho až na výměnu pneumatiky. Máme problémy s ventilky. Asi jak dostávají pneumatiky velké rázy. Výměna probíhá rychle a za přihlížení celé posádky kontroly, u které nás upozornili na defekt.

Nikdo tu dlouho na tomto přechodu do Kamerunu nepřecházel. Hranice probíhají ve svižném tempu na nigerijské straně. Až na jednoho čičmundu. To nikde zatím nebylo. Kontrola lékárniček. Tedy jako drog. Nejdřív ho zkouší Ondra ukojit auto lékárničkou, ale ptá se dál. Je mu jasné, že toto nebude všechno. Tentokrát měknu já. Přeci jenom zavřeni za pašování drog se rovná… ani nedomýšlet. Donáším naší expediční lékárnu. Naštěstí si bere hned seznam a bere do rukou léky, které si pamatuju a odříkávám jak při zkoušce. Uf. Nakonec se zadrháváme u stříkaček a jehel. „Ty jsi doktor?“ „Ne. Je to můj koníček.“ Briskně odpovídám, Přichází argument o píchání injekcí, že to může jen doktor. Ano. To je pro případ navštívení nemocnice bez potřebného náčiní. Hle. To mu stačí a s Ondrou si říkáme něco jako hle rozumný člověk.

Přejíždíme most přes nádhernou řeku. Skály, stromy, palmy, voda. Chce se nám zastavit a fotit, ale neriskujeme. Přes most to bylo asi 100 metrů a už se nacházíme před Kamerunem. Tři páprdové jsou v pohodě a říkají nám něco ve smyslu: „Kamerun je místo míru.“ OK. Přitakáváme a myslíme si svoje. Na to si přijdeme sami. Ještě se ptáme na focení a kupodivu schvalují. Teď už jenom, aby nás nesejmuli tydýti z Nigérie.

Posílají nás dál. Imigrační a přihlásit auto. Imigrační je hrozně v pohodě a i zdvořilé. Je cítit, že nejsme jen tak nějaký kavky na oškubání. To přihlášení auta trochu drhne. Maník se vytasuje s argumentem a tvrdí neplatnost našeho Carnetu pro Kamerun. Předčítá nám dlouhosáhle co se píše na deskách dokumentu. Hrůza. Už se ptáme co teda a že nám to všude berou a vymýšlíme kde co. Najednou se ukazuje jeho šéf a on vypisuje vše rychlostí blesku. Paráda. Děkujeme a už ani nereagujeme na to, co mu dáme. Nic! Vyrážíme. Zastavuje nás několik lidí a ptá se, jestli to opravdu myslíme vážně. My jako co? A Oni jako tu cestu s tímhle nízkým autem. My kýveme jako, že jo. Ondra to neřeší, ale když už nás dojel chlápek na motorce a nabízí odvoz kamiónem, trochu se na sebe koukáme vykuleně. No naneštěstí nám vyvstává zkušenost trabanťáků, které také vezl kamión, který je poničil víc než cesta a nakonec by to přejeli sami.

OK. Tak ještě jedna kontrola a ujištění se zda to myslíme vážně. Vyrážíme. Po takovém větším hupu než známe, potkáváme auto. Normální naloženou dodávku, která zastavuje u nás a vykulený černoch zase: „S tímhle? Máte lopatu, krumpáč, lano…“ „I plechy“ „Hodně štěstí.“ To mě osobně trochu znervóznělo. Právem.

Vážení přátelé. Klaudie zasluhuje privilegium. Nenechala nás tam a my slibujeme, že tohle už jí neuděláme. Nemůžeme tento slib absolutně zaručit, ale víme, že tohle bylo už daleko za hranicemi auta, a kdyby se mělo opakovat, mohlo by se stát, že Klaudii někde ztratíme. Omluva: Jestliže jsme někdy psali o tankodromu, tak se omlouváme. To co jsme popisovali jako tankodrom je dětské hřiště pro 3-6 let. Zastavujeme na cestě kvůli dírám, u nichž máme závratě. Nespočetně krát vystupuju pro odlehčení a u každé druhé překážky se radíme kudy. Následuje průzkum a jde se na věc. Já se snažím Ondrovi najít nej cestu a on se jí snaží realizovat podle toho, co mu auto dovolí a jak to vidí on, a tak aby Klaudii bylo ublíženo co nejmíň.

(Poznámka: Některé díry jsou z pohledu řidiče, tj. skoro sedícího na zemi k nepřekonání. Trochu nevýhoda nízkého posedu. Prostě bylo vidět až protější okraj díry.)

Nejde to podle našich představ, jak jsme někde četli, že si pleteme Klaudii s offroadem? Je to offroad a nenechala nás tam. Nebo mi pojeďte někdo ukázat jak to projet. Nejvtipnější bylo, když při couvání se zapíchl výfuk do bahna a puf, puf a konec. Odkopávám hlínu, výstřel a jedeme dál. Smutné je to u jednoho opravdu nesjízdného úseku. Partička tady vybudovala obchvat pekla a chce neskutečné peníze. Sice máme jejich fňufníky, ale tak akorát na nocleh, jídlo a nějaké pití. Nepředpokládáme bankomat a tak jsme si vyměnili trochu víc u víz do Kamerunu. Nejde jim vysvětlit, že jsme vyjeli z Nigérie a ještě nemáme místní fňufníky. U všech čubek. Proč je to tak těžký jim to vysvětlit. Po chvilce dohadování a ucpání cesty svolují na penězích z Nigérie a pivu. Ale ouha. To akceptuje jeden, ale né druhý. Proč? Už do něj jdu natvrdo a chystám se vrhnout na závoru. Ondra na něj lidsky. Pouští nás. Divné.

Kroužek techniků:  Během 15 km jsme natrhli výfuk u beranů a to máme dva vlnovce. Narazili pravý blatník a levý utrhli u dveří. Levý zadní nárazník utržen a visí jenom na jednou šroubu. I blinkry na bocích mají na sobě nános hlíny, jak se drhli o stěny vyjetých kolejí. O lak v tomhle opravdu nejde. Zadní skrýš na kolo už taky jevý známky opotřebení. Koukáme se zespoda na vykukující kolo. Rána střídá ránu. Prdel, střed auta. Diferenciál. Manty taky dostávají co proto a výfuk je jak zvonice u matky boží. Ten vypadá jak zmuchlaná plechovka od piva. Je zploštělá i pod objímkou, která je relativně v klidu.

Po tomto dojíždíme do malé vesnice. Hurá a rozhodujeme o konci dnešního dne. Ondra zastavuje prozřetelně u místní policejní stanice, kde dostáváme všechny možné instrukce. I opraváře nám seženou. Paráda. Jedeme do hotelu. Vykuk nás už čeká. Nejdřív jde vše v poho, ale postupem to trochu drhne. Chceme jednu cimru a on, že ne. Dva chlapi, jsou cimry dvě. Na to nemáme a on, že nám smění. No chvilku to trvalo, ale ukecali jsme ho a ani to moc navíc nestálo. Jen pivo. Dáváme jedno a jdeme na jídlo. Jde s námi ochranka hotelu. No jo no. Má hlad a my mu nakonec jsme nuceni zaplatit jídlo. Trochu proti našemu přesvědčení, ale za 8 Kč to ještě já zkousnu. Dáváme si chutnou amoletu se špagetami a vajíčky a potom rýži s pálivou omáčkou. Vše chutné a teplé. Potom se odebíráme zpět. Jsme usazeni ke stolu, kde je jeden fajn kluk a s tím si povídáme. Přijde nám, že se něco chystá. Přicházejí holky, ale jenom v bílém. No, zkrátím to. Přijdou nám jako kurtizány. V tom koukáme, že dva chlapi jdou do jednoho pokoje a ptáme se proč, dělal takový caviky. Aha už jsme doma. On taky platil jenom jeden a ten druhý ne…

Prý je v Kamerunu zakázáno ze zákona obcování dvou mužů, a když jsou dva v jednom pokoji, tak je zde možnost ke spekulacím. Obracíme list a domlouváme si s ním mechanika na zítra.

Ráno zase bez snídaně. Jedeme hned k opraváři. Tam nám, ale říkají, že je v kostele. My se dáváme do práce. Vše poškozené ven a ještě i tak toho je na nějakou opravu dost a dost.

Vše už čeká venku a tak se vrháme, Ondra na zadní utrženou kurtu výfuku a já na levý blatník, který blimbá jak slonovo ucho. Vše nám jde od ruky. Kdybychom věděli, jak dopadne nedobře, ale vlastně nějak to dopadlo.

Přichází sympatický mladík a už vyjednáváme ceny. Zdají se nám trochu přemrštěné, ale v tom zápalu montování si říkáme, že to potom usmlouváme. Kolikrát potřebujeme udělat tuto chybu? Vše jde jak po drátkách. Kluk vaří a my postupně montujeme vše zpět za zpěvu gospelu znějícího z místního kostela. Kolem auta je občas shon, ale snad z toho nic nebude. Dochází i na zadní skrýš na kolo. Mladíkovi se nechce a my se mu moc nedivíme. Plechu tam moc není a s tím vehiklem co s ním provádí sváry. Viz foto. Nakonec potom co, prohlížím autogen tak ho radši přemlouváme na tu mašinu na elektriku. Dojíždí pro naftu a roztáčí generátor a už nám ze skrýše lítají jiskry. Vše trvalo asi 10 minut a přecházíme na placení. Normálka. Říkají se nesmyslně moc. Vždy mě udiví to, že jich je, když se má platit najednou víc. Cenu nakonec tlačíme do námi přijatelných vod, i když to je i tak dost, ale my potřebujeme jet dál.

Vyrážíme z vesnice. Cesta se lepší až na pár úseků, ale oproti včerejšku je to procházka. Občas si drbeneme výfukem, ale nic hrozného. Cíl je dnes Bamenda. Je to asi 180 km a čas máme. Když už to vypadá, že silnice v Kamerunu umřeli, stává se zázrak. Úplně nový asfalt i s namalovanými čárami. V dnešní době stavějí silnice v Africe Číňané. Chtějí si zde udělat očko a zaháčkovat se. Dobrá taktika.

Ale co se neděje. Po asfaltu jak vidět do Bamendy nedojedeme. Začínáme se škrábat horskými průsmyky po necestě. Až na tu cestu je to krása. Projíždíme pralesem, který pokrývá krásně se vzdouvající kopce, hory a skály. Vše krásně zelené, palmy se střídají se vzrostlými stromy a banánovníky a spoustou dalších známých i neznámých rostlin a stromů. Začíná se, ale smrákat. Co 30 minut se ptáme a pořád je Bamenda vzdálená 50 km nebo hodinu cesty. Tu hodinu hned zavrhujeme. To je blbost a 50 km v tomhle terénu je tak na minimálně 2 hodiny a my i daleko více. Z trochu chmurné nálady z cesty nás dostává až motýl, který kdyby sebou plácnul na přední sklo tak nabouráme. Nádhera. Přijdeme si jak ve fatamorgáně v Praze Troji. Chceme zjistit naší přesnou polohu, ale jejda, GPS nikde. Začínáme prohrabávat celé auto. Nic. Já osobně mám podezření na ty hajzlíky u svářeče, ale ještě to zkusíme prohrabat.

Už se smráká. Už je tma. Projíždíme nějakou kontrolou. Vše probíhalo v pohodě. Zdraví nás ještě chlap z náklaďáku a je udivený, že jsme projeli z Ekoku, kde nás viděl a prý zdravil. Sem tam se ještě předjedeme jak nás zdržují kontroly. Za kontrolou se snažím vyhnout balvanu, ale ouha. Trochu jsem ho škrtnul a hodil nás už i natolik blízkou stěnu ze ztvrdlého bahna. Ondra jenom vykouknul a bylo jasno. Zase defekt. Zastavuju mezi dvěma hromadami hlíny. No jak u McLarenu. Vše probíhá rychle a skoro v tichosti. Jsem na sebe troch naštvaný. Máme to 1:2. Vede Míša.

No a teď to horší. Zastavujeme u jednoho kopečku kvůli kamiónu, když… To už na nás haleká nějakej čičmunda, který zde hlídá průjezd kamiónu na stavbu silnice v tomto úseku.

(Poznámka: Číňané mají udělanou zatím tu jednodušší část práce a ta horská je teprve čeká.)

Zařazuji jedničku, pouštím spojku, cvak a nic se neděje. Stojíme a já to zkouším znovu. Nic. Zkouším dvojku. Nic. Postupně projíždím všechno, co mi nabízí převodovka Klaudie. V autě je hrobové ticho. „Nejedeme.“ „A hááá. A proč?“ „Žádná rychlost, žádný posun.“ „A háá.“

(Poznámka: černoši na vše říkají takové protáhlé ahaaa a to se nám zalíbilo, ale v tuhle chvíli mě to trochu sere.)

Pořád na nás řve ten tydýt. Říkám mu nejdřív, že se nám to rozbilo, ale neposlouchá a řve dál. Hm. Tak jsem taky zařval a on přestal a Ondra mu mohl vysvětlit co se děje. Jo a máme hrozný hlad. Vystupujeme a necháváme rozsvíceno pro případ kolize. Koukáme na sebe jako puci. Je nám jasné, že to nebude píchlá pneumatika, kterou jsme vyměňovali před 15 km. Půjde o něco horšího a my jsme ještě notný kus od cíle někde v horách.

Andělé. V tu chvíli u nás zastavuje Offroad jako stodola. „Máte nějaké problémy?“ Na nás mluví z okénka nějaký Ind anglicky. Ano. Nejedeme a Bamenda daleko. Vyskakuje i jeho slečna. Pár asi v našich fajn letech na vejletě. Co s tím uděláte, se ptají a to je otázka přímo na tělo. Teď nic. Teď počkáme na ráno. V tom to přišlo. nabídka na odtah. No to bude Saigon, jestli to myslí vážně si říkáme. Nakonec se vtipně shodujeme na místě, kde chceme zakempovat. Obě posádky mají stejný cíl. Je rozhodnuto. Potáhnou nás. Naštěstí máme GPS adresu onoho kempu a tak zjišťujeme, že to je necelých 40 km na laně. „Paráda“.

Hm. Vyndáváme naše ocelové lano a už je nám jasné, že to nebude dobré. Kluk ještě nikoho netáhl, což je téměř jistota, že to přetrhneme. Postupně devastujeme naše lana, až on vyndává pořádnou kurtu. Je jasno. My se neutrhneme. Čeká nás opravdu 40 km pekla a k tomu ještě vadnu brzdy a začíná se ozývat nepříjemný zvuk někde ze zadní nápravy. Ondrovi zamlčuju, že už skoro nebrzdíme. Na jedné kontrole nás upozorňují, že vodící auto má prázdné kolo. Neleníme a vyndáváme pumpičku. Smích i od Juviho (Ind), ale nakonec uznává, že on s tím jeho pufpuf strojkem by to foukal 3x déle. Nejsme přeci dnešní, že?

(Poznámka: Klaudie, ta čubka (ale máme jí rádi) klekla 1 km pře krásným asfaltem. Chápete to? 1 km!!!)

Počítám každý metr a je to nekonečné. Hrůza a děs co kde upadne, zasekne se, nebo nevíme co. Oba si zakazujeme vymýšlet, co by to mohlo být, ale nejde to. Každý někdy něco začne a už se v tom zase babráme. Rup, cuk. Juvi jede jak kdybychom za ním nebyli. Na té krátké kurtě, to je víc než napínavé.

 Čučím jenom na těch 30 cm kurty, kterou vidím. Oči jak králík odřené od brýlí a Ondra od skla. Snaží se mě ještě rozptýlit, ale má smůlu. Sice to myslí dobře, ale v tuhle chvíli kdy nevíme, co bude ještě nabořit nějakého Holanďana z Indie s jeho přítelkyní.

Dojíždíme do Bamendy. Konečně! Ještě komedie, když se chtěl Juvi otočit, protože jsme přejeli a trochu zapomíná  na přivěšek na jeho monstru. Motorkáři nám klidně přejíždějí kurtu a my je nemůžeme zastavit. Štěstí, že zrovna byla na zemi. Jinak motorka v saltu mortále by bylo na dnešek už fakt hodně. Už, ale parkujeme na místě kempu. Je to tedy spíš Baptistická misie, kde se dá spát. My chceme spát ve stanu, ale dostáváme nabídku spát snovými kamarády v kuchyni. Přijímáme. Hezký zbytek večera při přípravě jídla povídání o Africe a zkušenostech z této cesty vůbec. Oni to mají takové rychlé. Mají to na dva měsíce a skoro se nikde nezastavují. Zajímavý lidé. Nevíme, kdo nám je poslal, ale bylo to akorát.

Z Belgie až sem do Kamerunu jedou 25 dní. A nám někde říkali senzacechtilové a lítačky přes Afriku. Tak jak se potom shodujeme, tak to mají položené úplně jinak. Mají peníze a neřeší. Rozhodování o této jejich cestě prý trvalo 2 měsíce. To je 60 dní. Prostě Juvi koupil auto a Tereza nakoupila nějaký věci a vyrazili. Je to tak jednoduché. Poznáváme jejich přístup, ale pro nás by to nebylo. Vaříme a jdeme spát. Ještě dopsání deníku. Co kdyby se dal poslat. Zítra začneme diagnostikovat.

Fotogalerie