Praha (ČR) -> Tetouan (Maroko)

Bude to asi ze začátku trochu syrové, než najdeme formu, která bude vyhovovat nám a od Vás budeme přijímat věcné připomínky, popřípadě to, co by Vás zajímalo. Sami máme pár interních projektů i v rámci psaní deníku.

Co je to la bas? Určitě se to dozvíte.

Začínáme

Den první 11.9.2011

Začínáme žít něco jako sen. Nápad, který přišel před třemi roky se začal naplňovat. Jsme na cestě. Zatím polykáme kilometry po evropských zemích a to Německa, Francie a Španělska. Celkem nuda až na pár poznatků a zážitků s prvních kilometrů. Například Strasbourg není Stuttgart, ale pěkně popořadě.

Start. Po hezkých a dojemných okamžicích s našimi blízkými, známými, příjdivšími, co se o nás dozvěděli z médií, až po kolem jdoucí zvědavce jsme opravdu vyjeli.

Po měsících příprav, čtení cestopisů, matlání se ve vazelíně to přišlo. Jedeme. Couráme zástěrky, jsme jak sardinky, ale jedeme. Klaudie vrní a ukusuje první kilometry. Vyrážíme na první etapu v sestavě Ondra, Šárka a já plus doprovodné vozidlo s Irčou a Vildou jako Safety car do Gibraltaru.

Tento den nic, kromě příjemné obědové zastávky v Plzni, zakempování na pumpě v Německu a splnění denního limitu na kilometráž, nic zásadního nepřinesl.

Den druhý 12.9.2011

Vstáváme kolem osmé a vaříme čaj, jíme buchty od maminek a sušíme spacáky od ranní rosy. Cestou sbíráme první cenná ponaučení typu:

Nepředjíždět kamión ve stoupání kilometr před odbočkou…a to ještě když máme za sebou Safety car.
Neplatit mýtné 50-ti eurovou bankovkou. Při naší hlavní filozofii odlehčování auta to byla smrt v podobě pytlíku drobných. Dálnice stála 6,40 EUR. Jackpot na mýtném máme my.
Od samotného Francouze na adresu automobilu Renault (safety car): “odjedeš Renaultem, vrátíš se na kole“.

Přicházejí i zprávy typu: Jaderná elektrárna ve vašem směru v plamenech!!! Jeďte jinudy. Nakonec se to vysvětlilo a my uháněli dál.

Den třetí 13.9.2011

Ranní vstávání je pro nás mor. Dnes jsme nesplnili kilometrový limit. Flákali jsme se u krásného, nejstaršího (co si pamatujeme) dochovaného mostu na světě. Pont du Gard. Nesmí se z něj skákat… Někteří vytuhli na kameni a zjistili jsme, že i když si hlídáme pitný režim, musíme víc.

Následuje koupání v moři. Shodujeme se, že Klaudie je u moře víc než my.

Z Ondry se stává sběrač. Kdekoliv zastavíme, skáče do příkopů a přináší hrsti a náruče všech možných bylinek což potom oceňujeme při večeřích. Je nadšen.

Tento den přinesl poznání, že máme rádi kruhové objezdy. Dyk jsem kluci z Dejvic od Kulaťáku. I když Klaudie s kredencí na střeše vykazuje schopnost klopení, čehož využíváme k zjednání respektu kolemjedoucích drzých Francouzů, i kamiónů. Už je umíme fakt rychle. Zatím co Ondra může jet přes kruháč jak chce, já dostávám zezadu pohlavky.

Jinak se učíme zžít s našimi „povinnostmi“ typu zapnout GPS, vypnout dobíječky, vytáhnout bezpečnostní pásy spolujezdci po nastoupení Šárky, zamykat vždy a vše…

Ještě tentýž večer jsme pokořili španělské hranice a zakempovali v poli. Překvapilo nás množství utěšitelek postávající kolem cest a dále, že to tu hrozně smrdělo. Tento jev nás provázel celé Španělsko. Tím, že spíme většinou pod širákem, a ne v krabici, nás překvapuje jak ten měsíc svítí. Jako blázen… každou noc.

Den čtvrtý 14.9.2011

Po hezkém vyspání míříme k Barceloně. Krásná adrenalinová kličkovaná městem, kterou oceňujeme kromě Vildy. Hezké město. Jediný černí puntík a to v podobě ukradené Šárčiny peněženky v místním občerstvení. No krade se všude, a proto toto přijímáme jako fakt. Blokujeme co se dá a vyrážíme po městě. Po procházce vyrážíme dál. Mile nás překvapuje Španěl s vizáží Antonia Banderase , který se na nás lepí tři kilometry. Nejdřív trochu nevrle na něj koukám s trochu vyumělkovaným úsměvem po 5 hodinách pochodu po městě, ale v tom Španěl cosi v 40 kilometrové rychlosti vytahuj a snaží předat do okénka. Trochu vzrušení a už držím miniaturní kytaru jako symbol Španělska… nastává zděšení co na oplátku. Vyhrála naše samolepka. Usmíváme se a i trochu s dojetím na sebe máváme a loučíme se. Milé. Barcelona si napravila reputaci a my víme, že všude dobří lidé žijí.

Kroužek motoristů:

Hlásíme první závadu v podobě ucpané trysky volnoběhu. Pod mostem opravujeme a frčíme dál.

Tento benzín nechutná ani našemu armádnímu vařiči. Klaudie není žádnej mlsoun.

Večer při příchodu do kempu na nás slečna volá: „čau tě.“ Slovena pracující v kempu. Povídáme. Jsme první krajani za její čtyři měsíce co zde pracuje.

Dáváme pivko a procházku po pláži.

Den pátý 15.9.2011

Honíme ztracené kilometry. Za zmínku opět stojí doprava ve Valencii. Na město menší než Praha pěknej zmatek a náš věrný stín má problémy se udržet (safety car). Kempujeme u lesa pod hrozbou sežrání a udupání ovcemi. Krásná hvězdná noc s rytmem ovčího hip-hopu.

Den šestý 16.9.2011

Ráno budíček od pastevce. Prohodili jsem pár nesrozumitelných slov…Ondra pořád, že se máme jít k němu vysprchovat… Chlap v nej letech…asi 60, ale vzhled na 80. Skončili jsme nabídkou cigára…

Projíždíme krásnou, ale drsnou kopcovitou krajinou pohoří Siera Leone. Vidíme sníh na vrcholcích. Nikde nikdo. Prázdná políčka. Jen my, stín a rytmické pobublávání Klaudie v kopcích. Vše uchlazeno bez zapnutí pomocného chlazení (topení).

Kempujeme v nejhorším kempu. Pán se zjevem Srstky bez sebemenšího záchvěvu emocí ve tváři. I kámen je proti němu chechtací pytlík. Křižovatka tří dálnic, vlak typu TGV a konec přistávací dráhy. Usínáme vyčerpáním… někdo vzteky.

Den sedmý 17.9.2011

Ten kdo přivykl tomu všemu byl vyveden z omylu. Hejno rozzuřených papouščích rodin dal konec tomu co zbylo ze spánku v tohle bordelu.

Přesun do Tarify na pomezí Středozemního moře a Atlantického oceánu. Další setkání se Slovákem, chalan s Kežmarku, student…Copak Češi nikam nejezdí? Koupání v Atlantiku s poslední záchvěvem několika násobně převařené pečeňové nátěrky (paštika), jak z filmu účastníci zájezdu.

Kempy nejsou, proto kempujeme u ornitologické pozorovatelny s výhledem na africké břehy.

Chvilka poezie:

Tak tady sedíme, na Afriku hledíme. Maják bliká lodě sviští, naše bude až ta příští.

Den osmý 18.9.2011

Noční návštěva zmaštěných Marokánců. Známe akorát z vyprávění Ondry. Prý chtěli pít. Kouřit, telefonovat a nakonec nabízeli haš… Nám zmizel barel na vodu. Asi měli fakt žízeň. Ranní nálet ptákologů. Vše proběhlo ok.

Gibraltar. Zahráli jsme si na Pražáky. Po zjištění fronty před hranicemi jsme se jali hrát na cizince. V podobě české uličky jsme to vrazili mezi jeep a nějakou toyotu. Vilda zpanikařil a začal kroužit po přilehlém kruháči a nechápal co jsme to za lidi…ale až jsme mu přistrčili nahrávku a uvolnili jsem ho do přečíslení tak pochopil. Češi vs. Kolona 2:0.

Opice, jeskyně, pevnost, červené britské budky, anglický klid, průvodce Španěl s hlasem vhodným namlouvání pohádek. Opice nesmrdí. Jen řízení nuda. Neřídí se vlevo. Pěkný výlet na 2hodiny. All inklusive za cca dobrý peníz. Následovala procházka městem a lehká svačina v Burger kingu, kam nás vtáhnul Ondra. U tankování se k nám hrne pan Ledr. Cpe nám vizitku a hned nabízí kšeft s náhradními díly.

Celou dobu jsme doufali, že uvidíme v akci letadlo na legendárním gibraltarském letišti. Povedlo se, ale bohužel o 20 vteřin za námi. Foto letadla máme, ale bez Klaudie. Ondru sice málem sejmula místní ochranka potom, co jsme se Šárkou za uzavírací závorou letiště panicky začali opouštět auto. Toto letiště je zajímavé tím, že přes něj vede silnice do města, a když přilétá nebo odlétá letadlo tak spustí závory jak u nás na železničním přejezdu.

Zakempování v kempu. To by se ve Španělsku u moře zdálo jako brnkačka, ale ne. Dle GPS Vildy kemp skoro na každém rohu, ale tu měl být uprostřed kruháče, tu ve skladu. Prostě kempy vymřely. Nakonec jsme jeden našli asi 10 km zpátky. Kempujeme, uklízíme, připravujeme auto na transport do Afriky.

Den devátý 19.9.2011

Ráno klidný budíček, sprcha a snídaně. Vystěhování Šárky do safety caru (nevěřil jsem, že se tam vejde) sbalení a odjezd okouknout místo nalodění. Po vtipném nahánění různých týpků a honění po přístavu jsem se dozvěděli, že máme papír, co potřebujeme a dokonce, že se můžeme nalodit o trajekt dříve. To jsme uvítali i vzhledem k tomu, že safety car měl namířeno ještě do Portugalska. Proběhlo loučení, u někoho slzavé, a už jedeme do lodě. Potkáváme Holanďana na motorce, který nám ochotně radí kam v Maroku. Vystupujeme na lodi a prásk Míšovi padá jeho miláček foťák na zem. Po předešlých zkušenostech mi probíhá peripetie s dvěma předešlými reklamacemi objektivu. Ondra mě uklidňuje…snad bude vše ok. Zkoušíme první záběry kamerou. Je to sranda, ale do mé tlapy nic moc. Já prostě budu kamerovat ze stativu.

Poučení: cestovatelé si pomáhají a radí. Je to nejcennější a nejaktuálnější zdroj informací o dané zemi

Když předbíhám auto u výjezdu z trajektu, abych natočil první metry Klaudie v Africe tak mě málem zatknou, ale tím, že Klaudie je taková jaká je a vše je ok. Máme to a vyrážíme směr Maroko.

Hranice do Maroka na nás dýchly tím, co očekáváme. Zmatek, čurbes, pokřikující lidé, ale usmíváme se a postupujeme vpřed. Ujímá se nás „oficiální“ guide, který nás protáhne. Šlo to jako po másle, ale samo, že si řekl o bakšiš. Byl jsem kategoricky proti, ale nakonec jsem musel uznat, že nám pomohl. Éčka ho trochu dostaly, ale vlítnul jsem na něj, že my jsem návštěva a on by nám měl dát dárek a že jsme chudá expedice a tak to skončilo smíchem a popřáním šťastné cesty.

Poučka: ne každý kdo ti chce pomoci ti pomůže.

Kempujeme, jak jinak než v terénu, někde na kopci. Sice se v jídle koupalo mládě kudlanky, ale bylo výborné. To jídlo! Fotíme i krásného brouka skarabea. On hoduje na blízkém trusu a my se ládujeme fazolemi. Lidé chodící kolem nás se nekouknou ani do očí. Neleníme a zkoušíme první arabská slovíčka. La bas, něco jako ahoj celkem zabírá. První večeře v Africe se Ondrovi povedla. Dopisujeme tento deník a jdeme spát.

----------------------------------------------------------------------------------------

Technický kroužek: proběhlo promazání a dolití náplní kam jenom v Klaudii šlo.

Kroužek nejmladších fanoušků: rozjíždíme projekt plyšáci jedou do světa!!!